Úvod

Slunce skládalo rozžhavené paprsky na pouštní písek. Drobný prach mě tak pod chodidly neskutečně pálily. Nehybný vzduch na mě kladl další vlny nesnesitelného vedra. Dívala jsem se směrem k nebi. Doufala jsem, že aspoň ona bude křišťálově modrá, jako ledová voda, právě nabraná ze studánky. Jenže nic na ní, nemělo šanci zápasit se zlatým kotoučem. Obloze vládla jeho medová barva pálící mě v očích.
„Pokud nepřestanete obdivovat krásy Sahary, nestihneme to do večera do tábora.“ ozvalo se od vzdalující se osoby. Choval se chladně. Aniž by mi tím ulevil od nesnesitelného vedra kolem. Přinutil by ho chladnější vzduch noci, upustit od nepříjemných formálních frází?
„A měl bych Vás informovat, že noci tu nejsou ani trochu příjemné.“ poprvé za tak dlouhou dobu se otočil mým směrem a pohlédnul na mě. „V něčem takovém umrznete…“ Tak chladný. „…madam.“