Charly

„Ahoj Charly, co se takhle sejít ve čtvrtek kolem páté hodiny před čajovnou U plamene?“ vyťukala smsku, zamyslela se, přečetla si ji znovu, nejméně pětkrát, a nakonec ji stejně smazala. S mobilem v ruce se přetočila na záda a zavřela oči. Jak to mám sakra napsat, aby to nevyznělo blbě? Mám vůbec něco psát? Odepíše mi? Nebo nebude mít čas?
Lehla si na bok, trochu zasakrovala, neboť se jí pod ruce připletly vlasy a dala se do psaní zprávy.
„Ahoj Charly, nemáš ve čtvrtek v pět čas? Že bychom se sešly. Navrhuju čajovnu U plamene. Co ty na to?“ Nebylo to sice o moc lepší, ale Míše se zdálo, že tahle verze předčí všechny ostatní. Poslala zprávu a čekala. Pět minut, dvacet minut, hodinu. Přestala doufat, že by se ještě dnes dočkala odpovědi a zamířila do kuchyně. Postavila vodu na čaj, z ledničky si vytáhla čokoládu a se zasněným pohledem na zasněžené sídliště se doslova a do písmene cpala. Endorfiny jsou přece proti stresu, ne? Své hříchy si vždycky uměla dokonale omluvit.
A najednou pípla smska. Skoro se přetrhla, když běžela do pokoje. A když na displeji uviděla „Charly“srdce jí vyskočilo snad až k lebeční kosti.
„Ahojky Míšo, moc ráda tě uvidím. Setkáme se teda před čajovnou. Zatím pá, Ch.“
Dýchej, dýchej, dýchej, opakovala si stále dokola. Na čaj úplně zapomněla, padla na znak na postel, zavřela oči a ústa se jí roztáhla do zářivého úsměvu. Setkám se s Charly, to snad ani není možný. Bože, co si vezmu na sebe?

Přešlapovala před čajovnou. Bylo pět minut po páté hodině a Charly pořád nikde. Míša, zakuklená v zimním kabátu, už začínala mrznout. Ani ji nenapadlo, že by si pořídila čepici, nebo si jakýmkoliv jiným způsobem zakryla uši. Přece nebude vypadat „blbě.“ Koukala do země a špičkou boty kreslila do sněhu kruhy. Jako pokaždé, když čekala. Na někoho, na tramvaj, na problémy.
„Míšo?“ ozval se hlas blízko ní. Míša zvedla hlavu a usmála se. Jakkoliv to může znít pateticky, na tenhle okamžik čekala snad věky. A teď se dočkala. „Ahoj“ Než stačila říct cokoliv dalšího, Charly se začala omlouvat. „Doufám, že nejdu pozdě. Měla jsem trochu problém s orientací. Nikdy jsem tady autem nejela. Nemrzneš dlouho?“
„Ani ne; půjdeme dovnitř?“

„… a tak to teda skončilo. Omluvíš mě na chvíli?“ zeptala se Míša a odběhla na záchod. Nad šálkem horkého Earl Grey s mlékem už seděly pěknou řádku hodin. Povídaly si, jako by se znaly odjakživa. Smály se, vzpomínaly a Míša si usilovně přála, aby tahle chvíle nikdy neskončila.
Před zrcadlem si trochu poupravila vlasy, nanesla lesk na rty, udělala na sebe pár obličejů a vrátila se zpátky. Charly zrovna nalévala čaj z konvičky.
„Ty vůbec nic nepiješ. Napij se pořádně, než to úplně vystydne,“ nabádala Charly Míšu. „Tak mě napadlo,“ pokračovala, „že bychom mohly jet třeba ke mně. Co říkáš? Seznámím tě s panem Teodorem.“ Míša skryla svůj výraz za šálek čaje a zeptala se: „Kdo je pan Teodor?“ Přitom cítila, jak jí srdce buší nezvykle rychle. Nejde slyšet? Nejde na mě nic poznat?
„Teo je můj kocour, bydlíme spolu už tak pět let,“ odpověděla Charly.
Míša kývla: „Taky mám kočku. Jmenuje se Syntagma.“
„Prosím tě proč Syntagma? Jak jsi na to přišla?“
„No, když jsem si ji pořídila, učila jsem se zrovna českou syntax. A přišlo mi to jako docela dobrý nápad. Chceš hádat, jak se jmenuje křeček?“ zeptala se Míša se smíchem.
„Ty jsi blázen. A to jsem si myslela, že pan Teodor už je dost šílený.“
„Bydlíš jen s ním? Nejsi třeba vdaná nebo tak nějak?“ nadhodila Míša a upřeně koukala Charly do očí. Zdálo se jí, že trochu potemněly. Koutky úst se stočily směrem dolů a Charly mrzutě podotkla: „Ne, to ne. Mám jenom Tea a spolu si skvěle vystačíme.“

Míša položila prázdný šálek na malý stolek a promnula si oči.
„Nevím, čím to je, ale začínám být pořádně unavená. Kdybych mohla, hned usnu.“
„A co ti brání?“ otázala se Charly, „klidně si lehni. Pojď blíž a polož mi hlavu do klína.“
„Nevadí ti to?“ zeptala se překvapeně Míša a už ani nedokázala zakrýt zívnutí. Přisunula se blíž a položila hlavu do klína své někdejší profesorce češtiny. Lehká vanilková vůně a příjemné teplo jí zavřely oči a Míša začala dřímat.
A najednou cítila, jak ji Charly hladí po vlasech a probírá se nezbednými pramínky. Na několik vteřin přestala dýchat. Neodvážila se pohnout, natož něco říct. Jen ležela se zavřenýma očima a oddávala se dotekům ženy, jejíž úsměv dokázal vyvolat motýlky nejen v bříšku, ale po celém těle. Míša si myslela, že to Charly přestane brzy bavit, ale ona nepřestávala. A pak prsty přejela přes krk. Tichý sten, který Míše unikl z úst, byl víc než výmluvný. Charly nechala svou dlaň ležet na Míšině krku, chvíli se nic nedělo a pak se zeptala: „Míšo?“
Co mohla dělat. Pevně tiskla víčka k sobě, aby nedovolila slzám utéct. Co teď, co teď. Je konec. Už ji nikdy neuvidím. Já kráva! Neskutečná kráva, která prostě neumí být zticha.
„Míšo, spíš?“ zeptala se Charly ještě jednou.
„Ne,“ hlesla Míša. A snažila se potlačit slzavý tón svého hlasu.
„Co říkáš na to, že bychom šly ke mně?“ vypadlo z Charly.