Lovestory

Věnování

Tento příběh věnuji své blízké přítelkyni Pavle Tomanové, kde díky jejím přípravám na bakalářku a jejímu vlastnímu energickému a zároveň lehce romantickému přístupu k životu, jsem stvořila hlavní myšlenku díla. Pavla mě v mé myšlence podporovala a tady je výsledek...
Velkou inspirací mi ale byla i má sestřenka Eliška Miřatská, kterou bych tímto chtěla povzbudit, že existují i příběhy s dobrým koncem...

Vám oběma patří velký dík.

Klára Birkášová











Láska je mocnější než jakákoli síla a moudřejší než filosofie.
(Oscar Wilde)
Úvod

Máte někdy pocit, že vás někdo sleduje, i když jste na onom místě sami?
Neviditelné oči, které ve vás vyvolávají tu nepříjemnou stísněnost hraničící s paranoiou?
Logicky ovšem tyto pocity zaháníte úvahou, že pokud jste sami, není možné, aby vás někdo sledoval, protože duchové jsou přeludem dětské fantasie – pohádek. A vy přece už nejste dětmi, na pohádky nevěříte a strašidel ve skříni se dávno nebojíte…
Ale co když tu spiritické obyvatelstvo je? Denně vás pronásledují a snaží se navázat spojení…
Prolog

Silné zablesknutí ostře prosvítilo oblohu a o několik sekund později následovalo zahřmění. Začalo jemně mrholit.
Ale dívka si počasí nevšímala. Dál bezhlavě utíkala po štěrkové pěšině vedoucí podél silnice.
Před očima měla stále ten samý obraz. V hlavě se jí vracely ty samé vzpomínky a ona usilovně běžela dál, jakoby chtěla před tím vším utéct.
Slzy jí proudem stékaly po obličeji. Věděla, že útěkem nic nevyřeší, ale zároveň věděla, že tam zůstat taky nemohla.
Sama sebe se ptala „Co dál?...co dál. CO DÁL?!“
Oblohou opět projel blesk. Další hrom a déšť sílil. Její letní šaty byly promočené. Nic z toho však nevnímala.
Vyčerpáním z běhu a pláče klesla doprostřed cesty. Už takhle dál nemohla. Cítila se naprosto bezradně, nepotřebně, zoufale. Hledala řešení, pomoc,oporu…
Další blesk, další rána, kroupy…
A pak jakoby jí odpověď sneslo samo nebe a ona konečně pocítila novou nadějí…
I. Kapitola

před několika lety
pátek 8:00

Přebíhám silnici na druhou stranu mostu. První sluneční paprsky ozařují hladinu řeky, odkud vane ranně osvěžující vítr. Nestíhám ani vychutnat pohled na Staré město, během pěti minut mi odjíždí tramvaj a už takhle jdu na schůzku pozdě.
Jsem nervózní a tentokrát mě nedokáže uklidnit ani moje oblíbená písnička od Phila Colinse "You´ll be my heart", která mi zní v uších z mp3.
Konečně vcházím do prosklených dveří luxusní budovy, kde sídlí nejrůznější pobočky světových firem.
U výtahu vrazím do jednoho z těch chlápků, co nosí obleky prestižně významných značek, jako je Armani.
Připadám si ve svých bledě zelených šatech trapně. Najednou mi přijdou laciné. Vlastně si tu tak nějak připadám cizí a na mysl mi přijde, že tu nemám co dělat. Co mě to napadlo reagovat právě na tento inzerát. Už už se chystám otočit zpět k východu.
"Jedete taky?" ptá se ten chlápek v drahém obleku, co jsem do něj vrazila.
Nejistě přikývnu a proti své vůli vstoupím do výtahu. V periferii zahlédnu v leštěné oceli výtahu svůj obraz.
"Do háje" zakleju polohlasně, aniž bych si to uvědomila.
Moje pečlivě učesané vlasy ve sponě proměnil ranní větřík v kombinaci s dobíháním tramvaje v nevzhledný vlasový chaos.
Můj spolucestující ve výtahu se na mě otočí. "To chce použít lak na vlasy." mrkne na mě a vystoupí ve třetím patře.
No super, co teď? Vystoupím v sedmém patře a je mi jasné, že první, co budu hledat, nebude konferenční místnost, kde probíhá přijímací pohovor, ale dámské toalety. Nakonec, nemusela jsem hledat dlouho. Hned vlevo od výtahu jsou dvoje dveře označené symboly odlišující WC pro pány a dámy. S úlevou, že mě snad nikdo od pohovoru nezahlédl, vezmu prudce za kliku a vůbec nepočítám s tím, že by mohly být zamčené. Tím se stane, že do nich prudce narazím obličejem. Nárazem se mi spustí krev z nosu. Ani si nevšimnu, že pár kapek krve dopadlo na mé světlé šaty.
Marně přemýšlím co dál a přitom si cpu papírový kapesník do levé nosní dírky. Nedá se nic dělat. Rozhlédnu se kolem sebe a když se přesvědčím, že nikdo v dohledu není, zkusím - teď už opatrněji a bez takové razance - dveře pánských toalet. Už teď je mi jasné, že tuto budovu feminismus ještě nezachvátil, jelikož tyto dveře mě do svých prostor vpustí.
Ihned letím k umyvadlu. Při zastavování krve si samozřejmě smyji perfektně nalíčený obličej a jelikož zbytečnosti, jako je rtěnka a make-up v kabelce nenosím, mám prostě smůlu a přelíčit se nemohu. S hřebenem to taky bude horší, jelikož ani ten u sebe nemám, a tak se před zrcadlem snažím přihladit prsty za uši neposedné rozcuchané světle hnědé pramínky. V mé horlivosti se mi ke všemu rozepne spona a všechny vlasy se rozlétnou vlastním směrem.
"Bezva..."vypadám jak hastroš a místo na pohovor jazykové referentky, bych měla radši zkusit konkurz na koště. Opřu se lokty o umyvadlo a pustím si studenou vodu na ruce. Snažím se uklidnit a říkám si, že vzhled neznamená vše. A přeci nedělám konkurz na modelku. Zastavím vodu a s nově nabytým optimismem a nadějí se chystám opustit pánské toalety. Beru za kliku. Ten samý nápad má ovšem i člověk z druhé strany, z chodby, a ve stejnou chvíli bere za kliku taktéž. Nápor sil nezvládám a kácím se k zemi. Podruhé během čtvrthodinky se mi spouští krev. K mé smůle se opět setkávám s chlápkem z výtahu.
"Nestalo se Vám nic?" ptá se a pomáhá mi se zvednout ze země a vzápětí mě poznává i přes krví upatlaný obličej. Že já jsem se ráno vůbec snažila upravovat.
"To jste zase Vy?! Co tady proboha děláte? spletla jste si značky?"
"Nespletla. Dámy jsou bohužel zamčené."
"Aha." podává mi kapesník. A konečně se omlouvá. "Nechcete zajít na kávu, ať se trochu uklidníte? Vypadáte vyděšeně."
Přijímám od něj kapesník a skloním se opět k umyvadlu a tekoucí vodě. Je mi jasné, že takové zpoždění mi rozhodně potenciální zaměstnavatelé nebudou tolerovat a že už ani nemá smysl se o místo ucházet.
Konečně se krvinky umoudřily a zařadily se opět do útrob cévního řečiště. Utírám si obličej do ručníku a konečně zpříma pohlédnu na muže.
"Tak fajn. Teď už nepospíchám, klidně na kávu můžeme zajít."
"Dobře, počkejte na mě u výtahu. Přišel jsem sem čistě z biologických důvodů." mrkne na mě.
Trochu zrozpačitím a kdybych měla sklony k červenání, jistě bych teď zrudla. Urychleně zmizím z této místnosti.
U výtahu zahlédnu plavovlásku, jak si podává ruku s velmi elegantní ženou v kalhotovém kostýmku, jistě šitý také od jedněch z těch prestižních značek. Tak přeci jenom vzhled bude patřit k jistým preferencím.
Plavovláska je zřejmě novou referentkou.To místo mohlo být moje, kdybych ráno dřív vstala, kdybych...nemělo smysl vypočítávat jednotlivé "kdyby" a vztekat se nad nespravedlností osudu. Z vysokoškolských let jsem se naučila jedno; Nerozčiluj se kvůli něčemu, co nemůžeš ovlivnit... a minulost, jak je zřejmé se ovlivnit nedá.
Z úvah mě vytrhl hlas. "Tak půjdeme?"
Polekaně jsem sebou cukla.
"No tohle? Já mám ale štěstí Vás lekat." usmívá se a snaží se přivolat výtah.
"Michal" podává mi ruku.
Nedůvěřivě přijímám ruku. "Julie."
"Zajímavé. V současnosti trochu neobvyklé jméno. Trochu vystihuje nevšední situaci, která nastala." usmívá se, čímž se mu prohloubily vrásky kolem očí a úst. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti. Po skráních měl první šediny, jež mu přidaly na atraktivnosti. Působil velmi uvolněně a charismaticky s cynickým nádechem.
"Rodiče mají smysl pro historii. Otec je zarytý historik s křesťanským duchem a matka učitelka literatury na střední škole, zamilovaná do Shakespeara. Mám štěstí, že mi vybrali aspoň takové jméno." mávla jsem nad poznámkou rukou.
"Tak prosím. Vy první." pouští mě do výtahu.
Mlčky sjedeme do přízemí, do Cafe&Co. Galantně mi přidrží židli a u pultu objednává dvě pressa s mlékem.
"A jak jste se tu ocitla Vy? Tohle přeci není ústav dějin, ani to tu nepřipomíná místo středověkých vykopávek." opět si mě dobírá.
"Původně jsem sem šla na přijímací pohovor." zahleděla jsem se do svého porcelánového hrnku s černou tekutinou.
Pozdvihne obočí. "Původně?" zase se usmívá.
„Nemá cenu to rozebírat. Promarnila jsem svojí šanci z mnoha příčin, které se dneska vyskytly." chtěla jsem se vyhnout už tak trapnému rozhovoru.
"Na jaké místo jste chtěla?“
"Jazyková referentka."
"Všimla jste si ovšem, že pro požadované místo musíte mít ukončené alespoň to nejnižší vysokoškolské studium. Tohle není brigáda pro středoškolské studentky." Kriticky mě sjel od hlavy k patě.
"Tohle beru jako kompliment. Na devatenáct mě už dlouho nikdo neodhadoval. Samozřejmě, že znám požadavky." usmála jsem se a poprvé za celý den jsem se přestala cítit napjatě.
"Tak fajn. Co máte za školu?"
"Žurnalistiku a český jazyk."
Překvapeně na mě pohlédne. "Skutečně víte, na jaké místo jste se hlásila? Proč radši nepíšete pro nějaký nedělní plátek nebo bulvární tisk?" zasmál se.
"Možná proto, že novinářům nenabízí přiměřenou měsíční mzdu." Nepřekvapila mě jeho reakce. Za ty roky jsem si zvykla na podobné ironické poznámky.
Podíval se na hodinky. "Je mi líto, ale musím se s Vámi rozloučit." podal mi ruku.
"Sbohem." sbírala jsem malou kabelku k odchodu.
Doprovodil mě do vstupní haly a zamířil k výtahům.
"Stavte se u mě v pondělí v kanceláři podepsat smlouvu. Na shledanou!" zavolal na mě a zmizel za ocelovými dveřmi výtahu.
Oněměle jsem zůstala stát u prosklených dveří. No páni, tak nakonec se ta cesta přeci jen vydařila. V radostné agonii vyběhnu ze dveří na ulici a bezmyšlenkovitě se rozeběhnu neurčitým směrem do ulic.

II. Kapitola

Pondělí 8:00

Pátek se opakuje. Dobíhám tramvaj, a to i přesto že jsem si nařídila budík o půl hodiny dříve. Moje neposedné vlasy jsou opět všude jen ne ve sponě. Rozepnu sponu a nechám vlasům volnost. Tentokrát jsem se poučila a mám na sobě jednoduše střižené černé šaty na ramínka se sakem do pasu, což jsou moje nejlepší a nejdražší šaty pořízené minulý rok, a to jen pro jeden pár minutový okamžik k předání titulu.
U výtahu tentokrát nikoho nesrážím a do sedmého patra cestuji sama. Prohlédnu se v leštěné oceli výtahu. Hmm...přeci jen se den tolik neopakuje. Z výtahu vystupuji se sebejistou elegancí.
Sebevědomí mi ovšem rychle spadne ve chvíli, kdy ve své nepozornosti zakopnu o práh, přičemž si díky těsnému dotyku s automatickými dveřmi roztrhnu silonky, jelikož jdu opět na poslední chvíli, neřeším je.
Vejdu do haly a marně přemýšlím, kudy se vydat dál. Pohovor už není v konferenční místnosti. Vůbec nevím kam jít. Rozhodnu se pro chodbu vlevo. Na prvních dveřích se třpytí zlatá destička s číslem 712 a jménem JuDr.Renata Dorková. Fajn, tyhle dveře to nebudou. Uvede mě to v myšlenku, že dotyčného, co mě na pohovor zval, znám jen podle křestního jména. No, snad jméno Michal nebude ve firmě tolik oblíbené. Mám štěstí po půl hodině přecházením ve spleti sedmého patra, nacházím jednu jedinou zlatou cedulku s číslem 739 a jménem Ing.Michal Navrátil.
Stále si nejsem jistá, že tu jsem správně. Přesto zaklepu na dveře. Co mohu ztratit?
"Dále." ozve se ženský hlas.
Vejdu dovnitř a spatřím ženu ze včerejška, která podávala ruku plavovlásce u výtahu. Sedí za proskleným jednoduchým stolkem, na němž je pouze notebook, sluchátka s mikrofonem, stojan na tužky a poznámkový blok. Na sobě má drahý černý kalhotový kostým, tentokrát ve volnějším střihu.
"Přejete si?" zeptá se a já pozoruji perfektně nalíčený obličej.
"A-ano" soukám ze sebe,"mám schůzku s panem Navrátilem."
"Jistě.Vaše jméno, prosím?" a listuje v černém diáři.
Padne mi na mysl, že buď si nadřízený tuto barvu vyžaduje a nebo sekretářka za stolkem jinou barvu nezná.
"Kristiánová Julie."
"Vás tu ale zapsanou vůbec nemám. Máte plánovanou schůzku?"
"Mám u něj přijímací pohovor."
"Pokud sem jdete kvůli tomu přijímacímu pohovoru jazykové referentky. Je mi líto, konkurz proběhl v pátek. Spletla jste si datum. Místo už je obsazené. Dneska pan Inženýr podepsal dokonce i smlouvu." kriticky pohlédne na mé silonky.
"Ale já jsem osobně mluvila s panem Navrátilem v pátek."
"Posaďte se prosím a počkejte moment." naznačí rukou k malé kožené (samozřejmě černé) pohovce. Téměř neslyšitelně zaklepe na ebenové dveře a vejde za ně. Tím se opět ocitám uprostřed svých pochyb.
Za několik minut vyjde asistentka zpátky do předkanceláře. "Prosím, pan Navrátil Vás očekává." pokyne směrem ke dveřím.
Cítím se na omdlení.
"Dobrý den, Julie" vítá mě s upřímným úsměvem a podává mi ruku na přivítanou.
Odpovídám mu na pozdrav, v jeho přítomnosti okamžitě ztrácím jakékoli pochybnosti a nervozitu.
"Vaše asistentka mi řekla, že jste na místo jazykové referentky už někoho přijal." přejdu okamžitě k věci.
"Nedáte si něco k pití? Kávu? Koukám, opět jste měla menší nehodu, že?" a dívá se na mé silonky. Měla jsem si je sundat během bloudění po chodbách.
"Nic dramatického. Ne, děkuji, nedám si nic k pití." usmívám se.
"Posaďte se přeci." přidržuje mi křesložidli a sám se posadí za kancelářský stolek, který je oproti stolku v předkanceláří poměrně v chaotickém uspořádání.
"Ano, místo jazykové referentky je už obsazené. Má asistentka Vás informovala správně."
Sklopím oči. Fajn, co tady pak dělám. Měla jsem odejít v okamžiku, kdy jsem zakopla o práh. Jasný znamení.
Michal si všimne mé změny výrazu.
"Ale já Vám chtěl nabídnout jinou pozici. Jak jsem již řekl při našem prvním setkání, jste si jista, o jaké místo jste se ucházela?"
"Jistě..." vyhrknu.
"Počkejte. Nechte mě domluvit." usměje se. "Vystudovala jste přeci žurnalistiku. Byla by škoda zahrabat se v datových chybách a korespondencí stěžující si na tiskové chyby a jiné blbiny. Proto Vám nabízím daleko lukrativnější nabídku, a to místo tiskové mluvčí tohoto oddělení. Personálního.“
Upřeně se na něj zadívám. "Myslíte to vážně? a co nějaké osobní dokumentace?"
"Dodáte mi je dodatečně. Mezitím budete ve zkušební době, kdy Vás sám prověřím. Takže jsme dohodnuti?"
"No, ano" zakoktám.
Usměje se.
"Jen ještě vyplníte s mojí asistentkou patřičné formality a budu se těšit na společnou spolupráci." podává mi ruku, a tím je přijímací pohovor u konce…
III. Kapitola

O 4 měsíce později
6:55

„Michale, ale prosím tě, nepracuje tady tak dlouho, aby to zvládla. Ještě stále dělá chyby. Vzpomeň si na minulý týden. Začátečnická chyba říct: „já nevím“. To skutečně není dobrý nápad.“
Pozdvihl obočí.
Teď přestřelila. Zpochybňovat šéfovy nápady nikdy není dobré a navíc u ješitného mužského.
Založil si ruce na prsou a zhoupl se na židli. Upřeně se díval na svojí asistentku. Od té doby, co Julie nastoupila, nastalo vnitřní napětí.
„Sám bych měl vědět, co je a není dobrý nápad.“ Prohodil klidně.
Sklonila hlavu a tiše, celkem neslyšně šeptla něco na omluvu.
„Nicméně, máš pravdu – minulý týden jednala neadekvátně, ale jinak je velmi precizní. Myslím, že to zvládne.“
Nesouhlasila s ním. Ostatně, v ohledu co se týkalo Julie nesouhlasila nikdy.
Ještě asi dvacet minut s ní ztrácel trpělivost a čas. Rozhovor ukončil slovy.
„Definitivní rozhodnutí udělám tedy po tiskové konferenci.“
Jeho asistentka se spokojeně usmála. Konečně dosáhla alespoň kompromisu a v duchu zadoufala, že Julie neobstojí.

7:10

Neochotně jsem otevřela oči do studeného rána. Okenní tabulky byly pokryty tenkou vrstvičkou námrazy, jež vykreslovaly různé obrazce. Víkend jsem trávila u rodičů na venkově nedaleko města, ale s komplikovanou dopravou do něj.
Podívala jsem se na budík.
„Cože?!“ zděsila jsem se a okamžitě se probrala.
Budík ukazoval za pět minut čtvrt na osm a autobus mi odjíždí ve dvacet.
Neuvěřitelnou rychlostí jsem se oblékla. Sebrala z nočního stolku potřebné podklady k dnešní tiskové konferenci a běžela na autobusovou zastávku. Díky kluzkému povrchu cesty se mi v její polovině mého usilovného běžeckého snažení zlomil úzký podpatek vysokých kozaček. Jelikož ani chůze za těchto podmínek v poničené obuvi nebyla možná, prostě jsem si zula boty a radši riskovala zápal plic, než abych ten mizerný spoj propásla.
Už jsem viděla přijíždět autobus na zastávku. Oddychla jsem si, ještě mi neujel a stihnu ho doběhnout. Radovala jsem se předčasně. Toto byla pouze autobusová zkušební jízda. Už dávno jsem si měla udělat řidičák.
V hysterické agonii, že na konferenci přijdu pozdě jsem se vrhla na vozovku a vřítila se naproti prvnímu autu, které jelo směrem k vlakovému nádraží. Řidič si ťukal na hlavu nad pošetilostí, nicméně moje bosé nohy ho přesvědčily a odvezl mě přímo na vlak.
Tentokrát při mně stálo štěstí. České dráhy nezklamaly a právě, když jsem vstupovala do haly, z reproduktoru praskavě oznamovaly, že spoj má 15 minut zpoždění.
Sedla jsem si na lavičku a snažila se dát dohromady boty. Marně. Jenže dál bosa jsem nemohla. Obula jsem si je tedy zničené a s prapodivně houpavou chůzí s častým podlomením kotníku jsem se přesunula blíž k nástupišti…

V teple kupečka jsem rozevřela desky s podklady na konferenci. Polkla jsem na prázdno. Polil mě studený pot a já si nervózně prohrábla ještě nerozčesané vlasy.
„Co to je?!“ začala jsem být opět hysterická.
Musela jsem se splést a nějakým nedopatřením zaměnit desky s poznámkami s desky mého malého synovce, v nichž měl první výtvarné pokusy.
Snažila jsem se přestat panikařit.
„Jen klid, osnovu a několik hrubých poznámek máš přeci v mailu.“
Blížila se konečná. Vystoupila jsem a běžela na MHD – nebo jsem se alespoň ve zničených kozačkách pokoušela o skluzo-běh. Můj pokus o doběhnutí městské dopravy mi však zhatila sotva čtyřletá dívenka, která zablokovala mou cestu svým širokým pádem. Nevybíravě jsem zaklela a dívala se na další nejbližší spoj. V jízdním řádu však byl žlutý pruh papíru, na němž se tučně rýsovalo oznámení, že díky technickým úpravám elektriky je provoz tramvají tímto směrem omezen a následně přerušen. Toto byla poslední tramvaj dne. Náhradní doprava prý není zajištěna. Rezignovaně jsem se vydala pěšky. Prapodivný skluzo-běh jsem si osvojila a už mi nepřišlo úplně zvláštní mít jednu nohu ve výšce, zatímco druhá se při každém kroku zhoupla a sklouzla. Do práce jsem dorazila půl hodiny před začátkem konference. Rychle jsem se přezula do pantoflí a zapnula PC. Po druhém marném pokusu zprovoznit tu stoletou herku, které ještě říkaly počítač, jsem si všimla malého papírku se vzkazem od technika, že díky interní přeměně softwaru, dnes PC nebudou v provozu.
Opřela jsem si hlavu o hranu stolu. V návalu zoufalství jsem se rozbrečela.
„To přece ani není možné mít tolik smůly během několika hodin.“
Skepticky jsem si povzdechla a od černého monitoru zahlédla svůj děsivý odraz.
Můžu se s prací klidně rozloučit. Tohle mi Michal neodpustí. Náhle mě zalila vlna vzteku. Chtělo se mi křičet nad nespravedlností a prudce jsem bouchla pěstí do stolu. Nárazem z police na stole se sesunulo několik knih a papírů. Zběžně jsem je srovnala a pohodila na stůl. Ani se mi nechtělo věřit v ten malý-velký zázrak. Moje kariéra je zachráněná. V pátek jsem pro jistotu udělala kopii, kterou jsem nechala v práci, kdybych náhodou přeci jen originál někde zapomněla…

Kolem jedné odpoledne – po konferenci

„Gratuluji ti. Tohle byl jeden z tvých nejlepších projevů...“ Usmíval se Michal, pak se ale zamračil.
„K sakru, proč tak sebejistě nedokážeš působit i na veřejnosti? Co měl znamenat ten páteční výstup?“ Zapomnělas...“
„Omlouvám se,“ přerušila ho Julie.
Povytáhl obočí a měl co dělat kontrolovat hlasitost svého hlasu.
„Omlouváš se? To je všechno, co mi řekneš? Mohl z toho být pořádný průšvih pro celou firmu. Během té doby, co tu jsi, ses snad už mohla naučit pořádně se vyjadřovat. Do háje, přeci víš, co dokážou udělat média.“
„Nepřeháněj...tak zlý to nebylo, aby to mělo dopad na celou firmu.“
Zalapal vzteky po dechu.“Kroť se!“
„Ehmm...Omlouvám se. Nechtěla jsem....“
Přešel k postrannímu konfernčnímu stolku u podlouhlého okna. Podíval se na kávovar.
„Kávu?“ snažil se uklidnit.
„Proč se rozčilovat nad minulostí...“ povzdechl si.
„I přes ten nezdařený pátek, věřím, že jsi velice schopná a proto jsem navrhl, že pojedeš na týdenní konferenci do Británie zastupovat naší pobočku. Firma bude otvírat novou dceřinou společnost a je třeba promluvit na záhájení s tamními masmedii. Vedení návrh schválilo. Takže...sbal si kufry. Zítra v devět ti letí letadlo.“ usmál se.
Julie byla v rozpacích. Pak se prudce zvedla ze židle a silně ho objala.
„Díky.“ A dala mu pusu na tvář.
„No, nemáš zač. To je tvojí vlastní zásluhou.“ Usmíval se.
„Víš co, kašli na kafe. Pojď, zvu tě na oběd. Hodil po ní kabát, co měla pověšený na věšáku.

...Za těch pár měsíců se z nich stala nerozlučná dvojka. Okolí je považovalo za milenecký pár. Nebylo se co divit, na veškeré společenské události se navzájem doprovázeli. V práci byly v těsném kontaktu a vzhledem ke společným zájmům spolu trávili dost času i mimopracovně. Nicméně mezi Michalem a Julií bylo rizí přátelství.

„Miluju akčňáky.“ zvolala jednou, když odcházeli z dlouhé pracovní porady.
„Pojď, ještě nemají úplně obsazeno.“ A táhla Michala do kina.
„Prosím tě, můžeš mi říct, co na něm vidíš?“ ukazoval na chlápka ve smokingu s pistolí na jednom z těch propagačním letáku.
„Jeho výmluvnost, smyslný pohled a Astona Martina.“ pokrčila rameny.
„Prostě to, co v reálu neexistuje.“ Zasmála se.
„Pojď. Pierce dokáže zaujmout i tebe.“ Mrkla na Michala.
„To sotva.“ Ale nechal se odtáhnout do kina.

Druhý den před ní hodil dva lístky.
„Co to jako je? Sparta – Slavie? Nová výstava v antickém muzeu?“ zatvářila se naoko nechápavě.
„Přesně.“ usmál se. „Tady uvidíš pravej akčňák.“
„Hmm...sotva.“

A najednou jí doprovázel na letiště a měl pocit, že odlétá navždy a ne na týden.

„No, nemůžu tu čekat, až nastoupíš do letadla. Mám ještě poradu. Ale prosím tě. Prosím tě. Snaž se nebýt impulsivní a kontroluj se, co říkáš. Pár lidí přeci jen pochybovalo o tvých schopnostech...“
Vyndal jí zavazadla z kufru jeho Seatu.
„Páni, kolik věcí potřebuje žena na jeden týden. To si sebou vezeš celej byt, ne?“
„Kdo by to do tebe řekl. Šéf a nosí své podřízené tašky.“
Usmál se.
Doprovodil jí k odbavovací hale.
Za prosklenými dveřmi se otočila a zamávala mu.
Díval se, jak mizí...
IV.Kapitola

Británie – po konferenci
21:00

Když jsem dorazila konečně do hotelu, byl už večer.
Zrovna jsem telefonovala, když jsem vyřizovala běžné formality pojednávající o ubytování. Popadla jsem čipovou kartu od pokoje a stále s telefonem na uchu se nechala výtahem přemístit do sedmého patra k mému pokoji.
Bylo zvláštní, že dveře od pokoje byly pootevřené. Napadlo mě, že poslíček, který napřed nesl má zavazadla, dveře špatně zavřel.
Nacvičeným pohybem jsem setřásla lodičky z nohou, přešla k obloukovému oknu na druhé straně pokoje s výhledem na noční město. Telefonát jsem dokončila o pár minut později. Otočila jsem do místnosti, zavřela oči a opřela se o chladné skleněné okenní tabulky.
"Náročný den, že?" ozval se čísi hlas.
Lekla jsem se, široce jsem otevřela oči.
"Jen klid." smál se z pohovky naproti oknu asi tak pětačtyřicetiletý muž.
"To se občas stane, že si člověk splete pokoj."
Stále jsem nebyla schopná slova. Němě jsem na něj zírala.
"Ale..." vydechla jsem zaskočeně. "...přeci jsem kontrolovala čísla...737?"
Muž se zvedl z pohovky.
"Ano, jistě...Jen prohoďte poslední dvojčíslí a jste ve svém pokoji." Opět se usmál a přešel ke mě k oknu.
"Erik" podal mi ruku a zadíval se mi pronikavě do očí.
Váhavě jsem přijala jeho ruku.
"Je mi to trapné. Velmi se omlouvám."
Popadla jsem svojí kabelku, kterou jsem měla na okenním rámu a chystala se k odchodu.
"Počkejte, radši Vás doprovodím, ať zase nezabloudíte."
"Děkuji, to není třeba. Teď už přeci netelefonuji. Budu si dávat lepší pozor na čísla." usmála jsem se. Doprovodil mě aspoň ke dveřím svého pokoje.
Než je stačil zavřít, přes rameno jsem dodala.
"Snad bych k Vám tak nevpadla, kdybyste měl zavřené dveře."
Jen se usmál a pokýval hlavou.

V. Kapitola


Druhý den jsem sotva vnímala. Už od rána se o mě pokoušela migréna. Chaos meetingu a přecpaná konferenční místnost zrovna mé hlavě nepomáhaly.
Když jsem si byla jistá, že jsem v bezprostřední vzdálenosti od uší okolních lidí, zavolala jsem do agentury, abych podala stručné informace.
Zaklapla jsem svoje černé véčko až ve výtahu.
"Opět Vás potkávám s telefonem na uchu a naprosto vyčerpanou."
"Dobrý večer." poznala jsem muže ze včerejška.
"Snad Vám nebude vadit, když Vás pozvu na skleničku." bezprostředně se usmíval.
Podezřívavě jsem na něj pohlédla.
"Promiňte. Snad jindy. Jak jste sám řekl, jsem naprosto vyčerpaná."
"Jistě, chápu." a zase se tak usmíval, jako kdybych mu právě řekla „ano“.
Výtah se otevřel a my se rozešli.
Jen, co jsem ze sebe shodila zelenomodrý kostým a lodičky ve stejné barvě šatů, zaklepal někdo na dveře a zároveň se z reproduktoru mého véčka rozezněla znělka označující hovor.
"Ať si všichni trhnou." Hodila jsem na sebe froté župan. Popadla telefon a šla otevřít neznámému za dveřmi.
Pohlédla jsem do očí známě neznámému Erikovi.
Gestem jsem mu nesouhlasně naznačila, ať jde dál a rychle jsem ukončila telefonát se svou matkou.
Klidně se usmíval a podával mi lodičky světle zelené barvy. "Nechala jste je včera u mě."
Nevědomky jsem si nervózně prohrábla vlasy.
"Děkuji" vykoktala jsem ze sebe, rozpačitě jsem se usmála a vzala si od něj lodičky.
"Velmi náročné povolání, že pracujete až do noci."
"To jistě. A Vy máte ještě náročnější, když máte tu drzost slídit za mnou až na pokoj."
Poprvé se přestal usmívat. "Prosím?" povytáhl obočí.
"Co po mě chcete? Jste najatý někým z vedení, abyste kontroloval mou práci, nebo kdo?"
"Cože? Zřejmě si mě s někým pletete."
Stále jsem na něj nevěřícně hleděla. "Vy nepatříte...?"
Jen zakroutil hlavou a dál se na mě pronikavě díval. "Přeji příjemný večer."
"Počkejte, možná bych přeci jen na tu skleničku s Vámi zašla."...

VI. Kapitola


Do Erika jsem se zamilovala okamžitě. Pracoval pro Marketingovou společnost jako obchodní zástupce, a tedy byl většinu času na cestách.
Přesvědčil mě, abych přestoupila do dceřiné pobočky naší firmy v Británií, že tak budeme častěji spolu. Celkem snadno jsem zapomněla na svou rodinu, přátelé a především své cíle.
Nicméně mé rozhodování mezi Erikem a kariérou mi moje rodina a přátelé usnadnili ustavičnou skeptickou kritikou a ne zrovna pozitivním hodnocením Erika.

Svatební oznámení poslední nitky s domovem jen přetrhalo. Myslela jsem si, že aspoň Michal bude stát při mně a půjde mi za svědka.
Ovšem ani on z mého vztahu nebyl nijak nadšen. Stále častěji jsem od něj slýchávala, že to nemá budoucnost. Stále častěji jsem slýchávala narážky na jeho věk, na to že jsme oba velmi pracovně vytíženi a že se nemůžeme ani znát.
Se svatebním oznámením v ruce mi nakonec řekl, že bych si neměla zaměňovat pojmy lásky a sexu, že o ničem jiném než o fyzickém kontaktu náš vztah nemůže být a že ani to nebude mít dlouhé trvání.
I přesto všechno jsem se za Erika provdala a prvních pár let manželství byla skutečně šťastná.

Michal měl pravdu – oba jsme byly velmi pracovně vytíženi a slepě se hnali za kariérou, místo abychom trochu mysleli na společnou budoucnost – rodinu.

A pak přišly první zdravotní komplikace. Infarkt myokardu a mozková mrtvice byly časovanou bombou. Erik musel přestat cestovat a byl dán do předčasného důchodu. Začal být náladový a vznětlivý. Dokázal se rozčílit kvůli maličkosti. Cítil se bezvýznamný a v melancholických náladách mě žádal o rozvod. Snažila jsem se být trpělivá a chápavá. V práci jsem stále častěji odmítala služební cesty. Erikovy stavy mě dovedly až k podání výpovědi, čímž jsem si uzavřela pracně vybudované dveře v reklamním světě. Přijala jsem méně významnou práci v průměrném nakladatelství na pozici jazykové korektury.
Psychický stav Erika se rapidně zhoršoval. Začal mít výpadky paměti, poruchy prostorové orientace a ztrácet ponětí o čase.

Nedokázala jsem mu dál pomoci. Nebo jsem si nalhávala, že mu nedokážu pomoci...Nechala jsem ho přeložit do psychiatrické léčebny. Jestli měl šanci na vzpamatování, tímhle gestem jsem ho zaživa pohřbila.

Pravidelně jsem ho navštěvovala. Nepřestala jsem ho milovat a doufala jsem, že ani on mne.
Viděla jsem ho naposled včera – před jeho skonáním. Už mě ani nepoznával. Nebo mě nechtěl znát. Jeho ošetřující lékař mi něco vysvětloval o schizofrenii a dědičnosti. Neposlouchala jsem ho. Nechtěla jsem to slyšet...

VII. Kapitola


…Už ví, co musí udělat. Z posledních sil se dostala do města. Je její poslední naděje.
Celá promáčená se zarudlými víčky zamávala na projíždějící taxi. Řidič ji považoval za feťačku a ignorantsky jí objel. Podobně se zachovalo ještě několik taxikářů. Nevzdávala se, a když zahlédla ještě další označené auto, neváhala, seběhla doprostřed vozovky připravená se i nechat přejet, jen ať to zatracené auto zastaví.
Rozhořčený taxikář klel o bláznivosti, pomatenosti a nenormálnosti. Nicméně do automobilu jí nastoupit nechal.
„Na letiště.“ Vyhrkla a řidič si jí opět velmi kriticky prohlédl.
Neřekl ani půl slova. Jen otočil vůz a zamířil na aierport.

Bylo k půlnoci a většina letištních obchůdků byla zavřená. Na toaletách si sušila vlasy a šaty. Odložila kabelku s doklady a kreditkou na umyvadlo – jediné zavazadlo, jediný majetek, který u sebe měla. Bylo to tak lepší. Chtěla zapomenout. Alespoň pro tuto chvíli.
Otevřela kabelku a vyndala cestovní kartáč. Apaticky si rozčesávala vlasy. Měla čas. První odlet byl naplánován ke druhé hodině ranní.
Zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Tolik se za tu dobu změnila, tolik za tu dobu prožila a na jednou si připadala hrozně stará, jakoby už prošla celým svým životem a z ní zbyla jen prázdná živoucí tělesná schránka.
Vzpomněla si jak, jí ochranka vůbec nechtěla vpustit do letištních prostor. Považovali jí za bezdomovce hledající v nečase úkryt. Teprve po alkoholové, drogové zkoušce a důkladné prohlídce dokladů jí za četných poznámek nechali vejít. Ani pak z ní ovšem nespustili zrak a ostražitě jí sledovali až dokud nezaplatila letenku. Až pak se vrátili k televizi v kabince a k vášnivé debatě o aktuálním mistrovství světa ve fotbale.
Složila hřeben. Omylem drkla do kabelky, z níž díky tomu, vypadala fotografie. Jeho fotografie – z dob, kdy se poznali.
Najednou na ní opět upíraly pronikavý pohled jeho modré oči. Tvářil se klidně. Přesně tak, jako když se s ním setkala prvně.
Ještě chvíli držela fotku v rukou a se slzami v očích jí roztrhla na malé kousky, které nechala zmizet v potrubní kanalizaci. Musí na něj zapomenout. Oprostit se od minulosti.
Do hlavy se jí vkradly poslední dny. Nechtěla už vzpomínat. Vší silou praštila do zrcadla. Křehké sklo popraskalo a se zvonivým zvukem se roztříštilo na milion třpytivých kousků…

Sledovala spolucestující, jak klidně spí. Vedle ní cestovala mladá studentka práv. Než usnula, vyprávěla jí, že letí na prázdniny k tetě. Prý odtamtud pochází a jednou by právě tam chtěla založit veškerou svou budoucnost. Tolik nadějí a snů. Tolik naivity. Kdysi taková sama byla. Kde jsou její sny teď? Kde je její budoucnost? Teď jakoby vyhasla. Už neměla cíl, jen matné naděje a vzpomínky.
Druhý její spolucestující, jenž momentálně chrápal, byl stařec. Před tím ovšem četl zřejmě nějakou velevědeckou publikaci, neustále si psal četné poznámky do ušmudlaného bloku a cosi mumlal o původu mitochondrií.

Epilog

Zastavila se u mě letuška. „Je všechno v pořádku? Chcete podat polštář?“
Byla u mě se stejnou otázkou už po třetí. Nuceně jsem se usmála. Souhlasně jsem kývla a zívla, abych na svou nespavost dále neupozorňovala.

Letadlo se snášelo k zemi stejně jako první nazlátlé paprsky vycházejícího slunce.
Zamžourala jsem nad denním světlem na přistávající plošině a nechala se vést davem do letištní haly. I přes brzkou ranní hodinu se to tu lidmi jen hemžilo. Někteří se cpali k terminálu, jiní spěchali ven. Někteří na sebe pokřikovali a volali, jiní tu jen tak klidně stáli s cedulkou se jménem a trpělivě čekali na danou osobu.
Letiště – jedna malá křižovatka celého světa…
Je to už několik let, co jsem tu byla naposledy. Zatímco mou tvář zdobily první jemné vrásky. Tady se nic nezměnilo.
V prvním obchůdku s oblečením jsem si koupila šaty, které jsem si rovnou nechala na sobě, a ty staré vyhodila, čímž jsem pohřbila i tu poslední hmatatelnou vzpomínku. Právě tyto letní světle zelené šaty jsem měla na sobě v ten večer, co jsme se poznali.
Za poslední peníze jsem si nechala upravit vlasy – momentálně pro mě byl vzhled absurdně důležitý, zavolala si taxi, jenž mě odvezlo k firmě, kterou jsem tak důvěrně znala, která byla mým šťastným začátkem. Nadějí a budoucností. Kterou jsem tak lhostejně opustila.
Před výtahy jsem zaváhala, stejně jako tenkrát, když jsem sem šla na pohovor. Smutně jsem se usmála… Minulost…
Zmáčkla jsem sedmé patro…a klepala na dveře se zlatou destičkou. Otevřela mi ta samá tvář jako tenkrát. Ačkoli měla ve svých tmavých vlasech první šediny, na atraktivnosti neztratila. Její výraz působil stále perfektně profesionálně. Do mikrofonu na sluchátkách ohlásila můj příchod nadřízenému a nechala mě čekat, stejně jako tenkrát. Už dávno jsem nebyla tou tiskovou mluvčí, která si k Michalovi může vtrhnout, kdy se jí zlíbí…
Zastavila jsem se těsně za dveřmi kanceláře. Michal měl na očích čtecí brýle. Všichni stárneme.
„To ty noční lampičky.“ Usmál se a sundal si brýle.
Objal mě a já se rozbrečela.
„Nemusíš nic říkat.“ Zašeptal a já věděla, že jsem ho neztratila.
„Zemřel.“ Vyslovila jsem poprvé od té doby skutečnost…

Za několik měsíců později…

Dodnes si vyčítám, že jsem pro Erika mohla udělat víc, že jsem ho tenkrát až příliš brzo nechala na pospas chladným profesionálům, že jsem se ještě mohla snažit. Výsledek by byl stejný, jen by se jeho nenávratnost o trošku zpozdila.
Pohlédnu do kočárku na malinkou Eriku. Má ty jeho modré oči. Ona je naším životem, láskou.
Kdybych se tenkrát rozhodla jinak...

...A já stále vidím ty jeho modré oči a ten klidný úsměv na tváři tenkrát v noci v hotelu...Teď tu stojím nad jeho hrobem a je mi sotva třicet pět...nebo by mi bývalo bylo třicet pět...

Závěr

Prudce sebou trhnu leknutím. Otočím se. Ale za mnou nikdo nestojí. Měla jsem vážně reálný pocit, že se za mnou mihl něčí stín.
Seberu kartáč, který mi vyklouzl z ruky.
Zatřesu hlavou a pomyslím si něco o únavě. Ovšem moje smysly nabyly na ostražitosti, a tak je těžké je rozumově přesvědčit, že ten závěs místo dveří se zavlnil jen díky nevyrovnaným okolním teplotám a spodním proudům.
Vrátím svůj pohled zpět do zrcadla a dál si rozčesávám mokré vlasy. Snad z odlesku žárovky a mé bujné fantazie na pár sekund zahlédnu v zrcadle zvláštní modré oči. To už vážně konstatuji, že to s těmi horrorovými filmy na noc nebudu přehánět a jdu si lehnout. Pro dnešek toho bylo dost!