Once...in Suomi 20

Pátek nastal příšerně rychle. Ani jsem se nestihla psychicky připravit a už jsem celá nesvá postávala u dveří a čekala na Anssiho. Pásečky se mi zařezávaly do nohou a sotva jsem držela balanc. Chvíli jsem dokonce uvažovala, že se přezuju do conversek, než přijde, ale sotva jsem se opatrně ohnula, vešel do chodby.
„Můžem.“ Usmál se na mě a galantně mi nabídnul rámě. Vrávoravě jsem vedle něj vykračovala a připadala si jako idiot. On měl na sobě dobře padnoucí elegantní oblek s červenou košilí a já už jen z pohledu na něj měla nohy jako z rosolu.
„Nesnáším podpatky.“ Zakňourala jsem a opatrně vykročila před dům. Na cestě před vchodem stála zaparkovaná limuzína. Vytřeštila jsem oči a snažila se zavřít pusu. Anssi mi galantně otevřel dveře a pomohl mi nastoupit, abych si nezlomila nohu. Hned nastoupil do prostorného auta za mnou a udělal si pohodlí s rukou okolo mých ramen.
„To abys nemusela v těch botách pěšky.“ Usmál se na mě. V očích mu jiskřila radost, která i mě vehnala do žil energii.
Auto tiše klouzalo městem, a které se snášel soumrak. Pozorovala jsem mraky na obzoru a v myšlenkách byla úplně jinde. Dojeli jsme až k velkému divadlu, kde se mělo konat předávání cen.
„Připravená?“ Stiskl mi Anssi ruku a já na něj nechápavě pohlédla. Vzápětí, když se otevřeli dveře jsem jeho dotaz pochopila. Oslepily nás blesky fotoaparátů. Z každé strany se blýskalo a já z toho byla zpitomnělá jako nějaké divoké zvíře. Anssi mi pevněji stiskl ruku a druhou zvedl na pozdrav. Ani jsem nestačila změnit výraz z překvapeného na lehký úsměv a už mě vtáhnul do prostorné haly. Tady byl o poznání větší klid. Muž v obleku od nás přebral kabáty a popřál příjemný večer.
Anssi pomalu zamířil k někomu známému, koho zahlédl v davu a mou maličkost táhl za sebou. Jenže si nevšimnul tří malých schůdku, kterých jsem si ale já všimla. Než jsem jej stačila upozornit, seběhl po nich a mě vzal sebou. Možná by to proběhlo v pořádku, kdybych na prvním schůdku neškobrtla a dopadla až o dva schůdky níž na kolena.
„Sakra lásko, promiň.“ Omlouval se, když mi pomáhal zpět na nohy.
„To je dobrý…“ Zasýpala jsem a snažila se vyhnat krev z tváří. Pár lidí, hlavně žen se škodolibě uchichtlo. Mrchy! Rychle jsme se oba dali dohromady a s výrazy, „jako že nic“ zmizeli z místa činu. Asi jsem si natloukla koleno. Potlačila jsem chuť vyhrnout si sukni a koleno si prohlédnout. Anssi se neustále s někým zdravil a občas prohodil pár slov. Občas následovalo i seznámení, které bylo stejně k ničemu, protože jsem ty jména hned zapomněla. I v práci jsem měla stážisty raději očíslované, než abych si pamatovala jména. V pozadí jen lehce hrály písničky a já zrovna zaslechla povědomé tóny One republic. Tiše jsem si pobrukovala slova a rozhlížela se.
Ceremonie předávání byla….dlouhá a nudná. Anssi cenu nedostal, občas zazpívala nějaká zpěvačka, kterou jsem neznala a byla to nuda. A tak jsem vzala Anssiho za ruku a kroutila mu prsty, až sebou cukal. Jenže pak jsem ucítila, že si asi co nevidět zívnu. Už jen při představě, že zívnu a někdo mě vyfotí, mě brala panika. Držela jsem čelisti u sebe, až mi slzely oči. Anssi se na mě podíval a strnul.
„Co je ti?“ Otočila jsem se na něj a slza mi stekla po tváři.
„Já…jsem dojatá!“ Zahihňala jsem se tiše a zatleskala poslednímu člověku, který si s úsměvem odnášel cenu. „Měl jsi taky nějakou dostat. Třeba za nejpovedenější bitku při mistrovství.“ Usmála jsem se na něj a konečně si otřela slzy.
„No nevím, jestli byla zrovna povedená…“ Zachmuřil se a pomalu jsme vycházeli ze sálu, do velké haly, kde už začínala hostina ve formě švédských stolů a pořádný večírek s hudbou a tancem.
„Ale byla. Jinak bychom se my dva nepoznali.“
Opřela jsem se o mramorovou stěnu, a trochu si oddechla. Anssi si opřel ruce vedle mé hlavy, takže jsem byla uvězněná mezi jeho pažemi.
„Na tom něco bude.“ Přiblížil tvář až ke mně a na rtech mu hrál vyzývavý úsměv.
„Budeme tady muset zůstat dlouho?“ Zašeptala jsem mezi našimi rty.
„Ne.“ Zavrněl a jeho ústa se přitiskla na mé. Rukama jsem mu nenápadně zajela pod rozepnuté sako a užívala si těch doteků, jako kdyby to bylo poprvé.
„Hej vy dvě holubičky, jde se tancovat!“ Ozval se kousek od nás smích zrovna ve chvíli, když jsem jazykem vklouzla mezi Anssiho rty.
„Uhh…Petri!“ Zabručeli jsme oba otráveně a následně se zasmáli. „Smím prosit slečno?“Nabídnul mi ruku a vyvedl mě na parket.
„Asi bych tě měla připravit na to, že jsem se zdárně vyhnula všem tanečním kurzům takže…“ Začaly hrát první tóny písničky a jemný ženský hlas.
The burning desire to live and roam free
It shines in the dark
And it grows within me
„Bože to je krásná písnička.“ Anssi se usmál a pomalu mě vedl parketem. Z toho všeho mi naskočila husí kůže a najednou jsem vážně měla chuť brečet, ale štěstím a nebo rozbouřenými hormony, to je jedno.
Why does it rain, rain, rain down on utopia?
Why does it have to kill the idea of who we are?
Why does it rain, rain, rain down on utopia?
How will the lights die down, telling us who we are?
„Je opravdu krásná.“ Anssiho hlas mě polechtal na krku, když měl hlavu skloněnu k mojí šíji. A najednou píseň skončila a my ještě chvíli stáli v objetí. „Chceš si dát něco k pití?“ Zeptal se mě, a vydali jsme se směrem ke stolům.
„Uf ani nevíš jak ráda.“ Zhroutila jsem se na židli a Anssi mi podal skleničku vína. Nenápadně jsem si pod stolem sundala boty a sykla bolestí. Kůži na patách a nártech jsem měla sedřenou do krve.
„Vydrž tady lásko, já zajdu pozdravit trenéra.“
„Budu tady.“ Kývla jsem na něj skleničkou vína. Ještě se naklonil a věnoval mi pořádný polibek.
„Mmm to víno je letos výborné.“ Nasadil zadumaný výraz.
„Tss“ Zasyčela jsem na něj naoko pohoršeně a zčervenala.
U stolu semnou seděly ženy o něco starší než já a společně diskutovaly o letištích. Snažila jsem se ji chvíli poslouchat a zapojit se do hovoru, ale po chvíli jsem sotva potlačovala chuť vytáhnout mobil a zahrát si na něm pod stolem pinball.
„A vaše jméno?“ Trhla jsem sebou, když mi došlo, že jedna z “manželek“ na mě mluví.
„Já-já Jsem Emily. Jsem tady s Anssim….Salmelou.“ Vykoktala jsem ze sebe a připadala si jako ten největší buran.
„Těší nás. Čemu se věnujete? Jste spolu dlouho? Jak jste se seznámili?“ Chrlily na mě otázky jednu za druhou a já nestačila reagovat.
„Jsem chirurg, a před pár lety jsem byla s reprezentačním týmem v Kanadě jako zdravotník, tam jsme se seznámili.“
„A to si pamatuju, Anssi tam měl tehdy incident s tím Američanem, nepletu-li se?“ Nadhodila jedna a ostatní přikyvovaly.
„To už jste spolu dost dlouho, neplánujete třeba děti?“ Podívala se na mě nejblíže sedící blondýna. Druhá se nepatrně naklonila přes stůl a spiklenecky zašeptala „Je to skoro jediný způsob jak je udržet v zemi. Znáte to, NHL sem, další liga tam…“ Mrkla na mě a mně se udělalo trochu špatně.
„Omluvíte mě?“ Nasadila jsem úsměv a rychle si nazula boty, což byla šílená bolest.
„Jistě, jistě.“ Usmívaly se a daly se znovu do diskuze o dovolené na Filipínách.
Vrávoravě jsem se belhala davem a cítila víno, jak mi vhání horkost do tváře. Najednou, jako kdyby se všichni změnili na snobský spolek. Udržet ho dítětem doma? Co je to….bože kdybych možná měla dítě… dítě? Kolem procházela jedna ze slečen co roznášela pitá a tak jsem ji z tácku ukradla skleničku vína a skoro naraz ji do sebe obrátila.
„Ahoj Em.“ Chytil mě někdo za zápěstí a otočil k sobě.
„Ahoj Pekko.“ Nasadila jsem ze slušnosti úsměv.
„Není ti něco?“ Prohlédl si mě starostlivě, až mě to dojalo.
„Ne, jen jsem, ale to je jedno.“ Mávla jsem nad tím rukou. Asi bych mu těžko vysvětlovala své zhnusení nad diskuzí u stolu a malým děsivým podezřením, které ve mně klíčilo.
„Tanec?“ Usmál se na mě. Už chápu, proč jsem si ho tehdy v baru vyhlídla. Vypadal jako moc milý člověk. Přikývla jsem a nechala se chytit kolem pasu. „Jak se ti daří? Slyšel jsem, že děláš v nemocnici.“ Nikdy jsem neměla ráda takové ty zdvořilostní rozhovory, ale tenhle šel tak nějak sám od sebe.
„Nemůžu si stěžovat, je to tam docela fajn.“ Trhla jsem ledabyle ramenem. Pekka se rozesmál.
„To nezní moc optimisticky…docela fajn. Jsi s Anssim šťastná?“ Zahleděl se mi do očí a já se přestala pohupovat v rytmu hudby. Proč se mě na to ptá? Až teď jsem si všimla, že má trochu skelný pohled. Že by alkohol?
„Jistě že jsem.“ Vyprostila jsem ruku z jeho sevření. Pekka se dál usmíval a pohladil mě po tváři.
„Víš, že asi nikdy nezapomenu, jaké to bylo?“ Zašeptal a mrknul na mě. Musela jsem udělat krok od něj, aby se mě znovu nedotkl. „Člověk by na první pohled řekl, že jsi taková nevinná, ale když ti sundá tričko…“ Byl to reflex, když se moje ruka vymrštila a pleskla o Pekkovu tvář.
„To už neříkej.“ Vyhrkla jsem na něj. Pekka jako kdyby nebral ohled na rudnoucí obtisk na tváři si mě za krk přitáhl k polibku. Strčila jsem mezi nás ruce a prudce ho od sebe odstrčila. Bylo mi z něj zle. Lidé co dělají opilí takové věci by pít raději neměli.
"Ty...!" Vyrazila jsem ze sebe přidušeně. A pak jsem za jeho ramenem spatřila Anssiho. Koukal na nás a mračil se. Ani jsem nestačila zareagovat, když se otočil a dal se na odchod. Odřeniny, neodřeniny jsem se za ním rozběhla. Ve spáncích mi divoce tepalo a srdce se mi svíralo strachem. Schůdky, které mě na začátku zradili jsem kupodivu vyběhla bez problémů a narazila jsem rukama do dveří dřív, než mi člověk v obleku stačil otevřít. Hned mě na kůži zastudily dešťové kapky. Venku byla tma a prázdno, jen asi tři metry přede mnou skryta za dešťovou clonou stála silueta. Ještě jsem udělala tři rychlé kroky a zastavila se.
„Prší.“ Vyhrkla jsem zadýchaně.
„Tak běž dovnitř.“ Odsekl mi Anssi a na tváři měl tvrdý výraz, který mi ubližoval.
„Bez tebe ne.“ Sevřela jsem v pěsti lem šatů.
„Vždyť je tam Pekka.“ Jeho jméno vyslovil jako sprosté slovo. Déšť už mi promočil šaty a stékal mi po zádech a o svém účesu ani nemluvím. Jen Anssi vypadal zmoklý stále skvěle. Jako bych ho viděla zase v Kanadě, ve své vzpomínce, když přede mnou seděl na lehátku a já se mu chystala napravit zlomený nos. Musela jsem se té situaci zasmát.
„Miluju jen tebe.“
„Miluješ opravdu, nebo jen proto, že to tak asi má být. Že to tak bylo kdysi a tvrdí to tví kamarádi? Nenapadlo tě někdy, že je to třeba lež?“ Rozhorlil se. Mně se z jeho slov zvedl žaludek. Překonala jsem vzdálenost mezi námi a jednu mu neúprosně vrazila.
„Myslíš si, že to co cítím je lež?“ Šokovaně mi přeskakoval hlas. Anssi mě chytil za zápěstí a já se chvíli bála, že by mi to třeba mohl vrátit. Vzdorovitě jsme si hleděli do očí. V konečcích prstů jsem ztrácela cit a vteřiny se vlekly. Tohle že by měl být konec? Se vší tou láskou, kterou k němu cítím by to mělo skončit jediným pitomým dotekem? Věděla jsem, že Anssi to vidí jinak. Pro něj to nebyl jen Pekkovo políbení. Cítil tam to prolnutí minulosti, když jsem se s tím mladým brankářem vyspala. Možná se bál, že to udělám znovu. A tak jsme tady stáli a hleděli si do očí.
A pak jsem našla odvahu se pohnout natáhla jsem ruku, kterou mi nedrtil v sevření a omotala mu ji kolem krku. Sklonil ke mně hlavu a já ho hladově a vášnivě políbila. Dala jsem do toho všechno, všechnu vášeň a chtíč, který jsem cítila. Beze nějakých cavyků a naprosto neeticky jsem mu vjela jazykem do pusy. Nevím, jestli to bylo tím deštěm, nebo zlostí, kterou jsme k sobě na chvíli pocítili, ale byl to asi ten nejvášnivější a nejerotičtější polibek, který jsem zažila. Anssi to asi prožíval podobně, protože jsem přes jeho mokrou košili cítila, jak mu rychle bije srdce, a každý roztřesený nádech končil jako zasténání. I jeho stisk pomalu povolil. S největším sebezapřením jsem se od něj odtáhla a znovu se mu zahleděla do očí.
„Přeber si to, jak chceš.“ Trhla jsem rameny a dala se na odchod. Zůstal tam stát a jeho pohled se mi zavrtával do zad. Jenže podpatky jsou děsivě zrádný vynález. A jelikož mi boty zmokly, začaly pěkně klouzat. Noha se mi v okamžiku zvrtla a já spadla na všechny čtyři. Jako zásahem blesku jsem se ocitla ve vzpomínce. V takové, která byla snad nejšťastnější a přitom nejhrozivější. Taková, která potvrdila mé podezření.
*Dopadla jsem na všechny čtyři na kachličky a nevěřícně civěla na kousek plastu v ruce. Páááni, to je šílené! Jak to říkala Tarja, manželka Anssiho spoluhráče? Dítětem ho udržíš doma. A tak jsem seděla v koupelně na zemi a pozorovala ty dva modré proužky.*
„Proboha!“ Vykřikla jsem jak bolestí, tak šokem. Co jsem to provedla?! Anssi klečel přede mnou a držel mou tvář v dlaních. Svezla jsem se mu do náruče a rozvzlykala se.
„Lásko co je ti? Em prosím tě mluv semnou, co se děje?“ Hladil mě po zádech, ale já nebyla schopna slova. Jen jsem mu tam mokrá jako myš ležela v náručí a brečela neschopna přestat.
„Jsem…jsem zrůda!“ Tiskla jsem se k němu ze všech sil a svírala klopu jeho saka. „Jsem vrah. Proboha…Já…já jsem zabila naše dítě!“ Vyrážela jsem ze sebe hystericky. Teď mi to zapadalo, ale nechápala jsem svou pitomost. Čekala jsem dítě, tak proč jsem se chtěla zabít? Musela jsem být úplně mimo, psychicky na dně. Pro tohle přeci není vysvětlení.
„Já vím.“ Zašeptal mi Anssi do vlasů a sevřel mě pevněji v náručí.
„Katy mi o tom řekla. Ale ty jsi ho nezabila. Doktoři ji řekli, že to…ten…zárodek byl moc malý, stejně bys potratila.“ Každé slovo z něj lezlo s obtížemi. Přes to všechno jsem zapomněla na bolest vymknutého kotníku, i odřenin z bot. Všechno mi teď připadalo tak malicherné a malé. Naše děťátko bylo malé a slaboučké. Umřelo, protože jsem to prostě nezvládla. Zatímco jsem se mu třásla v náručí zavolal Anssi taxi, které přijelo během chvíle a odvezlo nás domů. Celou cestu jsem se ho křečovitě držela a popotahovala. A on mlčel. Mlčel, i když mě vynesl do schodů a posadil na vanu. Mlčel, když mi opatrně stahoval boty ze zkrvavených nohou, které vypadaly příšerně. Mlčel a já se bála, že už nikdy nepromluví, že jsem v něm něco zlomila a už nikdy mi neřekne, že mě má rád, budeme žít vedle sebe a ne spolu.
„Nebudeš potřebovat do nemocnice?“ Prohlédl si opatrně můj otékající kotník. Nenápadně jsem si oddechla a zavrtěla hlavou.
„Je to jenom zvrtnuté. Stačí studený obklad, obvaz a bude to dobrý.“ Opláchla jsem si nohy sprchou a chtěla se vypajdat do kuchyně, ale Anssi mě zase zvedl do náruče a posadil v kuchyni na stůl, protože jsem na sobě měla ještě mokré šaty a nechtěla jsem namočit potahy židlí. Ze skříňky vytáhl obvaz a znovu se postavil přede mě. Uhnula jsem pohledem, protože jsem se za sebe najednou styděla. Chytil mě za bradu a koukl mi do očí.
„Promiň.“ Pohladil mě po tváři a něžně mě políbil na čelo. „A chci, abys věděla, že ti nic nevyčítám. Nemohla jsi za to. To se prostě stává. Spíš na tom mám vinu já. Kvůli mně jsi byla ve stresu a slabá.“
Cítila jsem se uvnitř prázdná. Jako dutá figurka. Začala jsem Anssimu rozepínat knoflíčky košile a stáhla mu tu mokrou látku z ramen. Jediné, co jsem teď potřebovala, byl on. Cítit jeho kůži co nejintenzivněji. S otázkou mi pohlédl do tváře a já jen lehce přikývla a rty se dotkla jeho horké kůže na hrudi. Zabořil mi ruku do vlasu a vydechl.
„Em…já nemůžu…nejde to.“ Povzdechl si a chtěl ode mě odstoupit, ale já ho objala nohama kolem pasu, takže byl skoro v zajetí.
„Prosím.“ Zakňourala jsem úpěnlivě a zamířila rukama k zapínání kalhot. „Jenom ty mi můžeš pomoct.“ Vpil se rty do mých a ze mě opadlo to zoufalství, i když v tu chvíli jsem spíš přepadla přes hráz šílenství. „Prosím…chci to.“ Šeptala jsem mu do úst a nevnímala slzy, které se mi kutálely po tvářích. Trochu tvrdě mi odtáhnul kolena od sebe a hedvábné kalhotky na stranu. Jak se snažil být něžný, najednou byl jako zvíře puštěné ze řetězů. Přerývavě mi dýchal do ucha a prsty zatínal do zad. Zavzdychala jsem, když se dostal do mě, ale přes ty slzy to znělo jako zoufale zanaříkání.
„Promiň.“ Zašeptal mi do ucha zlomeným hlasem a slíbával mi z tváří slzy. Stále zoufale spojení jsme se neohrabaně dostali do ložnice a dostali ze sebe zbytky mokrého oblečení. Propletla jsem s Anssim prsty a stiskla pořádně jeho dlaně, když mi hrudník sevřela vlna vyvrcholení. Schoval mě v náručí protože jsem se začala v chladných peřinách třást a společně jsme usnuli.
"Miluju tě, víš?" Tašeptal mi do ucha těsně před tím, než se naplno ponořil do říše snů.