Ticho před bouří

Ahoj, jmenuji se Tomáš, je mi 22 let, bydlím v Praze, mezi mé zájmy patří umění, věda, literatura a noční život. Mám hnědé vlasy, modrozelené oči, často cvičím, takže moje postava je, jak holky říkají, k zulíbání. Mám přítelkyni, jmenuje se Nikol, je opravdu úžasná, vždycky jsem byl na blondýny, zvlášť ty modrooké. Ona je přesným příkladem té osoby, se kterou chci strávit celý život, pracuje jako právnička u jedné firmy, vydělává si dost peněz (né, že bych se svým chemickým vzděláním byl na mizině). Máme spolu krásný být na Malé Straně, je tam opravdu krásný výhled na Vltavu, někdy s Nikol jen sedíme a koukáme na hvězdy, popíjíme sklenku dobrého vína, povídáme si…a partnerský život je vskutku nad očekávání, v posteli nám to klape ?. Právě jsme na cestě na dovolenou do Francie, Nikol se tam vždycky chtěla podívat, už nás vidí na pláži v Marseille. Řeknu vám, že řízení auta je opravdu náročné, hlavně v noci. ,,Měl bys přibrzdit, támhle je dost ostrá zatáčka.“, řekla Nikol se strachem v hlase. ,,Neboj, já to zvládnu, a navíc…Kdo by v tuhle hodinu jezdil autem?“, zním velice sebevědomě, ale jen pro to, abych jí uklidnil. ,,Ono nejde o ty auta, ale o stromy, co tam jsou.“. Jen co to dořekla, už jsme byli v zatáčce, věděl jsem, že to nemůžu zvládnout, brzdil jsem, co jsem jen mohl, ale bylo to k ničemu. Poslední věc, co si pamatuju je obraz blížícího se stromu, ránu a pak ticho…dva týdny ticha.
,,En ten týky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky. Bez klobouku bos, natloukl si nos.“…říkal jsem si, proč se mi v hlavě ozývá tahle dětská říkanka. V hlavě se mi míjely obrazy z mého života, rozhádaní rodiče, plačící matka, maturitní ples, první láska, Nikol…a všechno se objevovalo stejně rychle jako mizelo, až nakonec bouře zvuků a obrazů ustala…
,,Vypadá to, že se nám Šípková Růženka probouzí…“, slyšel jsem neznámý dívčí hlas. Hlava mi třeštila jako zvon, chtěl jsem ještě spát, ale nemohl jsem, něco mě nutilo otevřít oči. První, co jsem viděl, byly modré oči a svatozář, o chvílí později jsem přišel na to, že svatozář není svatozáří, ale jsou to jen blond vlasy. ,,Kde…kde…?“, to bylo všechno, co jsem ze sebe stihl vydat. ,,Jen klidně lež, zlato. Zavolám doktora, že jsi vzhůru…“, v tu chvíli žena odešla. Přemýšlel jsem, co tu ta žena chce a proč mě oslovila tak, jak mě oslovila. Na přemýšlení ale nebyl čas, neboť se vrátila i doktorem. ,,Vidím, že jste vzhůru. Jak se cítíte?“, ptal se doktor a začal mi svítit baterkou do očí. ,,Já…já…kdo jsem? A kde jsem? Co se stalo?“, vyptával jsem se naléhavě, jelikož jsem neměl ani páru o dění kolem. ,,Typický příznak. Nebojte, ta amnézie je jen dočasná. Za chvíli se Vám všechny vzpomínky vrátí a vy budete moci jít domů. Mezitím Vás pošleme do lázní, kde se budete rehabilitovat, utrpěl jste otřes mozku a máte zlomenou holenní kost. Měl jste totiž autonehodu, ale za ty dva týdny v bezvědomí vám to stihlo docela srůst, máte dobré kosti. Takže se budete moci jít projít na zahradu. Vaše přítelkyně…“. ,,Přítelkyně? Já mám přítelkyni?“, divil jsem se. ,,Ano, miláčku, to jsem já. Nikol. Neboj, za chvíli si vzpomeneš a bude vše jak má být.“, zazubila se na mě ona dáma, která má být mojí přítelkyní. ,,Jo…jo.“, na nic víc jsem se nezmohl, bylo to pro mě moc informací najednou. Cítil jsem k té osobě určitou vazbu, ale lásku? Ze všech pocitů, co jsem znal, tohle láska rozhodně nebyla. Byla to spíš povinná fixace, ale určitým způsobem jsem jí měl rád. ,,Myslím, že se pujdu projít…sám, na čerstvý vzduch.“, rozhodl jsem se a vstal, sice se sádrou to šlo ztěžka, ale po chvíli jsem si zvykl. Šel jsem pustou nemocniční chodbou, zápach dezinfekce mě štípal do nosu. Řídil jsem se cedulkami, a úspěšně dobloudil k východu. Otevřel jsem dveře, a do očí mě uhodila oslnivá záře odpoledního slunce. Vyšel jsem tedy na né moc dobře vyhližející, ale přesto originální nemocniční zahradu, utrhl lístek z nedalekého křoví a přemýšlel jsem. ,,Takže si to shrňme, nevim, kdo jsem, kde jsem. Vypadám jak idiot v tom nemocničnim obleku, zjistil jsem, že mám přítelkyni, kterou ani neznám a budu odjíždět do lázní. Něco mi tu nehraje…aha, asi to bude ta část „Nevím, kdo jsem“. To se ti teda povedlo, ať jsi kdo jsi, fakt výborné. Už aby se mi vrátily vzpomínky, potřebuju se dozvědět, kdo jsem.“. Zadíval jsem se, na lístek, co byl uvázán okolo mé pravé ruky, a něm bylo napsáno 78 65. ,,Super, takže jeden bod splněn. Jsem číslo!“, musel jsem se té poznámce v duchu zasmát, protože představa sama sebe jako čísla je opravdu komická. Vydal jsem se zpátky do pokoje, kde na mě čekala ta žena s tím podivným pánem, co si říká doktor. ,,Můžete mi někdo laskavě prozradit, kdo jsem? Rád bych to věděl…“, zeptal jsem se s lehce naléhavým tónem v mém hlasu. ,,Copak si ani tohle nepamatuješ?“, zeptala se mě Nikol. ,,Kdybych si to nepamatoval, tak se asi neptam, ne?“, odpověděl jsem jí nasupěně. ,,To je v pořádku, může to pro něj být trochu matoucí…“, konstatoval doktor. ,,Matoucí? T o si ze mě děláte srandu, ne? Jaký by to asi pro vás bylo, kdybyste se probudili v nemocnici, nic si nepamatovali, u obličeje vám stála nějaká ženská, která říká, že je vaše přítelkyně, přitom jí ani nemilujete a potom se vás ještě debilně zeptá, jestli si opravdu nepamatujete svoje jméno. Odpovím ti: Ne, nepamatuju si ho, stejně jako si nepamatuju, že bych s tebou někdy byl, chodil a podobně…Stačí?“, zvýšený hlas se postupně měnil v křik. Dívce zrudnul obličej vztekem: ,,Tak se podivej, mladej. Jmenuješ se Tomáš Novotný. Jsi z Prahy a ODTEĎ už jsi volnej, chápeš? Končim s tebou. Já se tady o tebe staram jak nějaká naivní blbka, a ty mi řekneš tohle? Fajn, tak si dělej co chceš, lázně máš zaplacený, tvoje věci z našeho bytu ti pošlu a opovaž se ke mně někdy vrátit. Nakopu tě do prdele!“, blondýna ukončila svůj hysterický výbuch a odkráčela. ,,Řeknu Vám, že jsem rád, že jí neznám, jinak bych jí musel zabít…“, pronesl jsem šťastně. ,,Zítra odpoledne odjíždíte do lázní, Vaše věci jsem tam už poslal. Za chvíli sem přijde psycholožka, která se pokusí vysvětlit Vaší situaci. Nashle.“, a s těmito slovy doktor odešel z mého pokoje. Neuběhlo ani pět minut, když na dveře někdo zaklepal. ,,Dále“, vpustil jsem návštěvníka dovnitř. Vešla menší bruneta se zelenomodrýma očima, které překrývaly brýle značky Gucci, perfektní postavy a velkých vnadů, okolo ní se linula drahá vůně značkového francouzského parfému: ,,Dobrý den, jmenuji se Pavla Stříbrná. Vím, že máte spoustu otázek, ale musíte vědět, že časem se vzpomínky budou vracet, jako puzzle…hezky kousek po kousku. Chtěla bych se zeptat, jestli si něco pamatujete z té nehody?“, představila se psycholožka a vycenila na mě své dokonale bílé zuby. Zkoušel jsem pátrat v hlavě, zda tam nebudou nějaké útržky: ,,No…pamatuju si…hluk, světla a ránu. Nic konkrétního.“. ,,Aha, nevadí, časem si vzpomenete. A jak se jinak cítíte?“, zeptala se dychtivě psycholožka, prohlížejíc si můj obličej a tělo. ,,Jako někdo, kdo právě ztratil paměť, jak asi. Představte si, že Vám malá uklízečka vleze do hlavy, ale místo toho, aby všechno uklidila, tak všechno vyhází.“, shrnul jsem stručně svůj momentální stav. Psycholožka, neustále dychtivě přejížděla očima po mé postavě, se ke mně naklonila a ukázala mi svůj výstřih. ,,Možná Vám pomůžu si vzpomenout, nechte mě pomoci…“, se slovem „pomoci“ si začala rozepínat svůj těsný nemocniční plášť, když si jej rozepla, tak mě začala hladit po stehnu. ,,Ne!“, řekl jsem jednoznačně. ,,Ježiš, ty jsi snad teplej, nebo co? Každej pacient, na kterýho jsem tohle zkusila neodolal.“, urazila se psycholožka (vážně jsem pochyboval, že je to psycholožka). ,,No, možná jsem, nevím, nepamatuju si to. Ale jednu věc rozhodně vím, chci abyste odešla z mého pokoje už se nikdy nevracela!“, tep se mi zrychloval, sledoval jsem, jak promiskuitní psycholožka odchází a práskla za sebou dveřmi. ,,Kráva jedna blbá…“, řekl jsem a začal se nahlas smát, sice jsem nevěděl kdo jsem, teď jsem měl i pochyby o své sexuální orientaci, ale tohle mi prostě přišlo vtipné. ,,Večeře!“, ozvalo se za dveřmi a do pokoje rázně vrazila starší paní, se síťkou na vlasy (stejně jich tam moc neměla) a samozřejmě bílým pláštěm (Bože, potřebuju odtud vypadnout). ,,Nechte si chutnat. Dneska jsem tohle připravila speciálně pro Vás. Celé dva týdny jsem se těšila, až budu moci někomu jako jste Vy, připravit jídlo. Vypadáte na opravdu milého člověka.“, řekla velice příjemně dáma v síťce. ,,Děkuju. Mohl bych se na něco zeptat, prosím?“. ,,Jistě, jen povídej. Kde je moje vychování? Já jsem Zdena, přidělili mě k vám jako pečovatelku, pojedu s Vámi i do lázní.“, usmála se na mě Zdena. ,,Já jsem Tomáš, údajně. Za ty dva týdny, co jsem tu ležel, byl se na mě někdo podívat?“, zeptal jsem se dychtivě. ,,Můžeš mi tykat, budeme spolu docela dlouhou dobu a já bych se z toho vykání asi zbláznila. Hmm, vím, že tu byla ta bloncka, co si užívala s doktorem, a pak řikala, že tě hrozně miluje. Potom tvoji rodiče a s nimi přišel nějakej mladík, asi v tvym věku. Opravdu moc přijemnej kluk, když jsem se ho ptala, odkud tě zná, tak mi řekl, že se znáte z dětství a od tý bloncky se dozvěděl o tvojí nehodě. Řekl, že s tebou pojede do lázní a pomůže ti si vzpomenout, uvidíš se s ním zítra.“, dopověděla Zdena. Pomalu jsem se dal do jídla, smažený sýr s hranolkami…první jídlo za ty dva týdny, opravdu se jim to povedlo. ,,Dobrá tedy. Ještě něco…co ti říká jméno Pavla Stříbrná?“, zasmál jsem se při vzpomínce na tu promiskuitní psycholožku. ,,Ta děvka? Jo, sice může mít psychologický vzdělání a podobně, ale s tolika chlapama nechrápala ani kdejaká sekretářka. Taky to na tebe zkoušela?“, řekla jako by se nechumelilo. ,,Jo, zkoušela, ale poslal jsem jí do háje.“, pousmál jsem se a dal další sousto do úst. ,,Udělals dobře. No nic, já musim jít. Zabalit si věci, uvidíme se zítra. Zatím.“. Zdena odešla a talíře vzala s sebou.
V noci se mi zdál velice podivný sen, byl jsem v bludišti, snažil se najít cestu ven, intuitivně jsem věděl kudy jít, ale něco mě neustále svádělo z cesty, probudil jsem se těsně před svítáním a nemohl spát dál. Čekal jsem, dokud mi Zdena nepřinese snídani, sen jsem jí převyprávěl, a ona mi odpověděla: ,,Víš, tvoje mysl se snaží najít cestu ke vzpomínkám, ví kde jsou, ale cesta se změnila…neboj, jednou jí zase najdeš…“. Zajímavá to žena. Ráno jsem našel svůj mobil, na něm bylo spousta sms a nepřijatých hovorů od lidí, které si vůbec nepamatuji…a taky od Nikol. Asi se ke mně chce vrátit, ale já k ní nic necítím, možná až se mi vrátí vzpomínky, tak se něco zlepší…a nebo zhorší. Konečně bylo odpoledne, a já jsem čekal před nemocnicí na odvoz do lázní. Netrpělivě jsem přešlapoval, dokud auto nepřijelo. Když už konečně dorazilo, rychle jsem nastoupil společně se Zdenou a vyrazili jsme. Cesta ubíhala celkem rychle, celou cestu jsme se Zdenou rozebírali, jak to tam bude probíhat. Jakmile auto zastavilo před lázeňskou budovou, tak jsme se vyhrabali z auta. Na nás čekal velice pohledný, mladý černovlasý kluk se svítivě zelenýma očima, v hlavě mi to jelo ostošest. Odkud ho znám? A proč se na mě tak usmívá? ,,Ahoj Tomáši! Dobrý den, Zdeno!“, pozdravil nás, u mě se zastavil a začal mě prozkoumávat a očima zabrzdil u mé sádry na levé noze. ,,No, mohl jsi dopadnout hůř…“, řekl a přátelsky mě objal. ,,Vím, že se na mě nepamatuješ…jmenuju se David. Známe se už odmala, jsem tu, abych ti pomohl navrátit se zpátky.“, zašeptal mi do ucha. Nevím proč, ale jeho hlas byl tak uklidňující, a já jsem věděl, že s tímhle člověkem budu v bezpečí…a možná i víc. David mě odvedl do pokoje, který jsem s ním sdílel, byla tam jedna manželská postel, bílé tapety, televize, na dřevěném stole byl otevřený notebook a z okna bylo vidět na krásnou zahradu. ,,Nebude ti vadit, když budeme spát na jedný posteli, že ne? Oni tu už neměli další volná místa.“, zeptal se mě David. ,,Né, vůbec ne. I když nevim, jestli chrápu.“, při téhle poznámce se David zasmál a opět mě objal:,,Alespoň, že ten smysl pro humor ti zůstal. Takže, celá tvoje rehabilitace probíhá asi takhle, budeš chodit plavat, teda spíš se jenom válet ve vodě, plavat budu já, pak budeš chodit ven na procházky...hmm, to je asi všechno.“, vysvětlil David a sedl si na postel. Podíval jsem se na zahradu a v hlavě mi proběhly obrázky dvou hrajících si chlapců pod stromem. Trochu jsem se zamotal. ,,Co se děje?“, ptal se starostlivě David. ,,Právě jsem si na něco vzpomněl…Viděl jsem dva chlapce, jak si hrajou pod támhletím stromem.“, odpověděl jsem mu. David se usmál: ,,Víš, tady jsme si hrávali, když jsme byli malí. Nikdy bych neřekl, že se sem někdy vrátíme. Alespoň je vidět, že se ti vzpomínky vracejí.“.
Dny utíkaly jako voda, vzpomínky se mi vracely jedna po druhé, dohromady začaly utvářet obraz mého života. S Davidem jsme si začali být opět blízcí, ale něco se změnilo. To, co jsem k němu začal cítit nebylo jen čisté přátelství. Musel jsem na něj denně myslet, a když jsme spolu byli plavat, tak jsme dováděli, naše pohledy se střetli blízko u sebe a přibližovali jsme se, pak ale přišla Zdena s tím, že je oběd. Opravdu nevím, co se to se mnou děje, je to všechno až moc podivné. Pamatoval jsem si na to, jak jsem chodil s Nikol, byl jsem s ní šťastný, a teď prostě nic necítím. Vím, že některé vzpomínky můžou ještě chybět, ale stejně je to pro mě matoucí. Říkal jsem o tom Zdeně, a ta mi řekla: ,,Je možný, že jak jsi ztratil paměť, tak se ztratily i nějaký bloky, co jsi si mohl do hlavy nastrčit, když jsi byl mladší. A teď jsou pryč, ty začínáš k Davidovi cítit náklonnost nevídaných rozměrů. K tý bloncce necítíš nic, než povinné vázání, kdežto s ním jsi šťastný. Měl bys mu to říct, můžu tě ujistit, že to vezme dobře, on mi sám řikal, že tě už dlouho tajně miluje, ale nechtěl ti to říct, protože ty jsi vždycky lítal někde za holkama.“. Velice jsem nad tím musel přemýšlel, copak je možné, abych si sám sobě zakázal být gayem? Nic mi nedávalo smysl, ale jediná věc, kterou jsem teď chtěl…byl on. Výčitky si nechám na později.
Zaklepal jsem na dveře pokoje, ozvalo se „dále“, vešel jsem. David právě vylezl ze sprchy, měl na sobě jen bílý ručník a černé vlasy mu spadaly do jeho zelených očí…kapky vody pomalu stékaly po jeho atletickém těle. ,,Halooo? Můžeš laskavě přestat dělat sochu a něco dělat?“, smál se David. ,,Já…já…“, zakoktal jsem. ,,Ano?“, řekl David a přibližoval se ke mně. Tep i dech se mi zrychloval, nevěděl jsem která bije. Zadíval jsem se do jeho krásných očí ve snaze mu říct, proč jsem tu, a myslím, že to pochopil. Políbil mě a zamknul za mnou dveře. Cítil jsem se…divně, tohle bylo určitě poprvé, co jsem se líbal s klukem, ale také to bylo vzrušující. Chytnul mě za krk a druhou rukou mi přejížděl po páteři, cítil jsem elektrizující napětí procházející celým mým tělem. Na chvilku mě přestal líbat a hodil mě na postel, sedl si na mě obkročmo a sundal mi tričko. Naklonil se mi k hlavě a řekl: ,,To ti to trvalo.“, jen co to dořekl, tak mě začal znovu líbat, jeho jazyk masíroval ten můj. Rukou jsem mu projížděl jeho mokré vlasy, pomalu svůj jazyk obracel k mému krku, jemně jím kroužil kolem mých bradavek, až konečně se věnoval také jim. Celým tělem mi proudila vášeň, byl jsem tak vzrušený jako nikdy, on to cítil, věděl to. Jazykem se dostal až k mému podbílku, kde jej chvíli začal jemně líbat, každý polibek byl jako benzín do beztak rozžhaveného ohně. Rozepnul mi pásek a odhodil ho na zem, zkušeně sundal i kalhoty, až jsem tam ležel jen v trenkách. Jednou rukou mě hladil po mém pokladu mezi nohama a druhou zase přejížděl po mých už tak rozdrážděných bradavkách. Kousnul jsem do svých rtů, celý svět se poděl kamsi do ztracena a všechno byla jen tahle supernova vášně. Ladným pohybem mě zbavil i posledního kousku, co zakrýval můj stožár lásky, netrpělivě očekávající lodníka, který jej vztyčí. Davidův jazyk po něm přejížděl tak romanticky a něžně, všechno ve mně bylo v jednom ohni, on to cítil, tak jej vsunul do svých úst a pustil se do práce (vsadím se, že ve škole mu ústní zkoušky šly na výbornou…hehe). Před očima se mi zatmělo, v hlavě mi akorát zůstal ten pocit…orgasmus. Čisté štěstí, které lze vyprodukovat jen láskou. ,,Ááááh“, zařval jsem. ,,Potichu, nechceme přece přilákat pozornost“, řekl David, utíraje si můj výtažek z lásky z obličeje. Začal mě znovu líbat, v puse jsem cítil chuť sama sebe. Sundal si ručník, strčil mi dva prsty do mého otvoru, ze začátku jsem se vzdouval, ale pak jsem se uvolnil. David si kleknul na kolena , přehodil mé nohy přes jeho ramena a vniknul do mě. Poprvé to chvíli bolelo, ale pak to bylo velice příjemné, byli jsme jeden, cítil jsem jej v sobě, naklonil se ke mně a začal líbat, souběžně s tím zrychloval tempo svého přirážení…o pár minut později jsem cítil, jak se udělal, ale byl pořád ve mně, i on chtěl, abychom byli co nejdéle spolu, jak nejdéle to pujde. V posteli jsme spolu usnuli, to bylo poprvé za dlouhou dobu, co jsem se krásně vyspal, s osobou, kterou miluju po svém boku…
Když jsem se ráno probudil, tak David byl už vzhůru, přinesl mi jídlo až do postele. ,,Dobrý ráno“, řekl jsem mu. ,,No dobrý ráno ospalče, ráno už dávno není, je jedna hodina odpoledne.“, usmál se a políbil mě. Polibek jsem mu opětoval, byl jsem opravdu šťastný. „Snídani“ jsem rychle spořádal a vyrazil za Zdenou. Musel jsem jí všechno říct. Zaklepal jsem rychle na dveře, Zdena si četla Šifru mistra Leonarda. ,,Zdeno!“, vyhrknul jsem na ní. ,,Ježiš Tomáši, jsi mě vylekal!“, cukla sebou překvapeně Zdena. ,,Promiň, nechtěl jsem…Já jen, že jsem našel cestu z bludiště, všechno si pamatuju, pamatuju si na Nikol a to všechno kolem. Ale už vím, kdo doopravdy jsem. Včera jsme se s Davidem milovali…Já ho miluju, Zdeno. Dneska jsem přišel na to, že ho miluju už pořád, ale nechtěl jsem si to přiznat. Všechno je tak jasné…on je ten, kdo mě vyvedl z bludiště, našel jsem se v něm. On je ten, s kým chci strávit zbytek života.“, mluvil jsem tak rychle, že jsem pochyboval o srozumitelnosti, ale Zdena mi očividně rozuměla, jelikož na její tváři se rozlil úsměv. Sundala si brýle a objala mě: ,,Jsem na tebe tak pyšná. Už od začátku jsem věděla, že to dokážeš. Celý svět ti leží u nohou, jsi mladý, dokážeš všechno, co si jen zamaneš. Tak na co čekáš? Jdi za ním! Přeju vám dvěma jen to nejlepší. A ještě něco bych vám chtěla dát.“. Zdena se začala přehrabovat ve své kabelce, a vyndala dřevěnou krabičku s ručně vyřezávaným srdcem. ,,Tohle jsou naše snubní prstýnky, co jsme měli s mým, teď už zesnulým, manželem. Chci abyste si je vzali, jako důkaz, že na vás budu pořád myslet.“, dořekla to, a po tváři jí kanuly slzy štěstí. Objal jsem jí a rozloučil se. Cestou do mého pokoje jsem zkoumal ty prsteny, byly z ryzího stříbra, prosté a jednoduché, i přesto na nich bylo něco výjimečného. Když jsem Davidovi všechno řekl, tak se mu po tváři rozlehnul široký úsměv a v očích mu poskakovaly jiskřičky. Nasadil jsem mu prsten, on mně…a věděli jsme, že spolu budeme navždy.
Ahoj, já jsem Tomáš. Je mi 22 let…a jsem gay.