Černá a bílá 50

Dalších několik pár dní bylo docela smutných. Většinou seděla doma, procházela se sama pomalu zamyšlená po městě, nebo vysedávala v parku na lavičce. Neměla na nic náladu, nedokázala se nijak zabavit. Za celou tu dobu jí Aleš poslal asi dvě zprávy, aby se ujistil, že je v pořádku. Nejspíš usoudil, že bude rozumné dát si na čas volno. Do té doby se viděli skoro denně.
Až teprve pak ji napadlo, že by mohla zajít na koupaliště. Dlouho tam nebyla. Pozdraví se s Ivošem, pokecají, … Zrovna seděla na gauči, ale v mžiku stála na nohou, přes rameno si hodila tašku a bez nějakého velkého vypravování za sebou zamkla byt a vydala se k vodě.
U vchodu stále seděl starý pán. Lehce se nad tím pro sebe pousmála. Taková malá jistota. Pak už zamířila přímo ke stánku. Vůbec neměla v úmyslu se dneska smočit v bazénu.
„Nazdar, pracante,“ pozdravila ho u okýnka, „ještě tě to tady baví?“ Usmívala se od ucha k uchu. To, že vidí konečně někoho, kdo vůbec není nijak zapletený do jejích afér, a nemusí se tedy nijak přetvařovat, dávat si pozor na pusu, apod. Skoro se jí lekl.
„Páni, čauvec, co ty tady? Myslel jsem, že už se neukážeš. Ty jo, záříš jako sluníčko. Děje se něco?“
„Vůbec nic. Jsem ráda, že tě vidím,“ řekla popravdě. Ivoš jí vždy dokázal zvednout náladu. Teď se divila, že za ním nezašla už dřív.
„Tak to je poklona. A jak se teda vůbec máš? Sem tě neviděl, ani nepamatuju,“ opřel se lokty o pult, když tam nebyl žádný zákazník.
„Ale tak de to, znáš to. Nic zajímavýho.“ Kdybys věděl … Nepřišla sem však stěžovat si. „Spíš ty povídej. Seš dennodenně na koupališti. Ty musíš mít plno novejch drbů.“
„Čoveče, ani ne. Žádný velký novinky. Žádnej utopenej, žádná krev v bazénu. Novej plavčík je trochu kopyto a docela nemluvnej, takže tady dřepím takhle sám. Představ si, že šéf řekl, že teď už k sobě nikoho do stánku nepotřebuju. Zvedl mi sice plat, ale co, je tady nuda a kolikrát docela fofr.“
„Jé,tak to si měl třeba napsat. Já bych ti přišla pomoct,“ nabídla se hned. Jak ráda by zas měla něco na práci. „Zdarma,“ dodala.
„Tak to si budu pamatovat. Ale přišla jsi nějak pozdě, ne. Za chvíli tady zavíráme,“ pokračoval Ivoš dál. Všimla si, že se každou chvílí otáčí na hodiny a kontroluje čas.
„No to jo. Ale vadí to snad?“ ptala se pobaveně, vypadal legračně, když byl nervózní.
„Ani ne. Jen že si moc nepokecáme. Každou chvíli totiž přijde Martin.“
„Martin?“ To jméno nezná. Kamarád?
„No, můj přítel,“ odpověděl Ivoš bez zaváhání. Cože?!
„Jak?“ vypadlo z Evy než si stačila uvědomit, že to bylo asi dost neurvalé. Takže přítel? Ivoš má kluka. Páni.
„Přítel. Seznámili jsme se teprve nedávno, ale nějak nám to nevadí,“ usmíval se na překvapenou kamarádku. Pořád z něj vyzařoval ten elán a nadšení. „Hele, už jde,“ upozornil ji, když zrovna v tu chvíli prošel nějaký mladík branou na koupaliště. Vypadá sympaticky, říkala si. Došel až k nim, pozdravil je, na Ivoše se zářivě usmál dokonalým bílým úsměvem a posadil se na židličku. Nadávala si, když si uvědomila, že čekala nagelovaného chlapce v růžovém triku. Když nic jiného, Ivoš má aspoň vkus. Navíc zjistila, že Martin je vážně příjemný a milý kluk.
„A o Jirkovi nemáš žádné zprávy?“ zeptala se pak, když už ji nenapadalo nic kloudného, na co by se zeptala.
„Ty jo, víš že ne. Vůbec se neozval. Ten už bude beztak dávno na horách,“ zapřemýšlel a zkusil na prsech spočítat, kolik už je to týdnů. „Asi jo. Řekl bych, že jo. Hele,“ vytrhl i ji z počítání, „koukej, plavčík si de pro pití.“
Ke stánku dorazil nový plavčík. Vypadal jak kluk uprostřed puberty, říkala si pro sebe. Obličej samý pupínek, drobné, vychrtlé tělo a na to, že seděl celý den u vody, byl docela světlý. No, tak kdybych tady byla na brigádě teď, tak bych si ušetřila trápení s plavčíkem, usmála se. Srovnání tohoto klučiny s Jirkou bylo až směšné.
„Tak já už vás nebudu rušit a vyrazím domů. Ale slibuju, že se tady ještě někdy stavím,“ mrkla na kamaráda za pultem. Slunce už bylo docela nízko a každou minutou se mělo koupaliště zavírat. Navíc u vody téměř nikdo neležel, neboť teď k večeru začal foukat studenější vítr.
„Beru tě za slovo. A s tou výpomocí počítám,“ volal za ní ještě, když už kráčela po štěrkové cestě k bráně.

Zase se procházela po městě sama. Tentokrát však šla o něco rychleji, vítr byl vážně studený a jí bylo v tílku opravdu zima. Přestože měla sama při takovýhle vycházkách hromadu času na přemýšlení, dnes se nějakými smutnými myšlenkami nezaobírala. Pořád se musela divit Ivošovu vztahu. Kdo by to byl řekl … Po pár odbočkách se ocitla na chodníčku vedoucím přímo na sídliště, kde bydlela. Všechny ty obrovské budovy, i když byly nové a barevné, působily tak neosobně. Staré dobré rodinné domky … Na schodech před její bytovkou ji však čekalo překvapení. Seděl tam Aleš a v rukou držel krásnou kytku. Měla ještě pár kroků na to, rozmyslet si, jak zareagovat. Má být stále odtažitá, nebo už na to celé zapomenout …?
„Ahoj, co tady děláš?“ zeptala se automaticky, když došla až k němu. Jak dlouho tady asi sedí? napadlo ji. Hrozně mu to slušelo. Měl černé kalhoty a pruhovaný šedý svetr. Krátké vlasy měl roztomile střapaté. Nejspíš se byl v poslední době ostříhat.
„Čekám na tebe,“ odpověděl, přičemž se nezvedl ze schodů. Tak to by mě nenapadlo.
„A proč jsi aspoň nenapsal, že přijdeš? Nemusel jsi tady tak sedět.“ Ale když už se nadechoval k odpovědi, přerušila ho. „Vůbec, co tě napadlo sedět před mým bytem s kytkou? Co kdyby tě někdo viděl?“ Obešla jej a odemkla hlavní vchod. Vešla a on ji následoval. Nepokračovali však po schodech nahoru, zůstali stát dole.
„Kolik lidí mě tady prosím tě zná,“ řekl spíš vzdorovitě, ale na tón hlasu si dával pozor. Neměl v úmyslu se znovu hádat. Natáhl k ní ruku s kytkou a omluvně se na ni usmál. Copak mu můžu něco vyčítat, když se na mě takhle usmívá? Veškerá obranná zeď v tu ránu spadla. S díky kytku přijala. Po rukou jí přejel mráz a naskočila jí husí kůže. Vzpomněla si, proč tak spěchala domů.
„To je nápad, toulat se večer jen v tílku,“ řekl jí na to, když si všiml její reakce na chladno na chodbě. Svlékl si svetr a hodil jí jej přes ramena.
„Dík. Ale stejně už jsem doma. Půjdeš nahoru?“ Ani nevěděla, proč se zeptala. Vždyť normálně to bylo přece jasné. Teď ale naproti sobě stáli oba docela rozpačití a čekali na reakci toho druhého. Přikývl a vydal se po schodech za ní.
„Nemáš doufám hlad?“ ptala se, když se zouvala za dveřmi. „Nic hotovýho tady nemám a…“
„… a vařit se ti nechce,“ usmál se na ni. Tohle by už snad nikoho nepřekvapilo. „V pohodě. Nepřišel jsem se najíst.“ Lehce zčervenala, nechtěla, aby to takhle vyznělo. „Pojď sem.“ Natáhl k ní ruku. Přistoupila tedy k němu a on ji objal pevně kolem pasu, přičemž v druhé ruce si pohrával s prsty té její. Pozorovala obezřetně medové tečky v jeho očích… jednu po druhé a přitom pomalu roztávala. Svetr se jí svezl z ramen.
„Omlouvám se. Omlouvám se za ten poslední večer. Moc mě to mrzí, prostě jsem uklouzl. Prosím, promiň mi to.“ Asi už se na něj ani nezlobila. Copak to šlo? Vlastně chápala jeho důvody. I ona by už měla od toho všeho nejraději pokoj, přestala se schovávat. Jenže teď to prostě nešlo. Hypnotizovaly ji ale jeho oči, takže mu nic neodpověděla. Pokračoval.
„Těch pár dní bez tebe bylo strašnejch. Seděl jsem jen doma, nic mě nebavilo, nedokázal jsem se na nic soustředit. Potřebuju tě, Evi, každej den. Víc a víc.“ Pustil jí ruku a pohladil jí po nyní už hořící tváři. Musel cítit a možná i slyšet, jak jí buší srdce vzrušením. Ani po tomto vyznání nedokázala klidně dýchat. Přejel lehce prstem po jejích rtech. Už věděl, že nepotřebuje žádné odpuštění slyšet nahlas. Poznal, jak se mu v náručí změnila. Jak povolila počáteční křeč a zrychlený dech jí rozpohyboval hrudník. Věnoval jí klidný úsměv a následně ji políbil. Konečně, říkala si. Když byla po několika dnech odloučení v jeho náručí, věděla, že nikde jinde by teď nebyla radši.
Prohnula se lehce v zádech, když jí něžně přejel rukou po páteři až dolů. Obě její ruce okamžitě zajely do hustých černých vlasů a nebály se přitáhnout si jeho ústa ještě blíž. Hladil ji po bocích, a kdyby v tu chvíli byla schopná myslet, už poněkolikáté by se podivila nad tím, jak jeho velké ruce dokážou být jemné a opatrné. Vpíjela se svými rty do jeho a každou chvílí si víc a víc uvědomovala jeho dokonalost. Věděla to jistě. Byla do něj až po uši zamilovaná. I kdyby měla trpět každý den až do konce prázdnin, tyto dotyky a chvíle s ním jí za to stojí. Pak se ale romantický moment změnil.
Alešovi ruce opustily záda a on ji pevně chytil o něco níž. Okamžitě reagovala na náhlý příval vášně. Zajela dlaněmi pod šedé tričko a vnímala každý ohyb svalu na jeho zádech. V tom ji chytil za nohy a zvedl do svého náručí. Ona se však ani na chvíli nevzdala jeho rtů. Udělal s ní pár kroků a pak ji pomalu položil na postel, kde zůstala ležet na zádech. Prameny hnědých vlasů se neposlušně rozházely po přikrývce. Naklonil se nad ní a obratnými pohyby se zbavil tílka. Eva jen poslušně ležela a užívala si dokonalé pozornosti, kterou věnoval jejímu tělu. Prsty jemně hladil její krk, pomalu se přesouval níž, jedním táhlým pohybem obkroužil její ňadro a po boku se dostal až k okraji kalhot. S přivřenýma očima si vychutnávala každou setinu vteřiny, jako ve zpomaleném filmu si uvědomovala každý dotek. Jednou rukou se šikovně dostal pod ni a svlékl z ní i vrchní díl spodního prádla. První polibek směřoval mezí její poprsí, to už se Eva prohýbala v bocích. V žáru chtíče nenechala Aleše v laskání pokračovat, zvedla jeho obličej ke svému a opět si užívala jeho překrásných polibků. Když se položil na postel vedle ní, nečekala a obkročmo se na něm usadila. Zvedl se blíže k ní, přičemž jej osvobodila z trika a přitiskla se k jeho vypracovanému tělu. Oba dva dýchali v rychlém tempu, automatickými pohyby si vycházeli vstříc. Pak se oba rychle svlékli i ze zbytku oblečení a zcela nazí se v obětí svalili na postel. Zarývala mu nehty do zad, když jí ústy laskal ňadra a rukou se jí věnoval o něco níž. Oba však už byli mazlení nasyceni a po pár dalších polibcích do ní pronikl. Na jakýkoli chlad toho večera Eva zapomněla.