Evropa - 12. Kapitola

Bella

Když jsme přišli ke stolu stočili se na nás pohledy, spousta dívek se na mě dívala tak nenávistně že jsem dostala trochu strach.
"Rád jsem si s tebou povídal Bello" řekl Edward usmál se a odešel za Emmettem a Jasperem, kteří se na Edwarda pobaveně šklebili. Když knim přišel poplácali ho po zádech a něco mu se smíchem řekli. To by mě fak zajímalo co.
"Ahojky" ozvalo se mi něco u ucha tak hlasitě že jsem nadskočila. Otočila jsem se a uviděla že to "něco" byla Alice. Právě se na mě usmívala a významě pomrkávala, kousek za ní stála Rose a spiklenecky se zubila. Vypadali spolu takhle komicky.
"Co je?" zeptala jsem se nejistě. Možná mi u pusy vysí slina od toho okukování Edwarda nebo co?
"Niiiic jenom jsme tě viděli jak se bavíš s Aliciným bráchou." odpověděla Rose.
"Aha … Fajn." řekla jsem a sedla si.
Po vynikajícím jídle jseme se s Alice a Rose uchýlili na záď, pozorovali delfíny a sem tam něco prohodily.
"O čem jsi se vlastně bavila s Edwardem?" zeptala se zvědavě Alice.
"O ničem důležitém." odpověděla jsem vyhýbavě.
Významně se na sebe podívali a já jen protočila oči. Co je jim do toho o čem jsem se s Edwardem bavily. Edwardem … nezní jeho jméno krásně?
Pane bože!!! Začínám se chovat jako jdna z těch slepic, jestli to takhle půjde dál no nevím, nevím. Musím přesvědčit holky aby mě kdyžtak zabily, protože chovat se jako nějaká husa, fakt za potřebí nemám!!!
"Ach jo" povzdechla jsem si.
"Co je?" reagovala okamžitě Alice.
"Jenom jsem uvažovala o možnosti že se stanu jednou z těch slepiček." odpověděla jsem monotóně.
"Co – cože" zadusila se Rose pitím.
"Ale jen jsem začala myslet na stejné blbosti jako ty slepice, ale kdybych se stala víc jako ony radši mě zabte" ušklíbla jsem se.
"Páni to se mi ulevilo" vydechla Alice.
"Jo, jo myslela jsem si že se k nim chceš přidat." vysvětlila Rose a Alice ji souhlasně přitakávala.
"Blázníte?! To bych si radši šla zaplavat se žraloky!" vykřikla jsem.


Edward

"Bože" povzdychl jsem si, když jsem uviděl pohledy všech těch holek. Možná by si někdo mohl myslet že si to užívám ale opak je pravdou, je hrozné když na mě všechny zízají. Takže teď abych vám osvětlil kdo ksem. Mé jméno je Edward Mondgoberi. Je mi 17 let a mám o rok mladší sestru Alice, která tento rok nastupuje na naši školu. Ptáte se proč na naši? Protože já a mí dva kamarádi Jasper a Emmett Cullenovi tak trochu vládneme škole. Občas je to fajn ale někdy je to přímo nesnesitelné. Na mé rameno dopadla veliká ruka a vytrhla mě ze snění. "Brý ráno Růženko" chechtala se ta obluda.No jistě kdo jiný než Emmett by mi řekl Růženko že?"Emmette" přikývl jsem na pozdrav."Jaspere" pozdravil jsem i druhého kamaráda. "Co nového starý brachu" křenil se na mě Em. "No myslím že tenhle rok pro mě bude mnohem lepší než ten minulý" usmál jsem se tajemě. "Co tím myslíš?" zeptal se Jasper. "Myslím tím že letos tady s námi bude i má mladší sestřička Alice" osvětlil jsem jim. "Aha" poklesl v ramenech Jasper. "Co je?" zajímal jsem se. "No přece víš jak jsem se k ní dřív choval. Myslíš si že mi odpustí?" odvětil smutně. Dřív se vážně choval hrozně, ne jen k mé sestře ale ke všem. Naštěstí už se změnil. "Doufám že ano" odpověděl jsem po pravdě. "Ahoj" zamrkala na mě Valeria – platinová blondýna s modrýma očma. Jen jsem přikývl, zrovna s ní jsem se vybavovat nechtěl. Zdřejmě ji urazil můj nezájem – zvedla bradu, našpulila rty, sjela mě pohledem, otočila se a odešla ke svým kamarádkám. "Nepůjdem za klukama?" zeptal se Jasper. "Jasně" znovu jsem přikývl. "Ty jsi teda ukecanej" šklebil se Emmett. Ostatní kluci byli na zádi, když jsme přišli vesele nás přivýtali a začali se vesele bavit já se do hovoru nezapojoval a pozoroval lidi okolo. Přátelé se výtali, povídali si a smáli se. Až na jednu dívku – Alice. Vycítila můj pohled a smutně se usmála. Proč se s ní sakra nikdo nechce bavit???

S klukama jsme se nějakou dobu bavili a nakonec jsme já, Em a Jazz vyšli vstříc naší společné kajutě. "Domoooveee, sladkýýý domooovééé" začal opěvovat ten šašek naši kajutu. "Emmette přestaň s tím kvílením, krvácí mi uši" okřikl jsem ho se smícem. "Tss. Neumíš ocenit jedinečnost mého hlasu" uraženě zvedl bradu. "Nerad ti kazím iluze bratříčku, ale tvůj zpěv zní jako by tahaly kočku a za ocas a ona do toho zvracela" odpověděl Jasper a se smíchem se vyhnul letícímu polštáři. "Ach ta láááska nebeskááá" zanotoval jsem.

****

Mám vážně štěstí že mám tak rychlé nohy – pomyslel jsem si když jsem zdrhal před svými (momentálně hodně naštvanými) přáteli. Doběhl jsem na palubu, ale ejhle přede mnou stál Jazz a za mnou s funěním dorazil Em. "Ale no tak kluci dělal jsem si srandu. Vždyť mě znáte." zvedl jsem ruce na znamení příměří. Oba uvolnili své pozice. Je super, že mám tak skvělé kamarády, nic mi neudělají. Usmál jsem se.

****

Fajn asi nejsou zase tak skvělí – ušklíbl jsem se, když jsem lezl z vody. Ti parchanti co si říkají mojí kamarádi mě totž surově chytli, odvlekli a přehodily přes palubu. Je dobře že loď pluje pomalu jinak nevím, nevím.



Jsem převlečený, učesaný a udobřený s klukama. Ptáte se jak? No když jsem se dovlekl do kajuty jako zmoklá slepice se chvíly smáli, ale pak se slitovali a pomohli mi vybalit suché oblečení.
"Večeřéééé" zařval kapitán z paluby. Nechápu jak to dělá že jeho hlas dozní v takové intenzitě až sem. "Jdeš nebo co???" vytrhl mě z mého rozjímání Jasper. Místo odpovědi jsem vztal a vydal se s nimi na palubu. Když usedli všichni, začala hostina. Jídlo bylo tak dobré, že jsem nevnímal nic jiného. Najezení a napití jsme se vydali každý do svých postalí (jak kapitán zdůrazňoval do svých né do žádných jiných). Byl to vlastně pěkný den – pomyslel jsem se. Vlastně jsem si i zaplaval, což jen málo lidí na téhle palubě může říct – z polospánku jsem se uchechtl a pak se propadl do poklidného snění.

Probudil jsem se velmi brzy, muselo být něco po páté hodině. Kluci to nikdy nechápali. Ti dva ještě spali. Radši jsem je nebudil, voda ráno bývá ledová, nevím to jistě a popravdě to ani nemíním zkoušet. Vyšel jsem na palubu a vydal se k zádi ale zarazil jsem se když jsem tam uviděl někoho stát. Ten někdo byla divka, stála otočená zády ke mně a dívala se nad obzor. Znejistěl jsem. Co když je stejná jako ty husičky??? Ale co když – našeptávalo mi mé druhhé já - je jiná. Risknu to, když tak se nějak zdekuju, sice to bude nevychované ale co? "Ahoj" řekl jsem nejistě. Překvapeně se otočila a já přestal dýchat. Byla nádherná. Sametová pokožka měla barvu míšeňského porcelánu, kolem srdcovitého obličeje jí vlály rozpoštěné tmavé vlasy, plné rty podobající se nerozvité růži měla pootevřené a její čokoládově - hnědé oči na mě překvapeně hleděly. Vypadala trochu jako laň – překvapená, zranitelná a krásná. Zadoufal jsm víc něž před tím aby byla jiná. "A-ahoj" zakoktala se a její tvář jemně zrůžověla. "Jmenuji se …" zčal jsem. "Edward Mongoberi" skočila mi do řeči. "Jak to víš?" zeptal jsem se zmateně. "No jsme kamarádky s tvojí sestrou" odpověděla. "Alici?" udiveně jsem ji pozoroval. "Ano máš snad ještě jinou sestru?" zeptala se s úsměvem tak krásným že jsem zase přestal dýchat. "No ne, ale Alice nemá kamarády" nechápu to vždyť moje sestřička je tak úžasná, občas sice otravná ale úžasná!!! "Jo já vím říkala mi o tom ale vůbec nechápu proč je moc milá , hodná a zábavná" vysvětlovala. Jsem opravdu rád že má Alice takovou přítelkyni "Jo to já taky nechápu ale jsem rád že si nějakou našla" řekl jsem upřímně a usmál se. "A jak se vlastně jmenuješ ty?" opravdu by mě zajímalo jak se tenhle anděl jmenuje. "Isabella, Isabella Stewensowá" představila se. Isabella. Nádherné jméno, stejně jako jeho nositelka. Jemně jsem ji políbil ruku. Usmál jsem se a řekl : "Moc mě těší Isabello" "Říkej mi Bello" opravila mě s dalším kouzelným úsměvem. "Tak tedy Bello. Odkud jsi?" zeptal jsem se a bokem se opřel o dřevěnou desku. "Z Barbadosu" odpověděla mile. "Hmm a neměla bys být víc … opálená?" zeptal jse nejistě. "Jo já vím jsem hrozně bílá a to jsem pořád na sluníčku a nic!!! Je to příšerná barva." řekla smutně. Nejsem si jistý co by řekla na to, že si myslím, že je dokonalá. Radši to nebudu zkoušet, jsem na to moc veliký zbabělec. "Ne vážně je to zajímavá barva a jestli sis nevšimla tak já taky nejsem zrovna moc opálený" podotkl jsem. "No ty už asi víš o mé rodině všechno, víš Alice když chce je pěkně upovídaná" pousmál jsem se když jsem si vzpoměl na tu občas až moc upovídanou potvůrku. "O tvé rodině jo ale o tobě toho moc nevím" přiznala. "A chceš o mě něco vědět?" "Jistě" "Tak tedy narodil jsem se 20. června roku 1747 v Chicagu, takže jsem o rok starší než Alice, máma čekala Alici když jsme se přestěhovali do Biloxi, Mississppi tam se Alice narodila žili jsme tam tři roky pak jme se kvůli tátově práci museli znovu přestěhovat do Tennessee tam jsme žili rok potom Columbus, Ohio tam jsme bydleli dva roky v Texasu asi dva a půl, Rochestr, New York tam taky dva a půl a zbylích pět let v Londýně ale poslední rok jsem v Londýně vůbec nebyl protože naši mě poslali na tuhle školu a protože začíná až v šestnácti Alice sem mohla až tenhle rok" zakončil jsem svůj dlouhý monolog, divím se že neusla. "Páni tolik stěhování" dostala ze sebe. Zasmál jsem se jejímu výrazu. "Tak ty teď o mě víš všechno a já nic pověz mi něco" poprosil jsem. Podívala se jinam, zhluboka se nadechla a podívala se mi zpět do očí. "Ve skutčnosti jsem se nenarodila na Barbadosu dokonce ani ne v Karibiku. Narodila jsem se v deštěm zmáčeném městečku Forks, ve státě Washington 13. září 1748, můj otec Charlie Stewens zemřel než jsem se narodila a moje matka Renne zemřela když mi bylo asi šest let poté přijel můj strý Jim a odvezl mě do Karibiku potom jsme kvůli strýčkovým pracovním povinostem hodně cestovali na strýčkově lodi a s námi jezdila i moje chůva Kamil učili mě na palubě číst, psát, počítat, různým vědám, nějakým těm sportům také jsem se naučila dobře hrát na piáno, hodně ráda čtu, plavu a mám ráda hudbu" dořekla. "To s tvými rodičemi je mi líto" zkoumal jsem její obličej jestli jsem se jí nedotknul. "To je v pohodě je to už dávno" odvětila. "Už jsi vlastně někdy byla v Evropě?" zeptal jsem se zvědavě. "Ne ale už se tam moc těším" řekla zasněně. "Je to tam vážně úžasné hlavně v Anglii a Francii" básnil jsem. "Promiň ale už budu muset jít" řekla jsem smutně. "Jo to já taky určitě se po mě kluci už budou schánět" proč se čas jenom nemohl zastavit? "Tak se měj Edwarde" mile se usmála a odcházela. Zvuk mého jména z jejích úst mě na chvíly dokonale ohromil, když jsem se vzpamatoval už mizela v podpalubí. "Ty taky" nevím jestli mě vůbec slyšela.