Smím prosit?

„Smím prosit?“ ozvalo se mi za zády. Celá zmatená jsem se otočila. Rozbušilo se mi srdce. Stál tam on, Břéťa ze čtvrťáku. Už dlouho se mi zdálo, že po mě pokukuje. Holky mi vždycky říkávaly, že na mě pořád kouká. A teď mě poprosil o tanec. Navíc před chvíli vyhlásili, že si má každý přijít pro toho, kdo je mu nejmilejší. Byla jsem téměř v sedmém nebi.
„Ale já to neumím....“ řekla jsem, abych odvrátila blížící se katastrofu.Srdce mi bušilo jako o závod a v duchu jsem strašně toužila po tanci s ním.
„To nevadí....tohle je mazurka, tu umíš, ne?“
„No tu jo, ale ty ostatní už moc ne....“
„Ona půjde!“ vmísila se do ‚rozhovoru‘ Ema, která mě na plese doprovázela a postrčila mne dopředu, takže jsem Břéťovi spadla přímo do náruče. Jé, ten krásně voní, pomyslela jsem si.
Když jsem se zase pevně postavila na obě nohy, nastavil mi rámě a šli jsme hledat alespoň malý kousíček na parketě, kam bych se vešla já se svými 150 centimetry a Břéťa se svými pěti metry. Musel na nás být krásný pohled, určitě jsme vypadali jako David a Goliáš před bitvou. Náš postoj by tomu taky přibližně odpovídal. I když jsem, podle mamky, vypadala jako maličká princezna, která si k Vánocům měla přát spíš Hrnečkuvař než činky, připadala jsem si jako slon v porcelánu. Po tomto večeru naprosto chápu, jak se musel ten slon určitě cítit.
První tanec byla již zmiňovaná mazurka. Tu jsme se kdysi učili tancovat na prvním stupni, ale já jsem skoro vždycky tancovala s holkou. Kluky jsem v té době nezajímala, stejně tak jako teď. V té době mi to docela šlo a díky bohu jsem si to ještě pamatovala. Při otočení na partnera se na mě Břéťa vždycky tak krásně usmál, že jsem se tomu až musela začít smát. Sice na tom nebylo nic k smíchu, ale to, že spolu tancujeme a ještě se na mě tak krásně usmíval mě přivedlo do naprosté euforie. Proto jsem se začala smát. Kéž by ta chvíle tance nikdy neskončila.
Další tanec byl polka. Mě se ale strašně klouzaly boty, takže jsem vždycky udělala dvakrát takový krok, než jsem chtěla. Poté hráli waltz. Tam začali potíže. Waltz sice docela umím, ale když jsem to tancovala s Břéťou a ne se vzduchoprázdnem, tak jsem byla docela nervózní, takže jsem to dost hnojila. On už chodil i do pokročilých tanečních, ale já zatím nechodila ani do těch základních. Takže mi to vážně moc nešlo a vždycky když jsem na něj trochu šlápla, tak jsem řekla „sorry“ a to normálně vůbec neříkám. On se mi vždycky podíval do očí a řekl „nevadí“. Ty jeho oči. Jsou jako dvě hluboké ledové plochy. Směrem k zornici jsou tmavší a tmavší, ale na samé hranici s bělmem mají barvu nejtmavší. A není to obyčejná modrá, je to modrá, kterou má jen on. Ledová modř. Navíc v nich má světlejší žilky, přesně jako když vítr rozežene po ledový ploše hromádku sněhu. Do těch očí bych se mohla koukat hodiny. A ten jeho úsměv. Je to nejhezčí úsměv, jaký jsem kdy viděla. Milovala jsem jeho úsměv v očích i tváři. I když mi bylo nejhůř, jeho úsměv mě rozesmál taky.
Během ‚tance‘ jsem nebyla schopna žádné rozumné konverzace. Byla jsem tak rozrušená z toho, že jsem mu tak blízko, že jsem téměř nebyla schopna mluvit. Takže on vždycky něco řekl a já mu na to nějak suše odpověděla. Musel si myslet, že beru tanec s ním jako trest. Jak já byla v tu chvíli šťastná. Zapomněla jsem na rozvod rodičů, problémy ve škole, hádky s kámoškami kvůli blbostem. Tohle byla jedna z nejlepších chvílí mého života. Byla jsem tak šťastná, že si pro mě přišel, že vůbec ví, že existuji. Za Břéťovými zády jsem tu a tam zahlédla Barču, která tančila se svým bratránkem, jak po mně hází očkem. To jen ona věděla, že se mi Břéťa líbí. Já jsem se na ní s nadějí v očích usmála. Doufala jsem, že se o mě třeba zajímá. Chtěla jsem zastavit čas. Jenže čas plyne. Plyne i hudba a tanec. Ta naše hudba a tanec právě skončil a já se vrátila k Emě. Sice zklamaná, že je konec, ale šťastná z toho, že se to vůbec stalo. Ema se mě na nic neptala, proto jsem jí nic neřekla. Nechtěla jsem jí tím otravovat. Do konce plesu jsem se stupidně zamilovaným úsměvem koukala do prázdna. Břéťu už jsem neviděla. Chápala jsem, že už se mnou nechtěl tancovat, když jsem mu tak moc pošlapala nohy.
Když jsem přišla domů, začala jsem Barče všechno vyprávět. Byla jsem šťastná. Pak jsem si ale uvědomila, že se mnou tancoval určitě jen ze soucitu. On tancoval s někým celý večer a já jen s Emou seděla u stolu na kraji sálu. On si toho musel všimnout a řekl si: „Přece jí tam takhle nenechám sedět.“. V tu chvíli jsem tak moc nenáviděla platonickou lásku. Byla jsem tak zničená myšlenkou na to, že jsem pro něj vzduch. Tak moc jsem chtěla všechno hodit za hlavu a zapomenout na to, že nějaký Břéťa existuje. Jenomže to jsem nedokázala. Nikdy jsem už nechtěla jít do školy, abych ho tam nemusela potkat. Už jen kvůli tomu, že jsem mu úplně pošlapala nohy. Taková ostuda. Tak moc jsem si přála, aby se moje představy o tom, že z nás jednou bude krásný párek, staly skutečností. Věděla jsem ale, že v mém případě je to naprosto nemožné. Taky, kdo by chtěl takovou nánu?

V noci se mi zdál sen. Byl tam on. Byla jsem tam já. Bylo ticho a jemu nesvítily oči jako dřív. Minuli jsme se. Nepozdravil mne, jak to dělával dřív. Ani si mne nevšiml. Jako bych neexistovala.

Celý týden jsem ho ve škole nepotkala. Zdálo se mi to mnohem víc jak týden. I když jsem věděla, že to nemůže ‚šťastně‘ dopadnou, chtěla jsem ho potkat. Připadala jsem si jako malá puberťačka, která vždycky chodí po celé škole, jen aby viděla svého vysněného. Přála jsem si jen vidět jeho úsměv, zářit jeho oči, slyšet jeho hlas. Pak jsem ho potkala a on si mne všimnul. Pozdravil mne. V jeho hlase ale už nebyl ten zvláštní šibalský podtón, jeho oči nezářily jako dřív, úsměv mu chyběl. Byla jsem zničená. Kdyby tak něco tušil. Kdyby věděl, jak moc se mi líbí, jak ho mám ráda. On měl být můj rytíř na bílém oři a já jeho princezna. Jenomže tak to nikdy nemůže být. Vždyť ani neví, jak se jmenuji.

---------------------------------------------------

Seděl jsem u stolu s ostatními spolužáky a spolužačkami, moc jsem se ale nebavil. Bylo mi úzko. Ani nevím, kde se ten pocit ve mě bral, ale prostě tam byl.
Pozoroval jsem lidi kolem. Na parketu tančil jeden starý párek. Něžně se drželi za ruce a jejich láskyplné pohledy a úsměvy mi na splínu ještě přidaly. U baru postávala dívka, která už toho měla asi dost v sobě, ale mohlo jí být tak patnáct. Co ji vedlo k tomu se takto opít? Nikdy jsem to moc nechápal. Opodál ní stál tajemný chlápek. Stál tam sám, nepil, nekouřil, jen koukal do neznáma. Co je zač?, prohnalo se mi hlavou. Poslední dobou jsem často sledoval neznámé kolemjdoucí. Přemýšlel jsem, kolik lidských osudů míjíme bez povšimnutí. Lidé jsou někdy tak zahledění sami do sebe, že vůbec nevnímají svět kolem. Všimnou si nanejvýš trápení svých blízkých, ale co ostatní? To jim nestojí ani za to, aby pomysleli na to, že mohou mít mnohem větší problémy než oni? Baví mě si vymýšlet příběhy o osudech neznámých lidí. Nešťastným přiděluji šťastné konce. U namyšlených ‚týpků‘ doufám, že se třeba jednou změní a budou z nich rozumní lidé bez předsudků.
Mé přemýšlení ale něco přerušilo. Zdálo se mi, jakoby se celý sál nějak rozzářil. Pohlédl jsem ke vchodu. Právě vcházela Eliška.
Šaty, co měla na sobě, byly sice obyčejné, ale ona v nich vypadala jako královna celého sálu. Krátké zrzavé vlasy se jí mírně tetelily od rychlé chůze na podpatcích, na kterých působila dosti nestabilně. Vypadala tak elegantně a nespoutaně. Prošla kolem a ani si mě nevšimla. Proč se mi zalíbila zrovna ona? Vždyť ona.... proč by chtěla chtít právě mě?
Po očku jsem jí sledoval. Byla tak jiná, než všechny ostatní. Všechny ostatní holky byly pomalu jako od Matella, ale ona byla.... tak svá. Nepotřebovala se zalíbit. Bylo jí jedno, co si o ní budou říkat ostatní, prostě byla sama sebou. Seděla tam, dívala se na parket s touhou v očích. S touhou tančit. Chtěl jsem si s ní zatancovat, ale nedokázal jsem na to sebrat odvahu. Vyzval jsem k tanci spolužačku a doufal jsem, že se jí aspoň trochu přiblížím.
Po nějaké době, spoustě tanců s holkama ze školy a panáku jsem přeci jen sebral odvahu. Zrovna navíc vyhlásili písničku pro nejmilejší osobu. Když už jsem jí měl na dohled, vstala. Trochu se mi rozbušilo srdce. Přece teď nemohla odejít, když jsem konečně sebral odvahu se jí podívat do očí. Zastavila se. Chtěla se jen podívat na něco, co se dělo na parketě. Najednou jsem stál až za ní. Vždycky se mi zdála vyšší.
„Smím prosit?“ snažil jsem se říct tónem takovým, aby z něm bylo co nejméně slyšet moje obava z odmítnutí. Prudce se otočila a vypadala překvapeně.
„Ale já to neumím....“ řekla se zvláštním tónem v hlasu. Jako kdyby sama bojovala s myšlenkou, jestli má jít nebo ne.
„To nevadí....tohle je mazurka, tu umíš, ne?“ snažil jsem se, abych nakonec nedostal kopačky.
„No tu jo, ale ty ostatní už moc ne....“
„Ona půjde!“ vložila se do naší rozmluvy její kamarádka a dloubla jí do žeber tak, že mi přiskočila do náručí a trochu zavrávorala na vysokých podpatcích. Krásně voní, pomyslel jsem si.
Když opět nabrala rovnováhu, nastavil jsem jí rámě a šli jsme hledat místo na parketu. Myslím, že jsme museli vypadat dost vtipně. Ona byla malá jako maková panenka a já jsem si vedle ní připadal jako Goliáš. Konečně jsme našli mezírku, zapluli do ní a začali tančit.
Mazurka. Nejjednodušší tanec, co znám, a přesto ho někteří nezvládají. Byl jsem trochu nervózní, ale snažil jsem se vypadat přirozeně. Vždycky jsem se na ní usmál, ona se mi pak ale začala smát. Nejspíš jsem jí byl k smíchu. Nějak jsem v tu chvíli nechápal, proč se směje. Mísil se ve mně zvláštní pocit složený z obav, že jsem jí k smíchu, a radosti, že ji připadám alespoň trochu zábavný.
Další tanec byla polka, při které trochu vrávolala na podpatcích, waltz a další. Ani nevím, kolik tanců jsme spolu tančili. Ztrácen jsem pojem o čase. Byla tak okouzlující. Sice jsme si moc nepopovídali, ale i přesto to byla krásná chvíle. Asi si se mnou nechtěla moc povídat, nebo nevím. Možná tanec se mnou brala jako trest z hůry. To vážně nevím. Ale občas, když se nám tak střetly pohledy, vypadala tak.... šťastně. I když se usmívala, její oči měly jiný úsměv. Trochu šibalský a trochu smutný. Vypadala tak zvláštně, tak zvláštně krásně. Abych ale přiznal pravdu, tancovat moc neuměla. Bylo vidět, že se snaží, ale taky nebylo vidět, že ještě nechodila do tanečních. Dozněly poslední tóny písně a já se rozhodl, že už jí nechám jít vlastní cestou, proto jsem jí odvedl tak, kde jsem jí před tím ‚nabral‘, ale během večera jsem si pro ní chtěl ještě jednou zajít.
Jak ale večer ubíhal, tancoval jsem s jednou spolužačkou, pak zase s druhou. Pohlédl jsem na místo, kde předtím seděla, ale nebyla tam. Otočky jsem trochu urychlil a všiml jsem si, že odchází. Bylo ale neslušné opustit tanečnici uprostřed tance, proto jsem počkal, až píseň skončí, a vyběhl ven. Viděl jsem už jen cíp jejích šatů, jak mizí ve dveřích auta.Díval jsem se, jak spolu s autem odjíždí i ideální šance. Chvíli jsem tam jen tak stál v padajícím sněhu. Přemýšlel jsem. Promarnil jsem ideální šanci. Přijde i na další ples, abych si s ní mohl znova zatančit a možná jí i povědět, jak se mi líbí?