Neue Liebe in Deutschland?

Vyjdu takhle ráno polonahá, tedy jen v tričku, z pokoje a mířím do koupelny. Je to jen pár kroků, téměř za rohem. Protáhnu se a zarazím se. Naproti mě stojí Lukas. Je taky poměrně zaražen.
„Ich hab' nichts gesehen,“ vyrazí ze sebe na svou obranu a podívá se jinam.
Nejspíš se mi vyhrnulo tričko když jsem se protahovala... ups... Urychleně zapluju do koupelny. Po své ranní půlhodince zkulturňování vrazím do pokoje. Spolubydlící už je vzhůru.
„Můžeš si říct, jak je možný že jsem na chodbě potkala Lukase?“ zeptám se jen co přijdu.
„Jsou ty debilní výměnný týdny,“ pokrčí rameny a oblíká si podprsenku.
„A co dělal na holčičím patře?“
„No to nevím,“ odbyde mě Lenka a hledá tričko.
„OK,“ dál už neřeším, oblíkám se a klušu na snídani.
Ve dveřích do jídelny se srazím s Lukasem. Mám sto chutí se ho zeptat, ale je tu moc lidí a nechci, aby slyšeli jak moc neumím německy.
„Hallo,“ pozdravím ho aspoň.
„Ahoj,“ odpoví mi s tvrdým německým přízvukem.
„Dobré jitro, lidi!“ přižene se Mirek.
„Čau blonďáku,“ rýpnu si do něj a nesu si svůj tác ke stolu. Sednu si naproti Lukase.
Lukas se už nadechuje, aby mi cosi řekl, ale vtom si k nám přisedne Mirek a hned spustí: „Já ti dám blonďáku!“
„A co jiného jsi?“ podívám se na něj otráveně a jeho další námitky ignoruju.
První chvilka s tím pěkně urostlým němcem.

„Mě se nechce bruslit, jsem na tom nestála už tři roky,“ směju se, když jdeme po exkurzi hvězdárny ještě bruslit do Drážďan.
„Nebudeš jediná, kdo se rozplácne,“ směje se Lenka.
Nakonec teda přeci jen zaplatím ty tři eura za půjčení bruslí a snažím se si je obout.
„Chceš pomoct?“ zeptá se mě opatrně Lukas, když vidí, jak valčím s bruslema.
„Nein, danke,“ snažím se utáhnou tu pitomou brusli.
„Wirklich?“ zeptá se pobaveně.
„Ok, ich brauche Hilfe,“ přikývnu rezignovaně a koukám, jak rychle si poradil s těma bruslema. Inu chlap má víc síly.
„Danke,“ usměju se, když už je konečně dováže. Úsměv opětuje. Ach jak krásně se usmívá.
Pak se ovšem málem natáhnu, když jdu v těch bruslích ze schodů. Zachytí mě, kdo jiný než Lukas, a opět postaví na zem.
„Bist du OK?“ zeptá se starostlivě.
„Ja, alles ist OK,“ přikývnu.
Další pěkná chvilka s tím klukem co si mě před týdnem vůbec nevšímal.

„Hey, Natali?“ poklepe mi kdosi znenadání na rameno, zrovna jsem chtěla vypadnout ze školy.
„Ja?“ otočím se a k mému překvapení spatřím Lukase.
„Víš, měl jsem jít večer dneska s Burkhard do kina, aber er ist krank. Nechceš jít ty se mnou?“ zeptá se mě zkomolenou tvrdou češtinou. Nemůžu se ubránit úsměvu.
„Und was läuft ins Kino heute?“ zeptám se a s úsměvem si ho prohlížím. Je roztomilý, když se pokouší mluvit česky.
„Nějaký horor,“ pokrčí rameny.
„Ok, ich mag nějaký horor. So wann und wo?“ přikývnu.
„V sedm, u internatu?“
„Ok, v sedm, pa zatím,“ usměju se a vypadnu konečně ze školy. Ach ta volnost. Cestou na intr přemýšlím co si vzít na sebe.
Trochu překvapivá chvilka s tím velmi sympatickým němcem jménem Lukas.

Po večeři (v šest) rychle spěchám nahoru do pokoje.
„Kam tak pádíš?“ zeptá se mě se smíchem spolubydlící.
„Do kina,“ usměju se a vybírám mezi tričkem a košilí.
„S kýmpak?“ vyzvídá udivená Lenka.
„S Lukasem, poraď,“ ukážu na oblečení.
„Jseš tu teprve měsíc a už máš rande s Lukasem, jo? Tohle,“ ukáže na košili.
„No, mě pozval. Dík,“ vlepím ji pusu na tvář a oblíkám si košili, kterou vybrala.
Namalovala jsem se, dooblíkala, zapsala ve foaye a vypadla z intru. Přesně v sedm. Rozhlídla jsem se kolem a uviděla Lukase, který postával o kousek níž na ulici. Když mě uviděl, zamával na mě.
„Hallo,“ došla jsem k němu.
„Ahoj, sluší ti to,“ pochválil mě svou lámanou češtinou.
„Oh, díky,“ usmála jsem se a byla ráda, že jsem udělala dojem.
„So, jdeme?“ zeptal se a nabídl mi rámě.
„Ja, klar,“ zavěsila jsem se do něj a šli jsme.
Horor byl průměrný. Nic moc strachu, jen moc kečupu. Většinu filmu jsme se oba smáli. Byla jsem ráda, že má podobný vkus jako já a že se taky směje.
„Toho by se Burkhard bál,“ směje se, když jsme vycházíme z kina.
„Vážně?“
„Jo, moc se bojí.“ Na chvilku se odmlčí a pak dodává: „Jsem rád, že jsem mohl jít s tebou.“
Kouknu se na něj, jestli to myslí vážně. On se dívá na mě. Má krásné hluboké čokoládové oči. Nikdo nic neřekne, jen se na sebe usmíváme. Celou cestu na intr nikdo nic neřekne.
Zastavíme se v rádoby parčíku vedle internátu. Lukas si sedne na lavičku a přitáhne si mě k sobě. Posadí si mě na klín a začne mě líbat. Tohle jsem věru nečekala, ale nebráním se. Vždyť to je ten Němec, o kterém se mi zdá už nejmíň dva týdny. Jsem šťastná.
Po chvíli mě pustí z naruče.
„Dobrou noc,“ políbí mě ještě na tvář a než stihnu cokoliv namítat, zmizí za rohem.
To byla ta nejkrásnější chvíle s ním a začátek toho nejkrásnějšího románku, za celý můj studijní pobyt v Německu.