Dýchánek paní Pickeringové

Pomalu jsem otevřel vrátka do zahrady paní Pickeringové a vešel dovnitř. Zvonek již dávno nefungoval, ale staří přátelé měli dveře u paní Pickeringové vždy otevřené. Zastavil jsem se na cestě dlážděné kameny, zavřel oči a nasál vůni jejích růží obklopujících celou zahradu. V tu chvíli jsem se ocitl o osm let zpět, připadalo mi to tak dávno, a přece tak skutečné. Stál jsem na tom samém místě se svou ženou Scarlett, drželi jsme se za ruce a vychutnávali si tu kouzelnou atmosféru spolu. Vál lehký vánek, který čechral Scarlettiny vlasy a pohrával si s jejími šaty. Vypadala jako květina, jako jedna z růží paní Pickeringové. Chytil jsem ji kolem pasu, přitiskl k sobě, ale než jsem ji stačil políbit, vytrhl mě ze snění nějaký zvuk a otevřel jsem oči. Vánek vál doopravdy, ale místo toho, aby si pohrával s vlasy mé ženy, pohrával si s vrzajícími vrátky, která jsem asi špatně dovřel. Vtom mi na rameni přistál okvětní lístek jedné z růží. Znovu jsem zavřel oči a představoval si, že je to sněhobílá Scarlettina dlaň, která z ramene sjíždí po paži až k dlani mojí… Zavrtěl jsem hlavou a setřásl ze sebe lístek druhou rukou. Scarlett tehdy hladila ruku, opravdovou ruku, snad je dobře, že mě takhle neviděla. Uhladil jsem si prázdný levý rukáv visící volně po mém boku a vyrazil po kamenné cestičce směrem k jezírku v koutu zahrady.
Bylo to útulné místo s dřevěným altánkem, kam jsme já a Scarlett chodili na pravidelná posezení s přáteli. Po smrti Scarlett jsem nepřestal na setkání chodit, snad to bylo právě to, co mě udržovalo při životě, ale zároveň naplňovalo nevyslovitelným smutkem. Kam jsem se podíval, viděl jsem ji. Scarlett sedící v altánku se šálkem čaje, Scarlett tančící na trávníku, Scarlett obdivující okrasné růže… Moje Scarlett. Z myšlenek mě vytrhla přicházející paní Pickeringová, jako vždy elegantní a energií sršící dáma. Jako by se jí válka ani nedotkla, přitom jí vzala jediného syna. „Ale pane Bucket, co vy tu tak brzo? Ještě nikdo nedorazil, ale jsem ráda, že jste tu.“ promluvila svým příjemným hlasem. „Dobré odpoledne, paní Pickeringová. To já jsem rád, že mohu strávit toto krásné odpoledne právě tady.“ odpověděl jsem a přitom sledoval, jak pokládá na stůl pět šálků z porcelánu. Jeden byl pro mě, druhý pro ni a zbylé tři... Vlastně jsem nevěděl, komu patří jeden z nich, obvykle jsme se tu scházeli s manželi Dwightovými, snad přivedou někoho třetího? S tím jsem se pohodlně usadil na křesílko z ratanu a díval se zasněně na záhon růží z okénka altánu. „Pane Bucket, no tak, přestaňte se pořád vracet v myšlenkách do minulosti, povězte mi radši, jak jste pochodil v Southhamptonu?“ „Ano máte pravdu, měl bych si tento den užívat plnými doušky. O Southhamptonu mi ani nemluvte, ten břídil Cougar autům nerozumí ani za mák. Ještě, že jsem nepochodil, během týdne by se i s autem zřítil přímo do škarpy.“ odvětil jsem a při představě toho hlupáka s knírkem válejícího se ve škarpě jsem se pousmál. Usmála se i paní Pickeringová a zvolala: „A hele, už tu máme Dwightovy! To je skvělé, že jste tu, už jsem pro vás nachystala šálky, tak pojďte!“ „Dobré odpoledne, paní Pickeringová, překrásné počasí, že? Málem jsme se sem dnes nedostali, tady Marge nebylo dnes nějak dobře.“ přivítal nás Peter Dwight a mě pokynul kloboukem na pozdrav. Vlastně jsem ho nikdy neměl moc rád pro jeho uštěpačné poznámky na mou osobu, ale Scarlett ho vždy dokázala dokonale uzemnit. Marge se na mě usmála a popřála mi hezké odpoledne. Já jí též. Měla zelenkavé šaty a klobouček, bohužel podobnou barvu měl i její obličej. Zřejmě jí opravdu nebylo moc dobře. Oba se posadili a paní Pickeringová začala rozlévat čaj. Miloval jsem její Earl Grey, jeho vůně mi vždy připoměla Scarlett, která ho dělávala i doma a oba jsme ho pak po večerech popíjeli při západu slunce… Ne, nesmím se takhle propadat do vzpomínek.
„Drahá, kdo dnes ještě přijde? Vidím zde jeden šálek navíc.“ podivila se Marge a upila trochu ze svého horkého čaje, nevypadalo to však, že by jí šel k chuti. „Přijde Clarisse, seznámila jsem se s ní díky mé krejčové. Clarisse jí vypomáhá a nedávno pro mě ušila opravdu nádherné šaty, proto jsem ji pozvala. Je to moc příjemná slečna, zajisté si s ní budete rozumět.“ řekla s očekáváním paní Pickeringová a koutkem oka sledovala naše reakce. Pousmál jsem se na ni, vlastně jsem se těšil, že poznám někoho nového, Peter mi začínal pomalu lézt na nervy. A opravdu, za chvíli vrzla vrátka na konci zahrady a po cestě se k nám blížila Clarisse. Na to, co jsem uviděl, dodnes nezapomenu. Po kamenech se nesla jako víla, jako okvětní lístek, který mi předtím přivál vánek na rameno. Usmívala se na nás, světlé vlasy jí vlály. Jak moc mi připomínala Scarlett. Snad jsem se tak zamyslel, že jsem nepostřehl, že si již přisedla k nám a představila se. „Dobré odpoledne, jmenuji se Clarisse Whithfordová, zajisté vám paní Pickeringová říkala, že mě pozvala. Moc ráda vás všechny poznávám.“ usmála se na nás a obdarovala mě nejkrásnějším pohledem, jaký jsem si mohl vybavit za posledních několik let. Potřásli jsme si rukou a navzájem se představili. Uznávám, že mi bylo hrozně, když si Clarisse třásla s mou jedinou rukou, dělal jsem však, že jsem si jejího nervózního pohledu nevšiml.
Paní Pickeringová nalila čaj i Clarisse a konverzace se stočila na běžné fráze, ostatně jako vždy. To máme ale počasí, obchody moc nejdou, červeným růžím se daří obdivuhodně dobře… Celou dobu jsem pozoroval Clarisse. Poslouchala ty otřepané věty s takovým zaujetím, neustále se usmívala. Ach jak je mladá, jak moc mi připomíná Scarlett. Celé odpoledne jsem z ní nespustil oči a ona si toho nejspíš všimla. A nejen ona, všiml si toho i Peter a rozhodl se využít situace. „Tak co, Buckete, nechcete tady mladé dámě objasnit, co se stalo s tou vaší zatracenou rukou? Však my to také pořádně nevíme, že je to tak Marge?“ „Ano Petere, ale to se přeci nehodí. Promiňte, pane Buckete, on je Peter někdy dost netaktní.“ omluvala jeho chování Marge, ale vzápětí si zakryla ústa dlaní. Paní Pickeringová vstala a chopila se jí. „Holčičko, copak je vám? Vám opravdu není dobře, že? Nemuseli jste chodit, je mi líto, že se trápíte. Pojďte, uložím vás ve svém pokoji.“ starala se a vzala Marge do domu. To se Peterovi náramně hodilo a tak mě donutil vyprávět svůj příběh o zatracené ruce, jak jí rád říkal. „Tak dobře tedy, když tady Peter nedá jinak. Pokud vás, slečno Clarisse, nebudu příliš nudit. Jestli ano, prosím řekněte mi to. Vím, že můj příběh není nijak zajímavý, ani pro mě ne.“ varoval jsem ji raději předem, ale vypadala, že jí zajímá každé slovo. „Tak tedy, během druhé světové války jsem musel narukovat do armády.“ Při slově narukovat se Peter škodolibě uchechtl. „Ano, narukovat. Bojoval jsem za Anglii při letecké bitvě. Protože jsem se do té doby zabýval letadly, dostal jsem se k letce. Při bitvě mi však německý letoun strefil levé křídlo a začal jsem se řítit k zemi. Musel jsem vyskočit s padákem, což jsem také udělal, ale naneštěstí mě jedna ze střel trefila i do mé zatracené ruky. Přistál jsem v bezvědomí a probudil jsem se až v nemocnici - s rukou amputovanou. Jak poetické, pilot i letadlo přišli o stejnou část těla...“ „Ale to je hrozné! Pane Buckete, to je mi opravdu líto, co jste musel zažít!“ zhrozila se Clarisse. Peter se jen s potěšením díval na její zděšení a sám pro sebe se usmíval. Nevšímal jsem si ho. Vtom se vrátila paní Pickeringová. „Petere, vaší ženě je opravdu velmi zle, neměl jste ji sem tahat. Právě mi pozvracela dnes umytou koupelnu.“ Všichni jsme se zasmáli neštěstí paní Pickeringové. „Ano máte pravdu, vezmu Marge raději domů vozem, mám ho zaparkovaný na rohu ulice. Nezlobte se, že kazím tak skvělou společnost, ale musím se omluvit. Jistě chápete.“ rozloučil se s námi Peter a za chvíli již vycházel s Marge, kterou podpíral. Přemýšlel jsem o skvělé společnosti, kterou právě opouštěl. Ano, byla opravdu skvělá, až na něj. Byl jsem rád za Marginu nevolnost, i když jsem jí to nepřál. S oběma dámami jsem strávil nádherný podvečer a když jsem opouštěl květinovou zahradu paní Pickeringové, měl jsem náladu o poznání lepší, než když jsem tou samou brankou odpoledne přicházel. Večer jsem doma usínal s představou Scarlett, ale nebyla to jen ona. Do snu se mi připletla i slečna Clarisse.
…
Když jsem přicházel na další smluvené posezení, byl již podzim. Teplé slunce ještě hřálo a stromy se krásně zabarvily. Vánek byl již o něco chladnější, než když jsem tu byl posledně, ale příjemný a svěží. Mám rád podzim, jeho teplé barvy, vůně spadaného listí a jeho šustění mě uklidňuje. Otevřel jsem vrátka, vrzala stejně jako tenkrát. Růže již nebyly v plném květu, přesto to zahradě neubíralo na kráse. Nechával jsem se ovívat větrem a sluneční paprsky si pohrávaly na mé tváři. Na rameni mi přistál oranžový list. Usmál jsem se nad shodou náhod a opět k sobě přivinul svou květinu. Smála se, vlasy i šaty jí vlály ve větru. Chytil jsem ji kolem pasu a políbil. Tentokrát se však nerozplynula při zavrzání vrátek, ani při křiku ze zahrady (to na nás volala Marge s bříškem, ať se jdeme podívat, jak se daří malému Dwightovi). Byla tady, opravdová, moje Clarisse.