Západ slunce

Znáte ten divný pocit? Myslíte si, že jste na všechno sami. Máte přátele, ale s některými věcmi vám prostě pomoci nedokáží. Nemůžete jim věřit ve všem a cítíte, že před vámi mají jisté tajnosti. Tenhle pocit jsem neměla jen jednou...A teď to na mě přišlo zase. Seděla jsem doma, na posteli a přemýšlela. Asi jsem v tu chvíli byla opravdu sama. Nemyslím sama v domě, ale sama ve své duši. Nebyl tu totiž žádný člověk, který by mě chápal. A pravděpodobně tu nebyl nikdy. V tu chvíli jsem ho opravdu potřebovala. Více než kdy dříve. Chtěla jsem aby tu byl, aby se mě zeptal na to, co mi je, aby mi prsty utřel slzy a řekl, že to bude dobré, Že je tu se mnou a neopustí mě. Ano, chybí mi láska. Protože tohle bych neočekávala od nikoho z mých přátel, ale od člověka, který mě miluje. Nikdo takový ale neexistoval. A já se smířila s tím, že tu prostě není.

Musela jsem na vzduch, chtěla jsem si prostě udělat život hezčí. Smutného člověka těší obyčejné věci. Musím ven! Pryč tady odsud, cítím se ztísněná mezi čtyřmi stěnami.
Byl krásný letní večer a slunce mělo co nevidět zapadat. "Jdu na vzduch, vrátím se tak za dvě hodiny." Řekla jsem matce. Nasedla jsem na kolo a ujížděla. Měla jsem namířeno na nejkrásnější místo v okolí. Vysoko v kopcích, daleko od lidí. Měla jsem dost času. Po cestě mi hladil tváře teplý vánek a slunce, které čím dál, tím víc rudlo, mi svítilo do obličeje jako obrovská lampa. Bylo mi krásně. Při pohledu na zvěř a pole plné květin se mi tajil dech. Už jsem byla skoro na místě, před kopcem jsem slezla z kola a dál šla pěšky. Když jsem se dostala na vrcholek, oddychla jsem si.

Uprostřed bylo ohniště a hned vedle kus obrovské, vydloubané dubové vetvě na sezení. Sedla jsem si do měkké trávy na místo, odkud jsem viděla vše. Před očima se mi vykouzlily hromádky vesnic kolem, krásné lesíky, kopce a hejna ptáků kolem. Neznám lepší druh odpočinku. Krásně jsem si zde vyčistila hlavu. Slunce už se ze čtvrtky schovávalo za dalekými kopci. Svým narůžovělým světlem tvořilo všude kolem červánky. Byla jsem sama v té kráse. Chtěla jsem se o to s někým podělit. Říct mu, že tohle všechno je naše. Že to může být naše, když bude chtít. Sahala jsem kolem sebe, a přála si aby tam někdo seděl. Aby jsme se na to představení dívali spolu. Sahala jsem ale do prázdna. Seděla jsem tam, klidně a s úsměvem na tváři.

Když bylo slunce už do půlky za kopci, uslyšela jsem skřípání brzd. Někdo přijel na kole. Takže tu přece jen nebudu sama. Otočila jsem se a čekala, kdo přijde. Přicházel ke mě David. Byl to můj dobrý přítel, skvěle jsme si rozuměli, vždy jsme měli stejné zájmy. Často jsme se z legrace pošťuchovali a pak se sobě smáli. Vzpomínám si, jak jsme si ještě s několika lidmi udělali výlet do lesů. My dva jsme šli ůplně poslední a obdivovali spolu přírodu kolem nás. Naše názory byly stejné. Ale co tu dělá teď? Přišel se také podívat na západ slunce, nebo snad přišel za mnou... Nevím. " Ahoj." Pozdravil mě se šibalským úsměvem. " Šel jsem k tobě domů. Myslel jsem, že se mnou půjdeš ven, ale nebyla jsi doma. A když už jsem nasedal na kolo, tak mi tovje matka řekla, že jsi určitě tady." Na jeho vyčerpávajíci odpověď jsem se jen pousmála.

Po chvíli se zeptal, jestli by si mohl sednout vedle mě. Přikývla jsem. Sedl si díval se do dáli. Po chvíli váhání mi položil ruku kolem ramen. Uvnitř sebe jsem se celá začala třást. Nechápala jsem to a zárověň jsem byla štěstím bez sebe. Položila jsem hlavu o jeho hruď a oba jsme se dívali do dáli, na slunce, které už skoro zapadlo. V hlavě jsem si promítala spoustu věcí a dokola si opakovala, že už nejsem sama, že ten "někdo" sedí a vedle mne a že je to ten člověk, který mi utře slzy až budu plakat. Objala jsem ho a nechala, aby mi svými prsty jezdil po mých vlasech. "Proč se tohle nestalo už dřív?" Říkala jsem si v duchu. V mé hlavě se mi vše motalo. Jedna věta byla ale ůplně srozumitelná. "Zamilovala jsem se" Tuhle větu mi srdce přímo vyslalo do hlavy. Slunce už zapadlo a zbylo je pár vybledlých červánků. Dívali jsme se na sebe a oči nám jiskřili jako plaménky slabého ohně.

Políbil mne na čelo a já mu usnula na prsou. Pod růžovými mraky a na měkké trávě poseté kopretinami.