Nový začátek

Nový začátek

Sedím ve svém bytě, přesně takovém jak sem si ho vysnila, velká okna kterými proudí dovnitř bezpočet slunečních paprsků, dřevěná podlaha barvy třešně, útulné polštářky různých barev všude kolem, stejně jako svíčky několika velikostí, dvě velká křesla z proutí, v ruce jahodový čaj. Najednou mi vyvstávají vzpomínky na můj dosavadní život. Jakoby to bylo včera, když jsem viděla naposled tátu ve dveřích, aniž bych tušila, že ho už nikdy nespatřím. V mých deseti letech mě opustil zcela bez vysvětlení, bez možnosti se rozloučit, naposled obejmout a políbit, byl prostě pryč, odjel a nevrátil se pro mě. Celý rok jsem čekala, kdy se zase objeví ve dveřích, usměje se a natáhne ke mně ruce, ale to se z neznámých důvodů nestalo. Asi dodnes mám v srdci ten pocit, když se na mě usmál, pocit štěstí a bezpečí. Tímto okamžikem se nejspíš rozjel ten divoký kolotoč plný opuštění, zklamání a smutku.
Při pohledu na tu jemně vrzající podlahu barvy třešně se mi vybaví ty krásné velké oči stejné barvy, které patří mojí o šest let starší sestřičce Valerii. Kdyby tu teď byla nejspíš by se na mě podívala tím svým starostlivým a přitom láskyplným pohledem. I ona však z mého života odešla, ve svých osmnácti letech, když se přestěhovala k příteli, dnes už bývalému manželovi Tobymu. Ačkoliv mi jejich vztah a později i manželství bylo inspirací, nikdy jsem neprožila ani náznakem to samé, co oni. Její odchod nebyl stejný, jako otcův, snad o to horší, že přišel tak brzy po něm, přesto se máme velmi rády a vídáme se dodnes, jak jen nám to čas dovolí.
Náš vztah byl již od dětství jiný než u ostatních sourozenců, snad proto, že jsme jedna pro druhou i dýchali, možná díky neustálému křiku a pláči u nás doma. Semkly jsme se vždy, jakmile jsme slyšely, jak táta maminku mlátí a ona pláče, jak se zase hádají, protože byl táta hrát bedny, jak říkávala maminka. Jednou to už mamka nevydržela a rozhodla se s ním rozvést a přestěhovat se, bylo mi zrovna osm let. Jednou nám představila svého nového partnera Paula, že prý se stěhujeme za tři měsíce k němu a jeho dceři Tanye, o tři roky starší, než sem byla já. Nikdy jsem s ní nevycházela a ona ráda prováděla naschvály. Valerie zůstávala stále na mé straně a náš vztah byl o to pevnější.
Maminka nás odjakživa milovala a nejspíš myslela, že pro nás je tato možnost to nejlepší, kdyby tak věděla, že učinila pravý opak. Stejně, jako já tak i sestra jsme mamince nemohly nic vyčítat, dnes ji obě obdivujeme za tehdejší sílu. Stačilo, že ji v dětství společně s matkou Zolou mlátil její otec Markus. Ani další roky nebyly šťastné, jak asi trpěla, když ji podvedl její první manžel Jason i přesto, že mu povila dceru Valerii. O pár let později se provdala za mého otce Kevina, avšak toto manželství plné útrap také nakonec skončilo. Po osmiletém vztahu s Paulem se potřetí a naposled provdala, jako většina vztahů a manželství mělo i toto trhliny, a přesto jako jediné neskončilo rozvodem. Matka to v životě neměla vůbec snadné, nikdy však nepřestávala rozdávat úsměv a lásku své rodině a přátelům.
Náhle jsem si uvědomila, že se mi po tvářích kutálejí slzy a podle velikosti skvrny na domácích prošoupaných kalhotách asi dlouho. V pravé ruce jsem třímala čaj a levou jsem si otřela slzy. Vzpomínka na ta bolestná opuštění a rodinu mi náhle otevřela staré rány. Nedokázala jsem však přestat vzpomínat, za okny byla nádherná zeleň a mě bleskla hlavou vzpomínka na první den tady.
Odbil mi dvaadvacátý rok, měla jsem za sebou maturitu i nástavbu a tak jsem se rozhodla splnit si svůj sen a utéct od dosavadního života. Odjela jsem do Irska, natrvalo. Mou rodinu to velmi zasáhlo, ikdyž jsem se dlouho o Irsku zmiňovala, nejspíš nikdo nevěřil, že opravdu odjedu. Letěla jsem letadlem pouze pár hodin, ubytovala jsem se v penzionu, kde jsem měla smluvenou práci číšnice. Přivítali mě tam všichni vřele a přátelsky. První, co jsem udělala si vybavuji přesně, místo vybalování kufrů jsem zavolala domů a oznámila, že můj stav je v naprostém pořádku. Rozhodla jsem se začít nový život a doufala, že už nikdo kvůli mně nebude muset nikoho opouštět.
Usrkla jsem čaje, který byl už studený, můj pohled upoutal déšť venku, který je tady v Irsku prakticky denním chlebem. Vždy jsem zbožňovala déšť, dodnes mi neustále dodává pocit klidu a bubnování kapek mým uším zní jako překrásná hudba.
Opět ponořená do svého nitra, jsem vylovila svou úplně první vzpomínku na Gabriela. Obsluhovala jsem jako obvykle, moje chůze se stočila dozadu do skladu, protože mě tam poslala má vedoucí Elena, žena kolem padesátky. Zrovna když jsem zvedala krabici, přistoupil ke mně muž, rázem jsem se lekla a upustila ji, on se jen lehce usmál, chtěla jsem mu rázně dát najevo, že sem dozadu mají hosté vstup zakázán, jenže ten jeho úsměv mě odzbrojil, tak jsem se jen lehce usmála, vydechla a začala sbírat zeleninu zpět do bedny. Sklonil se a já si ho lépe prohlédla, měl krátké hnědé vlasy, kde prosvítaly rezavé jiskřičky, naprosto stejným způsobem jako mně. Měl velké oči, narozdíl od mých zelenohnědých zářily mořskou modří, rty měl krásně plné a úsměv tak přirozený, rysy ostré. Mluvil na mne, ale já si toho všimla až po chvíli, jak jsem byla omámená jeho krásou. Vstal a podal mi ruku, podívala jsem se dolů do bedny a zelenina už byla opět uvnitř, jen jsem se zmateně usmála a poděkovala, oplatil mi úsměv a jen řekl: „musíš věřit“. Náhle mé uši zaslechly Elenino volání a já se otočila za zvukem a pak zpět na muže, ale on byl pryč jako duch.
Vrátila jsem se tedy k Eleně do kuchyně a podala ji bednu, poznala, že se mnou není něco v pořádku a starostlivým hlasem se zeptala:
„Není ti něco Kristen?“
„Ne nic to není. Viděla jsi toho muže, co šel za mnou do skladu?“
„Žádný za tebou nešel. Měla by sis pro dnešek vzít volno“ prohlásila mateřsky.
„Asi máš pravdu, dnešní večer byl náročný“ řekla jsem odevzdaně a šla se převléknout. Nastoupila jsem do auta a jela domů, cestou jsem přemýšlela o tom muži ze skladu a došla k závěru, že jsem měla halucinace z přepracování, avšak i tak mi hlavou hrála jeho slova „musíš věřit“.
Vystoupila jsem z auta a podívala se na dům, kde se nacházely pouze čtyři byty. Můj byt byl obrovský a dvoupatrový, jelikož jsem si koupila i byt pode mnou. Bylo to levnější než kupovat vlastní dům. Byl to přesně tento byt, bydlela jsem tu teprve týden.
Vylovila jsem klíčky a vstoupila do vchodu, který patřil vlastně jenom mně, neboť další dva byty mají vchod vlastní. Před mými dveřmi stál opět ten muž. Najednou jsem nebyla schopna jakéhokoliv pohybu, jen jsem stála jako přimrazená s očima vyděšenýma. Opět se usmál a jeho oči šibalsky blýskly. Udělala jsem krok vpřed a on se ani nepohnul.
„Kdo jste a proč mě sledujete a jak jste se dostal dovnitř?“ vychrlila jsem koktavě.
„To je spousta otázek“ řekl a uchechtl se.
„Odpovíte mi prosím?“ zeptala jsem se naléhavě.
„Tady na chodbě? Nepozvete mě dál?“
„Pozvat Vás? Já nikoho cizího do svého bytu nepouštím!“ vyštěkla jsem naštvaně.
„Vidím, že dnes nemáte dobrou náladu. Jen musíš věřit Kristen.“ prohlásil a zmizel. Napadlo mě dalších milion otázek, ale on už byl pryč a já stále ještě v šoku vkročila do bytu a zamkla dveře, pomalu jsem vyšla točité schody nahoru.
Nechápala jsem, jak se dostal do vchodu, když jediné klíče mám já. Proč jsem ho viděla v práci a Elena ne? Odkud ví, že se jmenuji Kristen? Z jakého důvodu stále opakuje „musíš věřit“? Co ta slova znamenají ?
„Asi jsem opravdový blázen, žádný muž nebyl ani v práci ani tady u mne, prostě jsem přepracovaná“ říkala jsem si pro sebe. Vzala jsem si spodek od dávno nenošeného modrého pyžama, hnědé tílko, ručník a honem do sprchy. Najednou jsem cítila pod těmi kapičkami pocit úlevy, moje starosti, problémy a smutky odtékaly spolu s vodou. Vůbec se mi ze sprchy nechtělo. Jakmile jsem vylezla z koupelny, začala mi být zima, jak mi voda z vlasů tekla po zádech. Hodiny na mikrovlnné troubě ukazovaly, že jsem tam strávila skoro hodinu. Šla jsem k telefonu a zjistila, že tam mám vzkaz od mamky, od mé milované Miriam. Při poslechnutí jsem slyšela totéž, co vždycky. Otázky typu jestli jsem v pořádku, jak se mám a že jí i Valerii moc chybím, že mě pozdravuje Paul a Val samozřejmě také.
Padla na mě opět ta známá tíseň a tak jsem si raději vzala prášek na spaní a šla si lehnout.
Noc byla bezesná a ráno stejné jako pokaždé, vše bylo naprosto normální. Vyčistit zuby, nasnídat se, ustlat postel, obléci se a hurá do práce. Vyšla jsem s odpadky ze vchodu a ten muž tam byl zase. Opět se usmíval a přinutil mě tím také k úsměvu. Díval se mi do očí a pak prohlásil, že se nemusím bát a jestli mám čas, že mi vše vysvětlí. Namítla jsem, že musím do práce, ale on se nenechal odbýt a prohlásil, ať zavolám, že se zpozdím. Nevím proč, ale důvěřovala jsem mu, tak jsem zavolala Eleně a zaprosila o volno na dnešní den. S radostí mi ho dala, mé první volno od té doby, co tam pracuji.
Zatímco jsme šli do parku, jsem se dozvěděla, že jeho jméno je Gabriel, bydlí tady v Dublinu a je mu pětatřicet let. Posadily jsme se na lavičku a já se začala znova vyptávat, protože pokaždé když jsem se ho po cestě do parku na něco zeptala, tak na mě lidé divně zírali, což je tady neobvyklé chování. A tak jsem spustila:
„Proč jste za mnou přišel?“
„Chci vám pomoci, omlouvám se, jestli jsem vás včera vyděsil“ dodal kajícně.
„Nebudeme si tykat? Mé jméno už stejně znáte“ dodala jsem mile.
„Rád. Víš, musel jsem ti to říct, přestala jsi věřit a to je moc zlé“ řekl smutně.
„Ale proč se o to zajímáš? A jak si můžeš být tak jistý?“ zeptala jsem se podrážděně.
„Záleží na tom?“ zeptal se a jeho oči se rozesmutněly.
„Nezáleží, máš pravdu, už nevěřím v nic, není důvod“ můj hlas se bolestně zlomil.
„Vždy si věřila tak proč ta změna?“ zeptal se opatrně.
„Protože za všechno můžu já! Že odešel táta, že se odstěhovala Valerie, že mi žádnej vztah nevydržel, že mě všichni opouští! Nezasloužím si odpuštění, proto už v nic nevěřím, zase mě někdo opustí! Tak teď to víš, jsi spokojený?“ zařvala jsem zlostně, až se pár kolemjdoucích otočilo.
„Nejsem vůbec spokojený, vždyť to je hrozné“ řekl tónem, který mě uklidnil.
„Proč se o mě tak staráš? Jak víš, kdo jsem a kde mě najdeš?“ zeptala jsem se už umírněným hlasem.
„To je mé poslání“ prohlásil zcela upřímně.
„ Ještě jednu otázku Gabrieli, jak jsi to včera myslel?“
„Jen jednu? Včera jsem se choval hloupě“ pronesl omluvným a přitom vyhýbavým tónem. Nastalo ticho a já nechtěla být první, kdo ho přeruší. Byl to tedy on.
„Měl bych už jít“ dodal prostým hlasem, ale oči prozrazovaly opak.
„Samozřejmě, musíš jít za svým posláním“
„Přesně tak“ řekl vážně.
„Uvidím tě zase?“ v mém tónu zazněla naděje a mně náhle přišlo, že to snad nejsem ani já.
„Nejspíš ano, dokud nezačneš věřit“
„Už zase. Tak zatím nashle“ dodala jsem sklesle.
Proč nedokáže pochopit, že už nechci věřit? Najednou zmizel stejně jako včera ve skladu a u mých dveří.
Vstala jsem z křesla a odnesla hrnek do dřezu, abych tak na chvilku utla své vzpomínky, neboť mnou zase cloumal pláč. Na pultu vedle konvice stálo několik rámečků s fotografiemi, na jedné jsem se svou kamarádkou Magie a obě se usmíváme a já mám před očima zase ten výjev jako scénu z filmu, ve kterém běžím se svou kamarádkou domů, a kolem prší a padají kroupy a obě nemůžeme popadnout dech přes náš šílený smích. Na jiné jsem se svými kamarádkami Lily a Penelope, asi nikdy nezapomenu na naše večery strávené spolu při filmovém maratonu, kdy jsme si pouštěli za sebou naše oblíbené filmy a naspaly sotva pár hodin, vždy všechny u jedné z nás, nebo jak jsme se ráno vracely domů a neobešly jsme se žádná bez nějaké zdravotní újmy. Na chvíli mi to dokázalo vykouzlit úsměv, což se nikomu nepodařilo již celé tři měsíce, dokonce ani mé kolegyni z práce Emmě, která je také zároveň mou sousedkou a kamarádkou, avšak můj úsměv zmizel a stáhl se v bolestnou grimasu. Můj pohled se zaměřil na červený rámeček s fotografií, kde stojím sama, ale vlastně tam stojí i Gabriel, přímo vedle mne. Bohužel to vím jen já.
Snažila jsem se celé tři měsíce na něj nemyslet, ale teď už to nešlo, další salva vzpomínek na něj se vynořila z hlubin mého srdce a nedala mi klidu, tak sem si šla sednout zpět do křesla a nechala se strhnout tím přílivem.
Svůj slib dodržel a ukázal se den poté. Zase s tím svým poťouchlým úsměvem a já na to nemohla nic říct. Z neznámých důvodů jsem ho pozvala k sobě domů. Udělala mu čaj, ale ani se ho netknul. Povídali jsme si a já ho zavalila spoustou otázek. Jen se tak smutně koukal a mně to způsobilo náhlou bolest u srdce.
„Děje se něco?“ můj hlas zněl starostlivě.
„Ano, pořád si nezačala věřit“ dodal tak smutně, až mě znovu píchla bolest u srdce a já se podívala dolů na podlahu a ve tvářích stud.
„Jak můžu v něco věřit, když ani ty mi nevěříš? Tvoje odpovědi jsou tak vyhýbavé, nevím o tobě vlastně nic a doháníš mě k šílenství“ přiznala jsem zoufale a můj hlas zněl nakřáple, jakoby nebyl ani můj.
„Nemohu ti to říct, a kdybych přeci jen řekl, nevěřila bys mi“ znělo to tak upřímně, ale já se stále dožadovala odpovědí.
„Pověz mi to, jinak věřit nezačnu“ pokoušela jsem se smlouvat.
„To je mi líto, nemohu ti to povědět“ jeho oči náhle ztmavly a byly připraveny na slzy, ale ty se nedostavily.
„Pak si tedy nemáme již, co říct“ můj hlas byl rozhodný.
„Sbohem“ řekl zklamaně a zmizel. Byla jsem příliš rozhněvaná nad nedostatkem jeho odpovědí, že jsem si ani neuvědomila, že jsem ho od sebe odehnala.
Celý týden jsem na něj marně čekala, ale byl pryč a nevracel se. Dala se do mě zimnice a dostavil se i pláč. Další člověk, co mne opustil. Nahlas jsem tlumočila své myšlenky: „Proč mě všichni opouštějí? Proč jsem tak špatná? Už pro mě není naděje! Ne už ne, celý život sem věřila, už to nemá smysl.“ brečela jsem s plných plic a schoulila se do klubíčka na podlahu, na studené zelené kachličky v koupelně. Znovu jsem uslyšela Gabrielův hlas „musíš věřit“, znělo to, jako kdyby stál nade mnou, ale nikdo tam nebyl. Jen samota a bolest na návštěvě.
Z mého transu mě probudilo nečekané zaklepání. Zvedla jsem se z podlahy příliš rychle, zamotala se mi hlava a já opět ležela na studené dlažbě. Ťukání se ozvalo znova. Přidržujíc se vany jsem vstala, přehodila přes sebe župan a šla otevřít. Stál tam on, Gabriel.
„Gabrieli“ vydechla jsem s úlevou a radostí.
„Ahoj, nevadí, že jsem tady?“
„Pojď dál, omlouvám se za to, co jsem minule řekla, nechtěla jsem, abys odešel. Vážně“ chrlila jsem ze sebe, jak nejrychleji jsem dovedla.
„To je v pořádku, měla jsi na to právo. Zasloužíš si vědět pravdu, proto jsem vlastně tu“ řekl přívětivým tónem, ale nebylo v něm slyšet ani známka nadšení.“
Sedli jsme si do křesel a já udělala čaj, už se to stalo takovým rituálem. Celá netrpělivá jsem čekala na jeho odpovědi.
„Tak“ zašeptla jsem, abych ho pobídla.
„Víš, já nejsem to, co si myslíš“ nadechla jsem se, že mu to vyvrátím, ale zvednutým prstem mě rázem umlčel. „Já nejsem člověk, jsem duch. To, co tu vidíš je jen má duše. Duše, která přestala věřit stejně jako ta tvá“ dodal zdrceně, ale já se nemohla ani nadechnout. Dělá si ze mě legraci? Myslela jsem si, ale v jeho očích byla pravda a žádná lež. Začala jsem znovu lapat po dechu a jen jsem sípla „Jak?“
„Já...spáchal jsem sebevraždu, už jsem nevěřil, že dokážu jít dál, ale tím že jsem zabil sám sebe...“ odmlčel se a v jeho nádherné tváři bylo tolik bolesti, že jsem zase nedýchala.
„Víš přece, že sebevražda je hřích...má duše proto nemohla najít klidu.“
Asi jsem byla blázen, ale věřila jsem mu každičké slovo, něco uvnitř mi říkalo, věř mu. Nedokázala jsem snést to ticho, tak jsem ho pobídla.
„Takže ty jsi mrtvý? A co je tedy s tvou duší teď?“
„Bloudí na zemi, nemůže najít klid, protože jsem porušil pravidla. Toulal jsem se po ulicích a pozoroval lidi celé roky a zdálo se mi to nesnesitelné, než sem potkal tebe“
„Mě?“
„Tebe. Dívat se, jak prožíváš to samé, co kdysi já. Jak tě čeká stejný osud jako mne – jen bloumat po světě, jen bezmocně koukat na své přátelé, na rodinu a nemoct cokoliv pro ně udělat“ zase ta známá bolestná grimasa.
„Ale můžeš s nimi mluvit, že? Neztratili tě úplně“
„Oni mě nevidí, ani neslyší tak, jako ty“
„Proč?“nerozuměla jsem tomu.
„Já vlastně tak úplně nevím...za celé ty desítky let, jsi první, kdo mě vidí a slyší. Vím jistě jen to, že to není mou vůlí. Myslím, že je to mé poslání, napravení mé chyby. Zabránit ti, abys udělala to samé, co kdysi já“
„Ale já se nechci zabít“ odporovala jsem mu.
„Je to v tvé budoucnosti psané, viděl jsem to“ řekl smutně.
„To není možné“ vydechla jsem zděšeně.
Povídali jsme si celý večer a já se neustále ptala, jaké to je a jestli je to pro něj těžké. Nechtěla jsem, aby odešel a on mou prosbu rád splnil.
Celé čtyři měsíce zůstával každou noc se mnou a já si na jeho přítomnost zvykla a nechtěla si připustit, že jsem se zamilovala. Jednoho večera, když zase ležel vedle mě, jsem řekla nahlas to, čemu jsem se celou tu dobu tak bránila.
„Gabrieli?“
„Děje se něco?“zeptal se konejšivě.
„Ne, já jen...chci ti, už dlouho něco říct“ nejspíš jsem se odmlčela na delší dobu, protože mě vybídl, abych pokračovala, což ještě nikdy neudělal.
„Já nechci spáchat sebevraždu, teď už ne, protože tě miluju“ vydechla jsem nejistě.
„Taky tě miluji. Tohle jsem ještě nikdy s nikým necítil“ náhle se zastavil a na tváři se mu střídala panika s bolestí.
„Co se děje?“ z toho zděšení mi přeskočil hlas o oktávu výš, než je můj normální tón.
„Já nevím, něco je špatně. Volají mě. Odpusť mi to“ řekl se slzami v očích a zmizel.
Jsou to už tři měsíce, od doby, co odešel a pořád tu cítím jeho vůni. Na posteli, na křeslech, na koberci, kde jsme lehávali. Dokonce i tady u okna, kde jsme pořídili první fotku, na které stojím sama, ačkoliv stál těsně u mě. Udělala jsem si další čaj a teprve teď jsem si uvědomila, že za celé tři měsíce mě nenapadla myšlenka na smrt, tedy až do teď. Přesto, to nesmím udělat, byl to slib, který jsem dala Gabrielovi první noc, co u mě zůstal výměnou za to, že už nikdy neodejde. A vlastně proč bych to neměla udělat? On taky odešel, nesplnil slib! Zase pláču a je mi zima. Chybí mi jeho obětí, doteky, vůně, oči...prostě on. Jak mám bez něj žít po tom všem, co jsme spolu prožili? Nemohu. To je ta má obávaná budoucnost, před kterou se mě snažil od začátku chránit. Já to měla asi opravdu od začátku dané, ale kdo mi zaručí, že když zemřu, tak se setkám s ním?
„Proboha Gabrieli, co tu děláš?“ už zase nedýchám, tak dlouho jsem si tuhle chvíli přála a on je tu, ve chvíli kdy mám chuť zemřít.
„Jdu tě poprosit, abys dodržela slib a nesáhla si na život“
„Ale ty jsi ten svůj taky porušil, chci za tebou“
„A co tvé sny o velké rodině? Ze mě zbyla jen má duše, nikdy už nebudu člověk.“
„Chci mít rodinu s tebou“
„Ale to není možné“
„Pak tedy volím smrt“
„Nedělej to, jestli mě miluješ, splníš svůj slib“ políbil mě a zase zmizel. Věděla jsem, že teď už napořád.
Trvalo mi roky, než sem se smířila, že už se nevrátí. Doufala jsem jen, že vidí, nakolik jsem ho milovala, když jsem splnila ten slib a miluji pořád.
Velkou rodinu jsem opravdu měla a splnila si tak svůj sen a byla svým způsobem šťastná. Měla jsem pět dětí a kopu vnoučat, ale teď už je můj čas. Zase se s ním setkám. Umírám, zcela přirozeně, na stáří. Všechno vidím rozmazané, ale neblíží se konec, nýbrž začátek po jeho boku. Měl celou tu dobu pravdu, musela jsem věřit a já opravdu věřila, věřila jsem celé ty roky bez něj v nás dva, věřila, že budeme opět spolu. Už vidím jeho siluetu, blíží se ke mně. Odcházím...