Černá a bílá 51

Zrovna přišel domů, zul si boty na chodbě a ledabyle je pohodil k botníku. Batoh hodil ke schodům a zamířil k ledničce. Poté, co ji projel zkušeným pohledem, si vytáhl kousek sýra, vzal ze stolu rohlík a svalil se na gauč. Dnes odpoledne se na dálnici stala hromadná dopravní nehoda. Provoz byl na několik hodin zcela zastaven … Koukám samý dobrý zprávy, ušklíbl se pro sebe ironicky a přepnul kanál. Zastavil se až na hudebním pořadu. Ve dveřích ze zahrady se objevila matka.
„Jé, ty už si doma? Nečekala jsem tě tady,“ usmála se na něj a prošla kolem s plnou náručí nastříhaných květin.
„No tak jsme dneska skončili trochu dřív,“ odpověděl jí Štěpán s plnou pusou. Bez většího zájmu opět přepnul kanál. Nějaká stupidní německá komedie. Nakonec televizi vypnul úplně. Matka v kuchyni zrovna plnila vázu vodou, když kolem ní procházel ke schodům.
„Neviděl jsi Aleše?“ zeptala se ještě s přívětivým výrazem. On jí na to však odpověděl zhnuseným pohledem:
„Ne, mami, Aleše jsem opravdu neviděl.“ Vzal batoh a po dvou schodech vyběhl do patra, kde za sebou zabouchl dveře pokoje. Nešťastné povzdechnutí své matky už neslyšel.
Z batohu vylovil poznámkový blok, pár náčrtů, tužku a gumu a hodil to na postel. Stejně se mu ten text nějak nezdál. Nemůže psát jen o tom samém. O zničené lásce, o hnusu, o marnosti a bolesti, vždyť to už nikoho nezajímá. A vůbec na to nemá vliv, že své písně začal psát i v angličtině, ten vzkaz a nálada z toho sama vyplyne. Seděl to odpoledne na louce u lesa, koukal na nebe, na les, soustředil se na paprsky, které pronikaly do temnějšího porostu. Přemýšlel sebe víc, ale žádná veselá myšlenka, o které by mohl psát, ho nenapadla. Jo, přiznával si, je pravda, že poslední dobou už není tak protivný, náladový, občas se i s klukama z kapely dobře baví, ale přesto. Jeho samotného nenapadne nic šťastného, o čem by mohl psát. Pročetl si ještě párkrát těch pár chabých řádků, které toho dne vyplodil, a zastrčil je do šuplíku u stolu. Vyhazovat to nebudu, může se to ještě hodit. I když …
„Štěpáne, večeře!“ slyšel volání zezdola a líně se zvedl z koberce. Všechny papíry schoval pod peřinu a sešel ke stolu. Tam seděla matka i Aleš. Stůl vzorně připravený, prostřeno, uprostřed mísa s teplou večeří. Na první pohled idylka, ušklíbl se ironicky. Jeho výrazu si všiml usmívající se Aleš. Sklonil proto hlavu a veškerý optimismus ho opustil. Za pár chvil už měli před sebou nachystanou večeři, jen se do ní pustit.
„Jak to tedy vidíš s tou vysokou, Aleši?“ načala rozhovor matka, po chvíli mlčenlivého přežvykování. Aleš, vytržen z přemýšlení, se na ni obrátil.
„Já, no, víš, říkal jsem si, že asi zůstanu na právnické. Dodělám si to, ať mám od táty pokoj,“ řekl rozvážně a vidličkou se přitom hrabal v jídle. No jasně, že už nechceš další průser, pomyslel si Štěpán a bez jakékoli reakce pokračoval ve večeři. Matka se spokojeně usmála.
„Věděla jsem, že máš rozum. A když už mluvíme o tátovi … Psal mi, že přijede začátkem září.“ A to má být jako dobrá zpráva? Popravdě se Štěpán ještě matce divil, že se nerozvedla. I když, takhle jí to vyhovovalo. Nemusela pracovat, peněz bylo dost, velký rodinný dům na starosti, … Raději si dal do úst další sousto, než se jej matka zeptala, co na to říká.
„Tak to je fajn, neviděl jsem ho už … no už strašně dlouho,“ odpověděl místo něj Aleš. V jeho hlase nebyla žádná trpkost, když mluvil o otci. S ním vlastně žádné problémy nebyly.
Po večeři Štěpán sklízel ze stolu a uklidil špinavé nádobí do myčky. Chtěl matce aspoň trochu vynahradit své chování z odpoledne. Mrzelo ho, že na ni před tím tak vyjel. Slyšel z obýváku rozhovor matky a Aleše. Pořád se cítil trochu ukřivděný. Když se rozešel s Evou, matka vypadala dost rozčíleně a nějakou dobu mu to vyčítala (jakoby si to nevyčítal on sám). A pak se objeví Aleš, jen tak se matce zmíní o loňském létu, kdy přebral svému bratrovi holku, a je mu milostivě odpuštěno. Celé ho to štvalo a nechápal, jak může být matka tak nespravedlivá. Copak to nevidí?
Zrovna schoval poslední talíř a procházel kolem obýváku ke schodům, když zaslechl Aleše.
„Tak mami, já vyrážím, jo. Dorazím asi až ráno.“
„A kam jdeš zase? Za tím spolužákem ze základky, jako posledně?“ zněla poněkud podezíravě. Že by, pomyslel si Štěpán. Že by jí to došlo?
„Ne, už by mě měl plný zuby,“ zasmál se Aleš a ukázal své výstavní bílé zuby. „Jdu za Dominikem. Hrával jsem s ním fotbal na gymplu. Děsně dlouho jsem ho neviděl. Asi to potáhnem někde v klubu až do rána.“
„Tak to jo. No, tak se bav dobře,“ popřála mu uklidněná matka a Štěpán zklamaný a naštvaný bez rozloučení zamířil k sobě.
Na monitoru mu blikala zpráva od Sylvy. Ach jo. ‚Ahoj Broučku, dneska ses mi neozval. Děje se něco? Strašně se mi stýská. Nechceš za mnou přijet? Třeba na celou noc …‘ No, to se mi fakt nechce, pomyslel si otráveně a chopil se klávesnice. Už se chystal něco napsat, ale zamyslel se. Nemůže na ni být nějak hnusnej, vždyť ona za to nemůže. Prostě mu nesedí. Bylo to fajn, to celý, občas jako by ji měl vážně rád. Ale poslední dobou si připadal, jakoby se už přes tu záležitost s Evou docela dostával. No a v tu chvíli už Sylva není potřeba. Ví, je to hnusný a sobecký, ale je to tak. Prostě vezmou jako prázdninovej úlet. Bylo jim spolu docela hezky, ale na delší dobu to stejně nevidí. Jo, budu se s ní muset rozejít. Ale přes net, to nejde. Musím se odhodlat a říct jí to sám. ‚Ahoj, Sylvi, promiň, nějak jsem dnes neměl čas. Něco důležitýho na práci, znáš to. Doufám, že už je ti líp a že se co nejdřív uvidíme na zkoušce. Protože já teď prostě z domu vypadnout nemůžu, promiň. Posílám pusu.‘ Dopsal zprávu a po odeslání se rychle odhlásil. Neměl nějak náladu, ani nevěděl, co by jí napsal. Přesunul se na postel a tupě zíral do stropu. Navíc jí to musím říct opatrně, přemýšlel dál, protože přece jenom je součástí kapely. Potřebujeme ji, takže žádnej horkej rozchod, žádná hádka. Pustil si oblíbenou muziku a za chvíli se mu už zavíraly oči.

Ráno se probudil do docela pěknýho dne. Slunce sice nežhavilo silnice, ale nepršelo a foukal příjemný vánek. Skopal ze sebe peřinu až na zem a opatrně se posadil. Na trenky s medvídky, ve kterých spal, si navlíkl kalhoty a přes hlavu si přetáhl domácí vytahané triko. Ještě než otevřel dveře pokoje, mrknul na hodiny. Půl desáté ráno.
„Dobrý ráno,“ pozdravil matku co nejpříjemnějším úsměvem, kterého byl v tu chvíli schopen. Sebral ze stolu topinku a šel se za ní posadit do obýváku. Když si sedal, sjela ho přísným pohledem, který říkal: Zase sis pod to nevzal tácek. Kdo to tady má vysávat.
„Ahoj. Vyspal se dobře?“ odpověděla mu nakonec docela mile.
„Jo. Tak docela to šlo. Ale zdál se mi nějak divnej sen.“ Matka se zvedla a odběhla do kuchyně. Vrátila se hned, v ruce tácek, který vrazila Štěpánovi pod ústa. „Dík,“ zabručel s plnou pusou.
„K obědu udělám kuře. Chceš ho na paprice, nebo normálně s nádivkou?“
„Asi s nádivkou.“ Podíval se nahodile z okna a pak dodal: „Ale já brzo po poledni vyrážím ven, jo.“
„Fajn že to vím. To abych se do toho pustila hned.“ Rychle dopila ranní čaj a zaplula do kuchyně. Zlatá mamka, říkal si v duchu, copak se dá na ni někdy zlobit? Snad jen, když se tady ukáže Eva a ona se k ní chová jako k dceři, i když o tom všem ví. Pořád si to nedokázal připustit. Nedokázal si to ani představit. Raději položil tácek s topinkou na stolek.
„A co ty a škola? Nechtěla jsem se tě včera ptát. Sice jsme se bavili o tomhle tématu, ale nevypadal jsi nějak výřečně,“ volala na něj z vedlejší místnosti matka. A divíš se? Seděl tam s náma můj dokonalý bratříček, brumlal si pro sebe.
„Vždyť víš. Vzali mě na toho designera. Nastupuju normálně v půlce září.“
„No jo,“ z kuchyně se ozývalo bouchání plechu o plech, „a co bydlení. Přece nebudeš do Prahy dennodenně dojíždět.“
„To ne. Ale tak jsou tam koleje, ne. Už jsem si o ně zažádal. Jsem ti to neříkal?“ divil se a už zase chroupal opečený chleba.
„Ne,“ podivila se matka a na chvíli se objevila ve dveřích. „Ty chceš na koleje? Ale vždyť Aleš tam má byt …“ Štěpán už otevíral pusu, že se bude hádat. Přece si nemyslí, že bych bydlel v jednom bytě s … „To by bylo nespravedlivý, kdyby Aleš dostal od táty v Praze byt a ty musel jít na koleje.“ No proto …
„Ale já tam nemusím, já tam chci. Je to přece blbost, držet v Praze dva byty. Navíc na kolejích je aspoň sranda. Takhle v bytě, to by bylo o ničem,“ domlouval mámě. Jako odpověď mu stačila její pokrčená ramena. Ozvalo se bouchnutí vchodových dveří. Tak pán už je doma, povzdechl si a opřel se o gauč.
„Nazdar vespolek,“ ukázal se ve dveřích Aleš s jeho typickým úsměvem od ucha k uchu. No nazdar, zamrčel Štěpán protivně.
„Ahoj, Aleši. Ty už jsi doma? Vypadáš docela svěže,“ pozdravila jej zvesela matka a políbila ho na tvář. Ruce už měla špinavé od vaření.
„Jo, to víš. Nějak jsme to nepřeháněli. Ale sranda byla.“ Ještě aby nebyla, když sis celou noc užíval.
„Copak je dneska k obědu? Já mám hlad jako vlk. U kámoše se nevařilo, tak jsem spěchal domů na maminčin oběd.“ Štěpán se jen kysele šklebil. Vlezprdelka jeden, nadával. To je jasný, že má hlad, když Eva nevaří. Večer pěkně za ní a ráno zpět na jídlo, mámu ukecat, ze mě udělat vola …
„A kde jste všude byli?“ vyptávala se matka dál.
„Ale tak zajeli jsme do Sivotic do jednoho klubu. Tam jsme byli docela dlouho, ale ke druhé ráno tam zavírali, tak jsme se svezli taxíkem zpátky a ještě jsme zašli do místního klubu. Toho jak tam hrává Štěpán.“ Aleš hodil po bratrovi přátelský pohled, ale neuspěl. Štěpán byl v tu ránu na nohou a pak se jen ozvala rána dveří jeho pokoje. Tohle teda poslouchat nebudu, vřelo to v něm a musel se držet, aby byl celou cestu do pokoje zticha.