Černá a bílá 48

Po chvíli se paní Bílá zvedla a šla zkontrolovat maso v troubě, zanechala tak Evu s Alešem částečně o samotě. Vrhla po něm káravý, zároveň však pobavený pohled.
„Manipulátore,“ sykla na něj co nejtišeji a levou rukou se po něm ohnala. Ten ráně bez problémů vyhnul, pořádně se v křesle uvelebil a andělsky nevině se na ni zašklebil.
„Tak myslím, že už můžu podávat oběd,“ zavolala na ně paní Bílá z kuchyně a oba se jak na povel zvedli. Gentlemansky jí uvolnil cestu a následoval ji do kuchyně. Než se dostali paní Bílé na oči, stihl ji ještě krátce pohladit v bocích.
„A co jste vůbec vařila?“ zeptala se Eva a snažila se zakrýt pobavený výraz ve tváři. Dana zrovna vytahovala pekáč z trouby a pokládala jej na prkýnko.
„Ale … jen nějakou roládu. Jsem celej den doma, tak mám čas trápit se i s takovou piplačkou,“ mávla jen tak rukou. Eva se bez vyzvání chopila talířů v poličce a začala chystat nádobí na stůl. A zatímco paní Bílá krájela první plátky rolády, Aleš nalil aspoň do sklenic minerálku, aby tam jen tak nečinně nestál.
„Zatraceně,“ zaklela paní Bílá. Jeden plátek masa jí upadl zpět do pekáče do šťávy a ta jí postříkala celé triko. „Dojdu se převlíct, tak to tady zatím dochystejte, prosím,“ omluvila se jim a bleskově vyletěla z kuchyně.
„Konečně,“ promluvil Aleš polohlasně a přistoupil k Evě, která u stolu rozdávala příbory. Objal ji kolem pasu a políbil ji na krk.
„Co blázníš?“ obořila se na něj, přesto měla šťastný výraz. Nemohla si pomoci. Věděla, že tohle všechno je moc riskantní, ale jen pomyšlení, že je Aleš u ní, ji zbavovalo veškeré opatrnosti. Bavil ji pocit, že dělá něco zakázaného. Položila poslední příbor a otočila se čelem k němu.
„Neblbni. Může se každou chvílí vrátit,“ zkoušela ho znovu uklidnit, ale marně.
„Nejde to ovládnout,“ hlesl a nenasytně ji políbil. V okamžiku, kdy se jejich ústa spojila, všechno kolem přestalo existovat. Všechno ztemnělo, zvuky zmizely a byli jenom oni dva. Probralo ji až prásknutí dveří od ložnice. V rychlosti Aleše odstrčila, vzala do ruky jeden z příborů a ve chvíli, kdy paní Bílá vešla do kuchyně, jej položila zpět na stůl. Aleš právě schovával minerálku zpět do ledničky.
„Tak, hotovo. Už můžem konečně jíst,“ usmála se na ně v čistém triku. Ještě nandala každému na talíř něco brambor, dva plátky rolády a pak se společně usadili u stolu.
„Dobrou chuť,“ popřála jim a pustila se do jídla. S díky se na ni usmáli a také se chopili příborů.
Eva načala právě krájet druhý plátek masa, když ucítila něčí nohu na své. Pokusila se o nenápadný pohled směrem k Alešovi, který se nevinně uculoval. Úplný svatoušek. Už je to tady zase, pomyslela si. Jako loni. Je v tom zase až po uši. Kupodivu jí to nijak nevadilo. Jen se musela ovládnout, aby Dana nic nepoznala. Jenže ona to na nich poznala už loni. Pozná to znovu?

Uběhlo už dalších čtrnáct dní. Dalších čtrnáct nádherných dní. Dní plných schovávání, tajných milostných zpráv, tajných společných večerů, čtrnáct dní plných milování. Eva se teď cítila šťastná jako už dlouho ne. Navíc se jí ozval Mirek a ona si s ním a Karolínou vyrazila jeden večer do klubu. Zjistila, že Karolína je moc milá holka, která má sice pár svých chyb, ale očividně má Mirka ráda a zanechala proto svých loveckých akcí na starší pány. Strávila s nimi fajn večer a rozhodli se to někdy zopakovat. A škola se Evě neuvěřitelně blížila.
Ležela u sebe na posteli a pročítala si na internetu stránky své nadcházející školy. Potřebovala si zařídit ještě pár věcí přímo v Praze, takže si plánovala, kdy tam zajede. Jakmile se o tom posledně zmínila Alešovi, bylo jasné, že tam pojedou spolu a užijí si tam krásný společný den bez strachu ze zvědavých očí. Eva se však nemohla ubránit pocitům, že je to jako loni. I když už se Štěpánem nebyla, i když už o jejich románku věděl … nemohli spolu normálně beze strachu být. A tak stejně jako loni museli jezdit mimo město, aby se spolu mohli projít po parku, aby spolu mohli zajít do bazénu, aby si mohli dát v cukrárně zákusek, aby se mohli jednoduše na veřejnosti políbit, aby se na sebe mohli podívat.
A také přemýšlela, co s bytem. Koleje už měla na škole domluvené a byt by zůstával přes týden prázdný. Na druhou stranu by se ráda měla kam vracet na víkend. To byl další předmět jejího horečného přemýšlení poslední dobou. V rukou svírala hrnek horkého kakaa a brouzdala po internetu. Nečekaně se však ozval zvonek ode dveří, takže si tím kakaem málem polila notebook a půl postele. Vstala a cestou ke dveřím přemýšlela, proč Aleš aspoň nenapsal, že se staví. Normálně to tak přece dělá. Taky v tomhle je Štěpánův pravý opak, neubránila se znovu jejich srovnání. Chytla za kliku a dveře prudce otevřela.
„A … ahoj,“ zarazila se včas, ale nadšení z tváře nevyprchalo. Spíš naopak. Na prahu bytu stál David. Vrhla se mu kolem krku a políbila na tvář.
„Co ty tady proboha děláš? Kdy jste přijeli?“ začala chrlit jednu otázku za druhou.
„Tak zaprvé: ahoj,“ zasmál se David a vešel dovnitř. „Za druhé: přišel jsem tě pozdravit – což jsem udělal, navštívit, vidět tě. A za třetí: přijeli jsme dneska dopoledne, ale bohužel jsem dřív neměl čas.“ Vypadal pořád stejně, pomyslela si, když přešli do obývacího pokoje.
„No to je skvělý. To jsem strašně ráda,“ usmívala se pořád a vzala si zpátky do ruky hrnek s kakaem.
„Dáš si něco k pití? Minerálku, kafe, čaj, rybízovej džus?“
„Ne, díky,“ odpověděl jí, zatímco ona přešla do kuchyně. „A jak se teď jinak máš?“
„Počkat – neměla bych se na tohle ptát já?“ zasmála se. „A tak mám se dobře. Škola se nám blíží, takže hromada zařizování … Hele, něco bych ti nabídla, ale mám prázdno. Dneska jsem se teprve vrátila domů.“
„Nevadí,“ uklidnil ji a čekal, o čem bude vyprávět dál.
„A co takhle si zajít na pizzu. Dlouho jsem žádnou neměla,“ navrhla a vykoukla na něj z kuchyňských dveří.
„Tak fajn. Stavíme se u nás, vezmu si prachy a můžem jít,“ souhlasil a zvedal se z pohovky.
„Kdepak. Zvu tě,“ roztáhla ústa v zářivý úsměv a už jej vyprovázela z bytu.

„Takže ty ses teď taky vrátila z dovolené, jo?“ vyzvídal dál, zatímco čekali na objednané jídlo a popíjeli minerálku. Cítila, jak si ji prohlíží. I ona se jej nemohla vynadívat. Neviděli se tak dlouho. Tak dlouho.
„No, paní Bílá mě vytáhla na pár dní z města. Měli jsme takovou menší dámskou jízdu u nich na chatě,“ uculila se a přemýšlela, zda se má zmínit i o tamní Alešově přítomnosti. A vůbec. Má se o Alešovi zmínit? O tom, že teď jsou spolu? Vždyť David o nich nevěděl nic ani loni, bylo by to na dlouhé vypravování. A možná by ji taky zavrhl jako to prvně udělal Mirek. Co by mu asi řekla? Prvně by mu vypravovala, jak spolu loňské léto podváděli Štěpána, jak se o tom letos Štěpán dozvěděl a oni se nakonec dali šťastně dohromady? Jenže David se o tom všem stejně dozví. Ať potká Štěpána nebo Mirka. Nejspíš se nebudou ohleduplně vyhýbat tomuhle tématu. Je to přece „žhavá“ novinka, pomyslela si ironicky.
„Takže s paní Bílou všechno v pořádku? Vzpomínal jsem na tebe, jak to dopadlo se Štěpánem a co na to ostatní,“ zadíval se na ni upřímně a ten pohled jí sžíral svědomí. Nemůže mu to teď všechno říct.
„Jo, dobrý. Paní Bílá to vzala dobře, bere mě teď jako svoji dceru. Takže dobrý, dobrý. V podstatě jsme to všichni přežili ve zdraví.“ Dál se usmívala a rozmýšlela se, zda má něco o Alešovi říct nebo ne. Neuvěřitelně se však lekla, protože jí pod rukou právě zavibroval mobil. Přišla jí zpráva. Dala by ruku do ohně za to, že jí píše Aleš. David se jí zatím na druhé židli posmíval, málem si totiž vylila pití do klína.
„Tak jsem to nečekala, no,“ vrhla jeho směrem na oko ukřivděný pohled. Otevřela zprávu a byla ráda, že ani tentokrát o ruku nepřijde. AHOJ, HVEZDICKO. SILENE SE MI STYSKA? NEZAJEDEM NEKAM? CHCI BYT S TEBOU ... A. Lehce se jí nadzvedl jeden koutek úst štěstím. Měla pravdu, byli si se Štěpánem tolik podobní, a přesto byl jeden pravým opakem toho druhého. Vzpomněla si, jak jí říkával Štěpán – Sluníčko. Omluvně se zadívala na Davida.
„Sorry, já jen odepíšu.“
„Jasný,“ přikývl a začal se mlčky rozhlížet po podniku. Rychle vyťukala vzkaz, že bohužel dnes nemůže, že se vrátil David a že s ním sedí na pizze. Odeslala sms a vrátila se k rozhovoru s Davidem.
„A ty sis tam na té dovolené našel nějakou? Konečně?“ ptala se ho potom, co schovala mobil do tašky.
„Blázníš? A co bych s tím dělal? S holkou … To sou nápady,“ kroutil nad jejím dotazem hlavou a posměšně nadzvedl koutek úst.
„Jo, promiň. Já zapomněla. Ty nemáš na holky ani čas, ani náladu,“ zasmála se. To byla Davidova teorie už nějakou dobu. Těžko říct, proč. Pěknej je, to jo, říkala si vždycky, když na tohle téma došlo. Času sice moc nemá, to je pravda, ale že by takovej kluk neměl na holky náladu?! Vždyť se na něj lepily sami od sebe jak mouchy na lep.A že by vydržel takovou dobu sám? No, minimálně nějaký úlety mít musí. Jinak to snad ani nejde. Ale na druhou stranu si říkala, že aspoň jeden z jejích kamarádů má na ni ještě čas. Všichni si někoho našli a ji nechali samotnou. I když, usmála se pro sebe v duchu, teď už to taky není pravda. A znovu ji zahlodalo uvnitř svědomí, že něco tak velkého tají svému skvělému kamarádovi. Nebo že bych mu to přece jen řekla? Dozví se to, tak ať je to aspoň ode mě.
Už se nadechovala k první větě, když se David rozpovídal.
„Tak znáš to. Akorát to žere čas, peníze, tahá tě to od kamarádů … samý starosti s tím jsou.“
„Ty seš neuvěřitelnej,“ zakroutila jen hlavou a usmála se. Řeknu mu to, ale jak? Kazit teď tu dobrou náladu a atmosféru … Teď. Musím.
„No, víš, jak jsme byli s Danou na té chatě, měla jsem tam dost času přemýšlet. A že bylo o čem. Víš, dost se tady za poslední týdny změnilo. Celkem jsi to prošvihl,“ pokusila se to odlehčit, i když sám David ještě netušil, co přijde. „Bylo tady pár románků. Představ si, že Kamila chodí se ženáčem a Mirek si narazil krásnou mladou holku. No a já …“ Ale David ji nenechal domluvit.
„A tys dala na moji radu a prožila jsi románek s plavčíkem?“ mrkl na ni a s nadšeným úsměvem čekal odpověď.
„No to není až tak úplně pravda,“ chtěla se vrátit k původnímu tématu, ale na druhou stranu docela se trefil. Románek to sice nebyl, ale celá ta věc s Jirkou … nemůže říct, že to nic nebylo.
„Tak jak to bylo? Svedl tě? Odolala si? Anebo si se po něm vrhla ty?“ šibalsky se usmíval a věděl, jak ji těmito otázkami rozčiluje.
„Neblázni. Copak jsi už někdy viděl mě někoho svádět?“ obořila se. „Kdybych se o něco takového pokusila, tak by ten kluk spíš rychle utekl.“ Oba dva se začali smát. Teď ale nemůžu přestat. Když už jsem se to pokusila nakousnout, musím to dokončit, opakovala si.
„Ne. Jirka už před několika týdny odjel pryč a už je nejspíš ve Švýcarsku. Ale o tom jsem nechtěla mluvit. Je tady jiná novinka. Docela se to řeší a stejně se o tom asi dozvíš.“ Nedokázala nijak začít. Bála se jeho reakce a chtěla co nejvíc opatrná. „Ono totiž …“
Jenže dveře pizzerie se otevřely a dovnitř vešel Aleš. Eva se nezmohla na nic jiného, než trpitelský pohled. Tak sakra, oni se jí to snad snaží zkomplikovat úplně všichni. Zprvu Aleš dělal, jakože o nich neví a šel si objednat k pultu. Pak se ale otočil čelem do místnosti a s širokým úsměvem se na ně zahleděl. Pak zamířil přímo k nim. Sakra, vydechla si jen pro sebe.
„Nazdar,“ pozdravil je zvesela. „Tebe bych tady nečekal. Eva říkala, že budeš celý prázdniny někde na dovolené,“ začal se vyptávat. „Můžu si přisednout?“ zeptal se, a jakmile mu David přikývl, usedl vedle Evy. Ta se mu snažila všemi možnými signály naznačit, že se má chovat jakoby nic. Že David nic neví.
„No, zas celý prázdniny ne. Někdy ji musím přijet zkontrolovat,“ usmál se na Evu, která se ale zmohla jen na křečovitý úsměv. „Zrovna jsme tady řešili jejího plavčíka z brigády.“ On to snad nepochopil, naříkala si v duchu. To je teda situace. Pomoc! „Nesvěřila se ti s něčím?“
„Mě?“ povytáhl Aleš obočí a otočil se tázavě na Evu. „Myslíš toho pěknýho opálenýho plavčíka od bazénu? Ne, tak o tom nic nevím. Povídej,“ pobídl Evu. Nedokázala z jeho výrazu nic přečíst. Je naštvaný? Baví se? Má říct pravdu? Davidovi by se určitě svěřila, ale má snad něco takového přiznat Alešovi? Že ji skoro svedl místní děvkař a ona z toho byla celá pryč?
„No, přesně toho. Ale David přehání. Náhodou,“ otočila se na kamaráda, který absolutně nic netušil, „jsem se tvou radou neřídila. Měla jsem jiný starosti.“ A sakra. Budu si muset dávat víc pozor na pusu.
„Vážně? A jo, teď jsi mi vlastně zrovna chtěla něco říct. Tak co to bylo?“ David absolutně nic netušil.
Bože, říkala si rychle v duchu, teď to na něj vybalit nemůžu. Musím to nechat na jindy. Ale s Alešem teď budeme hrát divadýlko o kamarádech a pak na Davida vybafnu, že spolu vlastně spíme.
„No …,“ přemýšlela horlivě, „vlastně … úplně mi to vypadlo z hlavy … Jo, víš že Štěpán má holku? Chodí s holkou od nich z kapely. Možná si ji viděl na koupališti.“ Bože, snad je pohroma zachráněna.
„Ne, tu jsem asi neviděl. Tak to je drsný. Páni, kdy by to byl do něj řekl. Myslel jsem si, že ho ten rozchod aspoň trochu vezme. Ale asi se tím moc netrápil, co. A počkej, to oni jako chodili na koupaliště? Klidně se chodili ukazovat před tebou?“ kulil oči.
„No jo, co už.“ Co se divíš? Sám jsi mě pár dní po rozchodu naváděl na plavčíka.
„Jo, to je pravda,“ přidal se Aleš, aby jen tak nemlčel. „Už si ji vodí i domů. Teda, jen když tam není máma. A nesnaží se být nijak potichu. Chápeš, co myslím,“ podíval se důležitě na Davida. Co to meleš? podivila se Eva a vyčítavě se po něm podívala. Haló, sedím hned vedle a nechci to poslouchat. Aleš jen omluvně pokrčil rameny.
„To je teda kokot,“ odsoudil jej David. Tento rozhovor však přerušil příchod číšníka, který přinesl pizzu. Pak už se k tomuto tématu nedostali.

„To si teda vážně nemusel,“ vyčítala mu jeho chování, když pak ležela na gauči, hlavu na jeho nohách. Aleš se zatvářil provinile a podíval se místo na ni z okna.
„Promiň, chtěl jsem se prostě chovat jako obyčejnej kamarád. Nic o nás přece ještě neví, že ne?“
„No to ne, ale stačilo se chovat normálně. Přirozeně,“ nepřestávala s káravým tónem.
„Kdybych se měl chovat přirozeně, tak tě tam na místě obejmu a políbím. Ale to by asi nebylo to pravý, co?“ řekl a ani on už neměl mnoho přívětivosti v hlase.
„Jo, tak to by to celý završilo. A vůbec … muselo tě přece napadnout, že když za náma náhodou přijdeš do pizzerie, tak to nebude zrovna to pravý ořechový. Musel si počítat s přetvařováním.“
„To jsem počítal, ale už mě to nebaví,“ řekl konečně nahlas to, co jej uvnitř hlodalo už delší dobu. Nebavilo ho to věčné schovávání. Že se musí před matkou přetvařovat, a to nejen když přijde Eva na návštěvu. Že jí lže o tom, kam chodí. Že si musí vymýšlet hloupé výmluvy, když ráno vysvětluje, kde v noci byl. Že musí parkovat několik ulic od Evina domu, aby jeho auto náhodou někdo nepoznal. Že se spolu nesmí ukázat na veřejnosti.
„Já ti říkala hned, že to takhle bude. Souhlasil jsi,“ obořila se na něj. Cítila, že to byla narážka na ni. To kvůli ní se musí skrývat. To ona chodila s jeho bratrem.
„Ale už je to tak dlouho. Proč jim to prostě nemůžeme říct?“
„Je to teprve pár týdnů. Nemůžu to Daně udělat? A ty bys byl ochotnej to Štěpánovi říct? ‚Hele, brácha, sorry, že jsme tě loni dva měsíce podváděli. Ale když už spolu teď nejste, tak jsme se dali vážně dohromady. Snad to přežiješ.‘“
„Nebuď taková,“ pokusil se ji uklidnit. Jenže Eva se zvedla, posadila se vedle něj a na tváři útočný výraz.
„Jak taková? Si to představ. Dokázal bys to?“
Neodpověděl. Vstala z gauče a šla si opláchnout obličej do koupelny. Musela se nějak zchladit. Nechtěla se dohadovat, ale teď jakoby ji dokázalo popíchnout cokoli. Ve dveřích se vedle ní objevil Aleš.
„Nechci se hádat,“ promluvil k ní smířlivým hlasem.
„Já taky ne,“ odpověděla, když si mokrý obličej otřela do ručníku. Natáhl k ní ruku a ona se odtáhla.
„Prosím, už bys měl asi jít,“ řekla, čímž dala jasný signál k odchodu. Nemůže tady dneska zůstat déle, ještě by se mohli chytnout víc. Jeho ublížený pohled znamenal souhlas. Vzal si z postele mikinu a ještě naposledy se na ni z chodbičky podíval. Pak se ozvalo klapnutí dveří a byl pryč.
Nevěděla co dělat, co s rukama. Aby se zabavila, postavila si vodu na čaj a chystala si hrnek. Najednou se však vrhla na postel, vzala do ruky mobil a za pískotu vařící vody napsala zprávu. Musí to Davidovi říct co nejdřív. Nesmí udělat znovu tu chybu, musí mu to říct sama. A co nejdřív.