Smím prosit? II.

Celý následující týden jsem se jí snažil vyhýbat. Nechtěl jsem jí vidět. Už jen proto, že jsem se bál, že mě bude ignorovat. Vždyť se se mnou ani nerozloučila. Prostě se sebrala a odešla. Trochu mě to mrzelo, ale když to tak vezmu, tak proč by se se mnou měla loučit? Vždyť pro ní jsem byl úplné nic.
Nemohl jsem se jí ale vyhýbat věčně. Když jsem jí v pátek potkal, měla hlavu svěšenou a po úsměvu nebyla ani zmíňka. Proč se neusmívá jako vždycky, když jsem jí potkal předtím? Třeba už jsem jí nestál ani za ten úsměv. Pozdravil jsem jí a ona se zatvářila tak….smutně. Proklínal jsem se za to, že jsem s ní vůbec tancoval. Předtím jsme se na sebe tak krásně usmáli a pozdravili se. Vždycky mě zvedla náladu. I když jsem měl špatný den, ten její úsměv. Ten mě vždycky nabyl pozitivní energií. Bylo v něm něco zvláštního, ale tak zvláštně krásného. Nebyl to úsměv od ucha k uchu. Byl malý, ale přesto byl dominantou její něžné tváře. Barva jejich rtů byla neobvyklá. Měla podobný odstín jako její vlasy.
Pořád jsem myslel na to, proč byla tak smutná. Najednou mě někdo píchl mezi žebra.
„Ahoj!“ řekla Lucka, která se z nenadání objevila po mém boku. Byli jsme sousedi už od páté třídy, kdy se přistěhovali. Tenkrát to byla malá, ufňukaná blondýnka. Jako malý jsem jí neměl moc rád, ale když jsme byli starší, tak jsme se skamarádili. Jezdili jsme společně na dovolenou. Ty dovolené jsem měl rád. Jezdily většinou jen naše rodiny, ale občas se k nám přidali ještě nějaké, většinou známí. Když jsem na ní ale teď kouknul, vypadala úplně jinak než dřív. Dlouhé zlatavé vlasy měla staženy v pevný cop a její hnědé oči jí jiskřily štěstím a chutí do života. I když byla zima a venku mrzlo, měla na sobě černo červeně kostkovanou sukni ke kolenům, z pod ní čouhaly dvě hubeňoučké nožky v černých punčocháčích. Bílé tričko a velkou modrou mikinu, která zřejmě nebyla její. Vypadala tak jinak než Eliška.
„Ahoj.“
„Jak je? A kde to bloumáš myšlenkama? Jsi jak v transu....“
No, právě jsem myslel na to, že jsem se zamiloval do jedný holky, která ani netuší, jak se jmenuju. Připadám si jako vyždímaná houba.... Taky jsem právě dostal čtyřku z chemie a němčiny....ale jinak dobrý, mám se skvěle....a jak se máš ty?
„Jen jsem nad něčím přemýšlel.... A jak se máš ty?“
„Jo, dobrý. Včera jsem se koukala na jeden dobrej film. Myslím, že by se ti mohl líbit.“
„A jak se jmenuje?“ snažil jsem se předstírat zájem. V tu chvíli mě to ale vůbec nezajímalo. Myslel jsem na Elišku.
„Neřeknu. Někdy přijď a kouknem na něj spolu. No ale....ty vlastně bydlíš daleko, že? Budeš se ke mě mít jak dostat? Pojede ti autobus? Nebo vlak?“ řekla sarkasticky.
„Haha, fakt vtipný. Já za to nemůžu, že teď nějak nemám moc čas. Nestíhám. Jinak bych se stavil na pokec, na večeří nebo tak. Vážně....“ usmál jsem se na ní. „Tak já se někdy stavím.“
„Někdy?“ podezřívavě si mne změřila.
„Dobře, dobře.... Tak co třeba příští týden? Někdy na večer?“
„Tak fajn, ujednáno.“ ze široka se na mě usmála a potřásla mi rukou na znamení toho, že jsme dohodnuti.
„Hezká mikina.“
„Oo, díky. Ta není moje.“
„Vážně? A já myslel, že jo.“ přitom jsem si ji změřil (sahala jí pomalu až ke kolenům) a zasmál se.
„Haha....hele, já už musím jít....ale na ten film jsme domluvení, ju?“ kývl jsem a Lucka dosti rychle zmizela v davu. Teprve potom jsem si všiml, že za ní běží nějaký kluk. Nejspíš chtěl zpátky mikinu. Lucka už byla taková, byla to taková rebelka. Nikdy dlouho nepobyla na jednom místě. Musela být pořád v pohybu. I přesto, že měla pořádně prořízlou pusinu, si na ni nikdo nikdy netroufl. Možná, spíš zvláště, proto, že byla aktivní členkou kroužku juda a bojových umění u nás ve škole.
Už zvonilo, proto jsem šel do třídy. Vůbec jsem se ale nedokázal soustředit. Seděl jsem tam, koukal se z okna na padající sníh a myslel na Elišku, proč byla tak smutná? Co se jí stalo? Nebo to bylo jen kvůli tomu, že mě nechtěla vidět? Myslel jsem na její blyštivě zelené oči, které byly jakoby prázdné. Co se jí mohlo stát?

* * * *

Poté, co jsem usoudila, že pro něj nic neznamenám, jsem byla zničená. Nemohla jsem zapomenout na ty jeho ledově modré oči. Jak se na mne dívaly, když jsme se po plese poprvé potkaly. Byly tak chladné a odtažité. Nemohla jsem je vyhnat z hlavy. Jeho oči s jeho širokým úsměvem jsem viděla pokaždé, kdy jsem jen zavřela oči. Skoro každou noc se mi zdálo o něm. Já na sobě měla dlouhé večerní šaty a vypadala jsem pomalu jako princezna. On měl frak, motýlka a běžecké boty. Seděla jsem a popíjela něco (myslím, že to bylo červené víno). On přišel a řekl: „Smím prosit?“ a mě poskočilo srdce radostí. Protančili jsme skoro celou noc v najednou prázdném sálu. Pak mne ale v půli tance pustil a odešel. Viděla jsem, jak mi mizí ve velkých vstupních dveřích do obrovského, lesklého, prázdného sálu. Chtěla jsem běžet za ním, ale nemohla jsem se pohnout. Nohy jako by mi přimrzly k podlaze. Skroutila jsem se k zemi v záchvatu pláče. On odcházel a já nemohla nic dělat, jen se na to dívat. V tu chvíli jsem se vždycky probudila. Se slzami na tváři. Připadala jsem si jako šílená. Proč se mi kvůli němu zdají takové sny? Nemohla jsem to pochopit. Už jsem si myslela, že mi z toho přeskočí. Zdálo se mi to skoro každou noc, akorát v každém snu jsem měla jiné šaty a byli jsme v jiném sále. Ve škole jsem pak byla smutná, nevyspalá, nesoustředěná. Učitelé si na mě stěžovali, ale já je ani v tu chvíli nebyla schopná vnímat. Proč se tohle sakra musí stát zrovna mě? Co jsem komu udělala?
Snažila jsem se ho nějak vyhnat z hlavy, ale šlo to těžko, když jsem každou chvíli ve škole viděla za rohem mizet cíp jeho kostkované košile. Jediné, při čem jsem se byla schopna odtrhnout od reálného světa, bylo čtení. Už dřív jsem četla často a ráda, ale teď jsem začala hltat jednu knížku za druhou. Bylo mi pomalu jedno, co čtu. Chtěla jsem jen zapomenout na svět kolem. Nerada jsem odkládala knížku z ruky, protože mě to po chvíli přeneslo, myšlenky zase na Břéťu. To by mi zase tak nevadilo. Zjištění, že by si o mne neopřel ani kolo, jsem nesla trochu hůř. Já to nechápala. Vždyť se mi jenom líbí, tak proč ty sny? Vždyť ho ani pořádně neznám.
Poté, co jsem přečetla to, na co jsem se dlouho chystala,jsem se vrhla na doporučenou četbu. Divily byste se, ale někdy to není tak špatné, jak by si nikdo myslel. Právě jsem dočetla R.U.R a vydala se do knihovny. Milovala jsem knihovny. Milovala jsem místní knihovnu. I když jsem jí měla přes celé město, nikdy jsem neváhala a s chutí se do ní vydala. Když jste vešli, cítili jste takovou zvláštní vůni, vůni starých knížek. Knihovnice tam byly sice nepříjemné, ale vrátný byl moc hodný. Vždycky mi řekl, jaké nové knihy knihovna pořídila, a povídali jsme si knihách, které jsem vracela. Zdálo se mi, že snad četl úplně všechno, na co jsem se ho zeptala. Byl to takový můj knižní poradce.
Vystoupala jsem po dlouhých širokých schodech do patra a otevřela dveře do knihovny. Skoro nikdo tu nebyl. To jsem měla nejradši. Odložila jsem si věci a zaplula do nejbližšího regálu s knihami. Ráda jsem jen tam četla názvy ze hřbetů a prohlížela si obálky. Některé knihy jsem si přečetla právě proto, že mě zaujala jejich obálka.
Pokračovala jsem k polici s časopisy. Vzala jsem do ruky vrchní National Geographic. Byl to můj oblíbený časopis. Byly tam nádherné fotky a skvělé články. Od afrických chýši jsem zvedla zrak jen tehdy, kdy jsem slyšela nějaké hlasy. Byl to hlas nějakého kluka. Bavil se s knihovnicí. Moc kluků jsem v knihovně nevídala a když ano, chodili se mnou do čtenářského kroužku. Tenhle hlas mi ale nebyl povědomí. Nedokázala jsem překonat zvědavost a vykoukla jsem za knihovnu, abych se mohla podívat, kdo to je. Stál tam nějaký ‘skejťáček‘. Mohl být tak starý jako já. Nejspíš sháněl nějakou knížku Jak sbalit holku v deseti krocích nebo Jak zvládnou učení bez sebemenší námahy. Nevzrušeně jsem si zase sedla zpět do pohodlného křesílka, kde jsem seděla předtím.
Asi po hodině jsem se konečně rozhodla, že opustím útulné a vlídné prostředí knihovny a zamířila jsem směr domov.