Černá a bílá 52

Vůbec mu to není blbý. Očividně vůbec, rozčiloval se a měl obrovskou chuť do něčeho praštit. To je tak splachovací nebo co? Si myslí, že mu to žeru? Že každej druhej večer spí u nějakýho kamaráda? Tady už žádný kamarády nemá. Je spokojenější než kdy dřív a navíc je i cítit dívčím parfémem. Eviným parfémem. Nejsem blbej. Máma mu to sice žere, ale ze mě vola dělat nebude. Jak ...? Potřeboval se nějak odreagovat. Ještě chvíli a něco by tu rozbil. Hodil si do batohu foťák a vyrazil z domu.
„Štěpáne, ty někam jdeš?“ volala za ním matka, když se řítil ze schodiště. Zahlédl jen Aleše rozvaleného na gauči.
„Ven.“ A byl pryč.

Kupodivu tady teď trávil hodně času. Dlouho to tu zanedbával, ale během tohoto léta si opravil pár nedostatků, pořádně vyvětral, probral fotky a skicy a celou chatu vysmýčil. Několik celých dní jen proseděl v podkroví a prohlížel si fotky. Vedle sebe měl postavený koš a některé vyhazoval. Po letech se mu už nezdály tak dobré jako tehdy. Vyhodil i pár fotek s Evou. Když skončil, stěny místnosti byly poloprázdné, ale nad stolekem dál visely Eviny fotky z dob, kdy se potkali. A jeho kresba Eviny spící tváře.
Hodně se potuloval po okolí a znovu fotil některá svá místa. Někdy se jen tak válel na louce a zkoušel vymyslet nové texty. Nic optimistického ho však nenapadalo. Time after time ... it’ll get better ... a doufal, že se ta slova naplní. Upíral se teď k začátku nového školního roku, kdy odejde do Prahy studovat. Aleš i Eva tam budou sice taky, ale už je nebude tak často potkávat. Pokud bude mít štěstí, tak vůbec. A co sejde z očí, sejde i z mysli. No a co se Sylvou, napadlo ho najednou. Asi se budem muset vážně rozejít. Jsem jako v kleci. Na novou školu chci mít klid. Někdy. Už brzy jí to řeknu. Ale musím ještě vymyslet nějaký mírný způsob, i když ... existuje způsob, jak se bezbolestně rozejít? Sbalil si věci, zvedl se a vyrazil domů na oběd.
Chvíli po obědě vyrazil Aleš z domu. Do tě doby stejně jen seděl u notebooku. Štěpán byl rád, že může být chvíli doma bez toho, aby se bál, že do sebe někde vrazí. Alešova věčná snaha se usmířit a jeho vstřícné úsměvy mu lezly krkem. Pokrytec jeden, říkal si pořád v duchu. Seděl s mámou v obýváku a koukal na televizi. Máma zašívala nějaké ponožky a poslouchala pořad v televizi. Štěpán měl sice oči upřené na obrazovku, ale duchem byl mimo. Neustále přemýšlel nad tím rozchodem. Musí se k tomu už dokopat, čím dřív tím líp. Nemůže Sylvu tahat dlouho za nos. Sám věděl, jaké to je. Ne, asi na nic šetrného nepřijdu, opakoval si pro sebe. Není způsob, jak jí při tom neublížit, takže není důvod to odkládat. Zítra se sejdem a ukončíme to, rozhodl se. Akorát sahal po telefonu, když se ozval zvonek od dveří.
„Půjdeš tam, zlato,“ obrátila se na něj s prosbou paní Bílá a pokoušela se dál navléct nit do úzkého ucha jehly. Jen zabručel na souhlas a zvedl se. Kdo to může být, zas tak často se u nás dveře netrhnou. Nejvíc k nám chodila Eva ... ale to už neplatí. Jsem strašnej, musím přestat s tím věčným srovnáváním co bylo, když jsme ještě byli spolu. Zatřepal hlavou jako by si chtěl srovnat myšlenky. Došel ke dveřím a otevřel.
„Ahoj,“ chvíli mlčel, než si uvědomil, kdo stojí u dveří.
„Ahoj,“ odpověděla mu přísným hlasem. Jedno obočí zvedla a čekala, až ji pozve dál. Byl ale tak v šoku, že se místo toho zmohl jen na další otázku.
„Ty už jsi zdravá?“ vypadlo z něj.
„Co?“ vykulila na něj Monika oči. „Nepozveš mě radši dál?“
„Jo, jasný,“ koktal a uhnul jí z cesty.
Monika vešla dovnitř a zula si boty. Jedním krátkým opovržlivým pohledem přelétla nachystané papuče a pak raději bosá pokračovala dál. Ještě stále překvapený Štěpán ji následoval do obývacího pokoje za matkou.
„Dobrý den,“ suverénně promluvila k matce a postavila se ke schodišti. Matka se vylekala a píchla se jehlou do prstu.
„Do pr... Co se ...? Á, Moniko, dobrý den,“ pokusila se o milé přivítání, ale těžko skrývala rozmrzelost z nové návštěvy. „Co tě k nám přivádí?“
„No, malebné prostředí venkova těžko.“ Tvářila se naštvaně a uraženě, čekala až ji nabídnou nějaké místo k sezení. Venkova, povytáhl Štěpán obočí. Si myslí, že tady každý ráno kydáme hnůj, nebo co? Co se stalo s tou milou holkou?
„Takže už jsi zdravá,“ snažila se dál matka. „Aleš nám toho teda moc neřekl, ale asi to bylo nepříjemné, když jste kvůli tomu museli pobyt v Anglii přerušit.“
„Nepříjemné to bylo, paní Bílá, ale já se z Anglie vrátila teprve před pár dny. A nevím o tom, že bych byla nějak nemocná.“ Matka hodila po Štěpánovi utrpný pohled. Nejspíš s Monikou nesouhlasila. Podle ní byla minimálně nemocná duševně. Pak se ale zarazila.
„Vrátila ses teprve nedávno? Jakto? Mysleli jsme, že jste se vrátili spolu, protože ti nebylo dobře,“ vysvětlovala své překvapení. Štěpán se sice chystal jít k sobě do pokoje, neměl náladu na tento rozhovor. Ale začínalo to být zajímavé. Takže bratříček lhal? Opět?
„Dovolte, abych vás vyvedla z omylu, paní Bílá. Já jsem naprosto zdravá. Ale váš syn nejspíš ne. Po pár dnech v Anglii se sbalil a odjel zpět do Čech, zatímco mě tam nechal samotnou,“ červenala Monika víc a víc.
„Ale jakto? Co se stalo? Nám říkal ...“
„Nevím, co vám říkal. Ale přišla mu z domova nějaká zpráva a za pár hodin už seděl v letadle. Je tady?“ Štěpán mlčel. Do tohoto se míchat nebudu, ale určitě se dovím něco zajímavého.
„Ano, Aleš je teď už pár týdnů doma. Ale momentálně někam odešel. Co to bylo za zprávu?“ nevěřila jí. Proč by jí syn lhal? To nedávalo smysl. Avšak Monika vypadala vážně zdravě. Měla až moc červenou barvu. Na rozdíl od ní, ona bledla.
„Nevím, jeho poštu mu nečtu, jestli myslíte toto. Domnívám se, ale že to má něco společného s přítelkyní vašeho druhého syna,“ otočila se bojovně na Štěpána. Netahejte mě do toho, bránil se v duchu. Já je dohromady nedal.
„Jestli máte na mysli Evu,“ napřímila se také matka, „tak se pletete. Tohle už je víc jako rok staré. Nesnažte se to hodit na ni.“ Mami, ty jsi tak slepá, zalitoval Štěpán a i nadále postával u dveří.
„No, uvidíme, kdo má pravdu. Přijela jsem za ním, takže tu na něj počkám.“ Do teď stála u schodů a čekala na výzvu, nyní však vyrazila směrem k pohovce, kde se posadila. Uvelebila se naproti televizi a přehodila si nohu přes nohu. Matka jen s otevřenými ústy sledovala tu drzost.
„Já si myslím, že byste měla počkat někde jinde, slečno,“ promluvila rázně.
„Já ne,“ odvětila jí s ledovým klidem Monika a vážně vypadala tak, že ji odsud nikdo nedostane.
„Tak to se modleme, aby se bratr rychle vrátil,“ pronesl suše Štěpán a zmizel ve svém pokoji. Matka se za ním jen prosebně dívala. Nechtěla zůstat s tou saní v místnosti sami. Já byl taky sám, když si vřele vítala Aleše a utěšovala Evu místo mě. Zaklapl za sebou dveře.
No, tak to se nám bratr pěkně vybarvil. Proč nám lhal? Proč se vrátil dřív? Popravdě. Že by to vážně mělo něco společného s Evou? Napsala mu, že se se mnou konečně rozešla, a on se vrátil jako vítěz pro trofej? Proč mi to udělali? Provedl jsem jim snad něco? Složil se na postel. Nemohl se dočkat, až se Aleš vrátí a všechno se vysvětlí. Na stole mu zazvonil telefon. Přihnal se k němu a na displeji viděl Sylva. Zatraceně, úplně na to zapomněl. Při vší té zvědavosti mu úplně vypadlo z hlavy, co měl původně v plánu. Rozchod. Jenže jestli je teď ta správná doba ... Zmáčkl zelené sluchátko.
„Ahoj,“ pozdravil ji neutrálně, „jo, jsem doma. Dneska už asi nikam nepůjdu, máme návštěvu. Co? No, jo, asi mohl. A na jak dlouho? Hoďku, dvě? Tak to bych mohl. Ale dám ti vědět, až budu vyjíždět, jo. Teď asi vážně nikam nemůžu. Jo? Tak se pak uvidíme. Ahoj, ahoj.“ Jako by mi četla myšlenky. Takže se rozejdem už dnes. Nemůžu se k ní dnes chovat jako její přítel, kluk, a za pár dní se s ní rozejít s tím, že už delší dobu nefunguje. Prostě si to zvolila sama. Za pár hodin jí to řeknu a bude to. Třeba to pochopí, třeba to zvládne líp, než si myslím. Jenže nevyrazím dřív, než se dozvím, jak to tady dopadne. Usadil se u počítače a něco si prohlížel na internetu.
Asi za dvacet minut se ozvalo bouchnutí vchodových dveří. Jestli pak ví, do čeho chlapec leze, pomyslel si zlomyslně. Kouknul na hodiny. To spolu dnes moc dlouho nebyli, podivil se. Normálně u Evy i přespí a mámě nedá nic vědět. Vyšel z pokoje a zastavil se nahoře u schodů. Matka už se v křesle netrpělivě otáčela. Monika měl klidnou tvář, ale vsadil by se, že uvnitř neuvěřitelně zuří. Asi ji dost urazil, když od ní utekl za jinou. Aspoň v něčem ji chápu. A pak se v pokoji objevil i Aleš. Nejspíš už něco tušil, neboť se tvářil dost ostražitě.
„Ahoj všichni,“ zastavil se uprostřed obýváku a zůstal s obavami zírat na Moniku.
„Ahoj.“