Sklízejme, co jsme zaseli.

Vyběhli z hospody a smáli se. Čistě z radosti, že jsou spolu, možná i proto, že jsou dvě hodiny ráno a oni nic nemusí. Třeba i proto, že pocit – i jen z pomyslného překročení hranic umí být někdy až příliš opojný.
Poskakovala vesele vedle něj a pořád se smála. I on se smál. Tak rád se na ní díval. Byla výjimečná.
- motám se jako vítr v bedně…přiznala zadýchaně a podívala se na něj. Měl chuť odhrnout jí prameny vlasů, které jí v běhu spadly do tváře.
- motáš se hezky..řekl jí s úsměvem a netušil jak ona ten úsměv zbožňuje. A že klopí oči právě kvůli tomu jak se na ní dívá.
- radši bych dělala hezky jiný věci…víc smysluplný než je tohle motání se z hospody. To umí každý…odpověděla zamyšleně, ale stále se u toho lehce usmívala.
Byl už zvyklý, že mluví trochu jinak než lidi v jejím věku, vůbec jinak než většina holek co zná. Člověk u ní měl trochu problém pochopit kdy si dělá legraci a kdy mluví vážně. Někdy ho zarazila i hloubka myšlenek. A naučil se, že i zdánlivě bezvýznamné blbosti, které plácá, mají smysl.
- Kristý, já myslím, že děláš spoustu hezkých věcí..řekl a poočku se na ní podíval. Zastavila se, s rukama v kapsách své džínové sukně, bradu choulící do vysokého stojáku své sportovní bundy s kapucí. Naklonila hlavu na stranu, prohlídla si ho jako nový zajímavý druh domácího zvířátka, a zeptala se: třeba?
Přistoupil k ní kousek blíž, usmál se a řekl: například se na mě moc hezky díváš a to mám hrozně rád..
Sklopila oči a tiše pronesla: dívat se na tebe hezky je neskutečně snadný…jinak to snad ani nejde..
Vzal jí za ruku a počkal až se na něj podívá. Udělala to.
- ty víš, že tě mám rád, viď?
- ale nevím jak…přiznala.
- Kristý, věř tomu, že hodně. Já myslim, že je to dost vidět. Rád s tebou jsem, rád se na tebe dívám, rád s tebou mluvím…rád na tebe myslím…vlastně často a rád..
Stála tiše, téměř bez hnutí, ale jeho ruku nepustila. Nechtěla.
- víš, neměl bys mi říkat takový věci. Já jsem šťastná, že to tak je, ale neměla bych být. Strašně dlouho čekám na někoho s kým mi bude dobře, s kým můžu, ale i nemusím mluvit, někoho kdo mi bude rozumět a kdo bude chtít být stejně tak moc i vedle mě jako já jsem ráda vedle něho…ale prostě jsem nepočítala s tím, že to budeš ty, víš? Ty bys to neměl být, to víme oba. A už vůbec bys mi neměl říkat tak hezký věci a stát u toho tak zatraceně blízko.
Udělal krok blíž k ní.
- Dane…řekla tiše, navíc se nezmohla.
- jenom tě obejmu, Kristý…sliboval šeptem.
- ne, že bych to nepotřebovala, ale nevím jestli zrovna od tebe to snesu!
- všechny následky na mou hlavu…slíbil znova a už byl u ní tak blízko, že se lemy jejich bund dotýkaly. Jen přikývla, slova jí došly. Tak tenký led, tak strašně tenký led..honilo se jí hlavou, ale zároveň se nemohla dočkat té chvíle kdy mu bude fyzicky nejblíž za celou dobu co se znají. Touha jí roztřásla a on jí obejmul. Pevně ji k sobě přitisknul a zabořil nos do jejích hedvábných dlouhých hnědých vlasů, které voněly broskví. Její paže vystřelily automaticky vzhůru a pevně, jak jen dokázaly, se mu omotaly kolem pasu. Položila si hlavu na jeho hrudník a vdechovala jeho vůni, která ji rozechvívala. Držel ji pevně a přál si aby to nikdy neskončilo. Po nějaké době sevření povolilo, ona zvedla hlavu a nasála zhluboka vůni u jeho krku. Letmo se ho nosem dotkla. Chtěla říct promiň, zvedla hlavu ještě trochu výš aby na něj dobře viděla…a on ji políbil. Nebo ona jeho? Čas pozbyl na významu.

Vylezla z knihovny a neustále si přehrávala včerejší večer. Vrazila do drobné blondýnky a poznala v ní Jitušku.
- ahoj Kristý!!! Rozzářila se nadšeně a objala jí.
Teprve teď se jí začalo dělat špatně od žaludku.
- slyšela jsem, že tě Dan doprovodil domů! To je dobře, ještě se ti mohlo něco stát! Slyšela jsi o té holce co jí v pátek přepadli v Revoluční? Asi tu řádí nějakej úchyl…
Nedokázala normálně mluvit, neustále klopila oči k zemi. To jí šlo výborně. Hezky.
- no nic, valím domů, chci uvařit Danovi něco k obědu než vyrazí do práce, dneska má odpolední…tak zatím, Kristý, zavolám si před víkendem, jo? Papa…
- papa…hlesla spíš jen tak pro sebe. Tenhle pozdrav vždycky nenáviděla. Teď ale víc nenáviděla sebe a tu nejistotu a vůbec všechny hnusné pocity, které na ní čekaly. A dobře jí tak. Každý musí sklidit co zasel.