Once...in Suomi 14

Probudila jsem se doma a vyskočila z postele. Poté co jsem včera přišla od Anssiho, nebyl nikdo doma. Ani Vivi, ani Katy a Janne. Proto jsem uklidila, uvařila a šla dospat své spací mezery. Ale teď už jsem jasně slyšela hlasy z kuchyně.
„…ale třeba ses jenom spletla. Měla jsi brýle?“ Zabručel Janne.
„Ne!“ Sykla Katy.
„Čočky?“ Pokračoval znuděně.
„Taky ne! Ale, ale…“ Zněla hrozně rozčíleně a roztěkaně. Nevěděla jsem co mám dělat, jestli jít za nimi a zeptat se na důvod jejího zmatkování a nebo v tichosti vyslechnout rozhovor a poté zhodnotit situaci. Ač jsem se styděla, rozhodla jsem se pro druhou možnost.
„Lásko!“ Nasadil Janne uklidňující hlas. „Víš že je to…skoro blbost.“
„Já vím! Já vím! Já vím!!! Ale opravdu, kdybych ho sama nepomáhala odvézt do Jersey, tak ti odpřísáhnu, že to byl on!“
Hlasitě jsem zívla a v mozku mi to vřelo. Až přehnaně hlasitě jsem vylezla z ložnice a vzápětí ztuhla, protože se na chodbě ozval hluk a hned na to někdo zaklepal.
„Čau!“ Zambručel Vivian a opřel se o rám dveří.
„Ahoj.“ Broukla jsem a připadala si jako spráskaný pes.
„Myslel jsem že jsi v práci, nebo…“ Stiskl rty k sobě zadíval se někam pryč.
„Ne. Dneska mám volno.“ Odpověděla jsem mu a v krku mě tlačil knedlík.
„No to je jedno. Jedu k Catovi do Švedska. Nahrávaj nový cedečko a chcou s tím pomoct, takže…No zase jsem si zapoměl koupit tužku na oči, tak jsem si chtěl půjčit od Katy…“ Mluvil, jakoby se ho rozhovor ani netýkal a koukal po všech čertech.
„Jo, půjčím ti svoji.“ Odskočila jsem do koupelny. Katy s Jannem už mezitím probírali kde Juliánek koupil klobouk, protože Janne ho chtěl taky.
Podala jsem Vivimu svoji tužku a když se mě dotkl, rychle uhnul.
„Dík.“ Seběhnul první schody.
„Vivi počkej!“ Vyběhla jsem za ním. Zasekl se s rukou na zabradlí a pohledem upřeným na ni. Nechtěla jsem, abychom se rozloučili takhle chladně.
„Dávej na sebe pozor a pozdravuj Erica.“ Taková blbost. Ale co jsem zmohla. To že mě to mrzí jsem mu řekla a nechtěl to poslouchat.
„Hmm.“ Zabručel a zmizel mi z očí. Zůstala jsem tam sama jen s tím pitomým knedlíkem tlačícím v krku. Snad ho kluci z Deathstars přivedou na jiné myšlenky.
Vrátila jsem se do svého pokoje a dala se do čtení knihy, u které jsem stejně měla pocit, že už jsem ji někdy četla.

„Em jedem do obchodu jo?“ Houknul na mě Janne.
„Jasně.“ Zavolala jsem za nimi, ale v odpověď už mi přišlo jen klapnutí dveří. Zabouchla jsem knížku a koukala jen tak do stropu. Katy s Jannem byli v obchodě, Anssi měl nějaký zápas a Sami tam nemohl chybět. Všichni něco dělali jen já se nudila. Pak mě ale napadlo, že ten zápas možná dávají v televizi a tak jsem si udělala misku popkornu uvelebila se na křesle a zapnula televizi. Zatím byl přenos z hokejového studia, kde komentátoři rozebírali předchozí strategie obou týmů, jednotlivé hráče a podobně. Nepatrně jsem zívla. Naštěstí tady nebyl Sami, který by mě zpražil nenávistným pohledem typu: Jak jen můžeš?!
„A máme tady hráče Salmelu, který se opět vrátil k dresu číslo 33.“ Zahlásil jeden z moderátorů.
„Ano. Salmela se naštěstí zcela zotavil z autonehody, kterou měl před dvěma lety a znovu se vrátil do reprezentace.“ Komentátoři diskutovali a za nimi, na velké obrazovce se objevila Anssiho fotka. Nikdy mi neřekl, že měl nějakou autonehodu…dobře, kromě té se mnou.
„Doufejme, že se v New Jersey Devils dobře zregeneroval. A popojedeme k dalšímu hráči…“
Komentátoři konečně domluvili a na obrazovce zazářily dvě vlajky. Jedna Finská a druhá patřila USA. Připadalo mi neuvěřitelné, že je to jen několik hodin, co jsme spolu leželi v posteli a teď je tak daleho s hokejkou v ruce. Nabrala jsem si popkorn, zrovna, když začínal reklamní spot. Byl plný záběrů na tříštící se led, letící puky, nože bruslí a podobně. Jenže pak přišlo něco, po čem mi popkorn vypadl z ruky. Mezi smějícími se tvářemi probleskl jen asi třísekundový záběr. Hned po tom co skončil mi uvízl v paměti a přehrával se pořád znovu a znovu. Hráč s číslem 33 a jasně čitelným nápisem Salmela dojel k mantinelu, přes který se nahnula rudovlasá dívka a začala jej vášnivě líbat. Ta holka jsem byla já a za mnou skákala Katy se Samim s Finskou vlajkou. Jasně jsem viděla nápis na tom mantinelu IIHF 2008 Canada. To byla naprostá blbost. Já v Kanadě přece nikdy nebyla. Anssiho jsem v roce 2008 neznala. Hlava se mi změnila v řinčící zvon. Srdce mi divoce tlouklo a nebyla jsem schopná popadnout dech. Viděla jsem se tam ještě na několika záběrech. Anssi si sundával medaili a pokládal mi ji do dlaně. Trenér družstva pózoval fotografům.
/Víš že se jmenuje Sheden, tak si to přiznej!/
„Ne! To je blbooost!“ Zatnula jsem si prsty do spánků a snažila se vzbudit. Tohle totiž nemohlo být nic jiného než sen. „Probuď se! Probuď se!“ Chrčela jsem skoro jako šílenec a dál zírala na obrazovku. “Hrajeme srdcem!“ Běželo zrovna pod logem týmu.
/Musíš na stadión!/ Začal mě přesvědčovat nějaký vnitřní hlásek. Vymrštila jsem se z křesla a běžela ke dveřím. /Nemáš auto, pitomče./
„Co kdybys zmlkla!“ Zavrčela jsem na své pitomé alter ego, které bylo najednou moc hlasité. Můj zmatek byla voda na její mlýn. Viviana vezl na letiště Sammi Black, takže jeho auto musí stát u domu, takže klíče bude mít doma, takže si je půjčím a bude to v pohodě, takže…
/Takže se zabiješ, když budeš mít štěstí./
„Asi máš pravdu.“ Vpadla jsem do Viviho bytu a převracela všechny košíky a krabičky, kde by mohly klíče být. A po chvíli jsem je taky našla. /A když se nezabiješ sama, tak tě zabije on./
„Zajímalo by mě, kdy jsem s tebou začala takhle diskutovat.“ Prskala jsem, při běhu ze schodů. Jako naschvál mlčela. Naskočila jsem do Viviho auta a rozjela se. Vždyť ani nevím, kde ten stadion je. Je pravda, že jsem Tampere znala dobře, ale cvičebním zařízením, jsem se raději v obavě o své vlastní zdraví vyhýbala. /Co třeba sledovat ty kolony aut?/
Měla pravdu. Má intuice byla asi pravdivá protože doprava začínala houstnout, až jsem jela skoro krokem.
„Sakra sakra sakra!“ Klela jsem a mlátila do volantu. Cítila jsem celé tělo napnuté. Když už se provoz přestal pohybovat, vytáhla jsem klíčky ze zapalování a vyskočila z auta. Okamžitě mě strhnul dav. Odstrčila jsem tlustou ženu, co mi stála v cestě a dala se do běhu, hlava nehlava. Vrážela jsem do lidí a už se jim přestala omlouvat. Nevnímala jsem jejich křik a nadávky, které by mě určitě jindy velmi urazily. Dneska ale ne…
Studený vítr s trochou mokrých vloček mi cuchal vlasy, takže jsem si ani nechtěla představovat, jak budu vypadat, až stanu před Anssiho a budu se snažit mu vysvětlit, že tady něco neklape. Už jen při myšlence na něj mi žaludek zaplavila křečovitá horkost. Nervozita, která prováděla zamilovanost. Zakopla jsem a dopadla bolestivě na koleno. Látka se protrhla a ukázala zkrvavené koleno a pod vší tou špínou ze silnice a krví vystupovala ta srpkovita jizva. Anssi byl se mnou, když se mi to stalo. Ošetřil mě. Ta krev tehdy a teď jakoby spojila dvě dějové linie. My se nesetkali jednou…ve Finsku, ale dvakrát.
„Em?“ Ucítila jsem sevření na paži a trhnutí nahorů. Narovnala jsem se a pomalu zatížila odřenou nohu. Sami na mě koukal jako na cvoka a snažil se překřičet dav, který nás unášel od sebe.
„Sami, znáš Anssiho? Anssiho Salmelu?“ Křičela jsem na něj. Kamarád ale zbledl a vytřeštil na mě oči.
„Myslíš…eh…jako toho hokejistu? Kdo by ho neznal žejo? Hehe.“ Ošíval se a těkal očima po cizích lidech.
„Ne. Já myslím osobně. Já ho znám, Já ho miluju. Sami je to tak?“ Zatřásla jsem s ním a zároveň se ho přidržovala, protože čím jsme byli vchodu blíž, tím byl dav dravější.
„Já o tom před tebou nemůžu mluvit. Já jsem to Katy říkal, že se něco pokazí.“ Hučel si jen tak pro sebe.
„Takže ne Vivian, ale Anssi!“ Zakřičela jsem na něj s úsměvem a nechala ho jen tak stát. Prodírala jsem se davem a bojovala. Mezi těsně namačkanými lidmi toužícími po tom shlédnout zápas nebyla žádná cesta, žádná skulinka. Tlačila jsem se skrz, odstrkovala je a nenechala se vystrčit zpět. Slyšela jsem výkřiky podráždění a dokonce bolesti, jak jsem si probojovávala cestu, některé byly v jazycích, kterým jsem nerozuměla. Obličeje kolem sebe jsem viděla v rozmazané šmouze hněvu a otrávení . A pak mi došla ta skutečnost, že se stejně nikam nedostanu. Nemám lístek tak jako Sami. Možná by mi ten svůj prodal, dal, nebo půjčil, to je jedno, hlavně jsem se musela dostat dovnitř. Jenže než jsem se dostala k Samimu, vlna těl mě namáčkla až k turniketu, kde kontrolovali lístky a dávali pásky na ruku. Organizátor se na mě podíval, usmál se a kývnul hlavou. Taky jsem na něj kývla, i když asi trochu zcepeněle.
„Jak se vede?“ Chytil mě za ruku a potřásl mi s ní.
„Jo…jde to.“ Kolem zápěstí se mi utáhl uranžový papírový náramek a na krk jsem dostala VIP vysačku. Proběhlo to tak rychle, že jsem ani nevěděla co se stalo, ale hučení tribun mě vrátilo do reality. /Kam teď?/
„Třeba tudy.“ Ocitla jsem se na nějakém ochozu a dole přede mnou byla ledová plocha. Hráči po ni bruslili a honili se za pukem, když se rozezněl klakson a led se vyklidil. Moje smůla byla, že i když byla Finská střídačka přímo pode mnou, Anssi seděl na trestné lavici naproti, což znamenalo přes celý stadion. Možná kdybych upoutala jeho pozornost, třeba by mohl přebruslit přes led ke mně, já bych jen seběhla ty děsivě prudké schody.
„Anssi!!! ANSSI!!!!“ Kříčela jsem, skákala a mávala rukama. Rozhodčí dojel k trestné lavici a vypustil Anssiho a ještě jednoho finského hráče. Hráč s číslem 33 zrovna zvedl oči ke mně, když jsem mávala. Zvedl ruku a mávnul na mě. Byl tak legračně malý z té dálky. Pomalu jsem začala sbíhat schody dolů. Automaticky se mi na rtech rozprostřel úsměv, až mě z toho bolely tváře.
Člověk občas z velkého štěstí nevnímá věci které se dějí kolem něj. Neviděla jsem Samiho, který ke mně běžel s telefonem u ucha a křičel na mě. Neviděla jsem lidi, kteří se zvedali z lavic a sledovali ledovou plochu. Nechtěla jsem vidět Anssiho oči, jen pro mě. To kvůli mně neviděl hráče, který na Americké střídačce přeskočil mantinel a vyjel na led. Neviděl, že ten hráč má na drese napsané Backes a rychlostí jede k němu s hokejkou v ruce. Toho jsem ale já viděla. Úsměv mi mrznul na rtech. A čas se vrátil do normální rychlosti, možná dokonce rychlejší. Připadalo mi nemožné, aby ten zatracený Američan jel tak rychle. Jako jedoucí vlak. Vykřikla jsem, když do Anssiho z boku narazil tak prudce, že můj milovaný odletěl skoro dva metry dál. Nohy se mi zamotaly a už jsem letěla vzduchem ani jsem nevěděla jak. Porazila jsem pár lidí, když jsem se v kotrmelcích řítila ze schodů. Ale co bych chtěla, sama jsem si o to řekla. *Jestli se ještě někdo zraní, tak se na těch schodech jednou zabiju.*
Svět se zamotal do barevné spirály. Bylo to jako koukat do roztočeného krasohledu. Ucítila jsem prudký a ostrý náraz do nohy a následné křupnutí. Krasohled se mi rozmazal a v jednom okamžiku mě vyplivl zpět do reality, když jsem s ducnutím zastavila na finské střídačce o mantinel. Otupěle jsem zamrkala a třeštila oči na muže, který se nade mě skláněl.
„Doktorko?“ Vypadal zmateně, ale usmíval se.
„Petri?!“ Vyhrkla jsem hystericky a natáhovala k němu ruce, aby mi pomohl vstát.
„Em!!!!“ Řítil se ke mně Sami.
„Pomozte mi vstát!“ mávala jsem kolem sebe rukama. „Anssi!“ Musela jsem ho vidět, pomoct mu. Praštila jsem rukou do toho pitomého mantinelu a ten se se zavrznutím otevřel. Nečekala jsem to a vykulila se na led. Naskytl se mi pohled na tři Finské hráče, kteří se prali s Backesem a Anssiho, který byl na všech čtyřech a plival na led krev. Kež by mě ta pitomá noha poslouchala. Sami mě podepřel a remcal u toho, že ho Katy zabije, ale pomáhal mi jít dál.
„Anssi.“ Klekla jsem k němu a v očích měla slzy. Svalil se mi bezmocně do náruče a lapal po dechu. „Neboj to bude dobré.“ Hladila jsem ho po tváři, ale jen jsem rozmazávala tu krev. „Tak kde je nějaký zdravotník?“ Křičela jsem na lidi kolem sebe. Viděla jsem ty zmatené tváře, jak se rozmazávají. „Já mu přece…nemůžu pomoct.“ Šeptala jsem bezradně. Nenáviděla jsem toho Američana. Měla jsem chuť vstát a ublížit mu.
Držela jsem ho za ruku a nespouštěla z něj oči, když jej dva zdravotníci nakládali na nosítka.
„Pojď musíme odtud.“ Zašeptal mi Sami, když Anssiho odnesli. „Zápas musí pokračovat.“ Zvedl mě na nohy a podepřel. Jenže vlna adrenalinu, která mě nutila chránit Anssiho vyprchala. Začalo se mi stmívat před očima a hlava bezvládně klesat.
„Co je? Zlato co je ti?“ Poplacával mě Sami po tváři.
„Asi trochu omdlívám.“ Zamumlala jsem a pak už nic nebylo. Stadion zmizel.
Probrala jsem se až v jedoucí sanitce. Nejdřív jsem neměla ponětí, kde to jsem, ale pak mi došly souvislosti a ucítila jsem že někdo svírá mojí dlaň. Otočila jsem hlavu a uviděla tam ležet Anssiho s dýchací maskou na obličeji a úsměvem na rtech.
Jenže v nemocnici nás rozdělili. Dívala jsem se směrem ke dveřím, za kterými mi zmizel z očí a cítila se zvláštně klidná. Jsme v nemocnici, tady mu pomůžou a všechno bude dobré. Vše se vysvětlí a my budeme spolu…zase. Myšlenky, které dřív lítaly hlavou jako žába v mixéru se najednou uklidnily a pomalu, jakoby nic zapadaly na své místo.
Sevřel mou ruku a na tváři mu hrály rozpaky. Připadal mi v tom okamžiku roztomilý.
„Em…Chci každou noc zůstat vzhůru, jen abych tě slyšel dýchat, dívat se na tvůj úsměv, když spíš a jsi daleko ve snech. Chci s tebou trávit svůj život. Ty drobné okamžiky uchovat navždy. Každý moment strávit s tebou…Ježiš to je blbost. Vymýšlel jsem to hrozně dlouho a stejně jsem to zkazil.“ Prohrábl si vlasy a zčervenal. Nevěřila jsem vlastním očím, on zčervenal. Po všech těch věcech, které jsme spolu dělali a po tom co jsme zažili, on zčervená přede mnou.
„Nechtěla by sis mě vzít?“
„Aaaaaaaah ježišiiiii!!!!“ Zakřičela jsem z plných plic.
„Fraktura holení kosti, to je jasné. Tohle půjde na sádrovnu.“ Pronesl mladý doktor, kterému jsem měla sto chutí utrhnout hlavu.
„Dobře, klidně, ale už mi s tou nohou tak nekruťte.“ Zavrčela jsem na něj a zatlačila si prsty na oči. Nechtěla jsem před doktorem brečet. Chtěla jsem se vrátit do té krásné vzpomínky a zjistit, co jsem mu odpověděla.