Dopis tobě...

Jak psaní tobě určené započít? Pokaždé, když se sejdeme, pohledy naše sotva se střetnou v jeden bod, a slova nikdy mlčenlivé ticho, jenž rozděluje nás čím dál víc, neprotnou.
Tolikráte chtěla bych ti říct, jak myslívám na tebe. Představuji si tvoji tvář a tvůj hlas poletuje myslí mou, jak motýl hledajíc ten nejkrásnější květ.
Tolikráte v noci oka nezamhouřím, jelikož snad doufám, že přiletíš, jak noční pták a vejdeš do mých čtyř stěn, v nichž jsem tak sama, již dlouhý čas.
Tolikráte dotknout bych se tě chtěla, jako se paprky luny dotýkají tvých tváří, vlasů, rtů... Nechat se ukonejšit tvým hlasem, jehož tóny mocně objímaly by tělo mé. Políbit tvé rty a nechat se jimi líbat. Chtěla bych usínat v tvém náručí a procitnout až s prvnímy slunečnímy paprsky.
Ale pokaždé když se sejdeme, nejsem toho schopna. Něco v mém nitru se stále brání, a touhy mé uvězněny zůstávají hluboko v mém srdci. Mnohokráte jsem se snažila tu ledovou bránu k mému srdci otevřít a nechat tě vstoupit. Ale stále se to nedařilo, a poté, když jsem to již chtěla vzdát, pochopila jsem, proč tomu tak je.
To jen ty sám máš v sobě dostatek žáru, abys mohl ledovou bránu rozbít a slunce svit do srdce mého vpustit...