Nejen nemocné srdce

,,Mami, tati já jdu za Símou.´´ Ani se neotočili.
,,Ale jistě, vrať se nejpozději o půl desáté a dej pozor při přecházení. Ahoj´´ ,,Jo, jo neboj. Čau.´´ Zavřela jsem dveře abych je ničím nerušila a šla se obout. Jakmile jsem byla obutá, otevřela jsem a hned za sebou zavřel adveře. Klíče mám u sebe, takže až se budu vracet, snad nikoho nevzbudím. Síma bydlí o tři baráky dál než já, takže jsem u ní byla za chvilku. Zazvonila jsem a znervózněla. Nic se nedělo. Zazvonila jsem podruhé. Najednou jsem uslyšela veselý smích z jejich zahrady. Šla jsem k brance vedoucí do jejeich zahrady a zavolala: ,,Hej Símo, čeká tu Ježíšek!´´
Ozval se veselý smích a ještě radostnější hlas: ,,Co by tu dělal Ježíšek v půlce června? To miteda vysvětli Julčo!´´ Sotva to dořekla, objevila se u branky a padla mi kolem krku.
,,Čau, co ti bylo celej tejden? Nezavoláš, nenapíšeš, to se dělá kámošce? Ke všemu nejlepší?´´ Najednou se zarazila. Po tvářích se mi kutálely další slzy.
,,No tak, Juli, vždyť jsem to tak nemyslela, nebreč.´´ Chvíli trvalo než jsem byla schopná promluvit. Slova zněla možná trhaně, ale nějak ,,uklidnit´´ jsem ji musela.
,,To není kvůli tobě Simi, víš já... Prostě zjistili, že mám rakovinu.´´
,,Ty si ze mě děláš srandu, že jo?´´
,,Ne, bohužel. Byla bych ráda, kdyby to byla sranda, jenže bohužel...´´
,,Panebože, ne...´´ Byla to spíš prosba, ale já věděla, že ani ta mému zdravotnímu stavu nepomůže. Pevně se mě chytila a slzy jí stékaly z očí.
,,No tak nebreč, pojď sednem si na lavičku.´´ Na odpověď jsem nečekala, stejně bych se jí nedočkala a rovnou ji vlekla k lavičce. Sama si sedla. Alespoň sedm minut brečela a já ji konejšivě hladila po vlasech. Chudák, bere to ještě hůř než jsem čekala...
,,Já nám dojdu pro něco k pití jo?´´ Od pláče byla celá ochraptělá a proto jsem ji chtěla ušetřit od dalšího mluvení.
,,Jo, klidně.´´ Neklidně jsem se na ní dívala. Ušla pár kroků a skácela se k zemi. Nejspíš omdlela. Běžela jsem k ní a popleskala ji po tváři.
,,Hej Símo, prober se, vstávej.´´
Nereagovala...