Lásko voníš vždycky

Stála jsem na nádraží. Byla jsem nervozní jakobych ho měla vidět poprvé. Z práce jsem skoro běžela jak jsem se těšila. Konečně se vrátí. Jenže teď jsem na nádraží. Čekám na vlak od Prahy. Konečně se po celých třech měsících vrátí z Kosova. Můj Radim.
Když odjížděl pamatuji si jak mě všechno strachy svíralo. Jen co jsem ho vyprovodila rozbrečela jsem se. Těch deset minut než přijel vlak se strašně vleklo. Pořád jsem si přerovnávala sukni a kousala si své gelové nehty za 500kč. Hlasí ho hurá. Vlak za chvilku dorazí. Jak asi vypadá snad moc nezhubnul. Každý večer jsem posílala smsku za dvacku. Ta dvacka pro mě byla jako nic. V bílé sukýnce a růžovém tričku si mě kde kdo prohlíží. Občas okolo projde nějaký chlap. Cítím na sobě jeho pohled. Hurááááá. Křičí ve mě všechno. To se Radimovi snad taky budu líbit. Zlatě když semnou byl doma. Sice se každý den vracel vyčerpaný po těch jejich tůrách s výzbrojí ale pořád jsem ho měla na očích. I jeho první seskoky padákem pro mě byli čajíček o proti tříměsíční misy. Už ho vidím. Ve vojenské uniformě se ke mě prodírá davem. Snědý brunet s čokoládovýma očima. Nedá mi to a vrhnu se za ním do davu. Jen co vyjdeme trochu stroze mě políbí.
,,Jsi v pohodě?" Zarazím se.
,,Já, já jo ale nelep se na mě tak zlato. Smrdím a jsem špinavý." Omluvně ze sebe vykoktá a dodá rozpačitý pohled a já se na něj štěstím vrhnu.
,,Lásko ty voníš vždycky." S chutí jsem vdechla tolik známou vůni vojenských věcí, benzínu a jeho parfému.