Noc pro tři cizince

Z vrchního šuplíku mohutného stolu vyndala bílý list papíru. Položila ho před sebe a zadívala se na rám vyvzdychaného okna. Komíhavý plamen svíčky osvětloval utichlý pokoj a čaroval na zdech s němými stíny. Mezi své tenké prsty vzala peru a sklonila půvabnou tvář nad dopisní papír.

///
Drahý Michaeli,
tak ráda píši zamilované dopisy. Tak ráda nechávám slova, jež vychází z té nejhlubší hlubiny mé duše, plynout po listu papíroví. Zanechávat stopu svých pravých citů provoněnou inkoustem…tak ráda bych teď psala krásné verše o nás dvou. Nemohu…
Vím, že se na dívku nesluší oponovat svému milému. Měla bych Ti jen psát o svém srdci, plném lásky k Tobě. Ale srdce bolí. Křičí a krvácí při čtení řádků, jež voní po Tvém inkoustu. Prosím, buď po přečtení mé odpovědi shovívavý. Nech svou zlost odejít při nočních můrách. Otevři ji okno a dívej se, jak zčeří hladinu zelených trav. Nenech svou zlost ošálit Ti mysl Vzpomínej na den, kdys spatřil mé oči a můj skromný šat vprostřed poledne v zahradě s tenkými cestami. Nech svou mysl vyplnit vzpomínkami, snad pomohou Ti zapomenout na zlost.
Kdybych jen mohla odepsat na dopis od Tebe ano. Napsala bych ho velkými písmeny a do obálky nasypala trochu vanilky.
Ty však nevíš, kdo jsem. A také nevíš, že nemohu být jiná. Alespoň prozatím ne. Svým pohledem musím plnit nádoby prázdných duší. Svými vlasy musím plést havranům křídla, když dívají se z větví. Svými pažemi musím objímat ráno v cizincově noci.
Snad chtěl tomu osud, abych spatřila Tvé hluboké oči, ve kterých by i pavouci zapomněli splétat sítě. Abych schoulená ve Tvém klíně nacházela nové cesty životem, zapadanými lotosovými květy.

Proč Tvé srdce poroučí? Ptám se Tebe, ačkoliv tuším, že odpovědi se nedostalo ani Tobě samému…

Tak ráda bych se rozběhla do Tvých stop a třeba i zemřela v ranním vánku nad útesem. Ale nemohu. I ty sám jsi cizincem. Sic tím nejznámějším, sic tím nejstálejším. Tak jen pochop mé rozhodnutí.

Nemohu s tebou odjet, ač srdce mi v těle přikazuje opak. Teď ještě nemohu. Mé místo je stále tady.

Zůstávám.

Prosím nezapomeň.

Srdcem navždy Tvá
///

Ze svých bělostných lící setřela slzy a odešla od stolu. Za rudým paravánem nabídla nahotu svého těla stínům zdí. Musela se připravit.


...........

Nadmíru osvětlený pokoj se prohýbal pod tíhou slov cizinců. Řešily se věci o válce, jež je podle přítomných naprosto nutná, řešila se zahraniční politika, jež je vždy špatná. Občas se ozval hluboký smích s hrdelním přízvukem, který byl, spíše než reakcí na pobavení, upozorněním na autorovu přítomnost.
Stoly byly pokryté pravým hedvábím. Broušené sklenice se v umělém světle třpytily jako ranní rosa na pražcích kolejí. Mísy naplněné ovocem křičely přeplněností a nechávaly svou svěžest a čerstvost vyprchávat bez boje.

Lao se podívala do očí svého společníka, který si ji mohl pro dnešní večer dovolit. Byl nervózní a uhýbal pohledem do všech stran, jen aby se tomu jejímu vyhnul. Pro Lao to bylo dobré znamení. Nejspíše zde byl poprvé. Možná byl z dalekého západu, možná tu jen někoho znal a nechal se přemluvit k ozkoušení. Její kráse a způsobům odolal málokdo. Jemným pokývnutím hlavy se ho beze slov zeptala, zda je vše v pořádku a on, neznaje způsoby, otočil hlavu ke zbylým mužům. Snad se před ní schovával.

Světla se ztlumila a Lao povstala. K překvapení většině mužů prošla uličkou mezi jejich pohodlím a uctivým způsobem odcupitala do prostor v samotném středu místnosti. Pokoj ztichl a dal tak odpočinout zdím od nekonečných debat. Nenápadným pohybem ruky vyndala ze splývavého šatu zdobený vějíř. Tušila, že to nepatřilo ke slušnému chování, ale ona byla již tak zkušenou, že toto zaváhání nevzbudilo mezi ostatními žádnou pozornost.

Všem přítomným se pak do uší vlily první tóny písně. Lao spojila svůj vnitřní klid s melodií a nechala se ji unášet ve víru vznešených pohybů. Jemná a drobná dlaň probouzela vzdušné vlny a nechala jimi potřísnit všechny přítomné. Chvění vějíře v její dlani zas zvalo motýli a ptactvo, aby svými neviditelnými křídly ovívali tváře očarovaných mužů….

Když dotančila, poklonila se drobným klesnutím hlavy a zmizela ve dveřích, jako mizí květy leknínů na noční hladině. Krátkou chvíli počkala a nechala své ruce dotančit v tichu venkovních prostor. Vrátila se na první slova, jimiž se opět počala vyplňovat prázdnota dnešních hostů. Přisedla zpět ke stolu, kde na ni čekal cizinec s tmavými vlasy. neznaje způsobů a zvyklostí, naklonil se k její šíji a nervózním hlasem pochválil taneční vystoupení. Lao jen přikývla a pohledem zmizela ve vlnách kolegyně, jež jíi vyměnila na postu tanečnice.

Noc plynula pomalu. Konverzace, která u stolu skončila u rodinných problémů a nevybíravých řečí o přítelkyních a manželkách, donutila Lao přemýšlet o dopisu, jenž se líně povaloval v bezpečí domova. Slova, vyplňující tělo dopisu, nevěděla nic o své vážnosti. Jen si tam ležela a nechávala se hladit měsíčním světlem, okradeném o svou sílu vyplní zavřeného okna. Možná by jen měla odjet…

Když půlnoc ztrácela na lesku s další přibývající hodinou, Lain cizinec, značně posilněn místním pitím, se opět naklonil k její šíji a pošeptal ji do ucha místo setkání, které mu s největší pravděpodobností poradil jeho přítel. Lao se zvedla, tradičním způsobem poděkovala všem za večer a vyšla ze dveří do teplé noci. Za svými zády nechala tíživost situace a drobnými krůčky vešla do blízké zahrady.

Olistěné koruny stromů zívaly tmu z větví na úzkou cestičku. Lao polykala vzlyky noční oblohy s čerstvým vzduchem. Se srdcem, obtěžkaným vzpomínky na toto místo, s myšlenkami na svého milého, jenž čeká na odpověď, došla až na rozcestí, kde se proudy cesty rozdělily v deltu možnosti. Posadila se na nízkou lavici, zavřela oči a nechala na sebe dýchat spící růže.
„Taková krásná dívka a je zde sama?“ Lao s leknutím otevřela oči a spatřila drobnou stařenu, sedící vedle ní s poklidně složenými dlaněmi v klíně. Neznala ji. Avšak, z nějakého důvodu byla její přítomností potěšena.
„Je krásná noc, to já se jen topím v té nádheře,“ odpověděla staré paní a nepřestávala pozorovat její kůži, která vypadal mladě.
„Jsi jen skromná dívka. Vidím, že dokonce budoucnost je přikloněna na tvou stranu.“ Výjimečná róba, zdobení i nalíčení prozradily o Lao vše.
„Jen tu čekám,“odmlčela se. „Jen tu čekám na příchod jednoho muže.“
„Ale přeješ si, aby přišel někdo jiný, nepletu se?“ Otázka Lao překvapila.
„Ač nevím, kolik toho o mě víte, máte pravdu.“
„Neboj se, děvče, nejsem žádná kouzelná bytost, která ti byla přidělena když sis v kolíbce hrála se svými prstíky. Jsem obyčejnou ženou, která si ráda povídá za krásných nocí. A vidím, že tvé srdce křičí a nejraději by uteklo pryč. To nejsou čáry, jen obyčejné pochopení. I já jsem byla mladá.“
„Jistě, snad každý byl jednou mladý.“ Usmála se na stařenku. V potemnělé zahradě na ni působila uklidňujícím dojmem.

Chvíli bylo ticho. Obě ženy se dívaly na navlhlou půdu, pokrytou zeleným kobercem.

„Jsi gejšou, děvče. Jsi tou, kterou by chtěl každý, ale jen málokdo ji může mít doopravdy. Nevzdávej se té výsady. Život ti přinese ještě spoustu dní, které bys nechtěla nechat uniknout mezi prsty, jako stuhu milovaného lampiónu. Ani řeka nemůže téct do kopce, i kdyby sebevíc chtěla. Jejím osudem je být řekou se všemi úskalími. Ale až si ta řeka všimne ladnosti těl ryb, pro něž je celým vesmírem, bude řekou ráda a nechá i tebe v sobě plavat za svými sny.“
„Ale on,“ Lao nestihla dokončit svou větu. Žena se zvedla a podívala se na ní dobrosrdečným pohledem.
„I on je řekou, nech ho téct svým proudem.“ Usmála se na Lao a pomalým krokem odcházela po hřbetu spící cesty.

Lao kývla jejím směrem a s nepatrným úsměvem se vydala naproti svému dnešnímu cizinci, aby mu svými vlasy připomněla jemnost ženy.


...........

Michael odcházel ze svého domu. Popůlnoční usrkávání dveří tmy zpod prahů ho nenechalo usnout. Věci měl sbalené, stále čekal na odpověď. Čekal na ní. Chyběla mu její vůně, s níž uměla kouzlit všem mužům na nahém těle. Chyběly mu její rty, s nimiž slíbala čestnost ze rtů cizinců. Chyběla mu ona, jež svými bříšky prstů probouzela čajové lístky za brzkých svítání.

Vyšel do ulice a zamířil do nedaleké zahrady, kde ji poprvé spatřil.


U objímajících se stromů potkal stařenku, která se na něj usmála. Neznali se. Ale její úsměv ho pohladil….