Kniha Erebos - 25. kapitola

Zamžourala jsem na dřevěný strop nade mnou. Páni, tak tohle je nebe? No, trochu divný, ale co, darovanému koni… Brr, říkal tady někdo slovo kůň?

Pohla jsem hlavou a rozhlédla se po místnosti. Docela pěkná ložnice, když si odmyslím to dřevo všude, kam se podívám. Srub už musel být starý, ale pořád ještě voněl smůlou a byl dobře udržovaný. Na dvou malých okýnkách visely ručně háčkované, sněhově bílé, naškrobené záclonky a celý pokoj dýchal čistotou. Povlaky byly čerstvě vyprané a nikde nebylo ani smítko prachu.

„Už jsi vzhůru?“ Do pokoje vplula drobounká žena, snad ještě o půl hlavy menší než já. Její opálená, větrem ošlehaná, vrásčitá a usměvavá tvář svědčila o tom, že neměla lehký život. Žádná panička s pěstěnými nehty. Mohlo jí být kolem čtyřiceti, možná k padesáti. Patřila k těm ženám, které nikdy nepoužívaly make-up a pro které byl věk jen pouhé číslo. Její tmavě hnědé vlasy byly stažené do pevného drdolu, jen pár neposedných pramínků se jí volně vlnilo kolem tváře. Velké upřímné oříškově hnědé oči neposedně těkaly po pokoji a jen podle těch očí bych jí hádala na dvacet. Na sobě měla flanelovou hnědočervenou košili s vykasanými rukávy, volné seprané rifle, v pase stažené širokým páskem a na nohou vysoké kovbojské boty.

Na malý stolek, umístěný mezi okny, postavila dřevěný tác.

„Kde to jsem?“ Sáhla jsem si na čelo a na hranici vlasů nahmatala konečky stehů.

„Jen klid. Kromě té rány na hlavě, pár tržných ranek a odřenin po těle a mnoha podlitin, jsi v pořádku. Nemáš nic zlomeného, což je skoro zázrak. Copak jsi jenom prováděla, děvečko?“

Její upřímný a vlídný tón mi napovídal, že se neptá pouze ze zdvořilosti.

„Kde to jsem?“ Zopakovala jsem otázku.

„No, u mě doma, přinesli tě v bezvědomí a krvácející, abych se o tebe postarala.“ Do ruky vzala keramickou misku a lžíci a přisedla si ke mně na postel.

„Měla by ses najíst, děvečko, jsi vysílená tou velkou ztrátou krve. Tahle polívka tě postaví na nohy. Je v ní celé kuře a zelenina z naší zahrádky.“ Tónem svého medového hlasu mi připomínala maminku.

„Co se stalo?“ Zapřela jsem se o ruce a sykla, když mě svaly zabolely.

„Jen klid, pomůžu ti do sedu, a pak sníš tu polívku.“ Odložila misku na noční stolek vedle postele a podepřela mi záda. Zvedla polštář a opatrně mne položila zpět.

Vzpomínky se zdály být vzdálené a tak nějak nepolapitelné. Jen útržkovitě jsem se rozvzpomínala na jízdu na té pekelné kobyle a na děsivou ránu do hlavy. Jako blesk mou myslí projel rozmazaný obrys tvora na pokřivených nohách. V nose jsem ještě cítila pach jeho srsti. To přeci nemohl být sen, nebo ano?

„Kde je?“ V puse jsem měla sucho a jazyk se mi nepříjemně lepil na patro.

„Kde je kdo?“ Usmála se žena.

„Ten vlkodlak. Kde je?“

Žena se jen usmála a mírně zavrtěla hlavou. „Copak víš o těch bájných zvířatech, děvečko?“ Nabrala plnou lžíci a přiložila mi ji k ústům. Vzorně jsem polkla.

„Neříkejte mi děvečko. Jmenuji se Abigail Nor…,“ zarazila jsem se. „La Verve.“

„Aha, to jsi ty? To lidské děvče, co si vzalo toho… toho,“ nakrčila nos, jako kdyby ucítila něco, co jí moc nevonělo. „Upíra.“

To slovo vyprskla s prapodivnou nenávistí a pohrdáním.

„No, já se jmenuji Anna McCoyová, ale říkej mi Anno.“

„Anno, co se tu děje?“ Měla jsem dojem, že tahle žena mi může vše vysvětlit.

„Vypadá to, že jsi měla neuvěřitelné štěstí, Abby. Kupodivu tě nezabil, i když jsi voněla, jako jeden z nich. Ještěže má Alex dostatek zkušeností, aby rozeznal upíra od člověka. Někdo míň zkušený by se mohl lehce splést. Neměla by ses zdržovat tak daleko od domu.“

„Byla to nehoda. Varovali mě, že les je plný nebezpečné zvěře.“

Žena se zatvářila velice nesouhlasně. „Zvěře? Co jsou potom oni. My jsme ti jediní, kdo je drží na uzdě. Nebýt nás, všichni lidi by byli v dost velkým maléru.“

„Nemyslela jsem to zle, omlouvám se.“ Sakra, měla bych použít mozek, než něco plácnu.

„To nic, jen pozor co říkáš, všichni nejsou tak zkušení jako můj syn, ani tak vyrovnaní, ani tak tolerantní vůči těm zabijákům.“

„Oni nezabíjí.“ Nemohla jsem se jich nezastat. Moje rodina rozhodně nebyla tlupa zabijáků.

„Ó ano, ten jejich nápad s bezpečným lovem. To je taky jediný důvod, proč je tu trpíme.“

Dojedla jsem. „Kdy mě pustíte?“

„No, můžeš odejít třeba hned, pokud se na to cítíš. Ale z vlastní zkušenosti bych ti doporučila počkat, až se alespoň postavíš na nohy.“

„Ale budou mě hledat a budou mít o mě strach.“ Dokázala jsem si v živých barvách představit, jak musí Adrian šílet.

„Jen klid, myslím, že tvůj manžel už ví, kde jsi. V tomhle jsou oni opravdu dobří. Pokud šel po tvé stopě, jistě ucítil i stopu Alexe.“

„Možná si pro mě přijde.“

„Nemyslím si, že by kdokoliv z nich dobrovolně vkročil na naši půdu.“

Otočila se k odchodu. „Anno! Až budu moct sama odejít, tak mě pustíte?“

„Nikdo ti nebude bránit, je to tvůj život a tvoje volba. A ať se mi zdá sebevíc šílená, nemám ti do toho co mluvit.“

Vrzly dveře a v nich se objevil statný muž. „Mami, jak je jí?“ Jeho hlas byl hluboký a zvučný, jako úder velkého zvonu.

„Je vzhůru, pokud si s ní chceš popovídat.“ Mávla ledabyle rukou směrem ke mně a opustila nás. Zavřel za ní dveře a zhluboka vzdychl, než se ke mně otočil čelem.

Uhnula jsem pohledem, než jsem se mu stačila podívat do tváře. To, že jsem z něho viděla mnohem víc, než jsem chtěla, mi vhánělo nach do tváří.

„Jak je ti?“ Byl klidný a uvolněný, když pomalu přistoupil k mé posteli.

„Dobře, díky.“ Vzdychla jsem. „Asi bych ti měla poděkovat za záchranu.“ Až jsem se divila, jak moc jízlivý tón jsem zvolila.

„Smím se posadit?“ Jeho ruka pokynula k posteli a já, aniž jsem vzhlédla, kývla.

Matrace se prohnula a já se neustále snažila vyhýbat očnímu kontaktu. Nezajímalo mě jaký je, chtěla jsem domů. Chtěla jsem za Adrianem.

„No, chtěl jsem se ti omluvit, pokud jsem tě včera vystrašil.“

„Nevystrašil, běžně mě napůl mrtvou zachraňují vlkodlaci.“ Naštvaně jsem si odfrkla.

„No, chtěl jsem ti jen pomoct.“

„A to před tím, nebo potom, co jsi se rozhodl mne nezabít.“ Vyštěkla jsem otráveně, z té jeho zdvořilosti se mi dělalo na zvracení.

„No, nebudu ti lhát, chvíli jsem váhal. Voníš skoro jako oni. Takový nasládlý, skoro smrtelný zápach, rozkládajících se těl.“

Vyděšeně jsem k němu vzhlédla a srdce se mi v hrudi zastavilo. Pokud byl můj muž krásný jako anděl, kdo byl potom on?

Jeho symetrickou, naprosto a dětsky krásnou tvář kazily jen tři hluboké jizvy, táhnoucí se přes levé obočí, kolem koutku oka, levou tvář, čelist a končící v půli jeho krku.

Nedělalo to však jeho obličej škaredý, spíš naopak. Byl výjimečný.

Pokožku měl, stejně jako jeho matka, opálenou a ošlehanou, avšak bez jediné vrásky. Jeho veliké mandlové oči barvy hořké čokolády s neproniknutelně hustým závojem dlouhých řas, které by mu mohla závidět každá žena, byly smutné. Jako by znal nějakou hroznou pravdu, kterou by nikdo jiný kromě něho neunesl. To tajemství ho tížilo a dělalo mu ze života peklo. Jeho tvář činily ty smutné oči neskutečně starou. Rovné, hnědé vlasy končily společně s jeho výraznou mužnou čelistí. Spadaly mu neposedně kolem obličeje a tvořily nepravidelnou, rozcuchanou pěšinku. Rty měl úzké, ale přesto výrazné.

„No, dovol, abych ti řekla, že ve své vlkodlačí podobě nevoníš ani ty nijak vábně.“ Uculil se a pokrčil rameny.

„Ale proč jsi mě omráčil? Myslela jsem, že mě chceš zabít.“

„No, spíš jsem se bál, že se začneš bránit, nebo utíkat, nebo vyvedeš nějakou jinou hloupost. Takhle jsem tě v pohodě donesl domů a matka ti mohla v klidu ošetřit zranění. Přiznávám, že vzhledem k tvému lehkému otřesu to nebylo moc šetrné, ale volil jsem z menšího zla. Jak dlouho jsi tam ležela? Vypadala jsi příšerně.“

„No, tak to díky.“ Pobaveně jsem pohodila hlavou. „Někdy od dopoledne. Pořádně jsem se praštila.“ Sáhla jsem si na čelo a opatrně pohladila jizvu.

„Úplně jsem se zapomněl představit. Jmenuji se Alex.“ S lehkým úsměvem mi podal ruku.

„Těší mě, Abby.“ Jeho ruku jsem přijala. Jeho dlaň byla horká, až pálila. Byl to nezvyk, oproti Adrianovi.

Někdo klepl na dveře, až jsme sebou oba trhli. Pustila jsem jeho dlaň a položila si ruku zpět na peřinu.

„Alexi, máme tu problém, myslím, že budeš muset jít ven. Jsou tu ostatní ze smečky a zajímají se o ni.“ Anna stála ve dveřích.

Podívala jsem se vystrašeně na to milé stvoření, sedící vedle mne na posteli. Z mého vyděšeného pohledu poznal, jak moc se bojím.

„Jen klid, asi jen nějaké nedorozumění, to se vyřeší.“ Vstal a následoval matku. Dveře zůstaly otevřené a až do ložnice bylo zvenku slyšet vzrušené mumlání. Ani trošku se mi ten nesouhlasný projev davu nelíbil.

Hodila jsem nohy z postele a opatrně vyzkoušela, jestli dokážu vstát. Dlouhá flanelová kostkovaná košile sice nebyl nejlepší úbor na to jít ven, ale musela jsem přeci vidět, co se tam děje.

Přešla jsem podél stěny ke dveřím a byla vděčná za každý opěrný bod. Hlava se mi točila a nohy si dělaly, co chtěly. Párkrát jsem málem upadla, ale včas jsem se zachytila.

Vešla jsem do ohromného obýváku. Byla to vysoká místnost, sahající až ke krovu. Prostředkem se tyčil ohromný kamenný krb a rozděloval tak pokoj na dvě rádoby oddělené místnosti. V jednom rohu byla malá kuchyně a naproti stála mohutná kožená sedačka s malým dřevěným konferenčním stolkem. Na krbu byla fotografie Alexe, Anny a jednoho postaršího muže. Musel to být jeho otec. Byl Alexovi velmi podobný.

Po dřevěných stěnách visely ručně tkané koberečky ve výrazných sytých pastelových barvách a další rodinné fotografie. I na kožené sedačce byl tkaný přehoz, který barevně ladil ke koberečkům na zdech a ohromnému kulatému koberci, který sahal skoro až ke krbu. Tohle místo vyhlíželo tak útulně. V krbu hořel oheň a staré vyschlé dřevo praskalo. Tak tady bych si dovedla představit strávit zbytek svého života.

Udýchaně jsem se opřela o opěradlo pohovky. Strop se nebezpečně houpal a stěny se točily. Bojovala jsem sama se sebou, přemlouvala žaludek, aby ještě chvilinku vydržel. Musím se dostat ke dveřím, a ne se tu rozplácnout na koberci. Asi jsem dostávala z toho neustávajícího pohybu mořskou nemoc.

Přesně jsem věděla, čeho se mé tělo dožaduje, co by mi pomohlo postavit se během dvou minut na nohy. Jenže krev je tady jaksi mírně nedostatkovým zbožím. Dožadovat se nyní sklenky krve, by pro mne znamenalo jistý rozsudek smrti.

Znovu jsem se nadechla a sklonila hlavu, tohle prý pomáhá, když je člověku na omdlení.

Ještě pár kroků a budu u dveří.

Alex stál ve vstupu, ruce založené na hrudi, nohy mírně roztažené. Jasně tímto postojem dával najevo, že nikdo dovnitř nepůjde. A jestli půjde, bude muset přes něho. Jen jsem doufala, že je Alex, vedle svého neodolatelného charisma, taky silný samec. Pokud ve smečce zastává nějakou podřadnou roli, nemuselo by to být pro mne právě bezpečné.

Někdo venku cosi křikl a Alex nakrčil výstražně ramena.

Annu jsem nikde neviděla, buďto odešla, nebo nyní musela stát venku na verandě. Konečně jsem se pustila pohovky a dopotácela se ke stěně vedle vstupních dveří. Opřela jsem se o ni zády a svezla se do podřepu. Ve stoje to pro mne nebylo moc bezpečné, vzhledem k tomu, že mi hučelo v uších a dělaly se mi mžitky před očima. Takhle, když omdlím, nebudu alespoň padat z tak velké výšky. Prostě se skulím bokem. Sice to nebude vypadat moc efektně, ale co, mně to bude v tu chvíli úplně jedno, myslím.

„Alexi, je to jenom upíří děvka. Co by je naštvalo víc, než když…“

„Ne!“ Křiknul Alex. Najednou byl jeho hlas tvrdý a rozhodný. Takovému hlasu se velmi špatně cokoliv namítá. „Ona je jen člověk. Pokud jí bude srdce bít v hrudi, má právo na to, abychom ji chránili. Od toho jsme tady, chránit lidi.“

„Ale ona už je napůl cesty, vzala si jednoho z nich, propána Alexi, taková šance.“ Další hlas, který hlásal něco, čemu jsem snad ani nechtěla rozumět.

„Zachránil jsem ji. Teď je v mém domě a až bude natolik silná, aby odsud odešla, sám ji doprovodím k hranici jejich pozemku.“ Alex se ohlédl přes rameno. Viděl mne, krčící se u zdi. Pobledlou, celou zelenou, houpající se v podřepu sem a tam. Mně samotné mě bylo líto. Asi jsem vypadala hrozně. Jako to štěňátko přivázané u stromu ostnatým drátem. Poraněné, vystrašené, bezmocné. Mé tělo potřebovalo krev, ať jsem si to chtěla přiznat, či ne, musela jsem ji někde sehnat, čím dřív, tím líp.

Alex při pohledu na mne sevřel tvrdě čelist, a pak se otočil k davu, stojícím před srubem. „Nikdo se jí ani nedotkne.“

„Jsi odhodlaný ji bránit svým životem?“ Zeptal se další hlas.

„Jistě. Je to jen raněná vystrašená dívka, proboha. Chovejte se jako lidé.“ Alex se opřel jednou rukou o zárubeň.

„Jsi ochoten ji vzít pod svou ochranu?“ Zeptal se kdosi.

„Ne, nedělej to.“ Zavolal ženský hlas. „Nestojí za to, je to jen upíří holka, nedělej to.“

Nechápala jsem, o co jde, ale podle nesouhlasného hučení se ho ptali na něco zásadního.

Anna se přes svého syna vedrala dovnitř a rozzuřeně pochodovala sem a tam po místnosti. Nevšimla si mě, a tak jsem mohla nerušeně sledovat, jak její vztek narůstá. Ještě udělá dvě kolečka a praskne jak spálený vánoční krocan.

„Je to jediná možnost, jak jí zaručím bezpečí?“ Alexovi klesla ramena.

„Ano!“ Křikl kdosi. „Pokud si za ní tolik stojíš, vezmi ji pod svou ochranu. Jinak nám ji vydej.“

„Ne, Alexi, nedělej to!“ Hlasy se začaly překřikovat a navzájem si nadávaly.

„Ticho.“ Zaburácel Alex. Zhluboka se nadechl, a pak naprosto klidným tónem prohlásil. „Jako váš alfa, vůdce, prohlašuji, že beru tu dívku pod svou osobní ochranu. Pokud se jí kdokoliv z vás jen dotkne, bude mít co dělat se mnou.“

Anna se zastavila a jednou ránou smetla ze stolu misku s jablky. Malé, lesklé kuličky se rozkutálely po podlaze a jedno z nich se mi zastavilo až u nohou.

„A teď běžte domů.“ Alex se otočil ve dveřích a zavřel je za sebou. Anna stála opřená o stůl, s hlavou nešťastně skloněnou. Když klaply dveře, narovnala se. V očích měla slzy.

„Víš, co by ti na to řekl tvůj otec? Vezmeš pod ochranu dívku, která patří jinému a ještě k tomu upírovi? Zbláznil ses?“

„Co jsem měl, podle tebe dělat, mami? Ona je jen člověk, je jedno ke komu patří. Kdybych dovolil, aby jí ublížili, pošlapal bych tak vše, co mne otec učil. Nemohl jsem.“ Zavrtěl hlavou, až mu dlouhé vlasy padly do očí. Nervózně si je odhrnul z čela, a pak se otočil na mne.

Snažila jsem se dýchat zhluboka, jenže stěny se točily čím dál rychleji. Bizardní barevný kolotoč se míchal s obličeji Anny a Alexe. A mezi tím, někde vzadu jsem viděla jeho obličej. Můj dokonalý anděl, ke mně vztahoval ruce a prosil mne, abych se k němu vrátila. Nemohla jsem se nadechnout, najednou jsem na své hrudi cítila nepředstavitelnou tíhu. Drtila mne a dusila, a já cítila, jak padám. Ještě jsem vnímala, jak dopadám na kolena, a pak se velmi rychle přiblížil barevný koberec. V uších mi hučelo tak silně, že jsem nemohla vnímat nic jiného než to. Alex sice klečel těsně nade mnou, ale jeho rty se pohybovaly němě. Možná křičel, podle výrazu jeho tváře, asi ano. Jenže najednou byl i jeho obličej děsně daleko, až zanikl ve ztrácejícím se paprsku světla.

Kolem mne byla tma, ale i přes tu tmu, objímající mne a laskající, jsem cítila dva body, dvě světlušky ve tmě. Mihotající se plameny svíčky. Dva záchranné majáky, ke kterým se prostě musím vrátit. Ještě ne, ještě se chvíli nechám unášet tou teplou a příjemnou nicotou, ale až se budu cítit o něco silněji, až načerpám trochu síly, vrátím se.