A ulice se už začaly třpytit

Je ráno, budím se a venku jsou mínus dva, v ulicích mrzne. Zima se opravdu ukázala v plné síle,
ulice se už začaly třpytit.
Nikdy není zima cítit tak dobře jako když se ulice začnou třpytit, dříve jsem nevěděla, co to znamená. Nyní to vím, zima chce zaklepat na mé dveře a já chci ze všeho nejvíce ještě ležet ve své posteli a nechat ji klepat. Místo toho jí ale otevírám a najednou se stává skutečností, že potřebuji někoho, kdo mně bude v těch ledových nocích objímat.
Ulice se však nezačaly třpytit pouze proto, že se v nich usídlil mráz, ale také proto, že jsi po nich rozprostřel trošku kouzla. Kouzla, které se teď pokouším polapit.
Ulice se začaly třpytit,
a zapomněly svá jména.
Tvůj mráz na mně působí kouzelně, hezčeji než jak si to dokážeme vysnít. Spolu jsme nikdy nesnili. Žijeme pro chvilku, ty a já, přeji si abychom se mohli prožívat trochu lépe. Aby se sny vytvářely, abychom se probudili a usmívali se na sebe navzájem, jak to umíme pouze ty a já. Aniž bychom věděli, co tyto úsměvy znamenají, usmívali bychom se.
Usmíváme se takhle, když se máme rozloučit,
zůstaň a dej mi trochu kouzla.
Miláčku, máš mě za zbloudilce. Jsem roztoužená a, ano, bloudím, když nedržíš pevně mou ruku. Ty však nedržíš mou ruku ani zlehka, ne, pouze se navzájem mazlíme konečky prstů.
Tvé kouzlo uvádí tvoje sny do naší skutečnosti,
jsem já tak prázdná a znavená?
Přeji si, aby jsi mohl snít za nás oba, jak se říká aby naše vášeň a okouzlení dosáhlo až ke hvězdám. Víš co myslím?
Ulice se začaly třpytit.