Once...in Suomi 21

Ráno mě probudilo slunce opírající se mi do tváře. Ležela jsem úplně nahá na břiše na posteli s Anssiho rukou na bedrech. Při vzpomínce na včerejšek a jak jsem si téměř psychickým nátlakem vynutila sex se mi udělalo mdlo. Anssi tvrdě spal s pootevřenými rty a polštářem zmuchlaným pod hlavou. Nevím proč, ale hlavou mi blesklo, že tohle je prostě muž přímo pro mě. Má zvyky které miluju a zlozvyky které toleruju a připadají mi tak chlapské a sexy. Opatrně, abych ho nevzbudila jsem se pomalu vysoukala z postele a zabalila se do županu. Dala jsem si sprchu, zalepila si odřené nohy, namodralý oteklý kotník obvázala, uvařila kávu, udělala snídani a spokojeně se s hrníčkem v ruce uvelebila zpět v posteli s notebookem na kolenou. Oproti včerejšku mi bylo dobře. Všechny problémy, které večer vypadají děsivě příšerně jsou ráno mnohem nevinnější. Stejně jsem se na chvíli zamyslela jaké by to bylo, kdybych to miminko donosila, kdyby všechno probíhalo hladce. Jak bych vypadala s bříškem, co by dělal Anssi. Z úvah mě vytrhlo zamručení. Anssiho střapatá hlava se vynořila z peřin a zamžourala na mě.
„Mmmfhmf.“ Zabručel a položil mi hlavu na břicho, jako kdyby byl smrtelně unavený.
„Taky přeju bré ráno lásko.“ Začala jsem ho automaticky hladit ve vlasech. „Promiň za ten včerejšek, dost jsem to přehnala.“
„Ale ne…to je dobrý.“ Přitulil se víc ke mně a spokojeně vydechl. Neuvěřitelné, jak tenhle Ďábel vypadá, hraje a pere se na ledě, ale i přesto je přítulný jako šťěně.
„Potřeboval jsem s tebou včera něco probrat.“ Posadil se naproti mně a nasadil vážný výraz. Těžce jsem polkla obložený chlebíček, co jsem udělala na snídani a kývnutím mu pokynula ať začne. „No chtěl jsem ti to říct včera, ale nějak se to semlelo. Včera jsem tam mluvil s trenérem. Nabídli mi zapas s Devils. Jeden na zkoušku a pak možná smlouvu…“ Upil kafe a nespouštěl z očí můj obličej.
„Tak jeď.“ Usmála jsem se lehce, i když na srdci mě to svíralo. „Já ti nechci bránit v kariéře, to vůbec ne. A když půjdeš…a budeš chtít, tak půjdu s tebou.“ Až po vteřině mi došlo, co jsem řekla…Stěhova se do Ameriky? Opustit Finsko? Opustit Katy a s ní všechny přátele?
„Patříš do mojeho života, jistě že chci, abys šla semnou, ale…máš tady přátele.“ Kouknul mi s otázkou do očí, jako kdyby se ptal až teprve teď na tu závažnou otázku s tolerancí k mému impulzivnímu chování.
„Hmmm…“ Schovala jsem se za hrneček kafe a přemýšlela.
„Ale co, ještě není nic rozhodnuto, tak se tím netrap.“ Protáhl se a vyskočil z postele. Natáhl si trenýrky a protáhnul se ještě jednou s mohutným zívnutím. „Udělala jsi výtečnou snídani do postele, ale tvůj drahouš teď musí provést ranní očistu Emilku….“ Stop! Cože? Co? Slyšela jsem dobře? Anssi se zarazil ve dveřích zády ke mně. WTF??? Jak mi to řekl?
„Emilku?“ Zasýpala jsem šokovaně. Anssi se otočil ve dveřích a ramena mu cukala záchvatem smíchu.
„Jak blbě to zní mi došlo, až jsem to řekl.“ Chechtal se až mu tekl slzy. Já jen šokovaně lapala po dechu a tvářila se děsně uraženě.
„Tak tos teda neměl Anssíčku macíčku.“ Hodila jsem po něm polštář a skočila mu na záda. Jenže on se jen tak nedal a začal se semnou točit dokola, díky čemuž jsem začala vřískat. „Dooobřeee vyhrals, já musím do práce!“ Vzdala jsem to rezignovaně a odpotácela se udělat ze sebe člověka.

S kelímkem kafe v ruce jsem si prohlížela tabuli s rozpisem operací. Spokojeně jsem si u toho podupávala do rytmu a usmívalo se. To pohodové ráno s Anssim mi zvedlo náladu.
„Ehm, ehm…Ahoj.“ Ozval se za mnou známý hlas a mě se sevřel žaludek. Skoro ve mně explodoval zmatek, když jsem se s otočila a pohlédla do tváře Samimu.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho přiškrceně a ruka s kelimkem kafe se mi roztřepala.
„Máš se?“ Podrbal se ve vlasech a koukal do země. Znala jsem ho už nějaký ten pátek, abych věděla, že je nervozní.
„Jde to.“ Univerzální odpověď.
„Já jsem…se…chtěl jsem…no…omluvit se.“ Slova ze sebe sypal jako z chlupaté deky. Sami byl skvělý kamarád ale omluvy mu vždy šly trochu těžce.
„To ne Sami, to já bych se ti měla omluvit….“
„Ne. Ty jsi dělala cos mohla. Já jsem byl idiot. A navíc mamka by to tak nechtěla.“ Usmál se na mě konečně zpříma.
„Takže zase kamarádi?“ Usmě se mi rozšiřoval, až mě to skoro bolelo.
„Jasně. Zase kamarádi.“ Objal mě pevně a kýval se ze strany na stranu. Otřela jsem si malé slzičky z koutků očí a nepouštěla Samiho ruku.
„Tak jak se vám s Anssim žije?“ Už to byl zase ten starý Sami, který mi chyběl.
„Zatím je to idylka, včera sice proběhla menší krize, ale teď je zase všechno dobrý. Zítra letí do New Jersey na zápas, tak….mám nápad, co kdybych udělala u nás takovou menší party? Popijeme, koukneme na hokej...hmm?“ To znělo jako skvělý plán.
„Tak jo.“ Usmál se Sami. „To bude hrát proti Flayers co? Nemám je rád.“ Zašklebil se a ještě jednou mě objal. „Musím zase letět, tak zítra večer.“ Rozloučil se a zmizel. Ještě dlouho jsem sledovala místo kde mi zmizel z očí a usmívala se.

Anssiho jsem druhý den brzo ráno vyprovodila s balvanem na hrdi. Nevím proč, ale najdnou se ve mně uhnízdil divný pocit.
„Nejezdi.“ Zabručela jsem s hlavou opřenou o jeho hruď, když mě objímal.
„Zítra večer jsem zpět. Sice to bude jen tak tak, ale to letadlo stihnu.“ Naposledy jsme se políbili a já ač nerada pustila jeho dlaň a nechala ho jít.

„Hej kde je pokorn? Za chvíli to začíná.“ Zakřičel Sami celý rozrušený. Hodila jsem mu do klína misku popkornu a uvelebila se v křesle. Zápas zrovna začínal a já se na něj poprvé pořádně těšila. Jako správný fanda jsem si na sebe vzala Anssiho starý dres Devils a dmula se pýchou. Katy s Jannem zabrali sedačku a Vivi se uvelebil na zemi. Celo první třetinu jsme proskandovali jako kdybychom byli přímo na stadionu. Házeli jsme po sobě popkorn a já v tu chvíli neuvažovala nad tím, kdo to bude muset uklízet.
„Konečně!“ zaskučel Janne, když odpískali konec třetiny. Vyskočil a běžel na záchod.
„Sakra taky už mě to bralo.“ Zasmál se Sami a odebral se na záchod po Jannem.
Já zatím doplnila chipsy, tyčinky a otevřela další lahev vína.
Minuty se vlekly a my sledovali Anssiho na ledě. Devils vedli skóre 1:0 a podle toho jak odhodlaně se Anssi najednou rozjel, jsem tušila, že to bude během několika sekund 2:0.
„Koukejte, jak je rozjetý. Jde do toho.“ Křičel Sami. Jel po ledě a vyhýbal se protihráčům.
„Jeď!“ Šeptla jsem a pevněji sevřela palce v pěsti. Projel kolem jednoho hráče a vypálil. Moderátor vykřikl. A my také vyskočili a jásali.
„Goool!“ Skákala jsem radostí.
„Proboha viděli jste to? To nebyl čistý zákrok!“ Hudroval jeden moderátor a druhý bručel nasouhlas.
„Jak čistý zákrok vy másla?“ Zase mu nechtěli uznat gol? Podívala jsem se zpět na obrazovku a až teprve tehdy si uvědomila tíživé ticho v pokoji. Anssi ležel na ledě na břiše a hra byla pozastavena.
„Co…co se…co stalo?“ koktala jsem skřípnutým hlasem.
„Jeden magor ho srazil.“ Zabručel Sami a těkal očima po obrazovce. Katy seděla a rukou si zakrývala pusu.
„No tak vstávej zlato.“ Drtila jsem si palce. A pak zopakovali záběr. Do Ansiho v plné rychlosti narazil jeden z Flayers. Bylo to děsivé divadlo. Anssi stále bez hnutí ležel na ledě i po tom, co k němu doběhl doktor. Nějakým způsobem jsem se dostala na zem a klečela před obrazovkou. „Proč se nehýbe?“ Vyhrkla jsem hystericky a cítila Vivianovi ruce, jak mě drží pevně za ramena.
„Neboj, bude v pohodě.“ Konejšil mě, ale v jeho hlase byla cítit úzkost. Podel páteře se mi rozléval chlad a ruce se mi třásly. Na obrazovce se znovu zopakoval záběr Anssi spomaleně přeletěl vzduchem a hlavou silně uhodil o led.
„Proboha!“ Kousla jsem se do prstu a sledovala ležící tělo na ledě. Z očí se mi vyvalily první horké slzy.
„Pohnul se, teď pohnul nohama.“ Vyhrkla Katy a už byla u mě. Jenže víno, který jsem vypila jako kdyby se změnilo v tu nejhnusnější žluč. Navzdory zatmívání před očima jsem doběhla na záchod a začala dávivě zvracet. Před očima se mi promítalo to příšerné divadlo znovu a dokola. Já mu říkala ať nejezdí, už jsem chápala ten divný pocit na hrudi. Sami mi položil ruku na záda a druhou mě hladil po vlasech.
„Už ho odvezli. Hýbal nohama, ale nezvedl se.“
„Vy hokejsti…hrajete jak pitomci.“ Vzlykala jsem a snažila se znovu nezvracet.
„To se stává.“ Konejšil mě dál Sami, ale já byla jen čím dál tím víc rozčílená. Proč proboha nemůžou hrát opatrně. Nesnažit se navzájem zabít, nebo alespoň zmrzačit.
„Letím do Jersey. Zabiju si ho sama.“ Začala jsem se zvedat, ale zatmělo se mi před očima z prudké změny polohy, takže mě Sami musel zachytit, jinak bych se skácela k zemi. Do dveří strčil hlavu Janne a zhodnotil situaci.
„Katy už ti objednala letenku. Je to první třída za 1200 euro, nic jiného tak rychle nesehnala. Letí ti to za dvě a půl hodiny, tak pospěš, Viv ti už bali věci.“ Vychrlil na mě rychle a já jen přikyvovala.
S pomocí přátel jsem střídavě balila nejdůležitější věci a volala každému, kdo by mohl o Anssiho stavu něco vědět. Ten seznam byl ale zoufale krátky a informace žádné.
„Potřebuješ tampony?“ Nakoukl do ložnice Janne a strčil mi pod nos krabičku.
„Ne to ne, díky.“ Zahučela jsem a naházela do kufru dvě mikiny.
Vivi mě odvezl na Letiště a Katy s Jannem slíbili, že se postarají o byt. Vivi sledoval mě a cestu a zase mě a cestu.
„Až dorazíš, tak nám napiš, a až budeš s ním, tak taky napiš, jak je na tom. Hlavně ho chudáka nemlať.“
„Nemlať, nemlať…Víš jaký mám o něj strach?“ Žmoulala jsem si nervozitou rukáv, až vypadal jako požvýkaný kozou. Vivian si povzdychnul a raději mlčel.

U přepážky žena z aerolinek vyždímala moji kreditku a popřála příjemný let. S Vivim jsme se rychle rozloučili, popřál mi štěstí a už jsem utíkala, abych se dostala na palubu včas.
Během letu jsem nervozně poklepávala nohou, nebo rukou do opěrky, čímž jsem si akorát vysložila nevrlý pohled nedaleko sedícího manažera. Ani jsem si neužívala to, že letím první třídou v luxusu. Všechno co mi letuška donesla jsem snědla a vypila. Z nápojového lístu jsem si vybrala vodku, protože na víno jsem absolutně neměla chuť.
Co když ochrne? Co když bude mít poškozený mozek? Pořád a pořád dokola se mi v hlavě promítal jeden a ten samý obraz. Anssiho tělo letící vzduchem a hlava tvrdě narážející o led. Stiskla jsem pevněji čelisti a otřela si zvlhlé oči. Zatlačila jsem si na zavřená víčka prsty a představovala si něco jiného. Zasněžené pláně, v dálce obrys útulného srubu s kouřem stoupajícím z komína. Ticho narušovalo jen křupání sněhu pod kopyty sobího stáda, někde hluboko v lese. Vrzání rozpínajícího se ledu a všude jen klid a mír…
„Jste v pořádku?“ Nechápavě jsem zamžourala na usmívající se letušku. „Mám vám donést polštář a deku?“
„Ano…prosím.“ Musela jsem ještě pár vteřin intenzivně mrkat, abych zase viděla normální předměty a ne jen tmavé stíny. Když letuška donesla přikrývky, přikryla jsem se a polštář si namačkala pod hlavu. Když jsem otočila hlavu, viděla jsem jen silně zářící měsíc a obšas šedivý chomáček mraků. Jinak jen hladinu moře, nekonečně tmavou plochu.
„Dámy a pánové, za hodinu budeme přistávat na letišti Newark liberty international…“
Rozespale jsem zamžourala do slabé záře na obzoru. Došlo mi, že několik hodin jsem jen civěla z okýnka, aniž bych postřehla, že baterka v iPodu už se mi vybila, takže sedím v tichu.
Ještě než jsme přistáli jsem si rychle odskočila na toaletu, trochu se upravit. Můj odraz v zrcadle byl příšerný. V umělém osvětlení jsem měla oči podlité krví a pod nimi tmavé kruhy. Až mě Anssi uvidí, určitě bude litovat, že tam na ledě neumřel. Sotva jsem na něco takového pomyslela, roztřásly se mi ruce. Zatraceně, dala bych všechno, jen ať je v pořádku.

Na letišti jsem hned zabloudila a zmateně hledala svůj kufr, který se nakonec vynořil, přesně tam, kde měl být, jen o pár vteřin později. Delší dobu jsem bloudila po letištní hale, než jsem konečně našla východ, na malou zasněženou a špinavou ulici, přičemž jsem málem zakopla o bezdomovce ležícího před vchodem. Z nebe se lenivě snášel sníh a tančil ve výru v kuželech světel, které vytvářelo pouliční osvětlení. Celá přepadlá a zděšená jsem očima těkala po ulici a hledala autobusovou zastávku, nebo jakýkoliv jiný dopravní prostředek, který by mě byl ochotný odvézt do nemocnice ve tři ráno.
„Taxi?“ Vyskočil předemnou nějaký mladý kluk a přívětivě se na mě usmál. Zaraženě jsem přikývla a to už mě cpal do žlutého taxíku spolu s kufrem. „Welcome in New Jersey!“ Zamával za mnou a zmizel v davu.
„Kam to bude slečinko?“ Zabručel na mě taxikář a kouknul na mě do zpětného zrcátka.
„Eh prosim vás, kolik tu máte nemocnic?“ Vykoktala jsem na něj a snažila se rozložit mapu, kterou mi ten kluk duchapřítomně vtisknul do ruky.
„V Newarku, nebo celým Jersey?“ Jeho pohled začínal být netrpělivý a jelikož se za námi začalo ozývat troubení, tak raději pomalu vyjel a neblokoval místo pro další taxíky. Tou otázkou mě ale úplně vyvedl z míry. Jaký Newark? Kde to jsem?
„Já-Já nevím…“ Divila jsem se, že ještě nebrečím.
„Podívejte slečinko, Je tu osm nemocnic, tak přemýšlejte.“ Bručel dál.
„Potřebuju k nějaké blízko stadionu.“ Snad to trochu pomůže.
„Kterého stadionu?“ Povzdechl si a protočil oči. Asi semnou ztrácel trpělivost. Já se sebou taky.
„Hokejového?“ Teď už se mi opravdu chvěl hlas. Byla jsem ztracená v tom obrovském městě. Jak mi připadalo Finsko a Tampere jako velkoměsto, tak tohle bylo tisíckrát horší. Neměla jsem se o koho opřít, kdo by mi poradil, kdo by racionálně uvažoval, kam asi jet. Byla jsem na to sama a to mě drtilo. Taxikář si povzdech. Zabočil na malé parkoviště a zastavil. Třásla jsem se na zadním sedadle a hypnotizovala ho pohledem. Otočil se na mě a povzbudivě se usmál.
„Tak se uklidněte a řekněte mi, za kým a proč jedete, třeba mi to pomůže.“ Najednou se z netrpělivého taxikáře vyklubal druhý Santa klaus.
„Můj přítel, hraje hokej, s New Jersey Devils. Včera večer, vlastně, odpoledne, nebo ráno…já nevím, ten časový posun…měli zápas, a jeden…druhý hráč, protihráč, ho srazil. Bude zraněný, ale kde?“ Jestli ten pán něco pochopil, tak je to snad zázrak.
„Jasně, takže Englewood.“ Narazil si starou kšiltovku do čela a zase se otočil k volantu.
„Co prosím?“ Vyhkla jsem překvapeně.
„Ta nemocnice. Bude v Englewoodu.“ Mrknul na mě přes rameno. „Nechcete nejdřív do hotelu?“ Jen jsem zavrtěla hlavou. „Fajn, jak je libo. Jen tak mimochodem…Vítejte v New Jersey.“