Once...in Suomi 18

Opatrně jsem nařízla skalpelem další kousek tkáně a nechala sestru, ať odsaje přebytečnou krev. Kupodivu jsem nebyla ani trochu nervózní. Sotva jsem si na obličej nasadila roušku všechno ze mě opadlo a byla jsem plnohodnotný doktor. Chlapík na stole pokojně ležel a všechno šlapalo jako na drátkách.
„Doktorko Shadowsová?“ Vyrušila mě jemně jedna ze sester.
„Hmm?“ Zabručela jsem a soustředila se dál na srdce, které jsem měla pod rukama.
„Na pager vám přišla zpráva, že máte přijít na příjem. Operaci za vás dodělá doktor Kapaalane.“ Jako na povel do dveří vešel Teemu s omluvným výrazem. Stiskla jsem rty do tenké linky, abych neřekla něco sprostého. Moje první operace, takhle krásně mi šlapala a teď tohle. Jestli půjde o nějakou kravinu, tak někomu zakroutím krkem. Mrskla jsem skalpelem na stůl a otočila se s takovou razancí, že jsem hlavou narazila do světla.
„Kurva!“ Zasyčela jsem a vyběhla z operačního sálu. Po cestě jsem ze sebe vztekle strhávala jemný vatový plášť a gumové rukavice. Zahnula jsem do další chodby a uvědomila si palčivou bolest na čele. Asi tam budu mít bouli. To vyvolalo ještě větší zuřivost.
Přihnala jsem se na příjem jako přívalová vlna a už přede mě skočila jedna ze sester.
„To vy jste mi pípla?“ Vyhrkla jsem na ni a sotva ovládala vztek.
„Ano, je tady jeden pán a chtěl jen vás.“ Koktala omluvně. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala.
„Tak kde je?“ Vložila jsem do hlasu veškeré sebeovládání. Sestra kývla do rohu místnosti, kde stál Sami a okusoval si nehet na palci. „To jsem si mohla myslet, jestli je to nějaká kravina, tak mu zakroutím krkem.“ Mířila jsem k němu a hodlala být sprostá, protože jak znám Samiho, tak to nějaká kravina opravdu bude.
„Sami…“
„Em, to je dobře, že jsi tu.“ Objal mě. Ztuhla jsem celá nesvá. Takového ho neznám. Byl vážný, což on není nikdy. „Máma je nějaká divná. Měla jenom škytavku, ale pak dostala křeče do břicha…a já nevím, věřím z doktorů jenom tobě.“ Najednou jsem se strašlivě zastyděla.
„Jasně, kouknu na ni.“ Poplácala jsem ho po zádech a odhrnula závěs kolem lůžka.
„Dobrý den paní Vehvilainenová.“ Pozdravila jsem s úsměvem drobnou ženu křečovitě skrčenou na lůžku. Upřela na mě oči, které měli se Samim stejné a slabě se usmála.
„Já jsem Samimu říkala, že to nic není, že to přejde, ale on si nedal říct.“ Mluvila slabě a jakoby se omlouvala za to, že ruší.
„Ale to je hloupost. Sami udělal dobře, že vás přivezl.“ Mrkla jsem na kamaráda, který celý nervní dál okusoval nehty. Vyhrnula jsem paní Vé svetr a promačkala opatrně břicho. „No pošlu vás na CT vyšetření a pak se uvidí. Usmála jsem se na ni a kývla na sestru, aby vypsala žádanku. „My se Samim počkáme na výsledky a dáme si kafe.“ Chytla jsem nervního přítele za loket a vedla ho do kantýny.
„Sami uklidni se prosím tebe. Bude v pohodě, určitě to nic nebude.“ Postavila jsem před něj kafe a sedla si naproti.
„No jo, jenom já mám trochu strach. Nikdy nebyla nemocná.“ Mumlal a koukal do ztracena.
„Neboj se. Dám na ni pozor.“ Chytila jsem ho za ruku a povzbudivě se usmála.
„Díky, jsi poklad.“ Konečně se mu trochu zvedly koutky.
„A co ty jinak? Jak se máš?“ No vzhledem k tomu, že naposledy jsme se viděla včera večer, to byla blbá otázka, ale já ho potřebovala nějak rozptýlit.
„No jo, celkem v pohodě. Tahal jsem v noci Viviana a Cata přes půlku Tampere domů. Byli totálně namol a chtěli se ještě bavit. Myslím, že Cat si narazil koleno, když zakopnul o patník a Vivian vyčelil strom.“ Zacukal rameny smíchem. Začala jsem se smát, až se na mě prodavačka občerstvení škaredě podívala.
„Asi pak na ně skočím kouknout.“ Napila jsem se kafe a koukla na hodiny.
„Tak zajdem se podívat, jak to vypadá s mamkou, hmm?“ Vstala jsem a Sami vystřelil za mnou. Zamířila jsem do vyšetřovny CT a kývla na pozdrav doktorovi. Beze slova mi podal snímky. Připnula jsem je na světelnou tabuli a zadívala se na ně.
„Noo moc se mi to nelíbí paní Vehvilainenová. Asi si vás tady budeme muset nechat minimálně přes noc.“
„Ale bude v pořádku, že jo?“ Vyhrknul Sami dřív než stačila jeho maminka cokoliv říct.
„Neboj se zlato. Říkala jsem, že se o ni postarám.“ Vystrčila jsem ho z vyšetřovny, protože správě tam neměl co dělat.
„Tak dobře.“ Zašeptala paní Vé.
„Dáme vám nitrožilně nějaké antibiotika a uleví se vám.“ Nechala jsem Samiho maminku odvézt a šla za ním.
„To mám teď jet domů?“ Zadíval se na mě skoro zoufale.
„Jeď a uklidni se. Kdyby něco, tak ti zavolám.“ Ještě jednou jsem ho poplácala po rameni a zmizela v chodbách. Doufala jsem, že ještě stihnu svou operaci. Dorazila jsem ale už jen na prázdný a zhasnutý sál. Kopla jsem do zdi a šla zkontrolovat Samiho maminku. Sestry někdy dokážou být pěkně nešikovné.

Samiho maminka poklidně oddechovala na lůžku s hadičkou v ruce a všude v nemocnici byl klid. Zbývaly mi ještě dvě hodiny služby a tak jsem s kafem v ruce bezcílně bloudila chodbami a na přijmu. V hlavě jsem si broukala melodii a nedokázala si vzpomenout, odkud ji znám. Sestry něco psaly do karet, nebo ťukaly do počítačů a určitě se těšily domů tak jako já. Už jsem plánovala, že uvařím těstoviny s rajčatovou omáčkou a pustíme si s Anssim nějaký film. Jedna ze sester zvedla zvonící telefon a jen něco na souhlas zabručela.
„Vezou sem postřeleného policistu.“ Houkla na mě. Do žil, jako kdyby mi vjel nový život. Paaani, střelná rána, to bude něco. V duchu jsem si připomínala, co vím o jejich ošetřování, když mi zapípal pager.
„To ne! Prosím ne!“ Zaskučela jsem. Někdo mi dneska nepřeje štěstí na operace. Číslo pokoje patřilo Samiho mamince a tak jsem se tam raději rychle vydala.
Vešla jsem na pokoj, zrovna ve chvíli, kdy sestra nasazovala paní Vehvilainenové dýchací masku.
„Kolabuje nám.“ Zavolala na mě zoufale. Na pár okamžiků se mi udělalo špatně. Cítila jsem, jak se mi kroutí vlastní žaludek. „Tlak jde hrozně rychle dolů.“ Hlásila mi a ťukala něco na monitoru. Vyhrnula jsem Samiho mamince nemocniční pyžamo a zděsila se. Na břiše ji naskakovaly tmavé podlitiny.
„Pípněte doktoru Kapaalanenovi. Musíme na sál.“ Vytlačili jsme společnými silami lůžko na chodbu a rozjeli se směrem na sál. Za běhu jsem hodila sestře svůj mobil a dala ji úkol zavolat Samimu.
Zatímco paní Vehvilainenovou připravovali na operaci, já se umývala a natahovala na sebe operační plášť. Do dveří rychlým krokem vešel Teemu a nakouknul do sálu.
„Co se děje?“ Obrátil se na mě a už se připravoval.
„Masivní krvácení do dutiny břišní. Byla na CT vyšetření a byli tam jenom malé ledvinové kameny zanedbatelné velikosti. To nebylo na operaci…já sakra nevím, co se stalo.“ Koktala jsem zoufale. Teemu mi povzbudivě stisknul rameno.
„Klid, uklidni se a jdeme na to.“
Byla jsem vděčná za to, že se mi nechvěje ruka. Ležela mi tady na stole Samiho maminka. Ta paní, která uměla tak výborný švestkový koláč. Udělala jsem první řez a musela sestře nastavit čelo, protože jsem ho měla orosené ledovým potem. To bude dobré, říkala jsem sama sobě. Vždyť měla jen trochu křeče v břiše. Kdo dneska nemá jednou za čas křeče? Zhluboka jsem se nadechla a nařízla další část. Tenká břišní stěna se protrhla a na mě se vyvalilo velké množství krve. Ošplíchlo mi to břicho a stékalo po nohách až do ponožek.
„Bože!“ Vyrazila jsem ze sebe a ucukla. Byla jsem od toho celá. Sestry okamžitě začaly zoufale odsávat. Začala jsem zmatkovat a bojovala s chutí utéct. Pryč odtud a nechat tu zodpovědnost na někom jiném. V hlavě jsem měla jako vymeteno a jen sledovala tu krvavou spoušť. To co Teemu říkal, jsem slyšela jen jako vzdálené mumlání. Musela jsem co nejrychleji najít příčinu toho krvácení. Neslyšela jsem to táhlé protivné pípání.
„Slyšíš Em?“ Chytil mě za paži. Dál jsem se hrabala v břiše Samiho maminky a tiskla zuby k sobě, abych nahlas nevzlykala. „Je konec.“ Stisknul mi silněji paži.
„Ne! Je to Samiho maminka…to nejde!“ Křičela jsem na něj a sama začala odsávat krev.
„Ty kameny ji protrhly břišní dutinu. Je to velmi malá pravděpodobnost, ale může se to stát. Bylo to rozsáhlé vnitřní krvácení.“ Otočil mě a vyvedl ze sálu. „Já ji dám dopořádku a ty to musíš oznámit rodině.“ Neposlouchala jsem ho. Jen jsem ze sebe strhla plášť a opřela se o umyvadlo. Před očima mi jako film běžely naše zážitky se Samim Katy a jeho mámou. Do čí se mi hrnuly slzy, ale já jsem je nemohla pustit ven, ještě ne. Přede mnou bylo velké okno, které vedlo do sálu. Musela jsem tam stát dlouho, protože Teemu už tam nebyl. Už tam ležela jen paní Vehvilainenová pod bleděmodrým plátnem. Věděla jsem, že nesmím nechat Samiho čekat. Vyšla jsem směrem k recepci, kde byla velké hala pro rodinné příslušníky, kteří čekali na výsledky operace svých blízkých. Nohy jako bych měla z betonu. Každý krok byl neuvěřitelně těžký. Neudržela jsem to a oči mi zvlhly. Viděla jsem Anssiho, který seděl a něco si četl. Přijel pro mě. A pak v dálce Samiho s hlavou v dlaních. Nereagovala jsem na Anssiho mávání a zamířila ke svému kamarádovi. Když mě uviděl, prudce vstal s otázkou v očích. Musel na mě poznat, že něco není dobré. Těkal očima po mé tváři a otvíral pusu, aniž by něco řekl.
„Sami, dělali jsme…dělali jsme, co jsme mohli.“ Vyšlo ze mě přiškrceným hlasem.
„Ale…Ale vždyť jsi říkala, že to nic není…“ Ve tváři rudnul a do očí se mu hrnuly slzy. Vjel si rukama do vlasů a první slza mu stekla po tváři. Srdce se mi svíralo neuvěřitelnou bolestí. „Říkala jsi, že je to maličkost.“ Šeptal tiše.
„Byla…já…“ Jeho ruka se najednou vymrštila a dlaň mi s plesknutím přistála na tváři. Anssi za mnou sebou cuknul, ale nezakročil. Chytila jsem se za tvář a sklopila hlavu. Měl na to právo, sama bych si ublížila víc.
„Slíbila jsi, že se o ni postaráš.“ Udělal krok blíž ke mně, ale já tentokrát couvla.
„Sami..“ Šeptla jsem chvějícím se hlasem a po tvářích se mi kutálely slzy.
„SLÍBILA JSI TO!“ Jeho hlas se rozlehl chodbou a trhal mě na kousky.
„Mrzí mě to.“ Otočila jsem se a utíkala pryč. Anssi mi šel naproti a chtěl mě sevřít v náručí, ale vytrhla jsem se mu.
„Em, klid.“ Tišil mě.
„Ne! Pusť mě!“ Vyškubla jsem ruce z jeho dlaní a utíkala pryč.

Natáhla jsem na sebe jen kabát a vyběhla ven, kde jsem si chytila taxi. Byla už tma a chladno. Do Ama jsem vstoupila s nic neříkajícím výrazem a sedla si na úplný konec baru, do tmavého rohu. Kývla jsem na Kimmiho a ten mi nalil panáka vodky.
„Nech to tady.“ Ukázala jsem na láhev, kterou ještě svíral v ruce.
„Jak je ctěná libost. Copak se stalo? Snad ses nerozešla s Anssim?“ Opřel se o bar naproti mně se zvědavým výrazem. Třásly se mi ruce, když jsem do sebe obrátila skleničku a nalila si další.
„Dej mi pokoj.“ Zabručela jsem na něj a znovu se napila vodky.
„No joo.“ Zvedl ruce v obraném gestu a odkráčel. Doufala jsem jedině v to, že se tady upiju k smrti. Levá tvář mě ještě štípala, jak jsem na ni měla obtisk Samiho ruky. Položila jsem si hlavu na složenou ruku na baru a rozbrečela se. Co jsem sakra udělala špatně. Měla jsem ji operovat hned? I když nebylo žádné podezření, že by mohla takhle krvácet. Nebo jsme zpackala celou tu operaci? Měla jsem ji raději nechat Teemuovi? Ani dalších deset panáků nezmírnilo můj špatný pocit. I když jsem sama sobě stokrát v duchu opakovala, že i když se za to viním, tak to není moje vina. Tohle se mohlo stát i tomu nejlepšímu doktorovi. Ležela jsem s hlavou na baru a připadala si strašně málo opilá. Jako kdybych se dnes jako naschvál nebyla schopná opít.
„No tak, pojď domů.“ Zašeptal mi Anssi do ucha. Když jsem nezvedala hlavu, vzal mě do náruče a vyšel ven. Automaticky jsem se k němu přimknula ještě těsněji a schovala hlavu někam pod jeho rozepnutou mikinu. Naštěstí mlčel a nesnažil se mě přesvědčit o tom, že jsem za to nemohla. Sama jsem toho měla dost.
Cítila jsem se hrozně, i když jsme vstoupili do bytu. Věděla jsem, že se musím dát dohromady a tak jsem hned zamířila do koupelny.
„Zvládnu to sama.“ Oznámila jsem mu ochraptěle, když chtěl jít za mnou. Tak nějak jsem cítila, že asi budu zvracet a nechtěla jsem, aby byl u toho. Nohy jsem měla jako z gumy a tak jsem se přidržovala stěny, když jsem mířila ke sprše. Stáhla jsem si z ramen kabát a zůstala stát před zrcadlem v zakrváceném chirurgickém oblečení. Až teď jsem si uvědomila, že mám vlhké ponožky nasáklé krví. Rychle a brutálně jsem ze sebe všechno začala strhávat, jen ať je to co nejrychleji pryč. Pustila jsem si sprchu a vstoupila pod proud horké vody. Opřela jsem se o stěnu před sebou, zírala na červenou vodu, která mizela v odtoku a snažila se dýchat zhluboka a klidně. V uších mi hučelo a jazyk se mi lepil na patro. Opřela jsem se bokem o stěnu a bez jakéhokoliv varování mi kolena vypověděla službu a tak jsem se sklouzla po zdi na zem.
„Ale no tak.“ V tom okamžiku už byl u mě Anssi a podepíral mě. Ani nevím, jak se tam najednou zjevil.
„Jsem v pohodě.“ Zamumlala jsem a opřela si hlavu o stěnu.
„Dobře. Sedni si, já tě umyju.“ Jeho ruce mi začaly přejíždět po těle a po vlasech. Snažila jsem se ze všech sil zůstat při vědomí, ale tělo si dělalo, co samo chtělo. Oční víčka se mi klížila a já cítila, že už to nezvládnu. Převalila se přese mne černá vlna bezvědomí a poslední, co jsem vnímala, byly Anssiho paže a kluzká podlaha sprchového koutu.
Probrala jsem se v posteli a zamžourala do tmy. Byla jsem strašně zmatená a tak jsem jen civěla do tmy, než jsem si uvědomila, že jsem doma. Chtěla jsem se posadit, ale sotva jsem se pohnula, zamotala se mi hlava a žaludek zhoupnul. Nahnula jsem se přes okraj postele a oddechla si, když jsem spatřila tmavou siluetu kyblíku. Křečovitě jsem sevřela jeho okraj a vyzvracela se. Okamžitě jsem vzadu na krku ucítila Anssiho teplou dlaň. Druhou rukou mi přidržel vlasy a čekal, až dokonám dílo zkázy. Opřela jsem se o něj a zhluboka dýchala. Přistrčil mi pod nos skleničku vody a já ji skoro najednou vyprázdnila.
„Fuj.“ Vyšel ze mě jen výraz nevýslovného odporu.
„To bude dobrý.“ Vyzvednul mě zase na postel, ze které jsem sklouzla, a pomohl mi posadit se. „Pustím nějaký film?“ Podíval se na mě s otázkou. Pokrčila jsem rameny a tak pustil televizi a vrátil se ke mně do postele. Opatrně, tak abych se moc prudce nehýbala jsem se mu zavrtala do náručí, kde bylo pro mě bezpečí a během pěti minut jsem znovu usnula.