Mé budoucí já 29.díl

Chvíli jsem měla pocit, že to stejně nezvládnu. Začalo tu být nějak těsno. Stěny se pomalu přibližovaly, ložnice mi začínala být malá.
„Vojto? Vezmi mě odsud. Potřebuju vypadnout.“ Vyhrkla jsem na jeden nádech.
„Terezko, teď?“ Nedočkavě přikývnu.
„Kam bys chtěla?“
„Kamkoliv, jenom pryč odsud.“
„Oblékni se, jdu jim to říct.“ Vstala jsem a zamířila ke skříni. Když bral za kliku, ohlédl se.
„Vezmi Arnieho, děkuju.“ Pousměju se a znovu se zadívám do skříně.
Když se převléknu do kalhot, dlouhého trička a kolem ramen přehodím vestu, vyjdu z ložnice. U vchodových dveří stojí Vojta a vedle se vrtí Arnie. Nazuju si kecky a hrnu se ven.
„Tak kam chceš?“ Zeptá se Vojta v autě.
„Na zmrzlinu a pak se projít.“ Zavrtí hlavou, v zpětném zrcátku zkontroluje Arnieho a nastartuje.
„Jáchym se o tebe bojí.“
„Já se bojím spousty věcí.“ Odseknu.
„Jenže k tobě se všichni chovají ohleduplně a…“
„Nemusí! O pomoc jsem se nikoho neprosila. Zvládla bych to sama…“
„Sama? Terezo, uvědom si, co říkáš.“
„Ty to nechápeš!“ Vykřiknu rozhořčeně.
„No jistě. Nikdo tě nechápe! Pravda, jsi jenom těhotná a každý by se k tobě měl chovat jako předtím. Sice je spousta osamělých budoucích matek, ale ty jsi jenom jedna a já nedovolím, aby se ti cokoliv stalo.“
„Proč se ke mně chováte jako k nemocný?“
„Terezko, už nejsi jenom ty, už nejde jenom o tebe. Vzpomeň si, není to tak dávno, kdy jsme ti všichni věřili, chovali se k tobě jako ke zdravé, ale tys nebyla. Chtěla ses zabít!“ Střelil na citlivé místo, trefil se přímo do achillovky. Vzlyknu.
„Je mi jedno, jestli s Jáchymem budeš nebo si budeš chtít hrát na matku samoživitelku, jde mi o to, abys byla v pořádku. Šťastná, protože už nebudeš zodpovědná jenom sama za sebe.“ Zprudka se na něj otočím a vyčítavě se mu zadívám do očí.
„Promiň, ale jak dlouho mám Arnieho?“ Začne tiše počítat na prstech.
„Stop! Arnieho mám dlouho a přesně tak dlouho jsem zodpovědná…nebo si na to alespoň hraju, takže ze mě nedělej nesvéprávnou bláznivku.“ Pohladí mě po tváři a zašeptá omluvu. Zavrtím hlavou.
„Já bych se měla omlouvat, ne?“ Mávne rukou.
„Čert vezmi omluvy. Jdem na to zmrzku.“ Oběhne auto a pomůže mi vystoupit.
Chytím Vojtu za ruku a křečovitě ji stisknu.
„Terez?“ Zašklebím se a chytím druhou rukou břicho.
„Tohle mi nesmíš dělat. Ne teď, princezno.“ Promluvím ke své holčičce. Vojta mi pomůže na lavičku a starostlivě se na mě zadívá.
„Jsi v pohodě nebo jedeme do porodnice?“ Zavrtím hlavou.
„Už je to dobrý, kolikátého vlastně je?“ Zvednu se, mávnu na Arnieho a mířím pomalu do nitra parku.
„Nepočítáš dny? 30. dubna přece.“ Usměje se a chytí mě kolem pasu.
„Uděláš pro mě něco?“
„Cokoliv.“
„Jáchym to neví a já …“
„Řekneš mu to sama. Do ničeho se nebudu míchat.“
„Vezmeš mě domů?“ Zaprosím.
„Už?“ Pousměje se a změní směr cesty.
„My nejdeme k autu?“
„Chtěla si zmrzlinu, ne?“ Přikývnu.
„Najednou mi přijde, že těch devět měsíců uteklo neskutečně rychle.“
„Máš strach?“ Nejistě přikývnu. Přitiskne mě k sobě.
„Kdybys chtěla, budu tam s tebou.“ Zavrtím hlavou. Dojdeme ke stánku se zmrzlinou, Vojta objedná dvakrát čokoládovou a pak pomalu zamíříme k autu.

„Ták, jsi doma. Chceš doprovodit ke dveřím?“ Pomůže mi vystoupit z auta. Zavrtím hlavou a pousměju se.
„Nejdeš dovnitř?“ Ukážu na domovní dveře.
„Ne, Kristýnka čeká. Pozdravuj kluky, pa.“
„Pa.“ Vydechnu a odemknu.
„Haló?“ Zavolám do chodby. Všimnu si, že je otevřeno na zahradu, přeběhnu chodbu, abych se podívala, proč je otevřeno.
„Róz …?“ Ozve se pod ořešákem a já zaostřím. Mávnu a pomalu zamířím za nimi. Než sejdu schody, stojí u mě Jáchym, aby mě chytil.
„Už je ti líp?“ Zeptá se tichým hlasem starostlivě. Radostně se usměju a přikývnu. V očích se mu objeví jakási jiskra a mně asi konečně dojde, jaký o mě má strach. Musím mu to všechno říct. Všechno.
„Co tu vyvádíte?“ Opřu se o Jáchyma, který mě vezme kolem ramen a následně políbí na čelo.
„Tu lavičku pod stromem, kterou si chtěla.“ Ukáže směrem ke Kristiánovi.
„Terezko!“
„Kristiánku.“ Opatrně mě obejme a vyčítavě se mi zahledí do očí.
„Tohle už mi nedělej, ano?“ Sklopím oči a přikývnu. Chytne mě za bradu a přinutí se mu podívat do očí.
„Slib mi to.“
„Slibuju.“
„Nejsi unavená?“ Pokrčím rameny, ale Jáchym mě chytne za ruku a táhne zpět do domu.
„Zbláznil ses? Nemůžu chodit rychle…Jáchyme …“ Na schodech zpomalí, ale zastaví se až v chodbě. Opře mě o zeď a přiblíží svůj obličej k mému. Mlčí. Zkoumá každý milimetr mého obličeje, až se dostane k očím. Chvíli jen zírá, načež nasucho polkne. Zavrtí nechápavě hlavou a opře se čelem o zeď. Natáhnu ruku, abych ho pohladila, ale má ruka zůstane viset ve vzduchu.
„Jáchyme,…“ Zašeptám a nechám dopadnout svou dlaň do jeho neposedných vlasů. Prsty se boří hlouběji a hlouběji, nechávám je se topit.
„Jáchyme…“ Skoro neslyšně zopakuji jeho jméno. Vzhlédne, tentokráte se čelem opře o mé, nechává křečovitě zavřené oči. Stoupnu si na špičky, bradu směřuji nahoru. Olíznu si rty a pokusím se ho políbit. Neuhne. Líbá mě, hladově a nenasytně. Pomalu mě vede do ložnice. Vyzuji se z bot a kopnu je kamsi do strany. Pomůže mi se posadit na postel a sám si klekne přede mne. Drží mě, drží mě pevně a já vím, že mu to musí všechno říct.
„Laura!“ Jáchym se ode mě odtrhne a zmateně se na mě podívá.
„Tak se bude jmenovat. Laura.“
„Róz, kdo se tak bude jmenovat?“ Pohladí mě po tváři a pobídne mě k odpovědi.
„Naše holčička.“
„Adélu si zavrhla?“
„Laura znamená vítězství.“
„Nad čím jsi zvítězila?“
„Ona je moje vítězství.“
„A já? Róz, co jsem pro tebe já? Vhodný genetický materiál?“ Přitisknu mu ukazováček na rty.
„Jáchyme, pššt.“
„Róz,…“ Kousnu se do rtu a neúspěšně se snažím, aby můj napůl rozpačitý a bolestivý výraz zmizel. “Tak Rézi, teď už to můžeš říct. I když si to nechceš přiznat, víš, že tě miluje. Jsi si jeho láskou jistá, nic ti nebrání, abys mu řekla, co k němu cítíš. Co se tenkrát stalo. Proč se tak stalo. Musíš to říct, než se to dozví od někoho jiného… NE! Bude mě odsuzovat, bude se ke mně chovat jinak než doposud…Terezo! On tě miluje, miluje tě tak moc, že vydržel všechny tvoje nálady měnící se z vteřiny na vteřinu. Zůstal, neodešel.“ Zatřepu hlavou, abych odehnala myšlenky.
Přitáhnu si ho k sobě a znovu políbím. Váhá.
„Proč mě to nutíš říkat?!“ Vykřiknu. Za přísným obličejem mu cukají koutky, ale snaží se ovládat. Čeká. Bude se takhle tvářit, dokud to neřeknu.
„Miluju tě!“ Plácnu ho do ramene a odvrátím se od něj. Uchopí můj obličej do dlaní a sám se přiblíží. Cítím jeho dech, nechávám zavřené oči.
„Rózko, otevři oči.“ Zarputila našpulím pusu.
„Princezno,…“ Políbí mě na zavřená víčka.
„Podívej se na mě.“ Otevřu oči, ale pusu nechám našpulenou. Usměje se a políbí mě. Taju. Pomalu pootevřu ústa a nechám se jím unášet.
„Hmm, tys měla čokoládovou zmrzlinu!“ Vykřikne naoko rozhořčeně. Mrknu na znamení souhlasu a znovu si ho k sobě přitáhnu.
„Miluju tě.“ Zašeptám.
„Miluju tě.“ Zafuní mi na krk.