Strážný anděl

Když jsem zemřel, stal jsem se strážným andělem. Mým úkolem bylo ochraňovat přiřazenou osobu do její smrti. Ochraňovat ale neznamená měnit její osud. A samozřejmě jsem byl vázán několika pravidly. Velmi důležitými pravidly, která jsem musel plnit za každých událostí. A já – jedno z nich, to nejvýznamnější – porušil. Poznal jsem totiž, co je to láska. Netušil jsem ale, že poznám i tu největší bolest, jaká může anděla potkat. Nevěřil jsem onomu – padlí andělé jdou do pekla… Škoda…Mé jméno je Angel a můj příběh by měl být varováním pro všechny, kteří si myslí, že v nebi pravidla neplatí…

Před několika lety – i když mi to přijde jako velmi malý okamžik – jsem zemřel a stal se andělem. Strážným andělem. Hlídal jsem osud jedné milé stařenky. Měl jsem ji docela rád. Byla vždy usměvavá a i přes své stáří vždy měla plno elánu. V jejím malém skromném bytečku to vonělo po skořici, a abych pravdu řekl, cítil jsem se u ní velmi dobře. Ale jednoho dne – zemřela. Bylo mi to líto, i když jsem věděl, že půjde na lepší místo, než jaké mohla mít kdekoli na tomto světě. Ostatně – sám jsem to zažil.
Místo ní jsem tam nahoře dostal další svěřenkyni. Čekal jsem nějaké malé novorozeně. Ale můj tip byl jaksi nepřesný – místo malého mimina jsem dostal pod svou ochranu mladou ženu - Alici. Dostal jsem ještě na výběr, jestli jsem si opravdu jistý, že chci hlídat zrovna ji a já souhlasil. Neviděl jsem důvod, proč bych ji nemohl chránit před jistými nebezpečími na světě.
Postupně jsem se stal součástí jejího života, měl nad ní patřičný dohled a začínal chápat její život. Neměla lehký osud. O rodiče přišla, když byla velmi mladá a k výchově ji dostala sestra její matky. Ne že by byla zlá – ale byla velice přísná. Což dívka v Alicině věku nesla velmi špatně. Často se tak s tetou hádala a o jejím dospívání by se tedy dalo říct, že rozhodně nebylo nudné. Když dospěla, okamžitě se od tety odstěhovala. Když ale po pěti měsících teta zemřela, uvědomila si Alice, že dělala možná jen vše pro to, aby ji ochránila před špínou světa – jak tomu mnohokrát říkala ve svých hodinových domluvách. Od té doby se za Alicí táhnul jakýsi stín, i když si ho už nechtěla připouštět. A jak já tohle všechno vím? Jsem přece anděl… Cítím vše, co se týká mého svěřence. Od jeho úzkosti až po radost.
Alicin byt byl pro mě dlouhou dobu nezvykem. Na rozdíl od mojí milované bábinky, měla Alice byt zařízený velmi moderně. Necítil jsem vůni skořice a to mě dosti znervózňovalo. Samozřejmě jsem věděl, že si na to musím zvyknout. Alice měla dobrou práci. Sice byla velmi těžká a Alice se domů vracela až kolem půlnoci, ale zato měla alespoň nějakou jistotu. Nevšiml jsem si ale, že by vydělané peníze nějak rozhazovala. Kupovala pro sebe jen to nejnutnější. Její osobnost byla nevypočitatelná. Bývala usměvavá, stejně jako zamračená. Upovídaná, stejně jako zamlklá a zamyšlená. Častokrát měnila náladu a viděl jsem ji mnohokrát plakat. Slzy smáčely její tváře a jako vodopády plynuly dále až na oblečení. V těchhle chvílích jsem býval bezmocný – tak jsem na ni alespoň dýchl trošku andělského kouzla, aby se její svět rozzářil. Alice – byla krásná. Ty její oči – krásně zelené. Zářily jako smaragdy. Vždycky mi z nich přejel mráz po zádech, když se naše pohledy náhodou potkaly. Samozřejmě jsem o tom věděl jen já. Její ladná chůze, zaoblené boky, její kaštanově hnědé vlasy, hebká šíje – to vše mi nedávalo klid. Postupně jsem k té dívce začínal chovat upřímné city. Získala si moji náklonnost, můj zájem. Rád jsem se za ní vracel. Byla totiž víc než andělsky krásná.
Z mých příjemných pocitů za čas vznikla láska. Cítil jsem to. Srdce mi bušilo jako zběsilé a po mém průsvitném těle se rozlilo teplo. Cítil jsem se náhle šťastný a volný. Měl jsem pocit, že můžu všechno. Jen s ní… A tak jsem se jí jednoho dne zjevil. Věděl jsem, že je to proti předpisům, ale nemohl jsem s tím nic nadělat.
„ Kdo jste,“ zeptala se rozzuřeně, ale já vycítil ten strach v jejím hlase, strach v jejím nitru.
Odpověděl jsem po pravdě – že jsem její anděl. Zpočátku se mi zdálo, že se mi chce vysmát a myslí si, že jsem jen nějaký blázen. A proto jsem jí to dokázal. Roztáhl jsem svá křídla. Ztichla. Nevěděla, co má dělat, cítil jsem jen jak rychle jí buší srdce. Měl jsem strach, jak to dopadne. Nakonec jsme se ale dali do řeči a já jí vyprávěl o svém poslání. O tom jak těžké to je - býti andělem. Vyprávěl jsem jí o své stařence a o vůni skořice. Se zájmem mě poslouchala, ani jednou mě nepřerušila, neměla žádnou zvídavou otázku.
Je těžké to přiznat, ale zamiloval jsem si ji. Zamiloval jsem se do ní. Celou svou duší – vroucně a vášnivě. Byla to láska, která neměla v mém životě obdoby. Oddal jsem se jí úplně celý. Ona mě také milovala. Zamilovala si svého anděla a chtěli jsme spolu být. Až do konce jejího života a pak ještě dál. Cítil jsem její něžné polibky, její zamilované dotyky, slyšel jsem její šepot. Najednou mi přišel život po smrti dokonalý. Mnohem krásnější než život předtím. Cítil jsem svobodu, měl jsem lásku – co víc jsem si mohl přát. Ale… každé štěstí jednou skončí. Stejně jako to moje…
Zavolali si mě tam nahoru a řekli mi, že jsem porušil pravidla. Změnili mého chráněnce, zakázali mi za Alicí chodit. Ale cožpak jsem mohl přemoci lásku ve svém srdci? Cožpak jsem já - anděl, mohl odolat tomu vábení citů a objetí? Nezvládl jsem to a vypravil se za ní. Rozletěl jsem se k ní, těšil se na ni, ale osud to už nechtěl, abych ji kdy viděl a mohl s ní mluvit. Našel jsem ji mrtvou. Přepadli ji a zabili. Bylo po všem.
Nechtěl jsem už dále být, nechtěl jsem dělat toho zatraceného anděla, nechtěl jsem vnímat tu ostrou bolest v mém srdci. Projížděla celým mým tělem a byla nesčetněkrát bolestivější, než jakákoli bolest, kterou jsem zažil kdy předtím. Nemohl jsem od toho utéct. Držel jsem si hlavu v dlaních, hledal jsem klid a mír, ale místo toho mi po obličeji jen stékaly slzy. Utíkal jsem, běžel jsem, co mi síly stačily – pryč od bolesti, pryč od toho obrazu. Proč jsem pořád v hlavě měl její obraz? Jak tam leží v kaluži krve. Jak její krásné smaragdové oči jsou mrtvé. Nechápal jsem… Nechápal… Je to snad všechno kvůli mně? Kvůli mojí zakázané lásce?
Upadl jsem. Zůstal jsem ležet a hleděl očima do nebes. Viděl jsem bílé mraky, jak brouzdají po obloze. A náhle jsem ucítil další ostrou bolest. Začal jsem se svíjet v křečích, bylo to nesnesitelné. Panenky se mi stáhly úzkostí, měl jsem opravdu velký strach. Promítla se mi v hlavě celá minulost, celá přítomnost, Alice… Bylo to, jako kdyby mi někdo trhal křídla…
A pak jsem se probudil…
Od té doby je vše tak, jak má být. Dostal jsem nového svěřence, jsem znovu andělem strážným a mé vztahy jsou čistě pracovní. Už nikdy jsem se nikomu neukázal a na bolest utržených křídel jsem pomalu přestával myslet. Žil jsem svůj normální život, usmíval se, radoval se, pracoval. Vše bylo při starém. Jen na jednu věc jsem nikdy nezapomněl – na Aliciny smaragdové oči a její hřejivý úsměv plný lásky.

Dnes už vím, že peklo není opravdové. Peklo je bolest, kterou nosíme v našich srdcích a den co den se s ní musíme vyrovnávat…