Yes

„Ahoj, Zdenek,“ přívětivě se usmál.
„Hanka,“ odpověděla a potřásla mu s nabízenou rukou. Docela hezky voněl.
„Ne, ještě jsme si nic neobjednali. Zatím tady nikdo nebyl,“ reagovala na jeho původní otázku kamarádka.
„Fajn, zajdu pro to. Co si dáte?“ Za malý okamžik už mířil k pultu pro pití.
„Neříkala jsi, že bereš někoho s sebou,“ podívala se Hana podezíravě na culící se Blanku před sebou. Ta si pořád pohrávala s poloprázdnou krabičkou cigaret.
„Vadí? A co jsem měla dělat? Přijel teď na pár dní za babulí a nebaví ho celej den sedět v zatuchlým baráku.“
„Zkus mi ho dohazovat a tohle léto už s tebou nikam nejdu,“ vyhrožovala Blance. Nebylo by to poprvé. A, bohužel, asi ani na posledy. Neustále s sebou Hanku někam vodila, na schůzky tahala neznámé kamarády, kteří by se chtěli „seznámit“. S každým tímhle pokusem se Hana cítila hůř a hůř. Asi sem vážně zoufalá, když mi kamarádka dohazuje kohokoli, koho potká na ulici.
„Ne, to sorry, ale tentokrát ne. Zdenek je takovej ... no, já nevím, jak to výstižně říct. No, každopádně je zadanej, takže i kdybych to chtěla zkusit, tak mám smůlu.“ Zdenek právě dokráčel ke stolu, čímž ukončil jejich rozhovor. Pořád se sympaticky usmíval, a ještě než si sedl, vyrazil k nim číšník s pitím.
Studenou kolu míchala brčkem a na chvíli se zahleděla do prázdna. Z krátkého tranzu ji probrala jeho poznámka:
„Hana se tu s námi asi nudí.“ Trhla hlavou a podívala se na oba lidi na druhé straně stolu. Blanka do teď asi líčila Zdenkovi své plány na následující dny a cítila se dotčeně, že její monolog přerušil.
„Ne,“ omlouvala se, „vážně, jen jsem se zamyslela.“
„A nad čím, jestli se můžu zeptat. Máte po maturitě, už byste měli mít v hlavách čisto.“ Mluvil tak zvláštně. Docela spisovně, tak jakoby kultivovaně. Kde ten se tady vzal? A jak tady přežije ...
„Jak se to vezme. Momentálně přemýšlím, co si dám k večeři,“ usmála se lehce a doufala, že tahle odpověď bude stačit. Byla ráda, že ji Blanka vytáhla ven, že si popovídají, i když většinou mluví jen Blanka. Tak jí to vyhovovalo. Společnosti se vyloženě nestranila, ale i mezi lidmi měla ráda svůj klid.
„To tě Blančiny plány asi dost nezajímají, když přemýšlíš raději o jídle,“ uchechtl se své kousavé poznámce na Blanku. Pohladil ji ale po rameni na znamení toho, že to nebylo myšleno nijak špatně. Hana na to nenašla vhodnou odpověď. Mlčela.
Blanka se nadechla k pokračovaní, ale opět ji skočil do řeči.
„Kam se chystáš na školu?“
„V září nastupuju na stavárnu. Stavební inženýrství.“
Stále se usmíval a vypadalo to, že i on je rád za změnu tématu. „To budeš celý dny jen počítat a rýsovat, co? Baví tě to?“
„Ani nevím. Prostě jsem si tu školu vybrala. Nevěděla jsem, co chci dělat, ale věděla jsem, co nechci. Tak je to takovej risk.“ Když mluvila, naklonil hlavu trochu do strany. Vypadal, jakoby ho to vážně zajímalo. „Ale myslím, že to nebude špatný. Mě se domy líbí, architektura je zajímavá a tohle je tomu dost blízko.“
„A proč jsi nešla rovnou na architekturu?“
„Nemám na to dost dobrou fatanzii. Chyběly by mi nápady,“ zasmála se jeho naivnímu návrhu. Samozřejmě, že by se jí na architektuře moc líbilo, ale aby se na tu školu dostala, tak by musela několik let makat a trénovat kreslení a takový ty věci, aby měla aspoň malou šanci se tam dostat.
„Co ty víš, třeba jo,“ odvětil jí a nevšímal si jejího posměšného ušklíbnutí. Úsměv jí spadl z tváře. Chvíli bylo ticho. Ne, určitě bych na to neměla. Zbytečně bych to zkoušela a měla nervy, opakovala si v duchu a snášela jeho upřímný pohled. Blanka využila možnosti a chopila se slova.
„No, a Klára ... znáš Kláru? To je ta kamarádka z jižní Moravy, jak jsem ti minule říkala. Tak ta Klára normálně ...,“ a povídala a povídala. Po pár větách se Hana úplně ztratila a jen občas na kamarádku pohlédla, aby se ujistila, že pořád mluví na ni. Zdenek seděl vedle své setřenice, v ruce svíral sklenici s vodou a tvářil se ... slušně. Jo, slušně, jiný slovo Hanu nenapadlo. Ten kluk se pořád tvářil, jako že má rád celej svět, že jsou všichni hodní, že svítí sluníčko a nikde na světě nemůže být líp než tady, vedle Blanky a její nudné kamarádky, poslouchat drby a pít vodu. To dělá na schvál, nebo je vážně tak, tak divnej?
Hana sáhla do tašky a koukla se letmo na mobil. Sama nevěla proč, takovej reflex. Zvyk. Už dlouho jí nikdo nepsal, s nikým si netextovala. Jo, bývaly časy, kdy platila neskutečný peníze za telefon a kdy jí zprávy přicházely jedna za druhou. Ale to už je pryč. To už je rok ...
„Tak se asi zvedáme, ne?“ zeptala se Blanka, když dopila kafe. Zdenek souhlasil, právě se domluvili na večerním programu, zatímco Hana seděla tiše u stolu.
„Jo, jasně, stejně musím jít,“ plácla jen tak od boku. Neměla nic důležitého.
„A co budeš dělat ty?“ optal se Hany Zdenek, když se už už natahoval, že jí pomůže do lehké bundy.

A. Hana se chystá strávit teď nějaký čas doma. Nic zrovna v plánu nemá.
B. Blanka Hanu pozve na turnaj v místním malém tenisovém klubu.
C. Hana má v plánu jet na několik dní k babičce na vesnici.