Můžeme víc, než chceme

Svět je prý místem neomezených možností, prakticky se tam může stát cokoliv, a to platí i v tomto příběhu. Náš hlavní hrdina se jmenuje Samuel, narodil se 28.7.1990 v Praze, právě dostudoval střední ekonomickou školu, a chtěl se vydat na vysokou školu. Byl to hnědovlasý, modrooký kluk s vypracovanou sportovní postavou, ale i s mozkem v hlavě, což bylo podle něj důležitější než jakákoliv postava. Měl přítele, který se k němu hodil. Černovlasý, zelenooký, štíhlý Pavel ho něčím zvláštním okouzlil. Víte, když se poprvé viděli, tak oba věděli, že to bude jiné. Jiné, než cokoliv, co zažili s někým jiným…a měli pravdu. Opravdu bylo jen otázkou času, než se ti dva dají dohromady.
Náš příběh začíná v létě 2010, bylo to velké léto lásky. Samuel s Pavlem se vydali na procházku do Krčského lesa. ,,Opravdu nádherný den, že?“, pochválil počasí Samuel. ,,Jo, jen kdyby mě pořád neštípali ti komáři, tak by byl ještě lepší.“, zaplácl komára Pavel. ,,Víš co je tvůj problém? Pořád si stěžuješ. Užívej si, že je krásný den, krásná příroda…“. ,,…a jsem tu s tím nejkrásnějším klukem, co se kdy na světě mohl vyskytnout.“, přerušil ho láskyplně Pavel. Samuel se na něj zadíval spikleneckým pohledem, a dlouze ho políbil. ,,Když tak nad tím uvažuju, tak ty jsi mě sem nezatáhl kvůli krajince, co?“, zeptal se jen tak mimochodem Pavel. ,,Jsi opravdu chytrý, to se musí uznat.“. ,,No spíš tě už moc dobře znám…“, dodal Pavel.
Došli na osamocený palouk, který byl prosvětlený paprsky slunce, nedaleko zurčil potůček, ptáci zpívali…ve vzduchu byla přímo cítit láska. ,,Wooow, kde jsi našel tohle místo?“, podivil se Pavel. ,,Víš, to musíš umět hledat. Málokdo ví o tomto místě…a myslím si, že pro nás dva je přímo…dokonalé.“, zasnil se Samuel a rozložil deku. ,,Dokonalým ho děláš ty.“, řekl Pavel a lehl si vedle Samuela, takže teď leželi tváří naproti sobě. ,,Máš ty nejdokonalejší oči, co jsem kdy viděl…když se podívám do čí většiny lidí, tak nevidím nic zajímavého, pouze barvy…ale v tvých jsou napsány příběhy.“. ,, A jeden příběh právě probíhá, ten nejkrásnější, který jsem kdy zažil. Je to o dvou chlapcích znamenající pro sebe navzájem celý svět a nic je nedokáže zastavit.“, říká Pavel a přibližuje se k Samuelovi. ,,A já mám pocit, že to chce přidat další kapitolu…“, nestačil však nic doříct, protože ho Pavel dlouze a romanticky políbil. V tomto mileneckém objetí setrvávali nekonečně dlouhé minuty, hladili se, užívali každičkou milisekundu, kdy mohli být spolu. Pavel svlékl Samuelovi triko, totéž udělal i Samuel. Pavel teď ležel na Samuelovi a líbal jej po jeho božském těle. Samuelovi se zrychloval dech, na jeho sametově jemné kůži vyrašily nepatrné krůpěje potu, jeho tělesná teplota se zvyšovala. Na to povalil Pavla a vyměnili si role. Samuel hladil Pavla v jeho havraních vlasech a líbal mu krk, jazykem sjížděl po vzdouvající se hrudi přes bříško. Rychlým pohybem rozepnul Pavlovi kalhoty, a rukou hladil jeho úd, poté jej laskal pusou. Na Pavlovi bylo vidět, že už to nemůže dál vydržet, jeho tep připomínal bití kostelních zvonů, načež mu Samuel sundal trenky, a začal svým zkušeným jazykem konat rozkoš, lehkými pohyby přejížděl od kořene až k žaludu. Poté vsunul Pavlův úd do svých rudě zbarvených a dokonalých rtů za účelem udělat “ho“…netrvalo to dlouho a Pavel se svíjel v orgasmické rozkoši. Chvíli na to ve chtíči po uspokojení partnera skočil Pavel na Samuela a začal jej vášnivě líbat všude po těle, Samuel byl trochu zaskočen s jakou vervou se do něj Pavel pustil, ale nechal se unášet na gejzírech vášně. Pocit jako tento se nedá ničím nahradit, vzájemné prožívání lásky. Pavel byl tak vášnivý a dravý, jeho jazyk konal přinejmenším perfektní práci…výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Pavel zrychloval tempo, hladil Samuela po vnitřní straně stehen, Samuel jej hladil po hlavě a najednou…Exploze, vzrušení, rozkoš, štěstí…všemi těmito slovy se dá popsat orgasmus, ostatně…každý z nás ho alespoň jednou v životě zažil. Lehli si vedle sebe, užívali si čisté radosti z toho, že mohou být spolu, nezáleží na tom, jestli svět skončí dnes, a nebo až za pár let. Všechno na čem v tuhle chvíli záleží jsou pouze a jen oni dva. V tomto objetí zůstali dlouho, ani jeden z nich neví, jestli to byla hodina, dvě, tři…všechno bylo dokonalé, slunce nádherně svítilo po obloze…nic je netížilo.
Čas velice rychle ubíhal, léto se přeměnilo v barevný podzim, ten zase v mrazivou zimu…nic však nedokázalo ty dva oddělit od sebe, ať už to byly občasná vzdálenost, nebo nájezdy pomstychtivých ex. Byli tu jeden pro druhého, přesně jako o tom každý sní. Ovšem dění okolo tomu moc nenapovídalo.
V České republice se k moci dostala ultra pravicová strana, díky kampani, která slibovala rasové očištění od Romů. Co slíbili, dodrželi…ovšem za jakou cenu. Tisíce “nevhodných“ se nechtěly vzdát svých domovů, proto bylo z bezpečnostních důvodů vyhlášeno stanné právo. Základy demokracie se začaly rozpadat jako rozbité zrcadlo. Každý kdo měl byť jen vzdálené romské příbuzné byl okamžitě prohlášen za nevhodného, zbývaly mu pouze dvě věci, měl možnost odejít ze země (pouze s nutnými věcmi), a nebo byl deportován násilím. Lidé tomu pouze přihlíželi, líbila se jim myšlenka národnostně čisté a pod silnou rukou vedené republiky. Ale jak tomu tak bývá, všechny diktátorské režimy nikdy neskončí u toho, co slíbili. Když dokončili romský problém, propagandou nazývaný „Definitivní“, tak se přešlo k jiným menšinám. Vietnamci, Arabové, černoši, Japonci…ti všichni začali být pronásledováni, celé rodiny byly povražděny, když rodiče bránili své děti. Hřbitovy už nestačily pohřbívat mrtvé. Byla omezena základní lidská práva…a EU? Pouze odpověděla vyloučením České republiky z Unie s tím, že se nehodlá vměšovat do vnitřních záležitostí. Ve vzduchu se vznášela atmosféra strachu, a naši hrdinové pouze očekávali, kdy přijdou na řadu oni. Po masakru katolíků v roce 2014 bylo všem jasné na jakou menšinu se zaměří nyní…očekávání se bohužel naplnilo. Dne 28.10.2015 vyšel v platnost zákon o ochraně obyvatel a národa, ve kterém bylo, krom jiných rasistických a náboženských výnosů, také výnos týkající se homosexuálů, leseb a transgender obyvatel. Byly zařazeni do “nevhodných“ a okamžitě přivedeni k výslechu. Ve všech rozhlasových stanicích běžely oznámení všem obyvatelům, aby okamžitě nahlásili jakékoli nevhodné, kteří nejsou ještě ve vězení. Jelikož Pavel a Samuel se za sebe nestyděli, a chovali se otevřeně, tak zanedlouho k nim do bytu vtrhla policejní jednotka. Bylo to přesně 25.11.2015, kdy se Samuel probudil, jelikož jejich pes štěkal, slyšel ránu, zakňučení…a věděl, co se děje. Pavel se probudil. Oba věděli, co je očekává, každý to věděl. Po výslechu, a směšném obvinění, bez soudu, bez právníka byli všichni nevhodní odvedeni do cely smrti, kde čekali. Políbili se, jelikož nevěděli, zda-li se ještě někdy uvidí. Poslední slůvka lásky nedokázala zastavit přicházející tsunami nenávisti a bolesti. Policejní jednotka je brutálně zmlátila, i když se nebránili. Po samozvaném výslechu, ve kterém se akorát přiznali k tomu, že jsou homosexuálové, byli svlečeni do naha a odvedeni pod ledovou sprchu. Tisíce ledových jehliček se jim nemilosrdně zabodávaly do zad. Jakmile byli ve svých celách, na sobě pouze oranžové vězeňské stejnokroje. Jejich cely byly přímo naproti sobě, nic neříkali, pouze se na sebe dívali. Tatam byl Pavlův zasněný výraz totéž platilo i pro Samuelův vždy usměvavý obličej…i všichni okolo měli ve tváři strach z přicházející smrti.
Asi po týdnu (nikdo ve skutečnosti nevěděl kolik času vlastně uběhlo, každý den byl jen hřebíček do rakve) se ozval hlas bachaře, který odváděl popravené…vždycky po párech. Působili jim větší bolest, když jeden viděl druhého umřít. ,,Vězni číslo 045 28 3 a 045 28 4! Jste na řadě!“ . V Pavlovi se zvedla vlna bolesti a hněvu…Samuel cítil to samé. Věděli, že nemohou klást odpor, jelikož by to pak dopadlo ještě hůř. Proto se zaťatými pěstmi nechali vláčet uličkou smrti. Jeden vězeň jim řekl: ,,Budete na lepším místě, nebojte…bude líp.“ , tato slova jim zněla v hlavě po celou dobu, kdy se přesouvali na popraviště. Nebylo to nic jiného, než šedá čtvercová místnost, na podlaze byly značky, které určovaly kdo se kam má postavit…na stěnách byly krvavé skvrny od výstřelů, a pod nimi ony značky. Beze slov si na ně stoupli, naposledy se objali a políbili, a pouze očekávali neodvratné. Za chvíli přišel popravčí, používal dětskou říkanku „En ten týky, dva špalíky“, aby určil koho zastřelit prvního. Zastavil se na Samuelovi. Samuel se na Pavla pouze podíval a řekl: ,,Uvidíme se brzy, slibuji. Miluju tě!“. Pár vteřin na to se ozval výstřel, Samuelovo bezvládné tělo se skácelo k zemi, a na stěně přibyla další krvavá skvrna. Pavlovi po tváři kanula jedna jediná slza, ve chvíli, kdy se oddělila od jeho tváře, popravčí vystřelil…slza dopadla ve stejnou chvíli jako tělo.
Co jim dalo právo rozhodovat o životech? Vždyť byli přece jenom jiní, jenom zamilovaní! Můžeme jen doufat, že jsou opravdu na lepším místě. Paradoxem ovšem bylo, že den na to vypukla v Praze revoluce, všichni lidé se postavili proti režimu. EU přestala být slepá a poslala intervenční vojska. Všichni zatčení byli odsouzeni ve Štrasburku, každý na doživotí. Když jeden voják prohlížel cely, a zrovna vešel do cely, kde byl před nedávnem Pavel, tak našel zápisník, který popisoval celý příběh, všechno dění, od počátku, kdy se s Pavlem poznali, až po tu dobu, co je předvolali k popravě. V počítači našel záběry jejich popravy, předal je společně se zápisníkem vrchnímu veliteli armády, a ten je předal předsedovi EU…Celý svět se dozvěděl jejich příběh, příběh plný lásky, zůstali spolu až do konce…a pořád tu jsou. V každém z nás je kousek těch dvou, stali se novodobým symbolem svobody a demokracie. Láska překoná všechno…i smrt.