Kniha Erebos - 26. kapitola

Otočila jsem se na bok. Seděl na kraji postele a pozoroval mě. Mlčky jsem mu ten zkoumavý pohled oplácela, rozhodnuta neuhnout první.

Uculil se, když pochopil, o co se snažím.

„Jak je ti?“ Zašeptal.

Nevěděla jsem, jestli má ještě vůbec cenu lhát. Pokud vypadám z poloviny tak děsně, jak se cítím, musí to být síla.

„Zle.“ Hlesla jsem a byla překvapena, že ještě zvládám mluvit.

„Abby, pokud víš, co by ti mohlo pomoci, řekni mi to.“ Ten jeho upřímný kukuč byl k nevydržení.

„Je mi naprosto jedno co, ale kdybys věděla…“

Otočila jsem se obličejem k oknu a snažila si to všechno srovnat v hlavě. Jaký já jsem jen blázen, jak jsem si jen ve své naivitě mohla myslet, že už bude všechno v pořádku? Zatím jsem se cítila, jako bych sklouzala hlouběji a hlouběji do bažiny. Nohy se mi bořily do slizkého smradlavého bláta a já neměla čeho se zachytit.

„Vypadáš hodinu od hodiny hůř.“ Pomalu ke mně natáhl ruku s úmyslem mě pohladit. Nakonec si to však rozmyslel a zastavil se uprostřed pohybu. Nejistě svou dlaň stáhl zpátky.

Pevně jsem sevřela oční víčka a snažila si před sebou vybavit jeho bezchybnou tvář. Tak moc jsem ho nyní postrádala, tak moc jsem ho chtěla mít tady, cítit jeho přítomnost, chladivé a chlácholivé doteky. On by věděl hned, co mi chybí.

„Abby, musíš se postavit na nohy, a pak se pokusím tě dopravit domů.“ Jeho hlas byl smutný. Tvářil se, jako by zklamal. Kdyby jen věděl do čeho se to pouští.

„Vyprávěj mi o něčem?“ Vzdychla jsem. Nebyla jsem si jistá, že požádat vlkodlaka o šálek krve, je to pravé. Stále ve mně viděl člověka, to proto mne vzal pod svou ochranu, ať už to znamená cokoliv. Jak by se asi zachoval, kdyby věděl, kým jsem doopravdy?

„Co ti mám vyprávět?“ Naklonil hlavu mírně na stranu a mě píchlo u srdce, jak známé mi přišlo tohle roztomilé gesto.

„Co ty jizvy? Kdo tě zranil?“ Snažila jsem se nemyslet na stále se zvětšující hlad. Na bolestivé křeče, které se vzdouvaly v mém žaludku. Na střeva, kroutící se, žadonící, vyprahlá.

„To chceš vědět?“ Pobaveně zvedl jedno obočí a jakoby bezděky si prsty přejel po jizvách, od obočí až na krk.

Kývla jsem a snažila se pousmát. Nešlo to.

„No, když zemřel můj otec, tak jsem dle práva převzal vedení smečky. Tenhle post, ale není automatický. Aby se zajistilo, že vůdce bude vždy ten nejsilnější, má kdokoliv právo ho vyzvat a utkat se s ním. Pokud by ten druhý vyhrál, stal by se alfou on.“

„Nevyhrál?“ Rty se mi lepily k sobě a v krku jsem měla sucho, až mě celý pálil.

„Já jsem naživu, ne?“ Řekl to hrdě, jakoby mi to mělo něco napovědět.

„Zabil jsi ho?“ Tak tohle se mi přestávalo líbit.

„Musel jsem, byl to buď on, nebo já a pokud mohu volit…“ Jeho úsměv mne zamrazil.

„Děsí tě to?“ Sklonil hlavu. „Bylo to velmi hluboké, nezahojilo se to úplně.“

„Ne, neděsí.“ Jeho jizvy rozhodně nebyly to, co by mě na něm zneklidňovalo.

Křeč projela mým břichem a zkroutila mne do uzlíčku klepajících se údů.

„Abby.“ Jeho hlas byl něžný, klidný. Položil mi svou dlaň na rameno.

„Jak ti jen mohu pomoci?“

„Mám hlad.“ Přitiskla jsem si ruce na žaludek.

„Mám ti…?“ Zvedal se, že mi pro něco skočí.

„Ne, to ne, potřebuji krev.“ Další bolest mnou projela jako zásah blesku.

„Jak to, že chceš krev? Jsi přeci jen upír?“ Vyslovil to tiše, pomalu a zamyšleně. Každé písmenko oddělil, aby ho tak zdůraznil.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ale piješ krev.“ Cítila jsem, že stejně nemám jinou možnost. Pokud se co nejdřív nenapiju, stejně umřu. Takže říct mu, jaké mám nyní potřeby, mi vlastně neublíží.

Kývla jsem.

„Lovíš lidi?“ Byl zklamaný a smutný.

„Ne.“ Vydechla jsem.

„Jak jen můžeš?“ Na jeho tváři jsem poznala náznak znechucení.

„Je to hnus.“ Řekla jsem popravdě.

„Jak to myslíš? To ti to nechutná?“

„A tobě by to chutnalo?“ Docházely mi síly.

„Já nejsem upír.“ Zamračil se.

„Já taky ne.“ Chtěla jsem mu říct, že popovídat si můžeme později, až mi bude líp.

„Dobře, jelikož jsem naprostý blázen a držím nad tebou ochrannou ruku, musím ti pomoci.“

Vytřeštila jsem oči.

„Jak mi chceš pomoci? Asi nemáte v lednici zásobu lidské krve.“

„Jo, to se nepleteš, ale pokud se nenapiješ… vypadáš opravdu čím dál hůř.“

Chvíli zaváhal, a pak se mi podíval hluboko do očí. Rozhlédl se po místnosti. Snažil se vymyslet, co bude dělat.

„Tak se napij ze mne.“ Nastavil mi svůj krk.

„Nemám jak, nejsem upír.“ Začínal mě štvát.

Udivilo mne, jak se bez váhání zakousl do vlastního zápěstí. Někde jsem slyšela, že člověk sám sebe kousnout nemůže. Nějaký instinkt, nebo co. No, na vlkodlaky to zřejmě neplatí.

Když se odtrhl od své ruky, měl ústa od krve. Netvářil se nijak nadšeně, spíš smířeně.

Po jeho snědé kůži tekla rudá krev a odkapávala z hrany jeho zápěstí na bělostné povlečení.

„Nebudu tu sedět hodinu.“ Naštvaně se zavrtěl.

Nasucho jsem polkla. To bude teda zážitek, ještě teplá krev z těla živého tvora. Nakrčila jsem nos, ale bez protestů si stáhla jeho ruku k ústům. Jeho ruka byla svalnatá a celá napjatá. Možná se bál, nebo byl jen znechucený.

Objala jsem svými rty dokonalý otisk jeho zubů. Jeho kůže byla slaná, ne jako Adrianova. Voněl lesem, spadaným jehličím a čerstvou vlhkou hrabankou.

Přejela jsem jazykem poraněnou kůži a on se zachvěl. Bohužel jsem neměla ani jednu z výhod upírů. Dlouhé zuby, ani látku zabraňující srážení krve ve slinách. Stiskla jsem tedy jeho kůži mezi zuby, abych ji donutila tím tlakem krvácet.

Nevydal ani hlásku a že ho to bolí jsem poznala jen podle napjaté čelisti. Odvrátil svou tvář, jakoby nesnesl pohled na mne, krmící se z jeho poraněného zápěstí.

Byla to zvláštní změna, jeho krev byla opravdu dobrá. Tedy, jak jen krev může být. Nenatahovalo mne, když jsem naplnila ústa a poprvé polknula. Okamžitě se mým krkem rozlil příjemný pocit. Jako když vás pálí žízní a vy ho pak zchladíte douškem průzračné čerstvé ledově chladné vody.

Rána přestala krvácet moc brzy na to, abych zahnala žízeň. Rozhodla jsem se, tedy vydobýt si ještě trochu té životodárné tekutiny, jak jen to zvládnu. Objela jsem špičkou jazyka okraje rány, a pak ho kousla ještě jednou. Pokusil se ucuknout, ale já ho svírala pevně. Prohloubila jsem zranění a krev začala opět vtékat do mých úst.

Krmila jsem se z něho, pila jeho teplou krev a užívala jsem si asi víc, než bych měla.

Polkla jsem poslední lok a odtáhla jsem se od něho. Sice jsem nebyla plně spokojená, ale žaludek přestal bolet a střeva se zklidnila.

Chytil se za ruku a pak vytáhl z kapsy čistý bílý kapesník. Snažil se ji levou rukou trochu neohrabaně ovázat. Nešlo mu to.

Olízla jsem si rty, abych se ujistila, že ani kapička nezůstane nazmar. Natáhla jsem k němu ruku, ale on ucuknul.

„Chci ti jen pomoct ovázat ti tu ránu.“

Podíval se na mě a pak s velkým povzdechem natáhl znovu svou paži ke mně.

„Je mi líto, jestli to moc bolelo. Upíři dokážou zajistit, aby jejich kousnutí bylo příjemnou záležitostí, já to neumím. Nemám schopnost tě zhypnotizovat, aby se ti to líbilo.“ Můj hlas zněl provinile. Nevěděla jsem, jestli se tak cítím kvůli bolesti, kterou jsem mu nechtě způsobila, nebo jen kvůli faktu, že jsem se z něho napila.

„Nebylo to tak zlé.“ Pokrčil rameny.

„Lituješ toho, že jsi mě zachránil před svou smečkou?“ Utáhla jsem cípy šátku, aby mu improvizovaný obvaz nespadl.

„Jsi pořád člověk, ne?“ Řekl to jako samozřejmost, ale na jeho tváři bylo vidět, že už tomu vlastně ani sám moc nevěří.

„Nevím, kdo teď jsem.“ Pípla jsem a sklopila smutně pohled k dece. Nervózně jsem si pohrávala s jejím koncem.

„Je ti už líp?“ Jeho pohled se zase vrátil k normálu. Vyrovnal se s tím velmi dobře.

„Je mi vlastně docela fajn.“ Pousmála jsem se, abych ho podpořila.

„Fajn, donesu ti nějaké oblečení, pokud by se někdo dozvěděl, co se tu teď dělo, byla bys v průšvihu.“

„I přes to, že jsem pod tvou ochranou?“

„Musíš pochopit, že upíři jsou naši nepřátelé, Abby. Myslím, že by dvakrát nepřemýšleli, kdyby se dozvěděli, že piješ krev.“ Pozvedl ruku jako důkaz svého tvrzení.

„Mohla bych si zavolat, aby na mě Adrian čekal?“

„Neměj strach, čeká. Já bych čekal.“ Než jsem se stačila zeptat, jak to myslí, vstal a přešel ke skříni naproti posteli. Vytáhl z ní modročernou flanelovou košili a bílý nátělník s dlouhým rukávem. Rifle, které vypadaly o mnoho delší, než jaké bych potřebovala.

„Boty máš pod postelí.“ Položil oblečení na roh postele a pak se vytratil z pokoje, abych se mohla obléknout.

Spodní prádlo jsem měla složené a položené na botách. Oblékla jsem se. Vše bylo o pár čísel větší, než bych potřebovala. Košili i rifle jsem si zahnula, a pak nasadila vysoké zimní boty. Cítila jsem se v tom oblečení trochu hloupě, ale co, nejdu přeci do společnosti, musím se jen nějak dostat domů.

Alex ťuknul na dveře, a pak je otevřel. „Můžeme?“ Pokynul směrem ven.

„Jo, jasně.“ Následovala jsem ho na verandu.

„Kde je Anna?“ Nikde jsem ji neviděla.

„Jela do města.“ Vzal z věšáku silnou mikinu a podal mi ji.

„Je tam chladno, asi by ses měla obléct trochu víc.“ Vzala jsem si ji od něho a oblékla si ji. Byla mi taky velká.

„Tobě nebude zima?“ Sám měl na sobě jen černé tričko a oprané rifle.

„Ne, nebude mi zima.“ Usmál se. „Tak pojď, odvezu tě na hranici pozemku.“

Vyšli jsme ven. Do tváře se mi opřel chladný jarní vítr. Sluníčko se schovávalo za hustou clonou z mraků. Vypadalo to na déšť.

Před srubem, ukrytým uprostřed hlubokých lesů na konci prašné cesty, stál starý narezlý džíp.

Ukázal na něj a pak se otočil ke mně. „No, nebude to asi podle tvého gusta, ale je pojízdný, to je hlavní.“

Ušklíbla jsme se. Nelíbilo se mi, že se ke mně choval, jako k rozmazlený princezničce.

„Ne, tvoje auto je v pohodě.“ Vydala jsem se k džípu, aniž bych ho nechala jít jako prvního.

Nasedla jsem na místo spolujezdce a musela pořádně zabrat, abych za sebou zabouchla dveře. Tak tohle auto už mělo opravdu svá nejlepší léta za sebou.

„Alexi? Jak bude Adrian vědět, kde má na mě čekat?“

„Je jen jedna cesta lesem, která kříží oba pozemky. Tenhle náš, i ten, co patří rodině tvého muže.“ Sedl si za volant a pevně ho sevřel prsty.

„Jak dlouho jsem u vás vlastně byla? Kolik času uběhlo od toho večera, kdy jsi mě našel?“

Nastartoval a pak si vzdychl. Jakoby ho moje otázky unavovaly.

„Dnes večer to budou čtyři dny.“ Zařadil kvalt a pomalu se rozjel směrem do hloubi lesa.

Hrubý štěrk zaskřípal pod koly a já se schoulila na sedačku.

Jeli jsme asi hodinu, než se prašná štěrková cesta stočila a hluboký hustý les se rozevřel do veliké travnaté paseky. Pod stromy se ještě držel sníh, to jak sluníčko neproniklo přes mohutné koruny vysokých starých smrků.

Uprostřed mýtiny stálo černé sportovní auto a o něj byl opřený můj anděl. Zadkem se zapíral o přední kapotu, ruce volně spojené na hrudníku. Jeho výraz byl skoro nečitelný. Naprosto dokonalý, neutrální, obchodní obličej. Jako by vedl pracovní jednání. Jen oči se mu leskly, plál v nich temný oheň.

„Vidíš, že čeká.“ Zašeptal Alex, když zastavil tak padesát metrů od Adrianova auta. On se ani nehnul, jen trochu napjatě čekal, co se bude dít dál.

„Můžu za ním?“ Otočila jsem se na Alexe a on jen ledabyle pokrčil rameny.

„Jistě, proč bys nemohla?“

Vyskočila jsem z džípu a nechala dveře otevřené. Běžela jsem, co mi síly stačily. Tak uprostřed jsem škobrtla a upadla na všechny čtyři. Kolena mne zastudila, to jak se látka riflí promočila od ještě zvlhlé, chladné země. Prsty se mi zaryly do mokré hlíny. Zvedla jsem hlavu a zaznamenala nepatrný pohyb, který Adrian udělal, jako kdyby se automaticky a bez rozmyšlení chtěl vydat ke mně, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.

Vyhrabala jsem se na nohy a přeběhla těch posledních pár metrů. Čekal. Čekal tam s otevřenou náručí. Ruce měl napřažené, vítající, zvoucí mne do bezpečného kruhu svých paží.

Vydechla jsem, když jsem narazila do jeho těla. Mé ruce se okamžitě omotaly kolem jeho pasu a hlavu jsem zabořila do jeho hrudníku.

Objal mne a přitiskl k sobě. Hladil mne po vlasech, po zádech. Šeptal pořád dokola mé jméno, jakoby nemohl stále uvěřit, že mne drží.

Nohy se mi podlomily a on se se mnou v náručí svezl k zemi. Klečel a stále mě pevně svíral. Vyhrkly mi slzy a hlasitě jsem se rozvzlykala. Teď, když pominul ten nepříjemný pocit, že ho nemám poblíž, strach vystřídal vztek. Zajíkla jsem se a zvedla hlavu k jeho dokonalému obličeji. Jeho černé studánky se leskly neprolitými slzami.

„Proč jsi nepřišel?“ Zašeptala jsem obviňujíc ho.

„Nemohl jsem.“ První slza stekla po jeho bledé tváři.

Pustila jsem ho a pěstmi začala ze všech sil tlouct do jeho vypracovaného hrudníku. „Proč jsi pro mne nepřišel? Proč? Proč?“

I když jsem do toho pohybu dávala veškerou svou sílu, nevypadal, že by ho to bolelo. Ten zničený výraz byl výsledkem mých slov. Mých obvinění, mého vyděšeného a zklamaného hlasu.

„Promiň, Abby, promiň.“ Chytil mé ruce za zápěstí a snažil se mě opět schovat v náručí. Cukala jsem se z posledních sil a pak mne zcela ovládl pláč. Trvalo několik minut, než jsem byla schopná se nadechnout bez zajíknutí. Uklidňovala jsem se pomalu, ale s každou slzou odcházela i část bolesti, kterou jsem nyní někde uvnitř sebe cítila.

Líbal mne do vlasů a šeptal mi, jak moc se omlouvá.

Když jsem nad sebou získala alespoň trochu kontrolu, odstrčila jsem ho a pomocí předního nárazníku se pomalu postavila. Ohlédla jsem se.

Alexův džíp byl pořád na svém místě a on se opíral o ochranný rám předních světel.

Když mne uviděl, pohlédl mi do tváře, udělal několik kroků směrem k nám.

„Jsi v pohodě?“ Křiknul a počkal, jestli kývnu.

„Co se stará?“ Zavrčel Adrian, když se zvedal na nohy.

„Zachránil mě.“ Otočila jsem se na svého muže s výčitkami v očích. „Našel mě v lese, a pak se postavil proti celé své smečce. Vzal mě pod svou ochranu.“

S tou poslední větou se Adrianovi oči hrůzou rozšířily. „Co udělal?“ Jeho hlas byl roztřesený, nevěřícný.

„Vzal mě pod svou ochranu, žádali ho, aby mě vydal, ale on řekl ne.“ Nechápala jsem, co ho tolik rozčílilo.

„Ten parchant.“ Adrian vstal a rázným krokem se vydal Alexovi naproti. Nechal mě stát u svého auta, vypadal jako pomsta na dvou nohách, jako smrt v lidském obleku.

„Co si to o sobě myslíš.“ Můj muž skoro křičel. Nikdy takhle nezvedal hlas, ale nyní to vypadalo, jakoby úplně zapomněl na své vychování. Vždy se snažil udržet od věcí odstup, nepodléhat negativním emocím, ale teď se mu to vůbec nedařilo.

Až teď mi došlo, že jsem se vlastně nepídila po tom, co to znamená. Nenastala naprosto žádná změna, proč bych se měla obávat? Jenže Alexova smečka protestovala moc na to, že by to nemělo nic znamenat. Do háje, co se to zase děje? Už mě opravdu unavoval tenhle svět příšer, do kterého jsem vlastně taky tak trochu patřila.