Kniha Erebos - 22. kapitola

Tak fajn, tohle měli asi v rodině společné, do jednoho slova shrnout veškerou mizérii, která nás čeká.
Podíval se stranou. Pochopila jsem, že pro dnešek je s naším vzájemným sbližováním konec. Škoda.
Svezla jsem se vedle něho.
„Co se děje?“
Pokrčil rameny. „Víš, udělal jsem takovou hloupost… no, vzhledem k okolnostem, jsem neměl jinou možnost.“
„Myslíš ten telefonát do Paříže?“ Klekla jsem si tak, abych mu viděla do očí.
„Jason ti to řekl?“
„Ano, pochlubil se mi tím, jak šlechetného má bratra.“
„No, v tu chvíli se to zdálo být jako nejlepší řešení. Opravdu jsem už nepředpokládal, že tě ještě kdy uvidím.“ Položil mi dlaň na tvář a palcem mi přejel po rtech.
„A taky jsi doufal, že už touhle dobou budeš mrtvý.“ Prohodila jsem. Zatvářil se ublíženě, ale pak přeci jen přikývl.
„Máš pravdu, doufal jsem v to.“
„Co budeš teď dělat? Předpokládám, že se nemůžeš omluvit a poslat je domů.“
Uculil se, ale na jeho výrazu nebylo nic legračního. „Předpokládáš správně, Abby.“
Vylezl z vany a zabalil se do huňatého županu. „V klidu se dokoupej, hned budu zpět.“
Než jsem stačila cokoliv namítnout, zmizel v pokoji. Zlomek vteřiny jsem uvažovala nad tím, co bych měla udělat. V první řadě se musím umýt. Takhle bych asi na nikoho nezapůsobila, a pak půjdu za ním dolů. Třeba, když ti upíři uvidí, že jsme opět spolu, půjde se nějak dohodnout. Vydrhla jsem kůži hrubou houbou, abych odstranila všechny zbytky zaschlé krve a vlasy si opláchla pro jistotu dvakrát.
Pak jsem vylezla z vany a pořádně si vytřela vlasy osuškou, byly skoro suché, když jsem je balila do ručníku. Hodila jsem na sebe druhý župan, který byl úhledně složený na poličce vedle hromádek s ručníky a osuškami, a vyšla z koupelny.
Na posteli se válel Jason. Nohy, v těsných krvavě rudých kožených kalhotách, mu visely přes její okraj. Pomalu jimi pohupoval. Když klaply dveře, podíval se na mně, a pak se opět položil do peřin. Nebyla jsem zrovna ráda, že tu zůstal.
„Co tu chceš?“ Vyštěkla jsem podrážděně. Přerušení naší intimní chvilky mi na dobré náladě moc nepřidalo.
Nasadil výraz malého chlapečka, který si právě sedřel koleno, a pak se usmál. „Mám tě tu pohlídat, švagrová, než si bratříček spapá, co navařil.“
„Co tím myslíš?“ Chytla jsem se příležitosti vymámit z něho víc.
„No, že dole bude asi docela veselo.“ Pokrčil rameny.
Vzala jsem ze židle připravené čisté oblečení a vlezla se zpět do koupelny obléknout. Vlasy jsem stáhla do ohonu, nechtěly se mi sušit fénem.
Než jsem se vrátila, přemístil se z postele do křesla před starý kamenný krb. Při jeho výšce byl skoro zázrak, že se dokázal posadit bokem a nohy volně přehodit přes područku. Tahle pozice sice byla velmi efektní na pohled, ale nemohla být moc pohodlná. Bolelo mě celé tělo, jen z pohledu na něj.
„Jak jsi to myslel, že bude dole veselo?“ Postavila jsem se před něho.
„No, že si Adrian navařil pěkně hnusnou kaši.“
„Sakra, Jasone, řekni mi, o co jde? Co se dole bude dít?“ Složila jsem ruce v bok, abych dodala svému vzezření na dramatičnosti. Marná snaha. Proti Jasonově skoro dvoumetrové postavě jsem byla pořád jen prcek.
„Víš, švagrová, u nás se mnoho věcí řeší ještě postaru. Pokud Adrian odmítne předat vládu tomu, koho poslali Starší z Evropy, urazí tak všechny tamní rody. A pokud nechce rozpoutat krvavou řež, do které by byli zataženi i lidé, bude muset zodpovědnost převzít na sebe.“
„Co to znamená?“ Zamračila jsem se.
„Souboj.“ Vyslovil to slovo tak, že jsem hned věděla, že právo přežít bude mít jen jeden.
„Jaký souboj, Jasone?“
„To bude záležet na tvém manžílkovi. Nože, meče, pěsti,… uvidíme, na co se cítí. Doufám, že jsi ho mnoho neunavila, bude teď potřebovat všechnu sílu a koncentraci.“ Mluvil naprosto klidně, jako by se ho to vůbec netýkalo.
„Adrian se bude bít na smrt?“
Podíval se na hodinky. „No, možná už je konec, kdo ví.“
Mrkla jsem ke dveřím a rozhodovala se, jestli k nim dokážu doběhnout, než se Jason vymotá z křesla. No, pokud to nezkusím, nebudu znát odpověď. Vyletěla jsem na chodbu a málem se přerazila na semišovém běhounu, který se táhl po celé chodbě. Jak jsem si myslela, Jason se ani nepokusil mi v tom zabránit. Bylo mu to jedno. Nevěděla jsem, co udělám, až tam doběhnu, ale musela jsem tam jít. Byla to zčásti i má vina, to já tyhle trable způsobila. Pokud by měl někdo pykat, měla jsem to být já.
Po schodech jsem přímo sletěla. Mohutné, posuvné dveře do hlavního salonku byly otevřené a podle vzrušených hlasů se tam někdo dohadoval. Pomalu jsem šla blíž. Plynulá a naprosto bezchybná francouzština, kterou všichni přítomní mluvili, se rozléhala po velkém sále a vracela se zpět s ozvěnou.
Opatrně jsem nakoukla dovnitř. Kromě Liz, zkroušeně stojící vzadu, Cecila a Adriana, byli v místnosti ještě další tři muži. Podle pohledu jsem neznala ani jednoho z nich, žádný tedy nebyl na naší svatbě.
Všichni tři byli oděni v naprosto dokonale padnoucích oblecích z jemně lesklé látky. Hádala bych na pravé hedvábí, no, jak taky jinak. Dva z nich měli tmavě šedé obleky se světle šedou košilí. Vkusná kombinace barev. Ten poslední, měl ale oblek i košili v černé barvě a na krku bílou kravatu. Kolem krku měl šedou šálku. Opíral se ladně o černou vycházkovou hůl a přes druhou ruku měl přehozený vlněný plášť. Byl z nich asi nejhezčí. Mohlo mu být něco kolem třiceti, štíhlý, dobře rostlý. Hnědé vlasy měl nakrátko zastřižené a nagelované nahoru. Dokonalý, skoro dětský obličej, hladce oholený. Jeho veliké hnědé oči nervózně těkaly z Cecila na mého muže a zpět. Bylo na něm jasně vidět, že mu také není po chuti, k čemu se tu schyluje.
Adrian měl vlasy ještě mokré a voda, která z nich odkapávala na jeho vypracovaná ramena, mu zmáčela šedé tričko až do půli zad. Oproti uhlazenému, dokonalému vzhledu těch mužů, vypadal jako vandrák. Černé těžké šněrovací boty, tmavě modré rifle a světle šedé tričko s dlouhým rukávem. I tak mu to ale nehorázně slušelo.
Opravdu jsem litovala, že jsem si na škole nevybrala místo španělštiny francouzštinu, mohla bych jim alespoň trochu rozumět.
Cecil zvýšil hlas a výhružně zašermoval rukama. Adrian udržoval tón svého hlasu klidný a vyrovnaný. V jeho podání byla ta řeč tak sexy, že se mi málem podlomila kolena. Mluvil plynně, jako by se s tou řečí na rtech narodil. Musel v Evropě strávit asi dost času.
Muž v černém se otočil na jednoho z těch šedých a podal mu plášť a svou vycházkovou hůl. Všimla jsem si, že její držadlo mělo tvar kozlí hlavy.
„Kdy?“ Zeptal se anglicky Adriana.
„Teď.“ Odpověděl mu stejně a otočil se na Liz. Ta nabrala dozelena a v mžiku vypadala na omdlení. Pomalu mi docházelo, o co tu jde.
„Čím?“ Zeptal se opět muž a sundal si sako a šálku. Povolil kravatu a sundal si ji z krku. Rozepnul si košili a vyhrnul rukávy.
„Nože.“ Odpověděl Adrian klidně a tiše.
Pevně jsem sevřela čelist a stisknula prsty dřevo zárubně. Mozek mi pracoval na plné obrátky, ale nedocházela jsem k žádnému závěru, jak mu pomoci. Nadechla jsem se tedy a vstoupila do sálu. Okamžitě se na mě všichni otočili. Liz vypadala ještě hůř. Cecil byl na smrt nasupený a Adrian nasadil výraz „proboha, co tu děláš?“
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem a postavila se vedle Liz. Chytila mne kolem ramen a přitáhla mě k sobě. Mlčela, ale i to mlčení bylo v jejím podání velmi výmluvné. Bála se, moc se bála, že přijde o svého syna.
„Těší mě, že vás poznávám, má drahá. Tolik jsem o vás slyšel a nyní mám konečně možnost poznat vás osobně. Je mi nesmírným potěšením.“ Muž v černém přišel až ke mně a políbil mne na hřbet ruky. Narovnal se, a pak si mě chvíli podezíravě prohlížel. Nedokázala jsem se mu dívat přímo do očí a tak jsem svůj pohled obrátila ke svému muži. Jeho oči byly plné něhy a lásky, sice se na mě možná zlobil, že jsem nezůstala v pokoji, ale nedokázal se zlobit dlouho. Pak mrknul a já na malinký okamžik uviděla ten strach, který se snažil v sobě skrýt. Nevěděla jsem, jestli má strach sám o sebe, nebo o mne.
„Hmm.“ Brouknul si ten muž, a pak se otočil a vrátil se k Adrianovi.
„Tak tedy, můžeme začít?“ Cecil odešel, a když se vrátil zpět, třímal v rukou malou mahagonovou, krásně zdobenou, krabičku.
Otevřel ji a mně se zastavilo srdce. Dvě lesklé zdobené dýky ležely na tmavě rudém lůžku ze sametu. Překrásně zdobený dřík byl vykládaný perletí a i čepel byla zdobena vyrytými ornamenty.
Adrian vzal mlčky jednu z nich a druhou podal svému protivníkovi. Ten se uklonil a poodešel o pár kroků dál.
„Do první krve?“ Zeptal se s nadějí v hlase Cecil.
„Na smrt.“ Řekl tvrdě Adrian a muž v černém mlčky přikývnul.
Liz mne vzala za ruku a odtáhla mne až ke dveřím. Cecil se jen spolu se dvěma v šedivém postavil ke stěně.
Muž v černém se usmál a ladným pohybem ruky naznačil Adrianovi, že je připraven. Adrian zavrčel a vrhnul se proti němu. Břity nožů se otřely o sebe a mně z toho divného zvuku naskočila husí kůže. Liz mi zmáčkla ruku, tak tvrdě, že sem vypískla bolestí.
Kroužili kolem sebe a dychtivě čekali na smrtelnou chybu toho druhého. Připadalo mi to jako morbidní tanec, který skončí velmi špatně, alespoň pro jednoho z nich. Adrian měl dlouhou dobu navrch, ale poté, co se muž usmál a polohlasně cosi francouzsky zašeptal, jakoby Adrian dostal kopanec do břicha. Zaváhal a schytal zásah nožem. Uprostřed hrudi mu nyní zela podlouhlá, krvácející rána. Krev se vpíjela do jeho trička a pomalu ho zbarvovala do tmavě ruda.
Chtěla jsem vykřiknout, ale nebyla jsem schopná vydat ze sebe jedinou hlásku. Adrian klesl na kolena a podepřel se paží o podlahu.
Muž si přiložil ostří k ústům a provokativně slízl z čepele kapky Adrianovy krve. Adrian se vydrápal na nohy, rána byla asi hlubší, než se zdálo. Potácel se.
Hlavou mi vířilo najednou tisíce myšlenek. Musela jsem mu nějak pomoci, ale jak? A pak mě něco napadlo. Pokud Adrian může čerpat energii ze mne, tak ať si ji vezme, kolik jen potřebuje.
„Adriane!“ Vykřikla jsem chrchlavě. Sama jsem nepoznávala svůj vlastní hlas. Podíval se na mne a tím dovolil protivníkovi zasadit mu další ránu.
„Není ještě při síle.“ Hlesla Liz a po tvářích jí stékaly slzy.
Ještě chvíli se prali. Rána střídala ránu a i muž v černém přišel o svou dokonalou fazónu, jenže Adrian byl viditelně unavený. Pot mu stékal po spáncích a krvavá skvrna se každou vteřinou zvětšovala.
A pak schytal poslední úder do čelisti a opět se ocitl na kolenou. Muž k němu přistoupil zezadu a vítězoslavně přiložil svůj nůž k Adrianově krku. Chytil ho za vlasy a zvrátil jeho hlavu dozadu.
Do háje, je pozdě, je pozdě. Adrian se naklonil tak, aby mi viděl do očí a já jen naznačila beze slov svými rty „miluji tě“ a kývnula, jako že si může vzít vše, co potřebuje.
Jeho pohled byl prázdný, ale jen do té chvíle, než mu došlo oč ho žádám. Přimhouřil oči, a pak mne doslova pohltil hloubkou svého pohledu. Vykřikla jsem, cítila jsem, jak mne najednou opouští všechna síla. Kdyby mi Liz nesvírala ruku, upadla bych bezvládně na zem. Takhle mne zachytila a položila si mou hlavu na svá kolena. Otočila jsem z posledních sil hlavu k němu, abych viděla, co bude dál. Jestli nepřežije on, nemá cenu, abych bojovala ani já.
Adrian se prohnul v zádech, jako by do něho narazila ohromná vlna. Nápor čehosi neviditelného, ale naprosto hmatatelného. Má životní síla jím projela a bylo to, jako by se napil mé krve. Vracela se mu barva a jeho rány se zavíraly. A pak, ještě než mohl jeho protivník udělat ten osudný pohyb a podříznout jeho bělostné hrdlo, vykroutil se rychlým pohybem z jeho sevření.
Muž chvíli nevěřícně zíral na svou hrst, plnou dlouhých černých vlasů, a pak už jen sledoval, jak Adrian zabodl svůj nůž až po čepel do jeho břicha. Adrian zvrátil hlavu a vydal ze sebe zvuk, podobný výkřiku raněného zvířete, když trhnul rukama vzhůru a rozpáral protivníkovi břicho od podbřišku až po jícen.
Nevím, jak moc síly musel použít, když přeřízl jedním pohybem hrudní kost. A ani mě to moc nezajímalo. Důležité bylo, že žil. Muž v černém, ještě chvíli stál a díval se na své ruce, svírající vyvrhnutá střeva. Když jejich kluzký, krvavý chumel dopadl na mramorovou podlahu, prapodivně to plesklo. Ten zvuk byl jen těžko přirovnatelný k čemukoliv jinému. Možná, když plácnete o zem mokrým hadrem, tak trochu. Zavřela jsem oči, jelikož tohle rozhodně nebyl pěkný pohled. Bylo mi slabo a dívat se do jeho sinalé tváře, jak s nevěřícným pohledem sleduje své vnitřnosti, prokluzující mu mezi prsty, to už bylo na mne trochu moc.
Ztěžka jsem polkla obsah žaludku, deroucí se mi vzhůru hrdlem. Nechtěla jsem ukázat tolik slabosti a pozvracet se tu.
Adrian ještě chvíli stál muži čelem a čekal, jestli se z posledních sil o něco nepokusí. Jenže, zkuste si bojovat, když musíte rukama držet vlastní orgány na místě.
Pak se sálem rozlehla dunivá rána, to jak se jeho bezvládné tělo sesunulo k podlaze. Oddechla jsem si, konečně je konec, konečně je to za námi.
Adrian odhodil nůž a vrhnul se ke mně. Vzal mi hlavu do dlaní.
„Abby, lásko, jak je ti?“ Přišlo mi to k smíchu. Kolik hodin vlastně uběhlo od té doby, kdy se mě na to ptal naposledy?
„Neptáš se mě na to, až příliš často?“ Zakuckala jsem se.
„Už se tě na to nikdy nezeptám, slibuji.“ Smál se a přes ten úsměv mu kanuly slzy. Zřejmě nepovažoval pláč za slabost a ani já ne. Pro dnešek byl tím, kdo přežil. Ten druhý tolik štěstí neměl.