sluníčko

Sluníčko
Sluníčko vstalo z postele, otevřelo oči, uvidělo modrou oblohu a hodně naštvaných mraků.
"Co se vám stalo mráčci?" zeptalo se sluníčko.
Jeden mráček přišel blíž a povídá, "pán mraků se dneska hodně naštval a proto bude večer bouřka. Pak začne silně brečet a jestli bude hodně naštvaný, tak bude silný vítr."
Jak je to možné, to bych si na to posvítilo.“ Popošlo o kousek dál a již vidělo, jak v tom temném místě pod stromy okopává pán zahrádku.
Najednou jako by se rozsvítilo a začal silný vítr.
"Zadržte," povídá sluníčko mráčkům. "Snad nebude tak zle. Hrozně by se my ulevilo a bylo bych rádo kdyby jste si to mezi sebou vyříkaly."
Pán mraků se na něj podíval a začal se smát.
"ČEMU SE SMĚJETE?" ZAMRAČILO SE SLUNÍČKO. "Vždyt vy tu tropíte spoustu špatných věcí."
"Ale, ale," zadíval se na sluníčko mrak.
"Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko. Stojíš tu u cesty, stane se neštěstí. Něco tě zajede."
"Vy se my jako posmíváte?" zamračilo se sluníčko. "Já se vám taky nesměji."
"Nic na mě nemáš, slunce zažloutlý."
"Né tak to si jenom myslíte, určitě na něco příjdu. Á už to mám."
"Mráčku, mráčku, ty v tom černém fráčku. Čemu se zlobíš, že bouřku tvoříš. Čemu se smutníš, že slzy kropíš."
"Grrr, to jsi teda přehnalo, sluníčko, teď poznáš, kdo je to pán mraků. Teď poznáš." Zamračil se, svraštěl obočí a začal házet bouřková oblaka.
"Tak a teď už víš, jak to bolí, když se vysmíváš. Najednou se rozlobilo sluníčko a začalo dávat na zem silné paprsky.
"Počkej, já ti ukážu."
Dole na zemi seděl za oknem dědeček a mumlal si pro sebe.
"K sakru co se to tam děje nahoře? Že by se sluníčko pohádala s mráčkem? A co že ještě neprší a je duha? Proč ptáčci nelétají nízko?" Měl tolik otázek na které si neuměl ani odpovědět. Sluníčko se pak za chvíli s mráčkem usmířilo a bylo krásné počasí. Od té doby jsou z nich kamarádi a mají se moc rádi. A co lidé. Ti jsou štastní, že už není tolik zla ze shora.