Mé budoucí já 31.díl

„Terezo, co vy tu?“ Ozve se přede mnou a já vzhlédnu.
„Máme na sebe štěstí, paní doktorko.“ Kývnu na svou gynekoložku.
„To ano, jeďte na pokoj, já se za vámi zastavím, až budou výsledky.“ Povzbudivě mi stiskne rameno a pak kývne na Jáchyma.
Když dojedeme na pokoj a Jáchym mi pomůže do postele, rozbrečím se.
„Terezko, mám zavolat doktora?“ Zavrtím hlavou.
„Podej mi telefon.“ Jáchym otevře tašku a vyndá z ní mobil. Vytočím číslo a čekám.
„Terez?“ Ozve se z dálky. Vzlyknu.
„Ťutí?“ Ozve se znovu.
„Musíš přijet, musíš tu být.“ Vypadne ze mě.
„Kam mám přijet?“ Vyhrkne dívčí hlas. Odtáhnu telefon od ucha a podám ho Jáchymovi.
„Řekni jí, kam má přijet.“ Ve dveřích se objeví doktorka. Jáchym se s telefonem vzdálí.
„Obvoláváte příbuzné?“ Poposune si brýle a sedne si na kraj postele.
„Už jsou výsledky?“ Přikývne.
„Pro jistotu udělám ještě jeden ultrazvuk.“
„Děje se něco?“
„Nebudeme předbíhat, ano? Jen se chci ujistit.“ Rozetře mi gel po břiše a pohledem se zaměří na obrazovku.
„Tak jak?“ Zeptám se. Odvrátí pohled od černobílého fleku a pousměje se.
„Všechno je v pořádku, jenom se mi tam něco nezdálo.“
„To jsem ráda.“
„Róz, děje se něco?“ Objeví se v pokoji Jáchym s Kristiánem. Natáhnu k němu ruku a zavrtím hlavou.
„Kdes byl tak dlouho?“
„Obvolával jsem.“ Chytí mě za ruku a povzbudivě stiskne.
„Cítíte se lépe, Terezo?“ Zeptá se doktorka při odchodu.
„Občas to píchne, ale jinak v pořádku.“
„Pro jistotu zamluvím sál.“ Mávne na mě.
„Komu všemu si volal?“ Sedne si ke mně a vezme kolem ramen.
„Vojtovi, Karolíně, Eli, aby nepočítala s tím pátkem a pak taky…tvojí mámě.“
„Přijede Karolína?“ Přikývne.
„Už je na cestě.“ Líbnu ho na tvář.

Po dvaceti minutách se rozrazí dveře a v nich stojí vyděšená Karolína.
„Ťutí?“ Natáhnu k ní ruce. Popoběhne s otevřenou náručí a obejme mě.
„Jáchyme.“ Kývne na pozdrav a usměje se.
„Jak ti je?“ Starostlivě otočí pohled směrem ke mně. Pokrčím rameny. Jáchym mi stiskne rameno a odchází.
„Stalo se mu něco?“
„Ne, nechal nás.“
„Narodí se ještě dneska?“
„V to doufám, bylo by to krásný, ne? Mít ji na 1. máje.“
„Jo, to bude fajn. Chceš, abych tam byla s tebou?“
„Proto jsem tě zavolala.“ Ve dveřích si odkašle mužský hlas. Karolína se otočí a tím mi uvolní pohled na muže kolem třiceti.
„Terezo?“ Užasle nakloní hlavu, aby na mě lépe viděl.
„Jene?“ Užasnu já. Karolína se na nás překvapeně dívá.
„Ty taky znáš každýho, viď?“ Zavrtím hlavou. Karolína ustoupí od postele. Jan natáhne ruku směrem k ní.
„Jsem Honza.“
„Karolína.“ Stiskne sestřenka jeho ruku. Po chvíli se na mě otočí.
„Nechám vás o samotě, jdu oznámit Jáchymovi, že na sále budeme spolu.“ Zachichotá se. Honza usedne na kraj postele a zadívá se mi do očí.
„Jak je ti?“
„Až na to, že ležím v nemocnici, fajn.“
„To venku, to je manžel?“
„Otec dítěte, manžel teprv budoucí.“ Zasměje se a pohladí mě po vlasech.
„Asi se divíš, co tu dělám, viď?“ Nejistě přikývnu.
„Řekli mi, že tu ležíš. Prej, co kdyby měla nějakou krizi.“ Zasměje se.
„A ty si myslíš, že bych měla mít krizi?“
„Samozřejmě, že ne. Tenkrát to byl zkrat, v kartě to není ani zmínka o tom, že by ses chtěla zabít.“
„Jak se ti to povedlo?“
„Tu kartu jsem zakládal já.“
„Neřekl si mi, proč jsi tady. Kde je tvoje odhodlání a doktůrci bez hranic?“ Pokrčí rameny.
„Myslela sis, že zmizím a ty už mě nikdy neuvidíš, zapomeneš na mě stejně jako na svoji minulost?“
„Mohl ses ozvat. Ty a Vojta, hm, pomohli jste mi.“
„Stavoval jsem se u tebe.“
„Kde?“
„V bytě, přece. Řekli mi, že už tam nebydlíš, že si tě Vojta odvezl. Tak jsem myslel, že jste to dali dohromady.“ Vzdychnu.
„Ty si tele, fakt.“
„Chyběla si mi.“ Položí mi ruce na ramena a krátce mě políbí na čelo.
„Máš službu?“ Přikývne.
„Kdybys chtěla bláznit, stačí zavolat. Přijdu a odvezu si tě na oddělení.“
„Ne, tam už nikdy.“
„Tak ke mně na pokoj.“
„Až tak?“
„Mám tam teplo a sbírku motýlů.“
„Čokoládu?“
„Máš chuť na čokoládu?“ Přikývnu.
„Nugátovou v oříškama?“ Ujistí se. Ve dveřích se naposled otočí a mávne.

„Kdo to byl?“ Zeptá se Karolína, když vejdou s Jáchymem do pokoje.
„Doktor.“
„Prdlajs doktor, Honza přece.“ Konstatuje Vojta.
„Honza?“ Jáchym se zašklebí.
„Psychiatr.“ Plácnu rukama do vzduchu.
„Fuj, to slovo přede mnou neříkej.“ Vrazí dovnitř Honza a hodí po mně čokoládu.
„Jsem prostě Honza.“ Napřáhne ruku k Jáchymovi. Ten se zakření a podá mu svou.
„Jáchym.“ Honzovi zapípá pager. Omluvně se na mě usměje, ale jeho úsměv zmizí.
„Jak je ti?“ Přistoupí ke mně a sáhne mi na čelo.
„Je mi nějak na zvracení. Proč?“ Stáhnu jeho dlaň z mého čela.
„Pálíš. Necháme udělat ještě nějaký testy, nesmíme nic zanedbat.“ Klesnu hlavou do polštáře a zavřu oči. Jáchymova ruka se mi víská ve vlasech. Zarazím ji a vydechnu. Je tu na mě moc lidí. Moc lidí, který upírají zrak na jeden bod v téhle místnosti, na mě. V duchu se snažím počítat do desíti, ale u osmičky se zarazím, protože do pokoje vejde další člověk.
„Róz.“ Jáchym mi stiskne ruku. S nevolí otevřu oči, sestra s vozíkem čeká na mě. S pomocí přesednu a nechám se odvézt na vyšetření.

„Něco je v nepořádku?“ Zeptám se doktorky. Povzdychne si a přikývne.
„Musíme vyvolat porod a je tu i ta možnost, že budeme muset udělat císařský řez. Nevadí to?“ Zavrtím hlavou.
„Nechci vás nijak děsit, Terezo.“
„Nestojím o to a Jáchymovi to taky neříkejte, bál by se.“
„Miluje vás.“
„A já jeho.“
„A kdyby se něco stalo?“
„Doufejme, že se nestane.“
„Obdivuju vás, Terezo. V nejhorším jste optimistou?“
„Pláču pořád.“ Pokrčím rameny.
„Jdeme na to?“ Pomůže mi do vozíku a opře se do něj. U mého pokoje se zastaví.
„Jdeme rodit!“ Nakoukne dovnitř a zahlaholí.

„Terezko.“ Uslyším z dálky. Snažím se otevřít oči, ale víčka mám těžká. Cítím na sobě něco měkkého. Zašklebím se a s nevolí zamžourám do světla.
„Jáchyme?“ Zaskřehotám, snažím se posadit, ale Jáchym mě zarazí. Povšimnu si malého uzlíčku na mých prsou. Opatrně ji přitisknu k sobě a posadím se.
„Je nádherná.“ Políbí mě Jáchym do vlasů. Pozorněji se zadívám na zmuchlaný, modročervený uzlíček ve své náruči.
„Je neskutečně šeredná.“ Vydechnu láskyplně. Jáchym se uculí a něžně mi stiskne rameno.
„Někdo se na vás přišel podívat. Zvládneš návštěvu nebo si chceš odpočinout?“
„Nechce se mi spát, zvlášť když vím, že máme tuhle obludku.“
„Je nádherná.“
„Ne, Jáchyme. Nádherná bude za pár dní, až jí ta kůže nebude velká…“ Zachichotám se a vzhlédnu k němu. Mrkne na mě a ustoupí, abych viděla, kdo stojí ve dveřích.
„Rézo?“ Zašeptá vybledlý blonďák s modrošedýma očima.
„Bráško?“ Dotyčný vejde do pokoje a sedne si na židli vedle postele. Opatrně mi stiskne ruku a zadívá se na malou. Jáchym se tiše vytratí.
„Jak se jmenuje?“
„Laura.“ Hlesnu a vím, že jsem si vybrala správně, protože se k ní to jméno hodí, protože jsem si ho vybojovala stejně jako ona svůj život.
„Bude to Lóri.“ Zavrtím hlavou a zadívám se na ní.
„Lolinka, moje Lolinka.“
„Nejsi unavená?“ Zavrtím hlavou, ale oči se mi klíží.
„Vojta by tě taky chtěl vidět, můžu ho sem pustit?“ Přikývnu a rozloučím se s ním.
„Terezie?“ Zašeptá, když vchází dovnitř. Políbí mě na čelo a vezme malou do náručí.
„Promiň, ale je ošklivá.“ Zasměje se tlumeně a uloží jí do postýlky.
„Proč si jí uložil?“ Zeptám se naoko rozhořčeně.
„Potřebuješ si odpočinout. Tak hezky zavři oči a spi.“
„Budeš tu s námi?“ Zaprosím.
„Počkám, než usneš, ano?“
„Díky.“ Vydechnu a zavřu oči. Za chvíli se propadám do říše spánku.