Once...in Suomi 13

Otevřel mi dveře s nechápavým výrazem. Vešla jsem dovnitř a setřásla ze sebe sněhové vločky. Počasí se asi rozhodlo zbláznit. Sníh jsem měla ve vlasech i na řasách.
„Asi se nemám ptát.“ Usoudil a zavřel za mnou dveře. Nebýt té bolesti a výčitek uvnitř, byla by to krásná chvíle. Byla jsem z venku vymrzla a tady bylo tak příjemně teplo a útulně. Ze zimy jsem měla zarudlé tváře, které tak pálily.
Svlékla jsem si kabát a s povzdechem se opřela o stěnu.
„O některých věcech musíš mluvit, jinak tě rozdrtí.“ Odhrnul mi vlasy z tváře.
„Některé nechci ani vzpomínat, natož o nich mluvit.“ Uhnula jsem pohledem a zabodla ho někam do podlahy. Dal mi dlaň pod bradu a zvrátil mi hlavu dozadu, aby mohl přečíst můj výraz. Zvedla jsem ruku a položila mu ji na srdce. Kupodivu se netřásla. Nepatrně se pod dotykem mé chladné kůže zachvěl. Jeho dech se zrychlil. Pomalu zaháknul prst za kroužek u zapínání mikiny a lehkým tahem dolů ji rozepnul.
„Patříme k sobě. Někde uvnitř cítím, že to má být tak a ne jinak.“ Byla jsem ráda, že to řekl, protože já to cítila úplně stejně. Jeho ruce se kolem mě ovinuly. Cítila jsem, jak se každý nerv v mém těle probudil k životu. Přitáhl si mě za pas a druhou rukou mě hladil po zádech. Prudce jsem se nadechla, když se najednou sehnul a zvedl mě do náruče. Automaticky jsem se ho chytila kolem krku, rozhodnutá ho už nikdy nepustit. Cítila jsem jeho napnuté svaly a připadala si proti němu úplně titěrná. Slyšela jsem jen náš zrychlený dech, šustění oblečení a někde v dálce hlasitě hrála televize. Odnesl mě k posteli a pomalu mě položil. Opřela jsem se o lokty a nespouštěla z něj oči. Srdce se chystalo každým okamžikem vyskočit z hrudního koše. Lehl si vedle mě a jen mě hladil po tváři a krku. Nejspíš nechtěl nic uspěchat. Proto jsem to byla já, kdo začal. Stáhla jsem mu tričko. Nikdy jsem neměla tolik času si prohlédnout jeho tělo. Byl dokonalý. Až na podlitiny, z dnešního večera. Každou zvlášť jsem lehce políbila a obkroužila prstem. Naskočila mu husí kůže. Naklonila jsem se nad něj a nechala se svléknout.

Na budíku na nočním stolku svítily číslice 4:02.
„Mám ráda čtyři ráno.“ Zamumlala jsem ospale.
„Proč?“ Měl nakřáplý hlas, který mě dokázal úžasně uklidnit.
„Nevím. Svět je tak…klidný.“ Přisunula jsem se k němu blíž, když zůstával v poloze na zádech s očima upřenýma do stropu.
„Chtěl bych čtyři ráno navždy. Když tady budeš se mnou.“
„Dávej si pozor na pusu. Mohlo by to znít závazně.“ Zahihňala jsem se do polštáře.
„Tohle musí být jen sen.“ Promnul si oči.
Sen ve čtyři ráno. Proto to mám ráda.


Ráno jsem se vzbudila a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Že vedle mě leží Anssi a momentálně neví o světě. Nevěděla jsem, kolik bylo, ale vypadalo to, že každou chvílí bude svítat. Nebyla jsem ani trochu unavená. Spíš jsem měla plno energie k rozdávání. Zkoumala jsem jeho tvář ve slabém světle. Každý vypadá divně, když spí. Všechny svaly ve tváři se uvolní a člověk vypadá prostě divně. Ale Anssi ne. I ze spaní se mu lehce krabatilo čelo a obočí mu cukalo. Chtělo se mi smát a tak jsem vstala z postele a zabalila se do přehozu. Odcupitala jsem do koupelny a dala se trochu do pořádku. Všechno tady bylo tak…chlapské. Pěna na holení, holicí strojek a podobně. Uvažovala jsem, jestli se bude zlobit, když si půjčím jeho kartáček na zuby. Vyklonila jsem se ze dveří a viděla, že stále spí a tak jsem si rychle vyčistila zuby a kartáček vrátila na své místo. Prsty jsem si prohrábla vlasy a hodila na svůj odraz zamračený pohled. Ta rudovlasá potvora mi to oplatila.
Anssi ležel na zádech a jednu ruku měl pod hlavou. Lehla jsem si zpátky do postele a položila mu hlavu na hrudník, srdce mu klidně bilo. Nechtělo se mi spát ani trochu.
Opřela jsem se o loket. Vypadal úplně jinak, než když včera večer bojoval s Backesem. Nebýt toho monoklu, natrženého rtu a šrámu nad obočím, nevěřila bych, že to byl jeden a ten samý člověk. Najednou mě napadl šílený nápad. Rty se mi automaticky zkroutily do ďábelského úsměvu.
Natáhla jsem volnou ruku k jeho tváři a prsty zlehka obtahovala linie obočí....nosu....čelisti...a zastavila jsem se u jeho rtů. Jemně jsem přes ně přejela ukazováčkem a čekala, jestli zareaguje. Téměř neslyšně vydechl a pootevřel je. Neodolala jsem a naklonila jsem se, abych je políbila. Přesměrovala jsem pozornost na jeho krk a ramena a posouvala se pomalu níž. Položila jsem dlaň na jeho srdce. Tlouklo o něco rychleji, než před chvílí. Stejně jako to moje. Vyklouzlo mi zasténání, když se mi na jazyku rozplynula slaná chuť jeho kůže. Otevřela jsem oči a podívala se nahoru. Pořád spal, a to přililo olej do ohně mojí zvědavosti.
Zadržela jsem dech a zvedla se. Musela jsem se úplně zbláznit. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě dělala a chtělo se mi strašně smát, ale nedokázala jsem se zastavit.
Nezabránila jsem úsměvu, když jsem se vymotala z přikrývky a odkryla tu jeho. Opatrně jsem se nad něj nahnula a...
Valo, co když se vzbudí? Ozvalo se ve mně na okamžik svědomí, ale moje agresivnější já ho rychle umlčelo.
Nadechla jsem se a jedním plynulým pohybem jsem přehodila jednu nohu na druhou stranu a sedla si obkročmo na jeho klín. Záchvat smíchu byl zpátky, ale už bylo pozdě. Rychle jsem se ujistila, že jsem ho tím vším ještě nevzbudila a slastně jsem přivřela oči. Za to určitě můžou ty rozdivočené nervy.
Předklonila jsem se a zasypávala polibky jeho hruď a vypracované břicho. Pozorovala jsem jeho tvář. V mdlém světle vypadal stejně klidně, jen rty měl pootevřené o něco víc a hrudník se mu zvedal s každým nádechem častěji než před tím. Zaklonila jsem se a zhoupla se v bocích. Jsem cvok!!!
Hlásek v hlavě se pekelně rozesmál.
Uvědomila jsem si, že už nejsem tak potichu, jak bych měla, a i moje pohyby jsou prudší. Nasucho jsem polkla, skousla si ret a otevřela oči.
A pár šedozelených očí se díval zpátky na mě.
Prudce jsem se nadechla a polil mě ledový pot. Co si o mně bude myslet? Že jsem nějaká…Nebude chtít přistoupit na moji hru….
Způsob, jakým teď reagovalo jeho tělo, napovídal o opaku. Ale já nemohla přestat. Ne teď.
Těžce jsem oddychovala a čekala. Ucítila jsem teplý dotek jeho dlaní na kolenou. Sklopila jsem hlavu a sledovala, jak pomalu sjíždí na moje stehna a na boky. Pevně je sevřel a přitáhl se. Trhaně jsem vydechla a naše pohledy se znovu setkaly, tentokrát jen kousek od sebe. Zaryla jsem prsty do jeho zad a políbila ho.
Nikdo z nás neřekl ani slovo, dokud jsem s hlavou zvrácenou dozadu nevykřikla jeho jméno.
Stále jsem mu seděla na klíně, když mi položil hlavu na hrudník a poslouchal ten zvon. Cítila jsem jeho hořící dlaň mezi lopatkami.
„Miluju tě.“ Šeptl mi do kůže.
„Neříkej to jen tak, když to nemyslíš vážně.“ Opřela jsem se tváří o jeho hlavu a vlasy mě lechtaly pod nosem. Rychle se odtáhl a zahleděl se mi vážně do očí. Mračil se a jeho dech byl ještě zrychlený.
„Víc než cokoli na světě.“ Věřila jsem mu to. Jeho oči mě přesvědčily. Ucítila jsem v očích horké slzy. Schovala jsem tvář do dlaní a rozvzlykala se štěstím. Uvnitř jsem křičela štěstím. Odtáhl mi ruce a setřel mi slzy.
„To je smůla co? Už se mě nezbavíš.“ Zasmál se. Jeho smích mě nakazil, takže jsem přestala brečet jako pitomec a nechala se unášet tím štěstím.

Něco mě zalechtalo pod nosem. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zase usnula. Bylo mi ale příjemně teplo a tak jsem nechala oči zavřené a užívala si to pohodlí. Zase to zalechtání. Ohnala jsem se rukou a otevřela oči, když jsem uslyšela smích. Nade mnou se nakláněl Anssi a lechtal mě mými vlastními vlasy.
„Dobré ráno.“ Zašeptal mi do ucha, až mi na krku naskočila husí kůže.
„Nádherné ráno.“ Protáhla jsem se s úsměvem. Uvědomila jsem si, že už jsem napůl oblečená do spodního prádla. Asi jsem usnula při oblíkání.
„Máš hlad?“ Odhrnul mi vlasy z obličeje a dotýkal se rty každého odhaleného kousku kůže.
„Mmm trochu.“ Na jídlo mě ale přešla chuť, když se mi v žaludku znovu zažehl plamínek chtíče. Už jsem byla jen kousek od hranice, za kterou už mi nebude stačit jen líbání. Anssi už se dotýkal zapínání podprsenky, když se ozvalo hrozivé zamručení. Oba jsme vytřeštili oči.
„Neříkala jsi, že máš hlad jen trochu?“ Zasmál se a vylezl z postele.
„Neee. Kam jdeš?“ Zakňourala jsem.
„Udělat snídani.“ Mrknul na mě.
„Vrať se, mě už to přešlo…prosíím.“ Škemrala jsem a neměla daleko k srdečnímu kolapsu. Vrátil se tedy k posteli a věnoval mi dlouhý a pěkně vášnivý polibek.
„Za chvíli jsem zpět slečno neukojitelná.“
„Vrr.“ Mávla jsem na něj a schovala se do našeho postelového království.

Se zabručením jsem se rychle posadila. Sakra zase jsem usnula. To bude tím, že už pěkně dlouho se mi tak dobře nespalo. Protáhla jsem se a zabalila se do červeno-černého županu přehozeného přes peřinu. Byl až asketicky drsný a hrubý…prostě chlapský, ale mě se to líbilo. Pořádně jsem se do něj zachumlala a doťapkala do kuchyně. Anssi zrovna nalíval vřící vodu do dvou hrníčků.
„Tři cukry a mlíko, prosím.“ Zahlásila jsem a svalila se na židli. Jen se zasmál a pokýval hlavou. Musela jsem zabodnout pohled do stolu. Nedělalo mi dobře, když se tady přede mnou promenádoval jen v trenýrkách a bez trička. To jsem prostě nemohla jen tak přejít. Všimla jsem si obložené housky na stole a tak jsem si posloužila.
„Už ani nepamatuju, kdy jsem naposledy snídala zdravě.“ Zasmála jsem se při pohledu na celozrnnou housku, sýr a podobné věci. „S Katy většinou snídáme rohlíky s Nutellou a podobně.“ Napila jsem se kafe a spálila si jazyk.
„Změna je život.“ Posadil se na židli naproti mně. Tohle se mi zrovna měnit nechtělo. Připadalo mi to neuvěřitelné, že tady sedíme, jako by to bylo naprosto přirozené.
„Co teď bude?“ Zeptal se na tu otázku, kterou jsem si už položila snad stokrát.
„Budu muset jít.“ Ucpala jsem si pusu houskou. Nechtěla jsem tohle řešit.
„Musíš mu to vysvětlit.“ Chytil mě za ruku. Jen jsem přikývla. Vysvětlit, ale jak? Anssi se najednou zvedl ze židle a odešel. Během chvíle byl zpět a něco mi podával do ruky. Se zvědavostí jsem to přijala. Byl to klíč od bytu.
„Můžeš přijít kdykoliv budeš chtít. I když tady nebudu, chovej se tu jako doma.“ Usmál se.
„Není na tohle ještě trochu brzy?“ Zvedla jsem obočí. Připadalo mi to trochu unáhlené.
„Stejně jsi věděla, kde ten klíč je. Takhle už ho budeš mít jen ty.“