Kniha Erebos - 24. kapitola

„Vstávej, Abby.“ Vydechl mi do tváře a pak mne políbil na špičku nosu.

„Ještě pět minut.“ Zavrtěla jsem se rozespale a přitáhla si deku mezi kolena.

„Klidně hodinu, lásko, ale už spíš skoro dvanáct hodin a měla by ses najíst. Nejedla jsi už tak moc dlouho.“

„Nechci krev, nechutná mi.“ Zamumlala jsem.

„Abby, Liz ti upekla kuře a brambory, voní to nádherně, ale pokud nechceš… hmm, sním to sám.“

Otočila jsem se čelem k němu a nasála naprosto úžasnou vůni čerstvě pečeného masa.

Usmál se, když viděl, jak mne ta vůně probrala k životu. „Pane jo, já mám děsný hlad.“ Vyhrabala jsem se do sedu a rozhlédla se po pokoji. Bylo tu uklizeno a na nočním stolku stál nerezový tác plný kousků kuřete a dozlatova pečených brambor.

„Tys uklidil?“ Vzala jsem do ruky půlku brambory a přivoněla k ní.

„No, trochu jsem se tu nudil. Spala jsi jako zabitá a tak jsem se rozhodl trochu poklidit.“

Kousla jsem si a najednou pocítila, jak se mi žaludek hlady svírá a prosí si další jídlo.

„Teda, jak dlouho jsem vlastně nejedla?“ Okusovala jsem křupavou kůžičku z ještě horkého masa.

Sedl si do tureckého sedu naproti mně a neskrývaně se bavil pohledem na mě. Bylo mi to fuk, tělo si žádalo živiny, hodně živin. V životě jsem nesnědla celé kuře, přišlo mi to až fyzicky nemožné, nacpat ho do sebe a ještě k tomu ohromnou hromadu brambor. Když jsem si olízla prsty, smíchem mu cukala ramena.

„A já nebudu jíst nic?“ Nasadil smutný tón a zkoumavě si prohlížel kupičku obraných kostí.

„To bylo i pro tebe?“ Projela mnou vlna studu.

„Ne, to je v pořádku, lásko. Už jsem se najedl. To vše bylo tvé. Bylo mi jasné, že budeš mít šílený hlad.“

„Ty,“ oblízla jsem si prsty a skočila po něm. Chytil mě a přitáhl k sobě. Stočil si mě v náručí a zabořil obličej do mých vlasů.

„Adriane?“ Zavrtěla jsem se netrpělivě.

„Hmm?“ Brouknul a mě na pokožce hlavy zastudil jeho dech.

„Co bude teď? Myslím dál. Co ti muži, co se bude dít?“

„No, počítám, že už vyrazili zpět, aby vyřídili, že já jsem ten, kdo nastoupí po mém otci.“

„Co ti vlastně řekl ten muž, když jsi s ním bojoval? Bylo to jako by tě nakopl.“

„Vycítil, co jsi zač. Byl velmi starý a asi už toho mnoho zažil. Prostě mu došlo, s kým má tu čest. Rozhodilo mě to, když mi řekl, že až skončí se mnou, vezme si do parády tebe. Musíš dávat větší pozor, koho si pouštíš k tělu.“

„Adriane?“

„Ano?“

„Kdy ti vlastně otec předá vládu?“

Uculil se. „Počítám, že až budu připravený. Taky musíme počkat, až se s tímhle prostředím srovnáš i ty.“

„Takže za dlouho?“

„Takže za hodně dlouho.“ Z jeho hlasu byla slyšet dobrá nálada.

„Kolik je vlastně hodin. Měli bychom vstát a…a, co budeme vlastně dneska dělat?“

Přitiskl se mi pánví na zadeček a já velmi tvrdě pocítila, co budeme teďka dělat. Nebyla jsem proti, po tak dlouhé době, kdy jsme si nemohli užívat náš vztah, jsem chápala, že to bude chtít nyní dohnat. I já to chtěla.

Dny ubíhaly pokojně a tak trochu líně, v Adrianově chladném náručí. Pomalu, ale jistě, jsem zapomínala na všechny ty bizardní a děsivé události, které se udály. Moc jsem chtěla zapomenout, ze všech svých omezeně lidských sil jsem se snažila dívat jen dopředu, ale i tak jsem se občas vzbudila s děsivým výkřikem. Adrian se přestal ptát, věděl, že mou odpověď stejně nedostane. Věděl, že mi prostě musí dát dostatek prostoru a času, abych se dostatečně vyrovnala s tím, kým nyní jsem, s mou novou rodinou i s prazvláštním, tak trochu mystickým, světem okolo.

Lhal mi, na krev jsem si nezvykla. Ještěže jsem ji nemusela pít tak často, jednou týdně, ale i to stačilo vrchovatě. Byl to takový náš rituál, vždycky se mi tu chvíli po snažil nějak zpříjemnit. Rozmazloval mne a já se nechala, nebránila jsem se všem těm drobným radostem, které mi poskytovalo jeho bohaté zázemí.

Jaro přišlo ze dne na den. Jeden den byly kolem domu dvou metrové závěje, a pak den druhý vypuklo jaro celou svou silou. Sníh odtál během dopoledne, kdy se rtuť teploměru vyšplhala ke dvaceti stupňům a odhalil tak nejisté, bledé výhonky jarních kytiček, které se snažily prodrat za světlem skrz zmrzlou hlínu a zbytky sněhu.

Jak říkal můj muž, nikdo na něho nespěchal, abychom se plně zapojili do upířího společenského života. Možná to bylo způsobeno i tím, že vnímali čas trochu jinak, mnohem uvolněněji než normální smrtelníci.

Jason zatím zůstával v Americe a tvrdil, že odjede hned, až se v Evropě zapomene na Adrianův vítězný souboj s oním mužem v černém, který, jak jsme se dozvěděli až později, byl opravdu váženým členem jednoho z tamních klanů.

Adrian svého bratra toleroval, i když někdy pouze se zaťatými zuby, to když si Jason pustil neuváženě pusu na špacír, a pak z něho padaly velmi zajímavé informace o minulosti mého manžela.

Cecil odjížděl každé pondělní ráno do města a vracel se s pátečním setměním. Liz byla šťastná, že má kolem sebe zbytek rodiny a dávala to blaženými úsměvy najevo při každé vhodné i méně vhodné příležitosti.

Konečně jsem mohla s klidným srdcem prohlásit, že jsem šťastná. I když občas sluníčko zahalil mrak, vždycky se znova objevilo na obloze a s ještě větší intenzitou vnášelo radost do mého života. Snažila jsem se nemyslet na věci, které mě obvykle rozesmutněly. Nemyslet na otce, kterého jsem už několik dlouhých měsíců neviděla, nemyslet na poslední hádku s matkou, nemyslet… Měla jsem jeho a zapomínat v jeho chladném objetí bylo tolik sladké.

„Abby.“ Jeho tesáky mne polechtaly na zadečku, a když mezi zuby jemně stiskl mou kůži, se smíchem jsem vyjekla.

„Už jsem vzhůru, už nespím.“ Převrátila jsem se na záda a na špičce nosu mne zastudily jeho ledové rty.

„Já vím, ale upřímně, kdo by odolal?“ Uculila jsem se a protřela si spánkem zalepené oči.

„Abby, volal mi otec, měl bych zajet do práce, potřebují nějakou právnickou radu.“

Nesouhlasně jsem nakrčila nos.

„Můžeš jet se mnou, nebo tu počkat, budu do odpoledne zpět. Nejpozději navečer.“

Líně jsem se zahrabala hlouběji do peřin. „A kolik je hodin?“ Mrkla jsem k oknu, jenže přes těžké sametové závěsy neprosvítal ani paprsek světla.

„Je brzy, ale čím dřív vyjedu, tím dřív se vrátím.“

Chvíli jsem bojovala sama se sebou, ale při představě toho, že vylezu z vyhřáté postele, a pak pojedu někam mrazivým březnovým šerem, jsem se otřásla.

„Nikam se mi nechce.“ Zamumlala jsem a přetáhla si okraj deky vzdorovitě přes hlavu. Už si zvykl na mé klackovité, místy až pubertální chování. Ono soupeřit s jeho stoletou, těžce vypilovanou, klidnou a zdvořilou povahou bylo nemožné a tak jsem to vzdala. Bral mě s láskyplným nadhledem, se kterým shlížejí prarodiče na svá vnoučata. Jeho věk prostě neodmyslitelně patřil k jeho povaze a tak nějak dodával jeho chování moudrost, která kouká přímo z očí starým pánům, sedícím v parcích na lavičkách, s pytlíky se zrním a krmícím hladové holuby.

„Mám ti z města něco přivézt?“ Vylezl z postele a pod peřinu pustil závan ledového vzduchu z pokoje.

„Šunkovou pizzu s mozzarelou.“ Zašeptala jsem do polštáře.

Zmizel v koupelně a po pár nekonečných minutách se nade mnou skláněl oblečený a čerstvě oholený. Voněl kořeněnou vodou po holení a třezalkovou zubní pastou.

„Myslíš, že zvládneš vylézt z postele, než se vrátím domů?“ Odhrnul deku a políbil mne za ucho.

„Ne, počkám tu na tebe.“

Usmál se a skoro neslyšně se vytratil z pokoje.

Ještě na moment jsem usnula, než jsem se úplně zmatená a rozespalá probudila sama v naší posteli. Jeho odchod se mi zdál spíše jako sen, ale to, že nyní neležel vedle mne, mě utvrdilo, že se mi to opravdu nezdálo.

Než odešel, pustil ještě topení a tak, když jsem zkusmo vystrčila nohu zpod peřiny, byl už pokoj příjemně vyhřátý. Dala jsem si rychlou sprchu a udělala celou tu řadu ranních činností, které člověk dělá, aniž by nad nimi nějak zvlášť přemýšlel.

Oblékání jsem také nevěnovala moc pozornosti a přemýšlela nad tím, co vlastně budu dělat. Adrian byl pryč a já měla strávit celý den sama. Když jsem trávila sama čas posledně, málem mě to stálo mé lidství. Bude možná bezpečnější nebýt samotná. Vyrazila jsem dolů na snídani a mlčky poslouchala dvorný hovor Liz a Jasona. Bavili se o připravované jarní slavnosti a o tom, jestli dorazí všichni pozvaní a o spoustě jiných věcí, které šly mimo mě.

Pozorovala jsem Jasona a musela uznat, že pobyt doma na něho má blahodárné účinky. Začal stále častěji nosit obyčejné rifle, i když svých provokativních upnutých triček se vzdát nedokázal. Možná mi k němu opravdu více seděly jeho červené kožené kalhoty, takhle vypadal moc normálně, tedy na Jasona.

„A co budeš dneska dělat ty, švagrová?“ Naklonil se ke mně přes stůl a podepřel si rukama bradu.

Cukla jsem rameny a napila se horkého čaje. Popravdě neměla jsem ani tušení, co s načatým dnem.

„Co říkáš projížďce na koních?“ Samolibě se usmál a mrknul na mě.

Zamračila jsem se, asi by nemělo cenu říkat, že jsem na koni v životě neseděla.

„Adrian neskutečně miluje koně, asi mu velice chybí, že teď nemá vůbec čas na svoji oblíbenou kobylku.“ Za ten pohled, který mi věnoval, bych mu nejradši šlápla do úsměvu.

„Jasně, jen se půjdu trochu víc obléknout. Přeci jen nejsem upír jako ty.“ Oplatila jsem mu stejně příjemným tónem.

Liz to nevnímala, nebo možná jen dělala, že neslyší, o čem tu mluvíme a hlavně jakým stylem. Kdyby tu byl Adrian, asi by zakročil, nebo by bratra usadil nějakou dobře mířenou poznámkou, on tu ale nebyl. Byla jsem jen já a Jason.

„Takže tě čekám ve stájích, švagrová. Osedlám ti nějakého mírného a dobře ovladatelného koně. Nechceme přeci, aby ses nám zranila.“ Dávka pohrdání, kterou mě nyní častoval, byla skoro neúnosná.

Vstala jsem od stolu a poděkovala Liz za snídani. Na něho jsem se ani nepodívala, než jsem se otočila a odkráčela do pokoje.

Vzala jsem si vysoké boty a zimní bundu. Sluníčko už sice hřálo, ale stejně by mi mohla být zima. Mobil jsem položila na stolek vedle postele. Mohl by mi vypadnout a rozbít se. Vlasy jsem stáhla do uzlu a nasadila si oblíbenou čepici s černým netopýrem. Nevypadala jsem nijak kouzelně, ale co, nejdu přeci na módní přehlídku.

Jason už na mě čekal. Jeden kůň byl přivázán u stájí a druhý poklidně stál vedle něho.

„Tohle je Adrianova kobylka. Je to zlatý kůň, je hodná a snese naprosto každého.“ Pohladil černou kobylu po nozdrách a ona si hlasitě odfrknula.

„Dobře, pokud je hodná.“ Opatrně a s největší obezřetností jsem se přibližovala k tomu majestátnému zvířeti. Nikdy jsem u koně takhle blízko nestála. Kdyby to bylo slůně, věděla bych, co dělat, ale tohle slon rozhodně nebyl.

„Pomůžu ti nahoru, a pak můžeme objet zahradu.“ Jason mi pokynul, abych přišla ještě blíž. Pohladila jsem kobylku po boku, protočila oči a nesouhlasně uhnula zadkem do boku. Nezdála se mi moc klidná, ale já se v koních přeci vůbec nevyznám. Kopytem začala nervózně rozhrabovat trávník.

„Není jí nic?“ Couvla jsem o krok.

„Ale vůbec ne, jen se ohromně těší, proto je tak neklidná.“ Mávnul rukou Jason a chytil mne kolem pasu. Jeho „pomůžu ti nahoru“, bylo ve skutečnosti to, že mě jako malé dítě vysadil do sedla. Při své výšce s tím neměl nejmenší problémy.

„No vidíš, jak ti to jde.“ Zazubil se Jason a pak vyprsknul smíchy. Tak tak jsem zvládla navléknout nohy do třmenů a chytit otěže, a kobyla se pode mnou řehtajíc vzepjala a já se jí chytila kolem krku. Když pak dopadla zpět na všechny čtyři, zabrala kopyty, až kolem nás drny lítaly a klusem to vzala skrz pozemek zahrady, rovnou směrem k lesu.

Jason za mnou cosi pobaveně pokřikoval, jenže já měla právě práci s tím, nenechat se shodit. Objala jsem ji tak pevně, jak to jen šlo a radši jsem zabořila obličej do její hřívy, než abych sledovala stromy, které se kolem nás nebezpečně míhaly. Nohy jsem sevřela kolem její široké hrudi tak, až jsem měla stehna jako v ohni, ale měla jsem nepříjemný pocit, že když povolím, spadnu.

Srdce jsem měla strachy až v krku a tiše jsem skrz zaťaté zuby proklínala Jasona. Tak jestli tohle přežiju, tak ho uškrtím. Nevím, jak dlouho jsem se zuby nehty držela v sedle, ale když černou, hrubou srst zvířete zalil pot, nadzdvihla jsem radši hlavu. Ostrý, štiplavý zápach koňského potu mne šimral v nose a já se snažila víc posadit, abych byla obličejem co nejdál od jejího těla.

Když však běží kůň nekontrolovaně lesem, je asi rozumnější držet se co nejníže, jenže to mi jaksi zapomněli říct. Přes čelo mě švihla větev a kolem mne se během vteřiny setmělo. Nejasně jsem vnímala, jak pouštím tvrdou kůži otěží a padám nazad. Nohy se mi vysmekly ze třmenů a já ztratila tělesný kontakt se zvířetem, na kterém jsem ještě před zlomkem okamžiku seděla. Rána střídala ránu, když jsem tvrdě dopadla na zem a praštila se o mohutný kmen starého, uschlého smrku. Tlustá vrstva jehličí sice ztlumila můj pád, ale náraz do stromu mi to plně vynahradil. Ještě jsem nejasně vnímala ostrou bolest nohy a teplý pramínek krve, který mi stékal po čele, kolem nosu, přes rty, a pak tenounce odkapával z hrany mé čelisti na zem.

Jediné, co jsem si ještě stihla uvědomit, než jsem plně ztratila vědomí, bylo, že i přes vliv šoku, cítím každičký škrábanec a každou tržnou ranku.

K sobě jsem přicházela pomalu. Jako by v záblescích jsem začínala vnímat, co se děje okolo. Nemohla jsem popsat, která část těla mne bolela nejvíc, asi jsem byla obražená celá. Svět kolem byl tmavý a rozmazaný. Když jsem zaostřila, byl už jen tmavý. Těžko říct, jak dlouho jsem byla mimo, ale byla už tma. Vzhledem k tomu, že se obvykle smívalo kolem sedmé, byl už asi večer. Ležela jsem jako mrtvola, natažená na zádech a mlčky zírala do temných korun stromů nade mnou. Pootočila jsem hlavu, abych se rozhlédla. Ležela jsem skoro na okraji paseky. Měsíc svítil v úplňku a zaléval tak palouček studeným, stříbřitým světlem. Být tu za jiných okolností, dalo by se toto místo nazvat romantickým. Jenže pokud ležíte polomrtví, krvácející a úplně sami uprostřed liduprázdné pustiny, dá se o té romantice docela slušně polemizovat.

„Do háje.“ Zaúpěla jsem a postupně zkoušela pohnout rukama a nohama. I když to bolelo jako čert, šlo to. Opatrně jsem si sáhla na ránu na čele. Celý obličej jsem měla lepkavý od zasychající krve. Roztržená kůže byla ošklivě rozšklebená a pořád ještě krvácela.

Přetočila jsem se na břicho a vykřikla bolestí, když se mé tělo naráz převalilo. Byla jsem neobratná a nemírnila ten pohyb rukama. Ostrá bolest v hrudníku mi skoro znemožňovala dýchání. Lapala jsem po dechu a mezi hlasitými vzlyky si nadávala. Kdyby mě teď někdo sledoval, asi by se pobavil. Já se ale nebavila. Byla mi neskutečná zima a díky obraženinám a ztrátě krve, jsem byla slabá a nasmrt unavená.

Po centimetrech jsem se doplazila ke kmeni a za hlasitého sténání a nadávek na Jasonovu adresu se vyhrabala do sedu. Rozražená hlava začala opět krvácet a tak jsem ránu stáhla šálem, který jsem díky bohu měla omotaný kolem krku.

Připadala jsem si jako naprostý pitomec. Copak jsem opravdu neschopná vyvarovat se malérů, když mne náhodou Adrian nechá chvíli samotnou?

Oči se mi klížily únavou, ale zuby mi drkotaly tak, že bych stejně neusnula. Kromě toho se mi dělalo na zvracení, a pokud je to otřes mozku, neměla bych usínat. Měla bych se ze všech sil zůstat vzhůru.

Něco se za mnou mihlo a vstoupilo to pomalu na kraj paseky. Chtěla jsem už zajásat, že mě Adrian našel, ale včas jsem si to rozmyslela a přitiskla se víc do stínu. Tohle nebyl Adrian, nebyl to vlastně vůbec člověk, ani upír to nebyl.

Mohutné chlupaté stvoření kráčelo nejistě a houpavě na svalnatých pokřivených nohách. Vypadalo to, jako kdyby pro něho chůze po dvou byla spíše nepřirozená a hodně namáhavá. Ruce, dalo-li se to nazvat rukama, byly vůči zbytku těla nepřiměřeně dlouhé. Měl podobné proporce jako gorila. Jenže tohle nebyla opice. Mezi svalnatými ochlupenými půlkami jeho pozadí se majestátně pohupoval dlouhý, chlupatý ohon. Tělo vypadalo takhle zezadu velmi mohutně a svalnatě, i když bylo celé pokryto hustou dlouhou srstí. Relativně útlý pas se rozbíhal do širokého, pevného hrudníku, na nějž navazovala robustní ramena. Krátký, svalnatý krk nebyl skoro rozpoznatelný, a když se zvíře otočilo z profilu, zahlédla jsem dlouhou protáhlou vlčí hlavu. Vypadalo to jako prapodivná, bizardní postavička z levného, béčkového hororu. Jen jsem doufala, že já nebudu ta ukřičená holka, co celý film nezavře pusu a na konci skončí pomalou, bolestivou a dosti brutální smrtí.

Zvíře pozvedlo hlavu k plnému kotouči měsíce, a pak otevřelo mordu, aby dlouze a hlasitě zavylo.

Připlácla jsem si vystrašeně dlaň na ústa, snažíc se tak, co nejvíce ztišit můj přerývaný dech.

Jenže bylo pozdě, otočil se čelem ke mně a začichal. Nasucho jsem polkla. Takhle zepředu se dalo stoprocentně říct, že se jedná o samce. Jeho hruď a svalnaté ploché břicho byly osrstěny pouze spoře. Mezi nohama se mu pohupovaly mohutné a plně vyvinuté genitálie. Co zezadu skryly dlouhé chlupy, jevilo se z tohohle pohledu ještě děsivější.

„A sakra.“ Vydechla jsem a vzpomínala na nemnoho hororů na téma vlkodlak, které jsem měla tu čest vidět. Kupodivu ani v jednom nevypadali vlkodlaci takhle.

Zvíře zavětřilo a podpírajíc se o dlouhé svalnaté paže se pomalu blížilo směrem ke mně. Jistě, musel cítit tu spoustu krve, a kdo by odolal tak snadné a krvácející kořisti?

Pohyboval se divně, jako by ani neměl v těle kosti, nebo jako by měl klouby na místech, kde je lidé, ani vlci nemívají. On nebyl ani jedno z toho.

Už jen pár kroků ho dělilo od mého úkrytu. Už jsem dokonce mohla slyšet jeho dech, cítila jsem pach jeho srsti. Byl tu. Otřel se bokem o kmen a já se napjala, v očekávání toho nejhoršího. Jen doufám, že to nebude ani pomalé, ani brutální.

Pevně jsem zavřela oči a sevřela ruce v pěst. Čelist mne bolela, jak pevně jsem ji zatínala. Ať už se bude dít cokoliv, nebudu křičet. Zatajila jsem dech, když jsem vzadu na krku ucítila vlhký a horký dech.

Páchl opravdu jako pes. Jako pes, který prožil celý život v lese.

Vmáčkl mi svůj čumák do vlasů, a pak se ozvalo tlumené zavrčení. A je po mně, opakovala jsem si v duchu a čekala na ostrou bolest, oznamující mi, že se jeho zuby noří do masa na mém krku. Nedělo se však nic, jehličí zašustilo, a pak se mého obličeje dotkl vlhký a slizký vlčí jazyk. Olizoval mi krev z tváře, jako by mne chtěl očistit. Dýchal mi do obličeje a mně se dělalo na zvracení. Kdybych nebyla tak slabá, snad bych ho od sebe i odstrčila.

Odvrátila jsem se od něho, i když tím jsem mu nastavovala svůj nechráněný krk. Polkla jsem a přála si, aby už to neprodlužoval, aby to skoncoval rychle.

A pak mou hlavu uchopil do svých mohutných drsných dlaní a praštil se mnou dozadu. Než mne obklopila temnota a pohltila mou mysl, stihla jsem se ještě mírně usmát. Nebudu při vědomí, umřu bezbolestně.