Opilý Filip

"Nepůjdu na tvojí imatrikulaci!"
"Proč jako ne?"
"Protože nemám co na sebe, jsem moc tlustá a vůbec..."
"Ale prosímtě. Do tý doby budeme přece hubnout."
"Já vím ale..."
"Žádný ale. Prostě jdeš a hotovo. A navíc jde tam přece Filip."
"No ještě ke všemu. Jako bys mě neznala. Vezmu si podpatky a hodím hubu hned jak zvednu oči od země. To bude trapas."
"Takže jdeš! Hurá!"
A sakra! Nejspíš už nemám na vybranou. Bože jak já nesnáším plesy. K čemu mě to zase Míša uvrtala...
"A co ve škole?"
"Co co? Nic."
"S tebou je zas řeč."
"Dej mi pokoj," zamumlala jsem a praštila jsem ji polštářem po hlavě. Občas je opravdu otravná, ale nejspíš bych ji za nic na světě nevyměnila.
"Zavolám Sáře, ta aspoň mluví. A není na mě zlá."
"Ts," jakoby jsem se urazila a využila chvíli ticha. Představovala jsem si jaké by to bylo kdybych přeci jen šla na ten velký bál.
'Jde tam Filip,' vzpomněla jsem si a rázem mě polilo horko. Míši úžasný bráška Filip.
"Na co zase myslíš?" vytrhla mě z přemýšlení kamarádka z dětství.
"Na nic."
"Celá se červenáš víš to?"
"Che. Mlč už prosímtě," zachechtala jsem se na ní a znovu jsem ji praštila polštářem.
"Nebuď na mě zlá Domínko."
"Kdybych byla zlá, vydloubla bych ti oko," zašklebila jsem se. Hrozně mě bavilo se s Míšou pošťuchovat. Byla takový můj otloukánek.(:D)
"Sára přijde."
"Jo?" zpiklenecky jsem se na Míšu usmála a plánovala jak budu mučit i Sáru. Bože puberta je hrozná věc.
Náhle zazvonil zvonek u dveří až jsme se s Míšou leknutím otřásly.
"Fuj to jsem se lekla. Ta je nějaká rychlá," zakuňkala Míša a štrádovala si to otevřít.
"Jé ahooj. Co tu děláš? Máma tu ještě není," zaslechla jsem z předsíně a otřásla se při představě, že je to nejspíš právě Filip.
Rychle jsem se na sebe podívala do zrcadla, strašlivě jsem se na sebe zašklebila, prohlídla jsem si svoje panděro, které mi pilo krev a pak jsem se nenápadně usadila na posteli.
"Ee je tu Domča," slyšela jsem Míšu, jak významně to vyslovila. Obrátila jsem oči v sloup.
"Čáu," zahláholil směrem ke mě. Nenápadně jsem se usmála a pozdrav mu oplatila.
"Chceš něco k pití nebo k jídlu?" zeptala se ho Miška.
"Ne, ale půjč mi note."
"Prosím tě..." napomenula ho.
"Prosím tě půjč mi note," opravil se Filip
Míša sebrala ze stolu notebook a podala mu ho.
"Nic nestahuj, je vyčištěný."
"Neboooj."
Potom se Míša vrátila do pokoje a významně na mě pohlédla. Zavřela za sebou dvěře, když se ozvalo další zvonění na dveře.
"To už by měla být Sára," zahalekala Míša už dávno z chodby.
Sára to byla, ale nedávala jsem tomu příliš pozornosti. Moje pozornost se pochopitelně soustřeďovala někam do obýváku.
Do Filipa jsem byla zamilovaná asi rok. Potkávala jsem ho vždy, když jsem k Míše přišla a on si mě zřejmě pamatoval ještě z dob, kdy jsem si u nich doma hrávala s panenkama. Není nijak nádherný nebo nadpřirozeně inteligentní, ale něčím mě zkrátka očaroval. Takový roztomilý 23letý chlapeček. A já? Argh! Není třeba dalších komentářů.
"Na co čučíš?" zeptala se mě dotčeně Sára.
"Na blba," odpověděla jsem dětinsky, s pohledem upřeným na ni.
"Ha ha ha," vyplázla na mě na oplátku jazyk.
"On je tu totiž Filip" mrkla na mě Míša a já obrátila oči v sloup.
"Jo Filip?" zeptala se Sára provokativně až moc nahlas.
Zalapala jsem po dechu, když se Filip opřel o futra.
"Čáu," zopakoval a věnoval tak Sáře ten svůj pozdrav.
"Jé ahoj," začervenala se Sára a došlo jí, že ji nejspíš slyšel.
"Volal mě někdo?" rozhlédl se po pokoji a jeho pohled se zastavil u mě.
"Ne. Jo hele, zarezervovala jsem toho Avatara. Jdeš?" zakecala to inteligentně Michalice.
"Kdy?" Filip toho nikdy moc nenamluvil.
"Ve středu."
"Jo to by šlo."
"Domčo ty teda jdeš nebo jak?"
"Já?" zasekla jsem se a cítila jsem jak se mi zrychluje tep.
"No, říkala jsi přece, že bys šla s náma."
"Já nevím, tak chtěli jste jít spolu po dlouhý době do kina."
"Klidně pojď," mrkl na mě Filip.
"Jo... ech... tak... jo," koktala jsem a nevěděla jestli mám být ráda nebo se mám jít zahrabat.
"No tak fajn. Ségra pojď, něco ti ukážu," otočil se na Míšu a oba zmizeli za dveřmi obýváku.
"No vidiš!" zakřičela na mě Sára šeptem.
"Co vidim? Jak byl nadšenej?" vzdychla jsem smutně nad tou svou ironií.
"Ale prosimtě... Jako kdyby někdy projevoval radost nebo nějaký emoce," zakoulela Sára očima.
Dál už jsem se nezmohla ji přesvědčovat o svých pravdách a tiše jsem si prohlížela nějaký pubertální časopis. Titulek "JAK UŽ NEBÝT PANNOU- aneb 10 tipů jak ho dostat do postele!" mě ale bleskurychle odradil a mrštila jsem časopisem někam pod postel.
"Co se mračíte?" přikvákala si to mezitím Míša.
"Slečna je totiž pěkně umíněná," prohlásila uraženě Sára.
"Nejsem umíněná!" zaprotestovala jsem zoufale.
"Ale jsi a všichni to víme. Nechce si přiznat, že u Filipa šanci má."
"Nechci si to přiznat, protože vím, že bych byla zklamaná."
"A co když ne? Nic nezažiješ, když nebudeš riskovat."
"Jo? A že ty toho denně riskuješ..." umlčela jsem konečně Sáru a rázně jsem pokračovala, "kecá se snadno,ale kde jsou nějaké činy hm?" vystrčila jsem bojovně hlavu, i když jsem věděla, že se mi snaží jen pomoct.
"Snažím se tě podpořit. Já jen vím, že není co ztratit. Místo abys byla ráda, že tě div nepozval, tak tady kňouráš a vzdycháš. Využij příležitosti a snaž se."
"Pfff," zafuněla jsem a dál už jsem to řešit nechtěla. Zachránilo mě jméno na displeji zvonícího mobilu.
"Ano mami?"
"Já už stojím před barákem."
"Už běžím," div jsem nevyskočila radostí do stropu, že mě maminečka zachránila před hladovými saněmi.
"Už je tady?" vykulila na mě Míša oči a tvářila se nesmírně zklamaně.
"Jo. Tak si večer zavoláme jo?"
Rychle jsem se oblékla a zahalekala rychle na Filipa nějaké rozloučení a zmizela do temné uličky někde na Praze 4.

O dva dny později už jsem stála před Palace Cinemas a čekala na ty dva sourozence. Upřímně jsem byla docela vystrašená, protože moje stydlivost nezná mezí.
"Čáu," ozvalo se najednou za mnou a já leknutím nadskočila.
"Ech... a... hoj...ahoj," zakoktala jsem zase trapně.
"Míša nepřijde."
"Proč?" vytřeštila jsem oči a potichu polkla.
"Nebylo jí dobře. Prej ti zavolá."
'Ta mrcha' křičelo v hlavě moje já.
"Takže jdeme sami?" zeptala jsem se celá divoká a cítila jsem strach z odmítnutí.
"Proč ne?" řekl a už si to šinul dovnitř.
'No tak to je v prdeli,' klela jsem si sama pro sebe a slibovala si, že brzy poteče krev.
"Máme rezervaci," hlesl a podával prodavačce číslo.
"Tady to máte," odpověděla slečna s úsměvem.
Moc jsme toho nenamluvili, ale občas lepší trapné mlčení než trapné koktání.
"Kde sedíme?"
"Řada D a... sedadlo 12. a 11."
"Fajn. Beru si jedenáctku," snažila jsem se uvolnit atmosféru a hlavně sebe samu uklidnit.
"Oukej," řekl nevzrušeně.
Zřejmě si celou dobu říkal, jak jsem dětinská a jak se mnou ztrácí čas. Další pokus o konverzaci jsem vzdala a soustředila se na reklamu před filmem.
Film běžel a mezi mnou a Filipem nedošlo k žádnému kontaktu až někdy ke konci jsme se dotkli rukama na opěradle, ale to rozhodně nebylo schválně.
"Pěkný film," promluvila jsem na konci a opatrně jsem se protáhla.
"To teda," zívl a pomalu vstával.
"No."
"No?"
"No nic."
"Hele já jdu ještě do hospody, nechceš jít?"
Chvíli jsem přemýšlela a přemítala pro a proti a nakonec jsem souhlasila. Když nic nezkusím, nic nezažiju. Cestou jsme se pozastavovali nad filmem a řešili jsme školu a práci, až jsme dorazili do místního pajzlu.
"Čáu," zahulákal na své přátelé sedící u jednoho stolu.
"No nazdár. Co tak pozdě?" zeptal se jeden vyšší, tmavovlasý.
"Byl jsem v kině. Jo, tohle je Dominika," kývl směrem ke mě bez zřejmého zaujetí.
"Ahoj," pozdravila jsem ostýchavě.
"Jo, takže v tom je baba. Vítej," pokynul mě na pozdrav.
"Dáš si?" zavolal na mě Filip od baru.
"Pivo." 'Vodku!'
"Tumáš," přistálo přede mě pivčo a vedle mě Filip.
"Díky."
"Tak na zdraví."
"Na zdraví."
Po prvním pivu, přišlo další a další, až jsem si připadala úplně na mol. Filip se najednou rozkecal jako nikdy a vyprávěl mi historky z dětství.
"Kolik jsme měli piv?" zeptala jsem se na konci vyprávění o dětských hrách.
"No já nevím. Moment," zdvihl lísteček na kterém bylo 16 čárek.
"16?" vyjekla jsem zděšením.
"Asi to tak bude," usmál se.
"Páááni. Asi jsem opilá," pronesla jsem už v těžce opilém stavu.
"No to teda jsi," rozřehtal se Filip a najednou hrozně zvážněl.
"Co je?" zeptala jsem se nesrozumitelně. Vzal moji tvář do dlaně a pomalu se přibližoval. No sakra! 'Polknout, nadechnout se a neslintat.' Rychle jsem si připomněla jak se líbá a pak se to stalo. Ucítila jsem jeho teplé a měkké rty na svých. Nevěděla jsem, proč ho tolik miluju, ale tohle mi za to rozhodně stálo. O chvíli později už se loučil s přáteli. Pořád mě u toho líbal nebo se mě dotýkal. Bylo to všechno příjemné, ale otupělé jakoby z dálky. Najednou jsme se ocitli u něj doma a já věděla co teď má přijít. Byla jsem tak opilá, že mi v tu chvíli bylo jedno, že jsem vlastně panna. On se na nic neptal a ani já jsem nic nenamítala. Prostě se to stalo. Už si to ani moc nepamatuju, ale probuzení - to bylo teprve něco...

Otevřela jsem oči a pocítila jsem palčivou bolest hlavy. Odporné nechutné smradlavo v puse mi na radosti nepřidalo. Achm jak těžká jsou rána opilcova. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nikde nikdo. Rychle jsem vzpomínalam co se to vlastně událo a docela rychle mi to všechno docvaklo. 'Kurva,' pomyslela jsem si a prudce jsem se posadila.
"Aaau!" v rychlosti jsem se chytla za spánky, abych ztlumila tu ohromnou bolest. Pomalu jsem začala sbírat poházené kusy oblečení. Porozhlédla jsem se po malém, špinavém kamrlíku a zamířila do koupelny. Při pohledu do zrcadla jsem se otřásla. Po chvíli se mi zvedl žaludek a proto jsem se vyzvracela Filipovi do umyvadla. Umyla jsem se a vypláchla si pusu. Uvědomila jsem si také dost nepříjemné lepkavé teplo mezi nohama, při čemž jsem si sedla na vanu a počkala jsem chvíli než se uklidním. 'Proč takhle?' říkala jsem si v duchu a přitom jsem si utírala slzy padající na tvář. Utřela jsem je a vstala jsem. Nebudu tu už ani vteřinu. Hodila jsem na sebe bundu a vykročila směr dveře. Na dveřích stál nápis: ZAPOMENEME! Strhla jsem jej a roztrhala na milion kousků. Pocítila jsem mírnou bolest v rozkroku, ale nic nebylo horší než bolest, kterou jsem cítila uvnitř - v srdci. Šla jsem ulicí domů a vybavovala si záblesky předešlé noci. Bylo mi smutno, moc smutno. Pak jsem si vzpomněla na Míšu. 'Míša. Jak tohle proboha řeknu Míše?' pomyslela jsem si nesobecky.
Doma jsem ihned vběhla do sprchy a hodiny ze sebe smývala špínu opilství a prvního sexu. Sebral mi nevinnost, takový namyšlený a hloupý floutek. Jak jsem něco takového mohla dovolit. Jsem tak blbá, blbá, blbá! Brečela jsem a přitom mi bylo jasné, že čas už se vrátit nedá.
Další den jsem skoro nic nevnímala.
"Domčo? Co se to tam stalo včera? Vypadáš hrozně," ptala se mě Sára asi po desáté.
"Nic," odpovídala jsem neustále.
"Když o tom nechceš mluvit," vzdala to potom Sára.
Chodila jsem jako tělo bez duše a přemýšlela co budu dělat. Myslela jsem chvíli na pomstu, ale za co bych se mstila? Vždyť jsem o tom snila a sama jsem na to přistoupila. Nikdy bych to nedovolila tak brzo, ale alkohol dělá s člověkem divy. Vzdychla jsem si a pak dál ignorovala okolní svět.
Odpoledne volala celá nedočkavá Míša.
"No ahooj, tak co?"
"Nic," zašeptala jsem do telefonu a už se o tom dál nechtěla bavit.
"Jak nic? Detaily."
"Povídám, že se nic nestalo."
"Ježiš, co ti je?"
"Jdi do hajzlu," zařvala jsem do telefonu a vzápětí s ním mrštila o zeď. Rozletěl se na několik kousků a já sebou hodila na postel.

Další bezduchý den.
"Co je kurva s tebou Dominiko? Mluv nebo se z tebe zblázním," křičela na mě bezmocně Sára.
"Nic," už jsem tomu začínala sama věřit.
"Nic nic nic. Jestli takhle vypadá nic, tak to si přeju mít do smrti všechno," zakňourala Sára a dál už jen mlčela a já samozřejmě také.
Odpoledne před školou čekala Míša.
"Ahoj."
"No ahoj," Sára se s Míšou objala, ale na to já neměla sílu a chuť.
"Tak co se děje?" vyhrkla na mě Míša a obě se na mě dívaly velmi soucitně a lítostivě.
"Nic. A už vám to nehodlám opakovat," zavrčela jsem tiše.
"Ach jo," obě naráz vzdychly, ale víc už dál se mnou nepromluvily. Neměla jsem chuť na žádnou dámskou jízdu a tak jsem si šla domů lehnout. 'Tak sis vrzla no. Naděláš s tím cavyků,' snažila jsem se uchlácholit trpějící část svého já.
Telefonát.
"Mluvila jsem s Filipem. Moc mě to mrzí," špitla Míša a já rychle vyskočila na nohy.
"Cože?"
"No vím co se mezi váma stalo a mrzí mě to. Už tě chápu."
"Co ti řekl?"
"No že jste spolu to... no... spali."
"Bože..." vydechla jsem zděšeně.
"Neboj. Nepopisoval mi detaily, ale říkal, jak se zachoval a dost jsem ho za to seřvala. Sprostě tě opil a využil," řekla Míša rozhořčeně s nechutí v hlase.
"Ale ne... Já to chtěla. O to je to všechno mnohem horší. Vždyť já ho milovala. Všechno je to moje vina. Vlastně nemám proč brečet," začala jsem zoufale vzlykat.
"Nebreč. To bude dobrý."
"Hm."
"Ale na ten ples prý stejně jde."
"Ples?"
"No tu mojí imatrikulačku."
"Já bych na to úplně zapomněla. Musím tam jít?"
"Samozřejmě, že nemusíš, ale přivede tě to na jiný myšlenky."
"S Filipem za zády..."
"Nebudeš si ho všímat. Budeme tam s tebou my."
"Uvidíme."
"Hele tak na to nemysli a zítra se uvidíme. Sáře to řeknu nějak šetrně, aby se už nevyptávala ju?"
"No jo. Tak pa."
"Papapa."
Položila jsem telefon a flákla sebou na postel. Dám se dohromady. 'Zas tak hrozný to přece nebylo,' pomyslela jsem si a byla vlastně docela ráda, že tuhle zkušenost mám za sebou. Někdy o to přichází dívky daleko hůř. Jsou znásilněny a žádný alkohol jim k tomu "nepomůže", nikdo jim nepomůže a já si stěžuju na noc se svým idolem. 'Sobecká krávo!' zakřičela jsem na sebe v tichosti mysli.

Sobota. Imatrikulace.
"Ahooooj." zajuchaly holky a rozběhly se ke mě pro pusu na přivítanou.
"Kde je?" zeptala jsem se vážně.
"U baru. Chlastá jak protrženej," zatvářila se Míša uzkostlivě.
Vešla jsem ve své nové robě do sálu a rozhlédla se okolo. Seděl u baru a pil pivo. Řekla jsem si, že budu silná a že NEZAPOMENU.
Mrkla jsem na holky a vydala se směr bar.
"Jednu vodku." zakřičela jsem opřená o bar. Hudba byla velmi hlasitá. Po sexuální stránce jsem nikoho kolem sebe asi nepřitahovala. Nepříjemně tlustá a nezajímavá žába. Kdo by se se mnou zahazoval. Všimla jsem si jak se kluk asi o dvě židle dál otočil a kývnul na mě. Usmála jsem se a vykročila k němu.
"Nazdar," řekla jsem sebevědomě.
"A... ahoj," zakoktal a vynechal tím tak své klasické čáu.
"Jdeš tančit?" zeptala jsem se a došlo mi, že to v plánu asi nebylo.
"Rád," usmál se a vzal mě za ruku. Všimla jsem si nechápavých výrazů svých kamarádek a snažila jsem si udržet chladný výraz.
"Asi nejsi dobrý tanečník, že ne?" zeptala jsem se drze.
"Ne to teda nejsem," odpověděl pochmurně a pak nastalo hluboké ticho, asi minutové.
"Víš mrzí mě jestli jsem se tě nějak dotkl, ale byl jsem opilý."
"Och ano... Mám pocit, že ses mě dotkl," řekla jsem cynicky a měla chuť omdlít studem.
"Chceš mě seřvat? Pomůže ti to? Tak půjdeme ven a můžeš na mě hulákat do nekonečna, ale prosím tě nedělej žádný scény před lidma."
"Tak tobě jde o pověst," zaskřípala jsem zubama.
"Nejde mi o pověst, jde mi o klid."
"Tys ten můj klid docela narušil a já opravdu nezapomínám."
"Hele, byli jsme spolu a chemie zafungovala. Je mi líto, jestli jsem ti nějak ublížil, ale jediný, co můžu udělat je omluvit se."
Písnička skončila, ale my dál stáli a zoufale si hleděli do očí.
"Mohlo to být jinak," řekla jsem najednou smutně a odhodila tak masku zabijáka.
"Dobře víš, že nemohlo. Nechodím s puberťačkama. Jsi kamarádka mojí sestry."
"No a co? Mohlo, jenže ty máš strach."
"A copak bys ještě chtěla?"
Zarazila jsem se a hluboce vydechla.
"Nevím... Možná mě přece jen přešla chuť."
"Vidíš. Ale bylo to... zajímavé. A navíc... nejsi zas tak strašná."
"Che. Jdi do háje," řekla jsem a od teď už pro mě byl jen tmavou minulostí. Hloupý malý červíček bez mozku, trávící život doma - v hospodě v Díře...
A tak skončila má první opravdová láska. První a poslední noc.

The End