Once...in Suomi 19

Ráno jsme oba mlčeli a vyhýbali se očním kontaktům. Jen jsem mu ve dveřích oznámila, že jdu za Katy. Ve skutečnosti jsem šla k Vivimu, ale nechtěla jsem ho dráždit. Bála jsem se na něj jen podívat, protože jsem čekala, že v jeho očích uvidím lítost.
Město mě vcuclo do ranního shonu, který jsem k smrti nenáviděla. Ale i za ten shon jsem byla vděčná, protože, kdyby byl klid, asi bych jen tak bloumala a možná se i rozbrečela. Takhle jsem se musela soustředit na sebe, na lidi, kteří mě míjeli i na barvy na semaforu.
K Vivimu jsem dorazila neobvykle brzo. U něj doma vládl ještě chaos. Hned při vstupu, když jsem odpovídala na dotaz, jestli si dám kafe, jsem se přerazila o Catovi boty.
„Hojte kluci.“ Houkla jsem do prostoru a z kuchyně a obyváku mi přišly odpovědi. Aniž bych čekala na vyzvání jsem se svalila v obyváku na gauč. Cat jen tiše seděl a koukal na mě.
„Tak jak si tady žijete?“ Mrkla jsem na něj. Vivianovo kuchařské umění, bylo vražedné. Dokázal dobře uvařit snad jen to kafe.
„Jo celkem to jde. Nestěžuju si.“ Cat se na gauči posadil a syknul.
„Co se ti stalo?“ Zpozorněla jsem, dřív než to stačil zamluvit. Protočil oči v sloup a mávnul rukou.
„Nic. Jenom jsem si nabil koleno a trochu oteklo.“ Znovu se opřel a prohrábl si střapaté vlasy. „No kde jsem to skončil. Jo..že je tu klid. Doma nikdy nevím, kde na mě vyskočí Skinny, nebo Night.“ Dokázala jsem si dost dobře představit jejich život. Stačily mi videa a fotky, které jsme s Katy viděly. „Někdy určitě s Katy musíte přijet za náma.“ Naznačila jsem mu aby si vyhrnul nohavici a podívala se na oteklé fialové koleno. Obdivně jsem hvízdla.
„No pááni. Asi tam máš vodu.“ Dotkla jsem se nepřirozené boule, na jeho koleni. Zatnul zuby a cuknul sebou.
„Vodu? Kde se tam vzala?“ Koukal střídavě na mě a svou nohu. „No to je asi celkem jedno, ale co s tím?“ Povzdechla jsem si a narovnala se.
„Zítra mám službu, tak ať tě Vivi hodí ke mně do nemocnice a já ti ji odsaju. Jenom to trochu píchne.“ Usmála jsem se na něj. Kež by šlo všechno tak jednoduše odstranit. Všechny problémy jednoduše vycucnout ze života a vyhodit.
„Em?“ Zavolal Vivi z kuchyně a já byla ráda, že můžu jít pryč z dosahu Catova zkoumavého pohledu. Měla jsem divný pocit, že ví o tom co se stalo.
Vivi stál v kuchyni opřený o ledničku a z konvice na vodu stoupala pára. Všimla jsem si, že přes obočí se mu táhne šrám. Určitě památka na návrat z Ama.
„Zapomněl jsi, kde máš hrníčky?“ Šťouchla jsem do něj a natáhla se do skříňky nad dřezem pro hrnky.
„Hm. Jsi….jsi v pohodě?“ Zamumlal tiše. Zarazila jsem se uprostřed pohybu a koutky úst mi okamžitě spadly dolů. Jeho byl byl jako úkryt, před smutkem. Poslední útočiště, kam se moje zoufajství ještě nedastalo a on to teď zničil. Rozbil moji křehkou obrannou bariéru.
„Nejsem v pohodě Vivi.“ Otočila jsem se čelem k němu a opřela se přitom o linku naproti něj, takže jsme se koleny dotýkali. Bylo v tom něco intmního, když jsme tady tak stáli. „Vivi, nejsem v pohodě. Zabila jsem Samiho maminku.“ Objala jsem si trup pažemi a snažila se polknout, přes stažený krk.
„To je blbost, rozumíš?“ Chytil mě za ruku, kterou jsem se chystala otřít si první slzu a přitáhl mě pevně k sobě. „Sami na to taky přijde, neboj se.“ Zabořila jsem mu obličej do trička a lapala po dechu, jak jsem se snažila nebrečet. Hladil mě po vlasech, zatomco jsem v ruce mačkala lem jeho trička. „Sami včera volal Katy. A ona hned volala tobě, ale zvedl to Anssi. Všechno nám řekl, teda respektive to řekl jen Katy, ta to pak řekla mě. Je pravda, že tě Sami praštil?“ Mluvil a jeho hlas byl zvláštně dunivý, když jsem měla ucho přitisknuté k jeho hrudi.
„Zasloužila jsem si to. Měl mě praštit víc.“ Zamručela jsem, znechucená sama sebou. Viviho ruce najednou nebyly omotané kolem mě, ale svíral mě za ramena a z očímu mu šlehaly blesky, když se díval do těch mých.
„Sakra! Měj trochu sebeúcty. Ty jsi dělala co jsi mohla a Sami s tebou zachází jako s hadrem na podlahu. Nemá právo někoho mlátit a tebe už vůbec ne.“ Zatřásl semnou jako s bláznem. Zavřela jsem oči, protože jsem už nevydržela jeho pohled. „Víš, že mi chybíš?“ Zašeptal tiše, možná proto, aby nás Cat neslyšel. Jak jsem ho ale znala, tak seděl tiše jako myška a hltal každé naše slovo. Šokovaně jsem oči znovu otevřela a hleděla mu do obličeje. Slabě se usmíval a jeho sevření už tak nebolelo. Sedl si na zem a já ho napodobila. I když v kuchyni byly židle, seděli jsme na zemi jako špióni.
„Uvědomil jsem si, že se mi to líbilo, být s někým déle než jednu noc. Rozšířil jsem si obzory.“ Zasmál se svému vtipu. I já jsem se musela usmát. Ještě dlouho jsme si povídali a vzpomínali. Vivi mi vyprávěl různé historky, které jsem si nepamatovala. Uplynula dlouhá doba, než jsem se zvedla a šla ke Katy. Už ve dveřích na mě mávala placatou čtvercovou věcí.
„Ohoo?“ Zajikla jsem se.
„Jsi v pohodě?“ Koukla na mě starostlivě.
„Teď už částečně jo.“ Mávla jsem rukou a prchala do obyváku, kde jsem si lehla na zem. Katy z obalu vytáhla CD a vložila ho do přehrávače. Ležely jsme na zemi úplně potichu a poslouchaly nové cédéčko Three days Grace.
„Oh…tohle bylo dobrý.“ Pochválila jsem skvělý rif doprovázený Adamovým procítěným hlasem.
„Jo to jo.“ Souhlasila semnou a zase utichla. Přeposlechly jsme si celé album dvakrát dokola a pak teprve byly spokojené.

Domů jsem se doploužila zdrcená sílou šedého města. Všechno mi připadalo podivně smutné a depresivní. V celém bytě bylo ticho a tak jsem tiše zula boty a došla do kuchyně. Na stole ležel lístek popsaný Anssiho drobným a hustým písmem. Psal mi, že zítra ráno musí odjet na celý den. Dále se zmínil, že v pátek jdeme na gala večer předávání hokejových ocenění, tak ať si vezmu jeho kartu a jdu s Katy nakupovat. Představa, že si s Anssim někam vyrazíme, já budu mít na sobě krásné šaty mě těšila, ale za jakou cenu? Budu hystericky běhat po obchodech a shánět ty pravé šaty, za celý večer budu mýt otlačené nohy a ještě k tomu všichni ti fotografové. S povzdechem jsem se sesunula na židli a složila hlavu do dlaní. V poslední době toho na mě je moc. Nemám ani chvilku čas se zastavit a vydechnout si. Chvíli posedět s myšlenkou, že se za pár okamžiků nemusím zvednout a něco udělat.
Až o hodinu později jsem se opatrně svalila vedle Anssiho, tak, abych ho nevzbudila. Stejně jsem ale nemohla spát. Jako kdybych se v tomhle prostředí začínala dusit. Odkopala jsem tedy ze sebe peřinu a koukala dál do stropu. Sama sebe jsem se ptala, co mě tak štve. A sama jsem si taky odpověděla. Štve mě jeho kreditka na stole na moje šaty. Kreditka s tolika-místnou cifrou, až se mi protáčel žaludek. Já na svoji měla přesně 8452 euro ani cent víc, nebo míň. Přišlo mi, že můj plat je do hromadného rozpočtu jen jako nějaké kapesné. Když jsem žila s Katy, byly to pro nás dost dobré peníze, ale teď? Ani by si toho nevšimnul, kdybych výplatu ztratila, nebo prostě jen nepřinesla.
„Spíš?“ Šeptnul do ticha. Srdce se mi rozbušilo o trochu rychleji, ale zůstala jsem zticha. Ještě chvíli poslouchal můj dech a pak se natáhnul přes postel a objal mě kolem pasu a hlavu si opřel o mé rameno. Na krku jsem cítila jeho horký dech, jak ještě dvakrát hluboce vydechl a usnul. Opatrně jsem si otřela slzu, která se mi, nevím proč vykutálela z koutku oka a taky usnula.

A tak jsem ráno vstala, rozhlédla se po prázdném bytě a posilněna vodkou z lednice vyrazila vstříc Katy a Vivimu, který musel jít s námi. Jak se ta vodka dostala do lednice počestného, mladého, sportovně založeného muže? Mě se raději neptejte, mohla bych se pak sama obviňovat z toho, že mu prachsprostě kazím morálku.
Třikrát jsem se se zachmuřeným výrazem otočila před zrcadlem. Protočila panenky, vjela si rukama do vlasů a zoufale vzdychla.
„Už jsi?“ Zahučela Katy. Já se znovu koukla do zrcadla, po jehož obvodu zářily bílé neosobní zářivky, které dělaly moje vlasy vyblitě matné, pleť velmi nezdravě našedlou, každý drobný pór byl velký jako Grand kaňon a oči příšerně vybledlé se strhaným pohledem. A to nemluvím o tlustých stehnech, které určitě nebyly tak tlusté, když jsem vycházela z bytu. Zkrátka jsem to mohla zabalit. S odevzdaným výrazem jsem se tedy otočila a otevřela dveře kabinky. Vivi seděl rozvalený na křesle a koukal pod sukni prodavačce, která doplňovala do spodních přihrádek silonky. Určitě na něj ten zadek vystrčila schválně. Katy sedící na opěradle mě sjela pohledem a zamyšleně si promnula bradu jako velký myslitel.
„Myšlím že…no…..něco na tom mi nějak neto…“ Soukala ze sebe a pomáhala si rukama.
„Tyhle ti nesluší. Máš v nich velký zadek.“ Vyvalil na mě Vivi, po tom, co mě konečně zpozoroval.
„Díky Vivi, ale to vím i bez tebe. Z to ty šaty nemůžou.“ Chtělo se mi příšerně brečet. Mám tlustý zadek a stehna a nesnaším se a jak semnou může někdo jako Anssi chodit.
„Nemáš tlustý zadek. Ty šaty jsou blbě šitý. Viděl jsem tě nahou, tak vím jaký máš zadek.“ Zabručel a začal si hrát s řetězem od kalhot. Tváře se mi okamžitě zabarvily do červena a tak jsem raději znovu zacouvala do kabinky vyzkoušet jiné šaty. Bylo těžké bavit se s Vivim, jako kdyby se nic nestalo.
Nakonec jsem stála v tmavě černených šatech, které od pasu dolů přecházely do popelavé barvy a kriticky se dívala do zrcadla. Nelíbila jsem se sama sobě, ale Vivi i Katy souhlasně kývali hlavou.
„Tak a k tomu moje konversky…asi ty červené.“ Mručela jsem si pro sebe, ale Vivi mě utnul.
„Eee to nemůžeš- To se přece nehodí.“ Odhrnul závěs „Co třeba tyhle?“ Podal mi červené pásečkové na vyšším podpatku.
„Děláš si prdel?“ Vyjekla jsem, možná až trochu moc nahlas.
„Jdeš na společenský večírek, ne na koncert.“ Zavrtěl nesouhlasně hlavou, jako poučující otec. Že to říká zrovna on, který všude chodí v šílených kožených kalhotách jako správný rocker. Polykajíc sprosté nadávky jsem znovu dopnula šaty, plácla sebou na lavičku a zapnula titěrné pásečky botiček. Sotva jsem se postavila, musela jsem složitě chytat balanc opírajíc se o dveře kabinky.
„Bože!“ Vyšlo ze mě, když jsem provedla první krok a zhroutila se tak, že mě Katy s Vivim málem nestačili chytit.
„To chce cvik.“ Chlácholila mě katy a z jejího pohledu bylo jasné, že mi to vůbec nezávidí.
„Dobře. Vezmu si je, ale jen proto, že spěchám do práce.“ Zapadla jsem reziggnovaně zpět do kabinky a v duchu křičela o pomoc.

Cestou do práce jsem si pustila kazetu od Santany, kterou tady jednou zapomněla teta. Neposlouchala jsem ji několik…let, ale i tak jsem si zpívala a kývala se v rytmu Put your lights on.

„Doktorko Shadowsová. Vola zase ten chlap, co neřekne své jméno.“ Zabručela sestra s telefoním sluchátkém u ucha a zakrytým mluvítkem.
„Tak mu řekněte, že jsem umřela. Nebojte, moc lhát nebudete.“ Zabručela jsem popuzeně a otráveně škrtala ve zdravotních kartách. „Stážisti zamnou!“ Mávla jsem rukou a zamířila na vizitu. Doběhla mě sestra s mým kafem a s úsměvem mi ho podala. Taky bych se chtěla usmívat, ale v poslední době je pokus o něj okolí nebezpečný.
„Taky tady máme pacienta, který čeká na operaci apendixu. Jestli někdo neví co je apendix, může rovnou jít domů a nevracet se…nikdo? To jsem si oddychla.“ Mluvila jsem jako robot a v duchu si představovala jak si ze zlomené nohy stahuju ten blýskavý střevíček.
„Ehm ehm…“ Ozvalo se z davu stážistů rozpačité odkašlání.
„Že by někde neznal apendix? Někdo se neučil latinu?“ Poslední po čem jsem toužila byl někdo kdo neznal základy.
„Ehm..ehm..Doktorko Shadowsová, to je pán po operaci myokardu.“
„Hmm paráda… To mi fakt chybělo. Pokračujte ve vizitě sami. Obstarejte odběry vzorků a převazy. Já jdu pryč, než někomu ublížím.“

Doma jsem si sedla na okno a připadala si jako v nějakém romantickém filmu. Sluníčko se mi lehounce opíralo to tváře a lehce ji ohřívalo. Zapálila jsem si cigaretu a potáhla. Mělo to něco do sebe.
„Ty kouříš?“ Objevil se ve dveřích Anssi a mračil se.
„Ne.“ Odpověděla jsem mu, navzdory tomu, že jsem znovu potáhla.
„Aha.“ Zabručel a napil se vody.
„Jenom, když jsem nervozní.“ Obhájila jsem se a zahodila jen zpola vykouřenou cigaretu. To byla pravda. Někde uvnitř jsem cítila zvláštní tlak a úzkost.
„Tak nebuď.“ Usmál se a líbnul mě na čelo. Nijak mě to neuklidnilo, ale stejně jsem nasadila úsměv a šla uvařit oběd.