Začátek

ON

Stála přede mnou. Nevěděl jsem, co se jí honí hlavou, co chce abych udělal. Ale věděl jsem, co chci udělat já.
Políbit ji.

Kdybych to udělal, odtáhla by se? Bránila by se? Utekla by?
Snad nejsem tak hrozný.
Ona je nádherná. Pořád na ni myslím, její obličej vidím úplně všude.
Ty sladké modré oči, ty dlouhé husté černé vlnité vlasy, lemující její roztomilý obličej.
Ty usmívající se rudé rty mě vždycky spolehlivě dostanou na lopatky.

Tak mám nebo nemám?


ONA

Stála jsem naproti němu. I když se díval přímo na mě, měla jsem pocit, že je myšlenkami někde jinde. Nesoustředěný, nervózní.
Jeho oči, ty hluboké hnědé oči, těkaly tam a zpátky a jeho koutky úst se vždy nepatrně povytáhly, když jeho pohled sklouzl na mou osobu.
Připadala jsem si, jako kdyby měl ze mě srandu…
Je tak dokonalý, krásný.

Nevím, na co myslel, ale já jsem už dlouho myslela jen na jedno.
Políbit ho.

*******

„Uvidíme se zítra?“ pronesla jsem po chvíli a čekala jsem na jeho odpověď.

„Jasně!“ odpověděl jsem a usmál se, „měj se hezky, ještě se domluvíme.“ Zamával jsem jí a pomalu jsem se otočil a odešel z parku.

*******

ONA

I když se usmál, měla jsem pocit, že jsem v jeho očích zahlédla zklamání.
Nechci si tolik věřit, ale bylo by to skvělé.
Usmála jsem se na něj taky, aby si nemyslel, že mi na něm nezáleží.



ON

Nechtěl jsem se vnucovat a tak jsem, i když bych nejradši zůstal, řekl, že se zítra sejdeme a odešel jsem. Usmál jsem se, aby věděla, že se na zítřek těším.
Ona se usmála taky.
Ale proč?
Má mě taky ráda?
Nebo je to proto, že konečně jdu domů?