Pavučina lásky

Krev. Zběsilé bušení ve spáncích. Hukot v učích. Neschopnost normálně uvažovat.
Ale bolest ne, snad se vytratila. Možná ji už v agónii nemohla cítit, protože přes tu podivnou otupělost, co se jí rozlívala po celém těle a pomalu zaléhala jak hukot, tak všechno ostatní, nic jiného nerozeznávala.
Přes bílou mlhu,- *Zdá se mi to?*- ho už ani neviděla. A to chtěla, moc ho chtěla vidět. Svého vraha. Milence. Krysu a švába, co ho tak milovala. Miluje, pořád, oddaně miluje.
Pokoušela se mu něco říct, ale místo zvučného hlasu- který jí mnozí záviděli- jen neidenfikovatelně zachrčela.
Usmál se a klekl si k ní.
Rty bezhlesně vyslovovala jediné slůvko, němou otázku, jejíž odpověď by ještě ráda věděla. "Proč?"
Úsměv ještě rozšířil a jemně jí setřel krev z čela. "Miluju tě," zašeptal. "Ale nemůžeš mě opustit, jen kvůli práci."
Sípavě se nadechla a trhaně zavrtěla hlavou. Neopustí ho, teď už ne. Dokonce by mu to byla schopná odpustit. Umírat se jí nechtělo.
"Ale budeme spolu věčně," pokračoval dál. "Víš, to jsem si vždycky přál. Duše je nesmrtelná, je věčná. Budem se milovat navždy. Není to skvělé? Ale neboj se, půjdu hned za tebou. Slibuju."
Zdálo se jí to, nebo z toho měl radost? Zvrhlou radost? Z její boleti..z její smrti?
Nakloníl se k ní a naposled ji políbil. Rty měla od krve, železovité pachuti si vyloženě užíval.
Rychlý záblesk bolesti. I ten rychle přešel. Na bílé mikině se připojila další, karmínově rudé skvrna krve. Květ smrti.
Najednou už neviděla nic. Bílá mlha se ztratila. Ztratil se i on. Ztratily se popelnice i otupění. Vzpomínky, city- všechno zmizelo. Tma..všude kolem, zbavující ji lidského těla.
Poslední, co slyšela, byl výstřel a tupé dopadnutí těla na zem.
Svůj slib splnil. Budou spolu navždy.