Smím prosit? III.

Když jsem přišla domů, nikdo tam nebyl. Usoudila jsem, že táta je nejspíš zase v hospodě a Barča má někde zase rande nebo je s kamarádkou na kafi v nějaké kavárně. Mě to ale nevadilo. Měla jsem ráda, když nikdo nebyl doma. Nikdo se nehádal, byla pohoda. Převlékla jsem se do svých oblíbených volných tepláků a starého trička táty, uvařila si ovesnou kaši, popadla jednu knížku z batohu a uvelebila se na gauči v obýváku.
Nevím, v kolik jsem si na ten gauč sedla, ale teď bylo půl desáté a mě se od záplavy písmenek začaly mžít oči. Šla jsem si dát sprchu a znovu jsem usedla na gauč, tentokrát jsem si ale pustila televizi. Vzbudily mne až hlasy, které se ke mě vinuly z chodby. Poznala jsem, že je tam táta a Barča a strašně se kvůli něčemu hádali. Ostatně jako vždycky. Táta se hádal s každým a o čemkoli. Připadalo mi, že už mu je snad jedno o čem, ale hlavně že se hádá. Opravdu se v tom vyžíval a vkládal do toho úplně všechno. Poslední dobou to bylo ještě horší. Máma už to jednoho dne nevydržela a odešla. Teď mě a Barču chtěla dostat do své péče. Nevím, jak dlouho tohle období řevu trvalo, ale už jsem vážně na to vážně neměla sílu.
Najednou jsem zaslechla i mamku. Nevím, kde se tam vzala, ale byla tam a zastala se Barči. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Nebyla jsem schopná se pohnout. Jen jsem tam tak seděla a poslouchala, jak se nám boří rodina. To není fér. Když jsme byly s Barčou malé, všechno bylo strašně fajn. Byli jsme šťastná rodinka. Nevím, kde se stal ten osudný zlom, ale teď bylo všechno úplně jinak než dřív. Už dávno jsem nezažila večer, kdy bychom společně povečeřeli, pak se dívali jen tak na televizi nebo hráli společenské hry. Připadalo mi to jako celá léty od té chvíle, kdy jsme se všichni společně něčemu zasmáli. Teď pomalu jediné, co jsme dělali společně byly hádky.
Nevím, jak dlouho to trvalo, jak dlouho jsem tam seděla a tikla si hlavu ke kolenům, ale najednou bylo ticho. Opatrně jsem nakoukla do chodby, ale nikdo tam nebyl. Ze zvuků v kuchyni jsem poznala, že se tam otvírá pivo. Tam byl táta. Rychle jsem přešla do pokoje. Barča seděla na posteli, měla slzy v očích a utrápený výraz. Mlčela jsem, jen jsem si k ní tiše sedla a pevně jí objala. Seděly jsme tam v pevném objetí a nevnímaly čas. Najednou řekla: „Půjdu se osprchovat.“ a zmizela ve dveřích. Lehla jsem si do postele a přemýšlela. Myslela jsem na Břéťu. Ty jeho oči a úsměv. Nemohla jsem je vyhnat z hlavy. A ani jsem nechtěla. Chtěla jsem ho poznat i za tu cenu, že bychom zůstali jen přáteli. Toužila jsem po nějakém kontaktu s ním a už mi bylo jedno, jestli to zůstane u přátelství, protože mi bylo jasné, že nic jiného mezi námi ani nemůže nastat.
„Vstávej! Budík už ti dávno zvonil....co si tu večer vyváděla, že ani nemůžeš vstát?“ vloudil se mi něčí hlas do snu. Otevřela jsem oko. V pokoji se svítilo, venku bylo ještě trochu šero, ale padal sníh. Vždycky mi po rádu zvedlo náladu, když padal sníh.

Šla jsem po vylidněné chodbě ve škole nedoprovázená žádnou spolužačkou a nějak jsem nevnímala okolí. Dívala jsem se do oken, které jsem míjela. Sněžilo. Byl to krásný pohled. Uslyšela jsem, jak si někdo povídá za rohem. Byl to známý hlas a pro mě ten nejhezčí, co jsem v tu chvíli mohla slyšet.
„Ahoj.“ pozdravila jsem ho s úsměvem na rtech.
„Ahoj.“ usmál se na mě a v očích jako by měl tisíce malých hvězdiček, které se najednou rozzářily. Byl to ten jeho starý známý výraz. Úsměv od ucha k uchu, blyštivě modré oči a rozčepýřené hnědé vlasy. Znovu jsem se usmála, i když jsem ho už dávno minula.
„Jen mě tak napadlo, půjdeme se podívat na věneček?“ zaklepala mi najednou na rameno Ema a vytrhla mě od snění nad Břéťou.
„Věneček? Ale já tam nikoho neznám....“ pak mi ale došlo, že tam bude určitě i Břéťa. Ten chodil na všechny události tohoto typu, byl to totiž skvělý tanečník. Chtěla jsem si s ním zatančit. Problém byl v tom, že by si pro mne po tom, jak jsem mu pošlapala nohy, určitě nepřišel. Ale na druhou stranu risk je zisk, říkává se.
„To nevadí. Já taky skoro ne, ale tvýho bratránka teda znám a ty možná taky, ne?“
„A jo, on tam chodí Dan. Tak můžeme jít, jestli se ti chce.“
„Jo, mě se chce. Třeba si i zatancuju. A pro tebe si taky třeba přijde ten, co si s nim tancovala minule. Jak že se jmenuje?“
„Břéťa,“ hlavou mi prolétl obraz jeho usměvavé tváře „A kdy to je? V pátek?“
„Jo, myslim, že jo. Já to ještě všechno nějak vyzjistim a domluvíme se, jo?“
„Určitě.“ s tím do třídy vešel učitel a ‘zábavná‘ hodina dějepisu mohla započít.

„Jdeš domů, nebo někam zase ještě musíš?“ zeptala se sarkasticky Kristýna, když jsme se potkaly v šatně. Vždycky jsme spolu chodívaly domů, ale poslední dobou jsme se nějak nemohly vystát.
„Promiň, já jsem si vzpomněla ještě na jednu knížku, co jsem si chtěla půjčit v knihovně.“
„Nebyla si tam i včera?“ její hlas byl čím dál tím víc nepříjemnější.
„Byla, ale teď jsem si vzpomněla, že bych potřebovala ještě jednu knížku a zítra mají zavřeno.“
„Aha, no tak nic. Tak zase půjdu domů sama. Měj se, kamarádko.“ s těmito slovy se vypařila z šatny. Její zdůraznění slova ‘zase‘ mi nemohlo uniknout.
Mou náladu nezvedlo ani to, když jsem vyšla před školu a sněžilo. Sníh byl sice můj univerzální lék na všechno a hlavně na špatnou náladu, ale teď prostě nezabral. Šla jsem městem a hlavou mi běhala slova Kristýny. Dokázala být tak nepříjemná, když chtěla. Dřív jsme bývaly nejlepší kamarádky, ale nevím, kam se ty časy najednou ztratily. Chybělo mi to. Ani s Emou to nebylo jako dřív. Dřív jsem si bez sebe pomalu ani ‘neuprdly‘ a teď jsme si byly skoro cizí. Moc jsem to nechápala. Mé myšlení přerušily až dveře knihovny, které se přede mnou náhle objevily.
Vešla jsem, pozdravila se s vrátným a pokračovala po schodech do knihovny. Odložila jsem si věci a zaplula do velké spleti knihoven, které pro mě v posledních měsících byly takřka domovem. Procházela jsem mezi nimi a hledala tu správnou knihu. Ani jsem si to celý den moc neuvědomovala, ale docela mě bolela hlava a vůně knih tu bolest trochu otupovala. Zvedla jsem ruku a přejížděla jsem prstem po hřbetech knih. Jak já jsem měla ráda knihovnu. Najednou jsem ale zakopla o mírně shrnutý koberec a spadla na bolavá kolena z tělocviku. Všimla jsem si, že mi v ruce leží nějaká knížka. Název hlásal ‚Latinsko-americké tance - snadno a rychle‘ a já ucítila vlhké tváře při vzpomínce na jeho oči, úsměv a vůni. Jak se mne snažil naučit nějaké tance a jak byl na mne laskavý. Seděla jsem tam mezi mými milovanými knihami a vzlykala.Cítila jsem se úplně na dně. Ještě táta a ta hádka včera. Kristýna a její sarkasmus. V tu chvíli jsem nechtěla vstát. Chtěla jsem tam jen tak sedět mezi knížkami nepovšimnuta všemi ostatními.
„Není ti nic?“ ozval se najednou hlas vedle mé hlavy. Rychle jsem si utřela slzy a až pak vzhlédla. Byl to ten kluk, co jsem ho tu viděla včera. Měl na sobě ‘skejťácké‘ boty i oblečení. Jeho zelené oči byly ale laskavé a upřímně starostlivé.
„Slyšel jsem nějakou tlumenou ránu, tak jsem se šel podívat, jestli nespadly nějaké knížky. Nestalo se ti něco? Mohlo to bolet....“
„Ne dobrý, nic mi není.“ pomohl mi vstát. „A ty jsi....?“
„Jé, promiň, já jsem Honza.“ a podal mi ruku.Chtěla jsem mu jít podat taky, ale všimla jsem si, že mám v ruce pořád tu knihu. Zaslzely se mi oči.
„Eliška.“
„Neboj, tak knížka to přežila, nemusíš kvůli ní truchlit.“ vlídný pohled mu zamířil ke knize, kterou jsem stále pevně držela. Sakra. Ten si musí myslet, že jsem nějaká ubulená socka, když mě tady takhle našel.
„Mě přišlo jen strašně líto, že jsem jí sebou schodila na zem. Třeba jsem jí nějak poškodila a už nebude moct mít děti....to by byla strašné“ usmála jsem se a nenápadně se snažila otřít vlhké oči.
„Jako zdejší primář konstatuji,“ vzal mi knihu z ruky a pozorně si ji prohlížel „že je naprosto v pořádku. Chce to jen, aby si den dva odpočinula a bude všechno o.k..“ oplatil mi úsměv a já se začala smát.
„Primář? Že jsem tě tu ještě neviděla....“
„My jsme se nedávno přistěhovali. Hledal jsem nějakou brigádu a paní knihovnice mi poradila tohle.“
„Cože? A já jsem se jí ptala, jestli někoho nescháněj. Mě neměla nikdy ráda.“ zamyšleně a ironicky jsem se pousmála.
„Asi spíš hledali nějakého zdatného mládence.“ zasmál se. Podívala jsem se mu do očí. Byly tak neuvěřitelně upřímné, hluboké a .... šťastné.
„A kam chodíš na školu?“
„No, já jsem tam byl včera poprvé a popravdě si už nepamatuju, jak se jmenuje....“ podrbal se na hlavě a já se mu začala smát. Chvilku jsme si ještě povídali, pomohl mi najít knížku, kterou jsem potřebovala a kousek mě doprovodil domů. Byl to sympaťák a bylo mi s ním dobře. Vypadalo to, že z nás budou skvělí kamarádi.

* * * *

Když jsem konečně po páté dorazil domů, máma už na mě čekala s večeří. Najedl jsem se (ještě jsem si přidal) a zavřel se v pokoji. Nějak jsem neměl náladu na povídání o škole nebo o čemkoli jiném. Myslel jsem na Elišku. Ty její oči. Byly tak prázdné. Sedl jsem si ke stolu a začal kreslit. Byla to taková moje úchylka. Rád jsem kreslil a kreslil jsem, co mne zaujalo. Sice jsem nikdy nechodil do žádné umělecké školy, ale to mi nevadilo. Bylo mi jedno, že to není technicky dokonalé. Měl jsem svůj styl, který málo lidí chápalo. Vyhrál jsem sice pár školních nebo i jiných soutěží, ale na tom jsem si nijak zvlášť nezakládal.
Nejradši jsem kreslil uhlem. A dokresloval detaily pastelkami. Teď jsem kreslil dívku, s krátkými vlasy. Seděla na zahradní houpačce, takové, co bývají v amerických filmech. Nebyla ale na zahradě. Houpačka byla na osamoceném buku. Houpala se a okolo zuřil vítr. Ona se ale usmívala. Nevadilo jí, že začíná poprchávat. Seděla tam, houpala se, nechala se vlasy čechrat větrem a tvář smáčet malými dešťovými kapkami. Měla na sobě letní šaty a sukně jí vlála ve větru, přes ramena měla svetřík. V dálce byly vidět kopce. Po několika hodinách jsem byl s prací konečně spokojen. Odložil jsem uhel ořezaný do ostré špičky a pastelky. Podíval jsem se na můj ‘výtvor‘. Přece jen všechno ještě nebylo, jak mělo být. Vzal jsem pastelku a přikreslil dívce barvu očí. Smaragdově zelenou.
Vzhlédl jsem na hodiny a trochu se zarazil při zjištění, že už je tolik. Rychle jsem se osprchoval a zalezl do postele. Stejně jsem ale nemohl usnout. Dlouho jsem myslel na Elišku. Co jí mohlo být, že byla tak sklíčená?

Celý víkend a pondělí, kdy nám ředitel udělil volno, jsem se jen tak poflakoval bytem. Od jídla k televizi, k posteli, do koupelny, ke kresbě, k počítači. Jen v pondělí jsem na skok skočil na Luckou, abychom se dohodli, kdy se koukneme na ten film. Popravdě se mi moc nechtělo, ale když už jsem to jednou slíbil, tak jsem jí nemohl zklamat.

PiPíp PiPíp PiPíp....
Vztekle jsem vymrštil ruku na vřískající budík. Nevím, čím to bylo, ale nesnášel jsem úterky. Nějak jsem je nechápal. I ten budík nejvíc vřískal v úterý, i když to bylo logicky nemožné.
Vstal jsem, chvíli jsem se jen tupě díval před sebe, ale nakonec jsem se přeci jen odhodlal vstát. V koupelně jsem se podíval do zrcadla. Koukal na mě modrooký kluk s pytlema pod očima, od ponocování před televizí, a hnědým vrabčím hnízdem na hlavě. I když, vrabec by za sebou takovou spoušť asi nezanechal. Vyčistil jsem si zuby, pokusil se nějak zkultivovat účes, oblékl se a šel se nasnídat. Jako obvykle jsem snídal sám. Máma s tátou byli už dávno v práci, ale i přes to jsem měl nachystanou snídani. Čaj, který už byl sotva vlahý, chleba se sýrem, ještě jeden chleba se sýrem a nějakou zeleninu. Bylo to zvláštní, snídat sám. Já jsem si na to ale za ta léta už zvyknul. Ještě před odchodem do školy jsem nakrmil rybičky. Hned když jsem vystrčil nos z baráku, plesklo mě pár sněhových vloček do očí.
Ve škole zase vládl obvyklý a zoufalý zmatek. Holky se tam o něčem dohadovaly a kluci se buď prali, bavili se nejhezčí holce ve škole nebo si pouštěli písničky. Dneska jsem na to opravdu neměl náladu, nejen proto, že bylo úterý. Vyšel jsem na chodbu a postavil se vedle okna. Za chvíli se u mne zastavil Martin a začal mi vyprávět nějakou vtipnou historku, co se mu stala o víkendu. I když mi to nepřipadalo moc vtipné, musel jsem se tomu zasmát, protože on se začal smát taky a ten jeho smích by snad rozesmál, nebo rozplakal, snad každého. On byl vtipný sám o sobě. Nemusel nic vyprávět, stačilo ho sledovat.
Najednou se za rohem vynořila Eliška. Usmívala se.
„Ahoj.“ řekla a já jsem pookřál. Usmívala se. V očích měla opět ten šibalský podtón a usmívala se. Ten úsměv jí tak moc slušel.
„Ahoj.“ Ježiši, proklínal jsem se za to, že si vždycky řekneme jen ‚ahoj‘ a nic víc. Strašně mě ale potěšilo, že se zase usmívala. Když jsem jí potkal minule, vypadala úplně zničeně, ale teď se na mě usmála. A jak se krásně usmála. Sálala z ní jakási zvláštní aura. Nevím, čím to bylo, ale vypadala tak krásně. Znovu jsem se usmál, i když už byla dávno pryč a podíval se z okna, vedle kterého jsme stáli. Stále sněžilo. Měl jsme rád sníh. Vždycky mi všechno připadalo tak strašně .... bílé. Vždycky jsem měl lepší náladu, když jsem ráno vylezl z baráku a na tvář mi hned dopadlo pár vloček sněhu. Doufám, že přijde na věneček. Přál bych si s ní znovu zatancovat.
„Hele, ty mě ale vůbec neposloucháš!“ zasmál se Martin. „Co to bylo za holku? Že ses koukal za ní a mě neposlouchal, co? I ty draku!“
„Prej draku....“ musel jsem se tomu zasmát.
„A kdo to teda byl?“
„Eliška.“
„Á, tak Eliška.... a co je ta Eliška zač?“ řekl a ‚pošťouchl‘ mě pěstí, až jsem málem zavrávoral.
„Prostě Eliška.“
„Ahoj klucíí.“ mezi námi se najednou objevila Lucka.
„Ahoj.“
„Čus.“ hekl Martin.
„Doufám, že sis to nerozmyslel a že to platí.“
„Jistě. A v kolik mám přijít?“
„No, do pěti mám tréning, tak někdy potom. Já musim jít. Potřebuju si ještě opsat jedno cvičení, co jsme měli mít. Tak zatim....“ a opět zmizela neznámo kam.
„Teda, ty to válíš hochu. Kolik jich tam ještě máš?“ zasmál se Martin. Naznačil mi, že odchází a zmizel ve třídě na konci chodby. Ještě chvíli jsem postával na chodbě, díval se z okna a byl duchem nepřítomný. Pak zazvonilo, což znamenalo můj návrat do chaotické třídy.

Když jsem konečně po škole dorazil domů, pořádně jsem se najedl, protože jsem věděl, že Lucka je vegetariánka, takže mě u nich nic ‚výživného‘ nečekalo. Koukl jsem na hodiny, bylo půl páté. Zapnul jsem si televizi a čekal, až se ručičky posunou na to místo, které jsem chtěl.
„Vítej v mém království!“ řekla Lucka, když jsem vstupoval do jejího pokoje. Zdálo se, že s uklízením si moc práce nedala. Mě to ale nevadilo, aspoň jsem si připadal jako doma.
„Co je to za film? Doufám že ne nějakej krvák.“ řekl jsem, když dávala film do mechaniky.
„Ne, to ne.“
„A co to teda je?“
„Uvidííš.“ a s těmito slovy se na televizi rozsvítil nápis ‘Disturbia‘. Tak to jsem vážně ještě neviděl.
Moc jsem to ale nebyl schopen vnímat. Nevím čím to bylo. Film mi běžel před očima a já ho nebyl schopen vnímat. Až ke konci jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co všechno se tam dělo.