Dopisy 1

22.3.2006

Milý Olivere,
už je to rok. Bojím se o tebe stále stejně jako první měsíc. Vím, že ty se nedáš a vím, že další rok uteče jako voda. Myslím na Tebe. Dnes a denně. Jak se vlastně máš? Píšeš najednou jen stručně a krátce, čím to je? Dnes jsem byla s Naty a s paní Hofmanovou na Matějské. Nechtělo se mi tam, ale neustálé přemýšlení a hloubání doma nad detaily, mě už začínalo pomalu zabíjet. Moc na Tebe myslím. Kdybys věděl jak moc mi chybíš. Ráda bych Tě objala a pověděla Ti, jak moc Tě mám ráda, ale dobře víš, že nemohu přijít. Možná proto nepíšeš. Nejspíš se na mě zlobíš a už nechceš, abych Ti psala. Bojím se všeho a všech. Není tu nikdo, kdo by mi doopravdy pomohl. Píši Ti to pořád a ty mi pořád odpovídáš stejně. Co mám ale dělat doopravdy? Jak s tím vším mám vlastně žít? Začínají mě napadat různé myšlenky. Mám to skončit? Chtěl bys abychom to skončili spolu? Jsem tak hloupá, že Tě tímto zatěžuji, ale s kým o tom mám mluvit, když ne s Tebou? Budu Ti psát co jsem dělala celý den ano? Dnes jsem byla s Naty a s její maminkou na té pouti. Nechtěla jsem jít na žádnou atrakci, víš že by mi to nedělalo příliš dobře. Nakonec jsem ale byla na autodromu. No jen si to představ. Moc by se Ti to líbilo. Byly jsme tam v podvečer a světla jasně zářila do šera. Myslela jsem na Tebe, pořád myslím. Jinde jsem nebyla, protože jsem se moc bála. Ale jedla jsem cukrovou vatu a pila ledovou tříšť. Bylo to moc milé, že mě s sebou Natálie vzala. Kdybys ji jen viděl, ona je mnohem odvážnější než já. Byla na spousty atrakcích, prý je to adrenalin. Mě stačí pomyslet na Tebe a už mám adrenalinu až až. Přála bych si, abys mi napsal. Možná se zlobíš a já se bojím. Napiš mi prosím alespoň, abych věděla jak se Ti daří. Přála bych si vědět, proč mi nepíšeš a jestli se Ti něco nestalo. Nikdy bych si to neodpustila. Brzy se ozvi.
S Láskou, Tvá Daniela