james a hollys

James jen smutně sklopil oči. Nechtěl ani věřit tomu, že někdo, komu tak dlouhou dobu svěřoval svoje nejtajnější přání, city, touhy, že někdo o kom si myslel, že by ho dokonce i mohl milovat vypadá takhle. Už mu došlo, proč mu nechtěla poslat fotografii.
Najednou si všiml, že Hollys na něho mává s květinou v ruce. ,, Dobře, sejdu se s ní jen jednou a pak už jí neodepíšu na žádný dopis! ‘‘ ujišťoval se v duchu James, obešel tu krásnou dívku, vykouzlil na rtech pokřivenou grimasu úsměvu a šel vstříc Hollys, která jím byla na první pohled přímo okouzlena...
,, Bože můj, ten je tak krásný a už ví, že jsem to já! Jde za mnou, co mám dělat, jak se mám chovat?‘‘ Hollys absolutně netušila, co má dělat dřív, byla naprosto v rozpacích, o tom muži věděla tolik věcí, cestou za ním měla všechno připravené. Věděla co chce říkat, o čem s ním chce mluvit a věděla jak se chce chovat. Ale když ho spatřila, jak si vítr pohrával s jeho vlasy, jeho oči, které nasadily nepřístupný pohled, chůze, která se zpomalila. Najednou si uvědomila, že nevypadá tak mírumilovně jak se na první pohled z jeho dopisů dalo vyčíst. Jeho úsměv nevypadal tak přirozeně jako u obyčejných lidí, kteří jí nevědomky míjeli, a jeho chůze se zdá být až křečovitá. Jako kdyby ho něco nutilo jít za ní, přesto že nechce. Začala upadat do rozpaků. Všimla si těch pohledů, které věnoval té ženě co šla před ní. Věděla, že je zase vše špatně.
Celá jejich schůzka byla jakoby se oba těšili až půjdou domu. Nesmáli se, v podstatě neměli o čem mluvit, James se cítil nesvůj, jako kdyby ho pozorovali desítky lidí a odsuzovali ho za to, s kým právě sedí v kavárně. Naproti Hollys se cítila ponížená. Mělo jí dojít, že když není krásná jako ostatní ženy, na které James vrhal hladové pohledy, že u něho prostě nemá sebemenší šanci. Po hodině dusivého ticha, kdy Hollys konečně dopila svou vídeňskou kávu vstala a se smířeným pohledem mu dala sbohem. James se zvedl, ani se po ní neohlédl a spěchal nejbližší cestou pryč. Celou dobu si opakoval, že už jí nikdy nechce vidět. ,, Milovat jí, Bože! Jak sem mohl říct něco takového, když jí v podstatě neznám!!‘‘ Už zapomněl co vše mu psala a co psal on jí. Už jí vymazal. Ta dokonalá vlastnost mužů, že během pěti minut už ani nevědí jak se jmenujete. Oproti tomu ta bezohlednost k Hollys, která se právě usadila na lavičce v parku, kde okolo ní stále procházely zamilované páry a rodiče s malými dětmi, které neustále vymýšlely jakoukoliv činnost, jen aby se vyprostily s rukou rodičů, kteří je nechtěli pustit, aby se jim nic nestalo. Začala si pomalu uvědomovat, že jí nikdy nikdo nemiloval. Vždy byla spíše terčem výsměchu díky jejímu vzhledu. Nikdy nedostala pusu, polibek, nikdy jí nikdo nepohladil po vlasech, nezadíval se jí do očí a neřekl jí, že je pro někoho celý svět, že jí miluje. ,, Proč jsem tak zbytečná?‘‘ Pomalu se zvedla a odkráčela se slzami v očích domů…