Lucia Ferrero - 1.část

Při pohledu na budík se proberu. Je sobota, šest hodin večer. Prospala jsem celý den. Ale kuš s tím, co na tom? Teď už je to jedno. Jmenuji se Lucie Ferdová. Jsem obyčejná patnáctiletá holka, co žije v činžáku na konci města, dosahuje průměrných známek a jediné, v čem vyniká, je umělecká tvorba, tedy psaní, kreslení, grafika. Jako levačka mám neskutečně vyvinutou fantazii, což se mi stalo osudným.

Byl říjen. Seděla jsem u svého stařičkého počítače, koukala na poletující listí a nedobrovolně poslouchala další hádku svých rodičů. Z nepřítomého sledování putování jednoho lístku mě vytrhl až kousek omítky, co mi přistál na ruce. Povzdechla jsem si. Přála jsem si bydlet někde v centru jako mé spolužačky, přála jsem si chodit ve značkovém, ne ve věcech od Vietnamců nebo ze sekáče. Jenže na to jsme my neměli. Po čemkoliv jsem zatoužila, na to jsem si musela buďto sama vydělat nebo šetřit dlouhé měsíce, někdy roky. Digitálek jsem si koupila letos o prázdninách za peníze z dvouměsíční brigády na koupališti. Vyšla jsem jen tak tak. Zmiňovaný počítač mi sehnal táta k narozeninám, když jeho firma kupovala nové, modernější vybavení kanclíků. S počítačem přišel do naší domácnosti i internet, ale kdybych ho nepotřebovala pro studium, asi bych si ho musela platit sama. Jak sami tušíte, přátel jsem díky své finanční tísni neměla, především protože jsem si nějaké diskotéky nemohla dovolit. A v čem bych tam asi šla, že? KDyž jsem však jednoho dne brouzdala po síti, dostala jsem geniální nápad. Když jsem nemohla svůj perfektní život žít, mohla jsem si ho aspoň vymyslet. Tak vznikla ona. Seznamte se. Lucia Ferrero, šestnáctiletá dcera české top modelky a italstkého podnikatele, žijící na okraji Prahy. Každý víkend vymetá nejrůznější párty, kluky střídá jak na běžícím pásu a pomalu se prosazuje v branži své matky. Její blog patří k těm nejnavštěvovanějším vůbec, lidé opěvují její krásu, bohatství, neustále jí přicházejí na Facebooku nějaké žádosti o přátelství. S Luciou mám společnou jen tvář, tedy pokud nepočítáme každodenní rande s naším nejlepším přítelem Photoshopem. Díky svému talentu jsem se s ním naučila pracoval velice rychle, proto nebylo až tak těžké z obyčejné brunetky vytvořit sexy černovlásku. Ke každé fotce mě napadalo milion nových dobrodružství Lucii, ale dnes to bylo těžší než obvykle. Zírala jsem na právě dokončený ,,photoshoot", podotýkám, že velmi vydařený, ale nijak jsem se nemohla dopracovat k důvodu své dvoutýdenní absence na blogu. Ach, no jistě!
,,Ciao miláčkové, omlouvám se, že jsem vás tu nechala tak dlouho bez novinek ze svého života, ale znáte to, dostala jsem zakázku v Itálii poblíž jedné tátovy vily, tak mé rodiče napadlo z mého třídenního focení udělat čtrnáctidenní dovolenou. No prostě nádhera! Seznámila jsem se tam s Mariem, který se tam stará o tátovu jachtu. To víte, Italové..." Moje prsty pobíhaly po klávesnici jako splašené a vytvářely nový prolhaný článek. Jenže může Lucia napsat, že dostala zaracha za špatný známky? To teda určitě!

Druhý den jsem ve škole skončila velice brzy díky poradě učitelského sboru. Nechtělo se mi čekat hodinu na MHD a tak jsem se vydala domů po svých. Bohužel jsem podcenila ráno situaci. Neočekávaně nasněžilo. Hodně. Mé barevné tenisky nebyly na takové počasí příliš stavěné. Než jsem se nadála, už jsem letěla a jak dlouhá, tak široká jsem se rozmajzla na chodníku. Bohužel xichtem napřed... Nějaký třináctky o kus dál jsem tím očividně skvěle pobavila. Džíny durch mokré, sníh se mi díky vyhrnutém kabátu dostal i pod tričko.Ano, skutečně jsem měla velikou radost.
,,Do pr -"
,,Nechceš pomoct?" Přerušil mě sympatický hlas, z jehož majitele jsem prozatím viděla jen snědé zápěstí a rukáv lyžařské bundy.