Once...in Suomi 12

Přemýšlela jsem, kolik dní, měsíců, nebo let, budu stát v Ama a omývat sklenice. Jak se to jen mohlo stát, že jsem skončila tady v baru. Ne že by se mi to jako nevděčníkovi nelíbilo. Pro někoho se to mohlo zdát jako práce snů. Slavnými hudebníky se to tu jen hemžilo a člověk nemohl podlehnout stereotypu, ale mě to nenaplňovalo. Chtěla jsem něco víc, něco s posláním.
Vyhýbala jsem se pohledu na levé zápěstí, který mě tak hrozně děsil. Vivi ke mně přišel ze zadu a položil mi bradu na rameno. Dneska tady měli koncert Lovex a tak se tady vyrojilo plno mladších holek.
„Mám žízeň.“ Povzdechl si. Beze slova jsem mu z lednice podala kolu, kterou skoro okamžitě vyprázdnil.
„Není ti něco?“ Zadíval se mi do očí. Nevydržela jsem jeho pohled a uhnula.
„Jsem v pohodě.“ Zamumlala jsem a otočila se zase k baru. Theon už na Viviho mával a koncert začínal. Zrovna když začínalo intro If she´s near se otevřely dveře a dovnitř ladně vstoupila vysoká blondýna a s úsměvem na rtech dovnitř vtáhla Anssiho. Megan se zářivým úsměvem přelétla pohledem celý Amadeus a vyhlídla si volné místečko v rohu.
Dělalo se mi zle, zem se chvěla jako při zemětřesení a stíny získávaly na intenzitě. Chtělo se mi brečet, křičet a hystericky se smát. Veškerá radost z toho že ho zase vidím zmizela. Zabodla jsem pohled do stolu a utírala už tak čistý bar.
„Dvakrát vodku.“ Vykřikla přede mnou ta odporná blondýna lámanou finštinou a vítězoslavně se zasmála. Nedívala jsem se na Anssiho, takže jsem ani neviděla jak se tváří. Nalila jsem třesoucíma rukama dva panáky a připadala si jako zpráskaný pes. Zvedla jsem oči zrovna v momentě, kdy mi Anssi s mučednickým výrazem podával bankovku.
„Nech si je!“ Vyhrkla jsem na něj.
„Em počkej.“ Zavolal na mě, když jsem se jako ve snách otočila a utekla. Zapadla jsem do malé místnosti a klekla k záchodu. Žaludek se mi obracel, ale už to bylo dlouho, co jsem nejedla a tak ze mě vycházely jen dávivé zvuky spolu se slzami. Opřela jsem se o stěnu a balancovala na hraně mezi bezvědomím a hlučným Amadeem. Mojí tváře se dotkly dvě studené dlaně. Otevřela jsem vlhké oči a uviděla Katy. Dívala se na mě s bolestným výrazem.
„Tak už mi řekni, co tě trápí.“ Zašeptala nalomeným hlasem. „Emsí já tě ztrácím před očima a děsí mě to.“ Hlas se ji chvěl a já si až teď uvědomila, že celou tu moji fintu prokoukla. Hrála jsem na ni divadlo v domnění, jak jsem skvělá herečka a žalostně jsem selhala. Položila jsem jí hlavu do klína a pořádně se vybrečela. Nic neříkala, jen mě hladila po vlasech. Z dálky k nám doléhaly zvuky z koncertu, ale nám to bylo jedno.
„Jsi nějaká bledá.“ Promluvila jsem ochraptělým hlasem, když jsem se uklidnila. „Stalo se něco?“ Posadila jsem se a otřela si nos.
„Ale nic. Jen jsem myslela, že jsem zahlédla jednoho známého.“ Mávla nad tím rukou a usmála se. „Je ti líp?“
„Jde to.“ Opřela jsem se hlavou o zeď a pořádně si otřela mokrý obličej. „Jen je toho na mě moc, ale to zase přejde…neboj.“ Usmála jsem se už trochu optimističtěji. Lidem se dějí horší věci a tohle prostě přejde. „Už jsem dobrá, běž se bavit.“ Mrkla jsem na ní. Společnými silami jsme se dostaly zpět do baru.
Pohupovala jsem se v rytmu a cítila se konečně uvolněněji, protože Po tom, co jsme se s Katy vrátily byl Anssi i Megan pryč.
„Take shot!“ Zakřičel Theon do mikrofonu.
„Of my poisonous blood…!“ Zazpívala jsem si tiše pro sebe a užívala si skvělý koncert, i když pracovně.
Poté co kluci dohráli se lidé pomalu začali vytrácet. Vivi slíbil, že na mě počká doma a zahřeje mi postel a já se začala snad i trochu těšit. Možná mě jen mrzelo, že na mě nechtěl počkat, abych nemusela cestu domů absolvovat sama. Ale chápala jsem, že je po koncertě unavený a tak jsem jemu a Katy zamávala a dala se do úklidu. V hlavě mi ještě zněly písničky Lovex a tak jsem si pískala. Poté co odešli poslední lidé jsem začala skládat židle na stoly, abych mohla pozametat a konečně jít domů. Zachvěla jsem se chladem a uklidňovala se myšlenkou na teplou postel. Pozhasínala jsem většinu světel a celý Amadeus dostal temnou atmosféru. Ano přiznávám na rovinu, že jsem dostala strach. Připadalo mi, že na mě pořádně někdo civí. Hlavou mi proběhla myšlenka, jestli jsem zamkla dveře…
„Neuvěřitelné…“ Ozvalo se někde ze tmy. Zalapala jsem po dechu a prudce se otočila. Nikoho jsem neviděla…snad je v rohu ve stínu. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to jako něčí silueta.
„Hej. Kdo je tam?“ Překvapilo mě, jak můj hlas zní statečně, i když uvnitř jsem se třásla.
„Neuvěřitelné, že člověk si tu vaši vodku snadno zamiluje.“ Pronesl slizký hlas ze tmy. Chtěla jsem se rozběhnout ke dveřím, ale nohy mě neposlouchaly. „Ještě že jsou některé bary dlouho otevřené.“ Sebevědomým krokem vyšel do slabého světla David Backes.
„Co tu chceš? Je zavřeno.“ Vyhrkla jsem na něj. Marně jsem se domnívala, že ho vystraším.
„Tím líp. Máme soukromí.“ Začal se až nebezpečně přibližovat. Srdce mi v hrudníku mlátilo do žeber a adrenalin vřel v žilách, ale nohy zůstávaly nehybné.
„Nepřibližuj se ke mně!“ Vymrštila jsem rukou proti němu, ale chytil mě za zápěstí tak rychle, že jsem nestačila ruku vytrhnout. „Nechej mě být ty jeden…zmetku!“ Poslední slovo jsem jenom zasýpala, protože jeho druhá ruka mi sevřela krk. „Puusť!“ Skučela jsem.
„Zeptám se tě naposledy. Kde je?!?“ Zavrčel mi do ucha.
„Ne..jdi do hajzlu…“
„Sakra, kdybys byla u nás, tak nedáš nohy k sobě.“ Ty jeho slova mi připadaly tak známé, až se mi z toho dělalo zle. A nebo to bylo z ubývajícího kyslíku.
„Hledáš někoho?“ Zahřměl celým Amadeem mužský hlas. Byl jako zvon ohlašující spásu.
„Anssi!“ Zakňučela jsem. Backes se jen usmál a pustil mě na zem. Dopadla jsem na kolena a dlaněmi si objala otlačený krk. Stál tam v otevřených dveřích s rukama zatnutýma v pěst a vzbuzoval hrůzu, ale ne ve mně. Mě zalil pocit bezpečí, který hřál, ale zároveň strach, aby mu Backes neublížil.
„No ne. Ty ses nám ani nezměnil.“ Zamlaskal, když se Anssimu postavil jako rovnocenný soupeř.
„Nevím co máš za problém, ale přísahám…“ Jeho pěsti se zatnuly ještě víc. „…přísahám, že jestli se ji ještě jednou dotkneš, tak budeš prosit, aby tě už nic podobného nenapadlo.“ Zavrčel výhružně Anssi. Zůstala jsem klečet na zemi fascinována jeho siluetou. Můj anděl má postavu jako on. To nebylo možné, aby v mém snu a v téhle místnosti byl jeden a ten samý člověk. Vzpamatovala jsem se, když ze sebe Backes vyrazil hrdelní smích.
„Originální…opravdu…velmi.“ Otřel si rádoby slzy smíchu z očí a náhle zvážněl. „Ponížil jsi mě a já to tak nenechám, rozumíš?“ Při posledním slově mě vytáhl na nohy a přisál se svými rty na můj krk. Bránila jsem se a snažila se ho odstrčit, ale marně, byl moc silný.
„Ne!“ Vyjekla jsem, než se mi dostal na rty. Zmítala jsem sebou a snažila se ho ze sebe setřást, ale sotva jsem se v jeho sevření pohnula. Anssi něco nesrozumitelně vykřikl a vrhl se na Backese ze zadu. Ten se jen ušklíbl a rozmáchl se pěstí. Anssi ráně uhnul a dal se do útoku. Stála jsem šokovaně opřená o stůl a s napětím sledovala tu výměnu ran. Pár jich neškodně prolétlo vzduchem, ale některé se zaduněním, nebo nechutným plesknutím a křupáním dopadaly na těla soupeřů. Křečovitě jsem sebou trhla pokaždé, kdy Backesova pěst zasáhla Anssiho. Třeštila jsem na ně oči a nevěděla, jestli křičet o pomoc, volat policii nebo nějakým způsobem pomoci Anssimu. Můj pohled upoutala prázdná láhev od piva. Sevřela jsem ji v ruce a zvedla nad hlavu. Chtěla jsem se připlížit k Backesovi a dát mu pořádnou ránu po hlavě. Ten ale zrovna v předklonu nabral Anssiho na rameno a naběhl s ním do velkého zrcadla u dveří. Sklo se okamžitě sesypalo na podlahu. Šokovaně jsem si přitiskla ruku na pusu a zaraženě sledovala jak Anssi omráčeně těká očima po místnosti. Stačila mu jen chvíle a jeho pěst skončila v protivníkově břiše. Další padla přímo do obličeje a hned za ní další do brady. Backes zavrávoral, čehož Anssi využil. Chytil jej za límec a přirazil ke zdi.
„Modli se, abych už tě nikdy nepotkal.“ Zavrčel výhružně a vyhodil Davida ze dveří na mráz. A najednou bylo v Amadeu děsivé ticho. Srdce se mi zachvělo úlevou, když jsem viděla, že stojí rovně, na první pohled v pořádku. Opřel se o zeď a zhluboka dýchal. Přinutila jsem své oči, aby byly schopné si ho pořádně prohlédnout. Byla ale příliš velká tma. Nemohla jsem jít k němu. Nedokázala jsem nohy donutit k pohybu. Ale zkoumala jsem pozorně každý jeho pohyb a hledala jakýkoliv důkaz, že byl zraněný. Pak se znovu zhluboka nadechl a otočil se ke mně. Nerozuměla jsem jeho výrazu. V jeho očích byl strach, který jsem tam neviděla, ani když čelil Backesovi. Dívala jsem se na něj, celá udivená a nechápající.
„Emily…lásko.“ Dal se pomalu do pohybu směrem ke mně. Opatrně nakračoval, jako k labilnímu bláznovi. Byl přehnaně pomalý a opatrný a dlaněmi v obraném gestu.
„Em můžeš prosím položit tu flašku?“ Úplně jsem zapomněla na svou zbraň stále zdviženou a připravenou. Když jsem si uvědomila, jak pevně ji svírám, rozbolela mě celá ruka. Anssi stále váhavě stál tři metry ode mě, stále příliš opatrný a ostražitý. Trvalo mi dlouhých pár vteřin, než jsem dokázala pohnout zápěstím a položil láhev na stůl vedle sebe.
Anssi se trochu uvolnil, když mé ruce byly prázdné, ale nepřibližoval se.
„Nemusíš se bát. Chápu, že mě nechceš vidět, už ti neublížím. Ani se tě nedotknu ano? Buď klidná.“ Mluvil opatrně plný strachu a bolesti.
Zuřivě jsem mrkala a snažila se promluvit.
„Proč to říkáš?“ Udělala jsem k němu nejistý krok. Jeho oči byly najednou zmatené.
„Ty se na mě nezlobíš?“ Neuvěřitelné bylo, jak mi chyběl jeho hlas.
„Zlobit se? Proč?“ Pokusila jsem se o další krok, ale pak jsem zakopla o uraženou nohu židle. Anssi mě zachytil. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi a rozvzlykala se.
„Em, lásko, je mi to tak líto. Už se to nestane.“
„Je mi dobře.“ Lapala jsem po dechu „Jsem v pořádku, jenom…dej mi minutku.“ Jeho paže se kolem mě bezpečně stáhly. „Omlouvám se ti, je mi to tak líto.“ Mumlal znovu a znovu.
Držela jsem ho dokud jsem mohla normálně dýchat a pak jsem ho líbala. Hruď, ramena, krk….kam až jsem dosáhla. Můj mozek začal pomalu pracovat.
„ Jsi v pořádku?“ Dožadovala jsem se odpovědi. „Neublížil ti?“
„Je mi fajn.“ Zamumlal a přitiskl své rty na mé. Ucítila jsem na tváři vlhkost, ale slzy to nebyly. Otřela jsem si tvář dlaní a podívala se na ni na světle.
„Bože...to je krev!“
Chytila jsem ho opatrně za bradu a natočila mu tvář na světlo. Vzduch se mi zarazil v krku, když světlo dopadlo na jeho zkrvavený obličej. Z obočí, nosu a rtu mu stékala krev až na bradu a pod okem se mu začínal vybarvovat monokl. Chytil moji třesoucí se ruku a usmál se.
„To nic není.“
„Rychle si sedni a já něco donesu.“ Vykoktala jsem rychle a rozběhla jsem se, co mi ochablé nohy dovolily do skladu. Z velkého mrazáku jsem vytáhla formičky na led a vysypala chladivé kostky do utěrky. Když jsem se vrátila, seděl na židli, lokty opřený o kolena a k nosu si tiskl mikinu. K černo-fialovým pruhům teď přibyly rudé skvrny. Opatrně jsem mu přitiskla obklad na natékající oko.
„Kdo to sakra byl?“ Vyrazila jsem ze sebe, když už jsem byla schopná myslet.
„To jsem se chtěl právě zeptat.“ Koukal na mě jedním okem. Zdá se, že ten člověk znal nás, ale my jeho ne.
„Šel po tobě, pořád sem za mnou chodil a snažil se ze mě dostat, kde jsi.“ Skousla jsem si ret už jen při vzpomínce na uplynulých deset dní, co byl kdoví kde. Zároveň jsem doufala, že mi to trochu objasní.
„Byl jsem v Jersey. Musel jsem ještě něco zařídit.“ Mluvil dost klidně, na to, co se právě odehrálo. Chytil mě za ruku a prohlédl si zmodralé zápěstí. „To ti udělal on?“
„Jo, ale to je jedno, na tom nezáleží.“ Vytrhla jsem mu ruku a snažila se uklidnit. „Proč jsi mi aspoň nenapsal zprávu, nebo nezavolal?“ Nechtěla jsem dělat hysterické výstupy, ale chci vědět pravdu.
„Neměl jsem jak. Když mi vykradli auto, tak mobil vzali taky.“ V jeho očích bylo vidět, že ho to mrzí. Možná proto mě tak obměkčil. Sedla jsem mu na klín a hlavu položila na rameno.
„Už mi to nedělej.“ Zamručela jsem mu do krku a vzala ho za ruku.
„Zlobila ses na mě?“ Zeptal se s úsměvem. On se smál, ale pro mě to bylo snad nejhorších deset dní.
„To je slabé slovo.“ Už jen při tom pomyšlení se mi v krku tvořil těžký knedlík.
„Už tě neopustím.“ Líbnul mě na čelo. V hlavě mi ale zablikala červená kontrolka.
„A co ona?“ Samozřejmě jsem měla na mysli Megan, ale její jméno mi nešlo přes jazyk.
„Je konec, rozešel jsem se s ní. Asi zhruba před třemi hodinami.“ Skoro jsem slyšela tu ránu, když mi ze srdce spadl obrovitý kámen.
„Víš, že si připadám jako…idiot?“ Podívala jsem se mu do očí se vší vážností. „Miluju tě a jsem si tím naprosto jistá, i když rozum mi říká něco úplně jiného. Jenže ty pak zmizíš a já jsem prostě pevně rozhodnutá se s tím vyrovnat a jít dál, i když to tak hrozně bolí. Jenže ty pak přijedeš a já ti zase padnu do náruče…tohle nechci.“ Celou dobu mě pozorně poslouchal.
„Už se to nebude opakovat.“ Slíbil a já mu věřila.
„Musím domů.“ Povzdychla jsem si.
„Musíš za ním?“ Sevřel čelisti k sobě aby se ovládl.
Jen jsem přikývla a vstala.

Vešla jsem do svého pokoje a ztuhla ve dveřích. Vivian seděl na kraji postele a sotva jsem za sebou zavřela dveře zpražil mě pohledem
„Kde jsi byla?“ Zavrčel na mě. Nechápavě jsem na něj vyvalila oči.
„V Práci, kde asi.“ Na co to sakra naráží? Sevřela mě neblahá předtucha.
„Tak dlouho?“ Nedal se vyvést z míry.
„Zůstal po vás hrozný nepořádek. Na co narážíš?“ Přešla jsem do protiútoku. Tahle diskuze se mi vůbec nelíbila.
„Na nic…“ Zamračil se a uhnul pohledem.
„Vivi..!“ Zkusila jsem to jinak. Vstal a začal přecházet po pokoji sem a tam. Něco si pro sebe mumlal, ale nedokázala jsem pochytit ani slovo.
„Přestaň se přetvařovat…Sakra já jsem idiot. Mělo mě to napadnout hned.“ Tloukl se pěstí do čela a rozhazoval rukama.
„Já absolutně nemám tušení o čem to…“ Můj příval slov zastavil mávnutím ruky. Beze slova hodil na postel malou krabičku. Při pohledu na ni mi došly všechny slova. Skousla jsem si ret a zavřela oči. Byla to krabička s náramkem, který jsem vezla Sanně. Vivi to moc dobře věděl, protože jsem mu ho ukazovala. „Jasně. Raději mlč. Já to raději nechci vědět.“
„Prosím, nech mě to vysvětlit…“ Takhle jsem to nechtěla. Ne aby to skončilo tímhle způsobem.
„Ne! Hlavně neříkej, že mi to chceš vysvětlit! To je blbost!“ Jeho krok už byl přímo agresivní. „Jak jsi to mohla udělat? Myslel jsem si, že zrovna ty jsi ten charakter, který tohle odsuzuje. Jsi tak ubohá.“ Rozhazoval rukama ve vzduchu. Bylo vidět, že bojuje s touhou odejít, nebo tady zůstat a pěkně mi to všechno vytmavit. Nejhorší ale bylo, že jsem sama věděla, že má pravdu. Že každé jeho obvinění je opodstatněné. Stála jsem tam zmražená u dveří s rukama vraženýma v kapsách a hlavou sklopenou jako zpráskaný pes.
„Je mi to líto.“ Špitla jsem potichu.
„Ještě aby nebylo. Doufám, že sis to aspoň užila. Zamysli se sakra nad sebou!“ Vrčel na mě vztekle. Otočila jsem se ke dveřím. „Kam jdeš?“ Vyjel po mně.
„Já nevím. Pryč. To je jedno kam.“
Řekla jsem, že nevím kam jdu, ale věděla jsem to moc dobře a Vivi to možná také věděl, jen nechtěl. Jedině on mi mohl v tuhle chvíli pomoci.