Listopadové odpoledne

Chybí mi.. každým dnem víc a víc.. Nedokážu na něho nemyslet.. Je první, na koho si vzpomenu, když se vzbudím a poslední, když usínám.

Bylo pondělí, jedno z takových těch ospalých, kdy člověk není po víkendu schopný dělat skoro nic. Ve škole jsem usínala na lavici, hodiny se vlekly strašně pomalu. Konečně, když zazvonilo na konec poslední hodiny, jsem se tak nějak probrala a pospíchala domů. Co můžu doma dělat? Jen tak sedět a přemýšlet.. Nad tím, jak jsem blbá, nad tím, jak moc se mi po něm stýská.. Chtěla jsem být optimistická v myšlenkách, ale nešlo to. Stále se mi do hlavy vkrádal ten pocit bezmoci, pocit prázdna, toho, že nemám moc něco udělat, že toho nejsem schopná.

Z přemýšlení mě vytrhl pohled do dáli, když mi došlo, že naproti nejde nikdo jiný než on. Mám ho pozdravit a začít s ním mluvit? Nebo bude lepší, když hned teď odbočím a půjdu touhle ulicí nahoru? Třeba mi bude trošinku lépe, když s ním nebudu mluvit. Všechno se totiž v tuhle chvíli vždycky vrací, všechny ty nádherný vzpomínky na společné chvilky..

„Ahoj,“ odhodlala jsem se a usmála.
„Čus,“ usmál se na oplátku.
A tak nějak jsme se začali bavit.. ptala jsem se, jak se vlastně má, že jsme se už dlouho neviděli, jak bylo na dovolený, on mi spontánně odpovídal. Měl jiskřičky v očích. Byl rád, že mě vidí. Ba možná byl i šťastný, že se mnou může mluvit. Ten jeho humor mi vážně chyběl. Smála jsem se, bylo mi strašně fajn.. Po nějaké době jsme se ale museli rozloučit a byla jsem zpátky tam, kde předtím. Už si s ním zase dlouho nepromluvím, budu ho jenom vídat ve škole, kde si řekneme ahoj a tím to skončí. Vždyť z mého nitra vycházejí výkřiky: „Chybíš mi, prosím, neodcházej, neopouštěj mě navždy.. “, copak to neslyší?!