Mé budoucí já 28.díl

„Máte vybráno?“ Osloví nás číšník v restauraci. Podívám se skrz něj, neschopná slova. Nemám ani pomyšlení na jídlo. Výjimečně. Jáchym objedná a ukáže ke dveřím.
Kristián se rozhlédne kolem a pohledem spočine na mně.
„Kristiánku,…“ Vydechnu a natáhnu k němu ruce. Sehne se do podřepu a položí ruku na mojí.
„Terez, jak ti je?“ Zeptá se starostlivě. Pokrčím rameny. Chlácholivě mě pohladí po hřbetu ruky a posadí se na židli.
„Objednal jsem ti jídlo.“ Změní téma Jáchym a natáhne se pro mojí ruku.
„Jak je bráchovi?“ Zadívá se Kristián, ale když vidí, že ze mě nic nedostane, obrátí se na Jáchyma, ale pohledem visí na mě.
„Je na JIPce, potřebuje si odpočinout, ale prej bude v pořádku. Doktor říkal, že to prostě byla taková zátěž, kterou nikdy nezažil….“
„A máma?“
„Byla tam.“ Odpovím nepřítomně. V tu chvíli přede mnou přistane talíř s gulášem a knedlíkem. Uvědomím si, že jsem nic nejedla a zakručí mi v žaludku. S chutí se pustím do jídla.
Když dojíme, rozhodneme se, že pojedeme domů a do nemocnice pojedeme až příští den.

Nemám náladu na sezení u televize, vlezu si pod sprchu a nechám se smáčet horkým proudem vody. Když už se cítím dost umytá, obmotám osušku kolem těla, navrch si obleču župan a namířím do ložnice. Tam si rozčešu vlasy a posadím se na postel.
Ve dveřích se objeví Arnie, pohybem ruky ho přivolám k sobě. Vyskočí, rozhlédne se kolem sebe a potom mi položí hlavu na břicho. Dívá se na mě tím svým čokoládovým, smutným pohledem jakoby chtěl říct, že všechno dobře dopadne. Přitáhnu si Arnieho blíž a přehodím přes sebe deku.
Zavřu oči a snažím se myslet na cokoliv jiného. Dveře klapnou. Jáchym žuchne na postel.
„Už je ti líp?“ Zeptá se šeptem. Položím si hlavu na jeho rameno. Hladí mě po vlasech.
„Nevím. Nevím ani jak mi je.“
„To bude dobrý.“
„Ona si to vyčítá.“
„Nemá k tomu důvod.“
„Nedokázala jsem tam být pro ní. Nedokázala jsem jí utěšit.“
„Udělala si všechno, co bylo správné.“
„Neměla jsem jí nechávat samotnou.“
„Nechtěla odvézt.“
„Měla jsem počkat s ní….“
„Na co?“
„Než přijde táta.“
„Terezko.“
„Mám potřebu, já…“
„Copak?“
„Potřebuju se vybrečet.“ Vzlyknu.
„Tolik tě to sebralo?“
„Valí se to na mě ze všech stran,…já,…..nemůžu..“ Rozpláču se naplno a nechám své slzy dopadat na Jáchymovo červené tričko. Rozpíjí se v něm a vypadají jako malé medůzy.
„Terezko,…“ Zavrtím hlavou. Snažila jsem se popadnout dech, ale nešlo to. Měla jsem chuť kvílet. Kvílela jsem. Dveře se otevřely a já na sobě cítila zoufalý pohled Kristiána.
„Tohle my dva nezvládneme.“ Zavrtěl hlavou a z kapsy vytáhl telefon. Vytočil číslo a začal přecházet po pokoji.
„Vojto! Můžeš přijet?....“ Odešel do chodby. Jáchym mě hladil po zádech, nemohla jsem nic. Nemohla jsem přestat kvílet, ani se přestat třást. Nemohla jsem nic. Kristián se vrátil.
„Za chvilku tu je.“ Zašeptal a přešel ke mně.
„Terezko, za chvilku tu je Vojta, ano?“ Podívala jsem se na něj se slzama v očích, když se ozval zvonek.
„Jáchyme, pojď. To bude on.“
Když seve dveřích objevil on, začala jsem odznova. Kvílela jsem snad ještě víc než předtím. Sedl si ke mně a přitiskl mě k sobě.
„Já…“ Začala jsem.
„Ššš.“
„Vím, že jsem hloupá…“
„Chtěl jsem jen říct…“
„Máš se mnou jen trápení…“
„Terez, tak to není.“
„Proč tě zavolali?“ Pokrčí rameny.
„Chceš o tom mluvit?“
„V tý nemocnici mi všechno připomnělo tamto….“
„Byl tam táta?“ Zavrtím hlavou.
„Stačil jeden pohled do máminých očí a já si tu špatnou dobu prožila znovu. Jenomže nedošlo k tý části, kdy jsem si uvědomila, že vlastně můžu žít sama, daleko od nich.“
„Nebyla to tvoje vina, nic z toho.“
„Koho jinýho asi?“
„Moje.“
„Tenkrát jsem si přísahala, že zůstanu sama.“
„A já přísahal, že se o tebe postarám a nedovolím, abys byla nešťastná.“ Vzlyknu.
„Terezo!“
„Nemohla jsem být doma. Musela jsem se odstěhovat a všichni mi to měli za zlé.“
„Chápali tě.“ Zavrtím hlavou.
„Ne.“
„Zavři oči a poslouchej mě.“ Poslušně zavřu oči a opřu se o něj.
„Tenkrát to byla krutá doba, ano to přiznávám, ale zvládla jsi to bravurně. Přišlo mi, že si se z toho všeho vypsala, když si o tom nechtěla mluvit. Chápal jsem tvojí potřebu vypadnout z domova. Pomohl jsem ti sehnat domek a myslel, že se z toho dostáváš.“ Zavrtím hlavou.
„Nastěhoval jsem se, koupil ti Arnieho a věřil, že si našla nový smysl života.“
„Viděla jsem to jako ve snu. Tenhle domek se zahrádkou plnou slunečnic, mateřídoušky, máty, meduňky, pryskyřníků s ořecháčem, pod kterým sedí ta dřevěná lavička. Kolem běhal Arnie a tam, v tom polostínu u terasy byl kočárek.“
„Plní se to, ne?“
„Začala jsem žít tak, aby se to vyplnilo.“ Pousměje se.
„Vypovídaná?“