Černá a bílá 53

pro lepší atmosféru:
http://www.youtube.com/watch?v=CnucawyfE8k


Vypadal docela dost překvapeně. Očividně tady Moniku nečekal, stejně jako ostatní. Co se mu teď asi honí hlavou, smál se Štěpán v duchu. Už bylo potřeba, aby mu někdo srazil ten sebevědomej výraz. A opravdu, Alešův výraz zmizel a nyní jen těkal mezi přítomnými.
„Moniko, ty si přijela?“ polkl pomalu. Nejspíš přemýšlel, co už všechno stihla jeho matce říct. „Asi za mnou, že. Tak nepůjdem si popovídat do zahrady?“ Udělal krok vpřed, ale kromě něj se nikdo nepohnul. Tak takhle by to chtěl uhrát, zakroutil jeho bratr v poschodí hlavou. Matka i Monika postupně rudly čím dál víc. Nevypadalo to pro něj dobře.
„Ne, mám tady hromadu známých,“ štěkla na něj sarkasticky teď už asi bývalá přítelkyně. „Samozřejmě, že jsem přijela za tebou.“ Aleš se pokusil jejímu suchému vtipu zasmát. Neúspěšně.
„Fajn. Ale myslím, že naše problémy tady nikoho nezajímají ...,“ snažil se dál. Srabe, pozoroval vše dál Štěpán.
„Naopak,“ promluvila teď matka a nevypadala příliš mile. „Mám taky pár otázek, takže tu můžete klidně zůstat.“ Řekla to však jako rozkaz. Aleš byl teď u výslechu a jediný, kdo se bavil, byl pozorovatel nahoře u schodů.
„Takže Monika byla nemocná a proto jste se museli vrátit dřív?“ zeptala se jako první matka. Aleš zmateně těkal očima kolem. Byl v koncích.
„No ...,“ kouknul na Moniku, aby zjistil, že u ní podporu samozřejmě nenajde. „Víš ... já odjel sám o něco dřív. Monika v Anglii ještě chvíli zůstala.“ A pravda už leze ven.
„Jo, chvíli. Několik týdnů jsem tam tvrdla samotná. Pořád nemůžu pochopit, že jsi mě tam nechal samotnou. Opuštěnou. Aleši, jak si mohl?“ vyčítala mu teď Monika. Kdyby ji Štěpán před chvílí neviděl soptit, možná by jí ten ublížený výraz i sežral. Herečka.
„Unudil bych se k smrti,“ vypadlo najednou z Aleše. Zatímco se matka tvářila dál naštvaně, Monice se na tváři zračilo překvapení, urážka a ublížení. „Prosím tě, vždyť nám to neklapalo. Musela jsi to cítit taky. A přece s tebou nebudu dalších několik zbytečných týdnů jen proto, že nám to tvůj otec zaplatil.“ Ou, ten je krutej, říkal si pro sebe Štěpán. Tak tohle Sylvě rozhodně říct nemůžu. Monika se chystala každou chvílí vybouchnout.
„Tak proč jsi tam se mnou vůbec jezdil?“ začala křičet.
„Mělo to něco společného s Evou?“ zapojila se najednou i matka. Stažené rty naznačovaly, že je naštvaná, ale hlas měla ledově klidný. Aleš mlčel. Pohled zarazil do země a nejspíš právě přemýšlel, jestli má říct konečně pravdu. Když se teď přizná, matce nejspíš dojde, proč je teď už několikátý týden tady, proč skoro každou noc spí mimo domov, kam pokaždé zmizí. A jestli to řekne, celé jejich tajemství bude venku. Už se nebudou muset schovávat. Už žádné tajné scházení, žádné lhaní, žádné předstírání a zapírání, žádné ...
„Ano,“ řekl polohlasem.
Monika změnila barvu z červené na fialovou, asi jí rychle ubýval kyslík. Matka se jen zklamaně zadívala na syna, stojícího před ní, zvedla se a odešla na zahradu.
„Takže jsem měla pravdu. Měla jsem pravdu! Ty jsi jel za ní. Ale proč? Vždyť chodí s tvým bratrem!“ ječela, až se třásla okna.
„To mu přece nevadí,“ vložil se teď do slovního mučení i Štěpán. Zvedl se a pomalu scházel ze schodů dolů. „A navíc – s Evou už spolu nechodíme. Rozešli jsme se chvíli po vašem odjezdu. To nevíš?“ podíval se na Moniku. Z jeho očí vyčetla, že se situací docela baví.
„Jen jí řekni, bratře,“ mluvil k Alešovi a slovo –bratře- vyslovil tak nějak jinak, „jak dlouho už jste s Evou zase spolu.“ Aleš se na Štěpána překvapeně a vyděšeně podíval. On to ví? Jak dlouho?
„Štěpáne, já ...“ Nenechal ho však domluvit.
„Promiňte, ale teď mám na práci něco důležitějšího, než je zvrácený život mého bratra, takže vás tady nechám osamotě. Abyste si to mohli vše v klidu povyprávět.“ Naposledy se rozhlédl po obou přítomných a pak odešel na chodbu.
Když si před domem sedal do auta, jediný, koho mu přišlo v tu chvíli líto, byla matka. Nejspíš seděla někde na zahradě a trápila se nad tím, jak jí to mohl udělat. A nešel za ní, protože ani on neznal odpověď. Jak jim to mohl udělat? Že by láska, odfrkl si posměšně a nastartoval.

Za pár hodin zaparkoval znovu před domem. Nechal dlouho svítit světla než vůbec vytáhl klíček ze zapalování. Zíral před sebe a stále se z toho nemohl vzpamatovat. Jak?! Prsty si promnul unavené oči a vylezl z auta. Stále to nemohl pochopit, přestože nad tím přemýšlel celou cestu ze zkušebny. Nerozešel se s ní. Pobyt v kleci pokračuje. Kráčel po chodníku až ke dveřím. Vytáhl klíček z kapsy a nepřítomně si otevřel. Hned za nimi se opřel o zeď a zase na chvíli zíral do skříně před sebou. To není možné ... Tvář se mu bolestě stáhla. Ale teď nesmím brečet, tloukl se pěstmi do čela. Musím být silný. Silnější než jindy. A přitom to byla vážně chvíle, kdyby se na jeho místě rozbrečel snad každý. Vyzul si boty a všimnul si dívčího páru hned vedle. Ale vždyť Moničino auto už je pryč. Nedokázal nad tím však přemýšlet. Nic by teď nedokázalo upoutat jeho pozornost. Vešel do pokoje, aniž by se rozhlédl po přítomných.
„Tady jsi, Štěpáne. Kde jsi byl? Myslela jsem, že jsi u sebe,“ zeptala se jej matka až přehnaně lítostivým tónem. Nejspíš už jí došlo, že ten, na koho by měla být naštvaná, je Aleš. Ne on.
„Pryč,“ zašeptal zklesle, ani nezvedl oči od země.
„Ahoj, Štěpáne,“ ozval se opatrně dívčí hlas. Trhl hlavou a zahleděl se na Evin obličej. Vypadala nešťastně, provinile. Štěpán zatnul zuby, aby mu přece jen neunikla nějaká slza. Eva ... Neodpověděl a šouravým krokem pokračoval po schodech nahoru. Zaklapl za sebou dveře. Evě se tvář sevřela bolestí. Seděla vedle Aleše, který jí teď konejšivě pohladil po noze.

Když Štěpán zmizel, chvíli se tady v obývacím pokoji bavil s Monikou. Snažil se jí omluvit své chování. Vysvětloval jí, že má Evu opravdu rád a že ho to vše mrzí. Jenže Monika si nedala říct a po po několika minutách vystřelila naštvaně z domu a odjela. Chvíli se rozmýšlel a nakonec vyrazil za matkou na zahradu. Když už to načal, pokusí se jí to aspoň nějak vysvětlit.
„O loňském létu jsem věděla,“ začala matka, když uslyšela jeho kroky za sebou. „Odpustila jsem ti. Odpustila jsem vám oběma, i když to Štěpána muselo hrozně bolet. Viděla jsem, jak se máte rádi. Možná jsem špatná matka, ale pochopila jsem tvé chování a nějak ti odpustila.“ Zmlkla. Stejně jako její slova, bolel Aleše i tón jejího hlasu. Vyčítavý.
„Myslela jsem si, že když jsem k vám byla tak vstřícná a odpustila vám, že mi něco takového třeba řeknete. Nevím, jak bych se na to tvářila, ale pořád by to bylo lepší, než tohle. Dozvědět se to před tou furií. A co Štěpán? Na toho si opět nemyslel? Jak ho to muselo bolet, když se to dozvěděl. A ty si pak přijedeš z dovolené a uděláš to znovu. To jsi bratr?“ podívala se na něj ukřivděným pohledem.
„Promiň, mami, chtěli jsme ti to říct. Už brzy. Vážně. Ale oddalovali jsme to kvůli Štěpánovi,“ snažil se přece jen nějak omluvit své chování.
„Aha. Takže ty na svého bratra bereš takové ohledy. Jak jsi ušlechtilý.“ Pokusil se nasadit přístupný výraz. „Co Eva? Proč mi to neřekla? Já ji vítám doma jako kamarádku a ono zatím ...“
„Ne, prosím tě, Evě to nevyčítej,“ přerušil ji. „Trápila se, že ti to nemůže říct.“
„Chuděra,“ odsekla mu matka. Najednou se rázně zvedla a odkráčela do domu. Aleš ji následoval. Ihned zvedla mobil a vytáčela číslo.
„Haló? Ahoj, Evo, to jsem já,“ podívala s se zvednutým obočím na svého syna a zároveň telefonovala. „Jo, mohla by jsi dojít k nám? No, hned. Dobře. Dík. Pospěš si.“ Bez pozdravu zavěsila.
„To si nemusela,“ vyčetl jí Aleš a přešel na druhou stranu místnosti.
„Ne. To ty si nemusel.“

„Moc mě to mrzí,“ otočila se Eva zpět na Danu, když zaslechla klapnutí Štěpánových dveří. Už se jí omlouvala po několikátě, přesto neměla pocit, že by to stačilo. Oči její přítelkyně ani trochu nepovolily. Nevěděla, jak se ospravedlnit. Teprve teď, když vše vyšlo najevo, pocítila celý dopad jejich počínání. Jak mohli? Ale Alešův dotek jí to znovu připomněl. Říkala si, že to za to stojí.
„Takže na té chatě ...,“ nedokázala Dana ani dokončit větu.
„Ne,“ zastavila ji Eva okamžitě. „Ne, tam ještě ... ne, tam ne.“ Hlas jí selhával.
„Hmm.“
„No tak mami ...“
„Mlč,“ okřikla ho matka.
„Vážně se omlouvám a vím, že to nestačí. Nevím, jak to omluvit. Ale, Dano, já si opravdu vážím tvého přátelství a doufám, že mi to jednou odpustíš,“ snažila se dál Eva a neměla daleko k slzám. Dana se ale nedala obměkčit.
„Nevím. Už ti nemůžu důvěřovat. Doufala jsem, že něco takového bys mi řekla. I když, popravdě, ani mě nenapadlo, že byste to mohli udělat. Znova.“ Stoupla si a zaujala bojovný postoj u vchodu do kuchyně.
„Myslím, že by bylo dobrý, kdyby ses u nás už nestavovala,“ řekla tvrdým hlasem. Evino obočí se ještě víc stáhlo.
„Ale mami, to je přece ...,“obhajoval svoji přítelkyni Aleš a objal ji kolem ramen. „Ne, mami, já myslím, že Eva se u nás bude i dál stavovat,“ řekl nakonec odhodlaně. „My spolu totiž budem i dál. A v září se Eva nastěhuje v Praze ke mně.“ Teď se na Aleše nepodívala překvapeně jen jeho matka, ale i Eva.
„To snad ...,“ nadechla se matka a s vyvalenýma očima zašla do kuchyně. Eva si zakryla rukou ústa a zabořila hlavu do Alešova ramena. Pohladil ji chlácholivě po vlasech. Nadechla se.
„Promiň, já ... zajdu za Štěpánem. Měla bych mu aspoň něco říct.“ Ještě stiskla jeho ruku ve své a pak se vydala nahoru za Štěpánem.

Ozvalo se pár zaklepání na dveře. Nejprve ji neslyšel. Zíral prázdnýma očima na koberec a nevěděl jak sedět. Nevěděl jak se chovat, jak se pohybovat. Co dělat ... Zaklepala podruhé.
„Co chceš, mami?“ otráveně se podíval ke dveřím. Ty se pootevřely a objevil se Evin obličej. Co ...?
„Můžu?“ zeptala se bojácně. Všiml si, že se jí lesknou oči. Mlčky přikývl. Opatrně vešla dovnitř a zavřela. Zůstala stát u dveří, letmým pohledem si prohlédla známou místnost a pak se zastavila u Štěpána, sedícího na posteli. Oba vypadali zničeně. Cítila se strašně, když ho viděla takhle. Kvůli ní. Zvedl k ní nepřítomný pohled.
„Můžu ... se posadit?“ Místo odpovědi jen pohnul nepatrně hlavou. Přistoupila k němu blíž a sedla si na okraj postele. Ta známá postel ... Pamatoval si, když ještě na téhle posteli sedávala den co den. Když na této posteli spávala. Krk se mu stáhnul bolestí. Eva mlčela, nejspíš se nezmohla na slovo. Nervózně si proplétala prsty. Pořád byla nádherná, pomyslel si. I teď, se zarudlýma očima, jí to neskutečně slušelo. Hnědé vlasy měla vzadu stočené do střapatého uzlu, přesto jí pár hebkých pramenů padalo dolů podél obličeje.
„Promiň,“ řekla nakonec a otočila se na něj. „Vím, že to je málo. Že jedno ubohý promiň nestačí. Moc mě mrzí, jak jsem ti ublížila. Nechtěla jsem vážně. Loňský léto mě vážně mrzí ... Pořád si to vyčítám ... jak jsem mohla. Asi to taky nepochopím,“ smutně se usmála. Nespouštěl z ní oči. Mlčel a díval se na ni, jak jí rudnou oči, jak se jí třesou rty. Ty nádherné jemné rty, které vždycky tak miloval.
„Rozhodně jsem nechtěla, aby to takhle skončilo. A máš naprostý právo mě za to nenávidět. Jen jsem chtěla, aby jsi věděl, že nejsem tak bezcitná. Že mě to vážně mrzí ...“ Po tváři jí pomalu stekla jedna slza. Dopadla na povlečení a vpila se do látky. Nevěděla, co ještě říct. Teď ji nepochopí, nebude mu tady vykládat nic o tom, že je milovala oba. A to, že je teď znovu s Alešem a s ním se rozešla ...
Dál se na ni díval. Vzpomněl si na dnešní odpoledne, kdy si sám sobě zakazoval jakékoli myšlenky na Evu. Aby si pořád dokola neříkal – tady jsme spolu chodívali, tady si vždy dávala bundu, tady tenkrát rozbila hrnek, tady jsme se líbali ... A nyní nemohl od jejího smutného a nešťastného obličeje odtrhnout oči a vzpomínal, jak u něj poprvé přespala na chatě, jak spolu poslouchali hudbu, jak se dali znovu dohromady, jak se procházeli večer po louce ... Ztratil úžasnou holku. Promeškal svoji šanci, kterou si teď užívá jeho bratr. Kdyby se jen s Evou nerozešli. Kdyby se jí víc věnoval ... Ať jde kapela k čertu, tuhle holku už mi nikdy nevrátí. Vybavil si svoji skicu s její dokonalou tváří, která visela na v chatě na stěně ... Má Eva ...
Do očí se mu už nadobro nahrnuly slzy. Bolestně zkroutil obočí a semknul rty.
„Sylva je těhotná. Dneska mi to řekla,“ hlesl a hlas se mu zlomil, když to vyslovil nahlas. Překvapeně k němu vzhlédla, hlavu sklonila na stranu. Koutky úst mu poklesly a hlava bezmocně padla do jejího klína.

doufám,že vás konec moc nezklamal. nechtěla jsem, aby skončili každej sám. nechtěla jsem konec z hárlekýna ani happyending ... možná si řeknete, že chudák Štěpán, že Evě to snadno prošlo ... ale život prostě není spravedlivej :(