Kniha Erebos - 27. kapitola

Adrian přistoupil k Alexovi až na délku paží a chvíli spolu hráli hru, kdo uhne pohledem jako první. Ani jeden z nich nevypadal, jako že by mohl být ten první.

„Nebyla jiná možnost.“ Pokrčil skoro znuděně rameny Alex a zadíval se na mne.

„Vždycky je jiná možnost, ty smradlavý pse.“ Křikl Adrian a vrhl se Alexovi po krku. Upadli spolu v obětí do vlhké slehlé staré trávy. Alex zavrčel, ale ležel na zádech a vypadal Adrianovým rychlým výpadem trochu překvapený.

„Udělal jsi to schválně.“ Zašeptal Adrian a s uši rvoucím výkřikem se zakousl Alexovi do krku.

Přidala jsem do kroku, abych byla co nejdříve u nich, jenže jeden z nich je čistokrevný upír a druhý alfa samec vlkodlaků, co já asi tak zmůžu? Jsem jen malá holka od vedle.

Alexovo tělo se začalo třást, to jak se snažil ze všech sil zabránit přeměně. Adrian ho držel přikovaného k zemi a trhal mu hrdlo. Zem pod nimi se začala barvit do ruda a o mě se pokoušely mrákoty. Stála jsem nad nimi a přemýšlela, co udělám, nezbývalo moc času.

„Nechte toho… oba.“ Vykřikla jsem skoro hystericky. Ani jeden z nich mi však nevěnoval sebemenší pozornost.

Teď bylo na mně, abych vyzkoušela hypotézu, že sám sebe člověk nekousne. Zhluboka jsem se nadechla a přitáhla si ruku k ústům. Zavřela jsem oči a vší silou se zakousla do kůže na mém zápěstí. Bolelo to jako čert. Sakra, to byl ale hloupý nápad. Dokonalý oválný otisk mých zubů se začal barvit do ruda. Malé ranky, kde zuby prošly skrz pokožku, se plnily krví a já se opatrně přiblížila ke dvěma vrčícím postavám. Adrian stále visel zakousnutý do Alexova krku a ten už měl hlavu protáhlou nelidskou, s výraznými vlčími rysy. Oči žlutozlaté, děsivé. Ruce obou také již nepřipomínaly ruce lidí, ale ohromné drápy okrášlené pařáty. Alexovy oči se protáčely a občas z nich bylo vidět jen bělmo. S každou kapkou krve ubývalo vlkovi sil. A pak se zmátořil a při pohledu na mne se vzepjal a uhodil tlapou Adriana do hlavy. Jeho dlouhé černé drápy přejely přes Adrianův obličej a rozervaly kůži na jeho tváři čtyřmi úhlednými, stejnoměrnými a velmi hlubokými ranami. Adrianova tvář se okamžitě pokryla krví a jako dvě lampičky z té rudé masky teď svítily jeho velké oči.

I z Alexova krku vytékala krev. Oba krváceli a jejich krev se na zemi mísila. Oba už měli zašpiněné celé oblečení. Alex měl i tvář celou od krve, to jak na něho dopadaly kapky z Adrianovy poraněné hlavy.

Dělalo se mi zle a chtělo se mi zvracet, pohled na jejich zkrvavené rány nebyl opravdu nic pro mne. Pořád se prali, rána střídala ránu. Kvílení se měnilo ve vrčení. Připadalo mi, že můj plán nebude nikdy fungovat. Klekla jsem si co nejblíže k nim, avšak v dostatečné vzdálenosti, abych se nechtěně nestala dalším účastníkem jejich boje.

Alex už byl skoro celý proměněný, hustá dlouhá srst pokrývala celé jeho tělo. Rána na jeho krku se zatahovala, hojila se. Zbytky oblečení byly v cárech rozházeny kolem.

Zmáčkla jsem svou ruku a pár kapek mé krve dopadlo na trávu pode mnou. Dvě věci se pak staly najednou. Adrian s prvním nádechem ztuhnul a očima našel mou tvář, aby se přesvědčil, proč krvácím. Alex využil jeho nesoustředěnosti a máchnul tlapou před sebe. Adrian zaúpěl a s tichým heknutím odletěl skoro dva metry daleko.

Vlkodlak se postavil nemotorně na všechny čtyři, asi aby zjistil, jestli není zraněný ještě někde jinde a pak se ohlédl na mne. Udělala jsem vystrašeně jeden krok vzad. On však nešel ke mně, jen se zlomek vteřiny upřeně díval do mých vytřeštěných očí a pak odběhl do lesa.

Zůstala jsem se svým mužem na pasece sama. On se nehýbal, jen ležel na boku, tváří odvrácenou ode mne a ztěžka, přerývaně dýchal.

Pomalu mi docházelo, co se vlastně stalo. Bylo to jako probuzení z velmi hlubokého spánku, taky chvíli dumáte nad tím, jestli je to ještě sen, nebo už jste vzhůru.

Hned, jak mi došlo, že tohle rozhodně není sen, vrhla jsem se k Adrianovi. Překulila jsem ho na záda a vzala jeho hlavu opatrně do dlaní. Krev na jeho obličeji zasychala a tak vypadal, jako by ani nebyl skutečný. Shodila jsem mikinu a svlékla si flanelovou košili, sice mnou otřásla zima, ale já ten kus látky nutně potřebovala. Utírala jsem tu tmavě rudou krev z jeho dokonalého obličeje. Jeho rány se mi hojily před očima, zatahovaly se do čerstvých růžových jizev.

A pak jsem si všimla ještě jednoho zranění. Další čtyři hluboké rány se táhly šikmo přes jeho hrudník. Když ho svou vlčí packou Alex odstrčil, způsobil mu drápy další poranění. Rozetnul mu tričko a to se teď barvilo do červena.

Adrian sebou cuknul, když jsem se dotkla jeho hrudníku ve snaze zkontrolovat, jestli je vše, jak má být. Jestli se vše hojí stejně rychle.

Otevřel unaveně oči a zamrkal, než zvládl zaostřit na mou tvář.

„Jak se cítíš?“ Zašeptala jsem vyděšeně.

„Už mi bylo i líp.“ Odpověděl, rty se sotva pohnuly.

„Adriane, co se stalo? Tohle se ti vůbec nepodobá, takhle ses nikdy nechoval.“

Ironicky se uculil, i když mu z koutku úst vyteklo dalších pár kapek krve.

„Neznáš mě, Abby. Nevíš, čeho jsem, nebo nejsem schopen.“ Jeho tvář nabrala tvrdý nepřístupný výraz.

Chtěla jsem se od něho odtáhnout, jenže ještě pořád krvácel, potřeboval mne.

„Spala jsi s ním?“ Vydechl mi do tváře a já jen zalapala po dechu.

„Co? Cože?“ Fajn, nikdy mi to moc nemyslelo, ale momentálně jsem byla v šoku, nemohla jsem mluvit, nenacházela jsem slova.

„Tak spala?“

„Adriane, jak se mě na to můžeš ptát, po tom čím jsme si oba prošli, jak jen můžeš?!“

„Ano nebo ne, Abby.“

Nerozuměla jsem tomu, ale vůbec se mi to nelíbilo.

„Cítím ho z tebe, je mi z toho zle.“ Pokusil se posadit a já ho podepřela. Když seděl, nervózně se ošil a odstrčil mě od sebe.

Zaštípalo mě v nose a první slaná kapička se mi přelila přes řasy.

„Jak jsi mu to jen mohla dovolit.“ Stavěl se do pozice, že on je tady ten chudák, jenže já nevěděla, čím jsem mu tolik ublížila.

„Já ti vůbec nerozumím. Nechápu, co ode mě chceš. Nechápu, co chceš slyšet.“ Málem jsem křičela, jak mne naplňovala panika.

„Vzal tě pod svou ochranu, Abby. Tím se všechno mění.“ Pomalu rezignoval, smiřoval se s tím.

„Ale já nevím, co to znamená, Adriane. Nic jsi mi nevysvětlil, jen mě tu neoprávněně obviňuješ a urážíš.“

Nevěřícně přimhouřil oči, a pak se na mě podíval, jako kdyby chtěl zjistit, jestli opravdu nelžu.

„To, že tě před svou smečkou ochránil, že nad tebou drží ochrannou ruku, je stejné jako by přiznal, že jsi jeho…“ Musel se zhluboka nadechnout, aby byl vůbec schopný tu větu dokončit. „Že jsi jeho milenka, Abby. Vyvolená, snoubenka, družka to ne, protože máš manžela, takže milenka.“

Párkrát jsem mrkla a snažila si vzpomenout, jak se dýchá.

„Proboha.“ Zašeptala jsem. „Proto si myslíš, že jsem s ním spala?“

Adrian se zatvářil ublíženě a pak cuknul rameny. „Proč by to pro tebe jinak dělal?“

Mísilo se ve mně tisíce pocitů, které se navzájem míchaly. Chvilku se mi chtělo smát, za okamžik brečet, a ještě za další chviličku jsem si přála přetáhnout ho něčím pořádně po hlavě.

„Hmm, tak k tomu opravdu není co dodat.“ Srdce jsem měla až v krku, ale prostě jsem se nechtěla nechat zahnat do role poslušné tiché ženušky, která svému muži dovolí naprosto vše. Cítila jsem, jak moc mi tím ublížil a nehodlala jsem mu odpustit jen tak. Vůbec jsem v něm nepoznávala svého Adriana. Toho, který mi každé ráno nosil růži a malý dárek. Toho, který neoblomně dobýval mé srdce a vytrvale mne sváděl. Co se jenom stalo?

Vstala jsem, vzala ze země mikinu a aniž bych se více otočila, vydala se pěšky k domu. Cítila jsem, jak slabé mám nohy a jak se mi kolena námahou klepou.

„Abby, Abby, počkej na mě.“ Držel se za hruď a belhal se za mnou.

„Ani nevíš, kterým směrem se máš dát.“ Zastavila jsem se, protože měl bohužel naprostou pravdu. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem a kterým směrem mám jít.

Nasupeně jsem se otočila. Kdyby mohl pohled zabíjet, byl by asi stokrát mrtvý, než mě došel a zastavil se přede mnou.

„Lásko, odpusť mi, nechtěl jsem to takhle. Opravdu. Moc jsem se o tebe bál, ani nevíš. Šílel jsem strachy, čtyři dny jsem nespal, nejedl. Nejdřív, když se má klisna večer vrátila domů, jsem z mého milého bratříčka vymlátil, co ti vlastně provedl. Hledal jsem tě po celém lese. Vystopoval jsem tě, ale už jsi byla pryč. Byla tam kaluž tvé krve, a pak ten zápach vlkodlaka. Málem jsem se zbláznil. Nevěděl jsem, jestli tě nezabil, co se ti stalo, ani jestli tě ještě kdy uvidím.“ V jeho černých očích se odrážela nevýslovná bolest.

„Prosím, odpusť mi, opravdu jsem byl mimo. Když si čtyři dlouhé dny vymýšlíš krvavé scénáře, co se s tím druhým stalo, poznamená tě to.“ Chytil mne za loket. Odvrátila jsem se od něj a nechala sjet jeho dlaň po mé ruce, až jsme se dotýkaly jen konečky prstů.

„Prosím, netrestej mě za to, že tě tolik miluji.“ Jeho hlas byl tichý, roztřesený.

„Nevěděla jsem, že je v tobě tolik zloby. Myslela jsem, že jsi laskavý a milující, okouzlující. Tvá druhá tvář se mi vůbec nelíbí.“

„Mám mnoho tváří, Abby, ale tahle rozhodně nebyla určena tobě.“

„Asi tě opravdu neznám.“ Pokrčila jsem rameny.

„To bude trvat hodně dlouho, než poznáš stoletého upíra. Nikdy jsem ti ale nelhal, nikdy jsem se nepřetvařoval, mé city vůči tobě jsou vřelé a opravdové, věř mi.“

„Ublížil jsi mi.“ Otočila jsem se čelem k němu a snažila se dát do svého pohledu všechny mé pocity. Zklamání, zradu, bolest, strach, smutek.

„A budu toho do smrti litovat.“ Zašeptal, když se mi podíval do očí. Pozvedl ruku a položil mi ji na tvář. Sklouzl prsty k mému spánku a pročísl mi jemně vlasy. Jeho dlaň skončila vzadu na mém krku a on si mě přitáhl blíž. Věděla jsem, co udělá a nebyla si jistá, jestli bych mu v tom neměla zabránit.

„Odpustíš mi?“ Zašeptal, když se svými rty snášel na mé. Zavřela jsem oči a nechala ho, aby mi dokázal svou lásku. Políbil mne hebce, jeho ústa se sotva dotkla. Měkká kůže jeho rtů byla jako pohlazení nejjemnějšího hedvábí.

Tváří přejel přes tu mou, a pak pomalu nosem po mé bradě, než se opět vrátil k polibku samotnému.

„Nikdy, tě nikomu nedám.“ Zašeptal mi do ucha, tak tiše, že jsem nevěděla, jestli se mi to pouze nezdálo.

Druhý polibek byl úplně jiný, hned jak jsem tiše zasténala, přitiskl si mě k sobě a trochu tvrdě se svým jazykem vnutil do mých úst. Podlomila se mi kolena a já se chytla jeho ramen, abych neupadla. Sevřela jsem ho pevně a zaťala nehty do jeho kůže.

Zhluboka vydechl nosem, a pak se jeho druhá ruka posunula k mému pasu. Přidržel si mě u těla. Cítila jsem, jak si mě k sobě tlačí, jak mi máčí krví nátělník, jak mě jeho krev studí na prsou. Nevnímal bolest, byl jako pod vlivem drog. Jediné, co vnímal plně, bylo mé tělo. Tiskl mne tak, jako by mne chtěl vtlačit do sebe, udělat z nás jednu, jedinou bytost.

„Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo, kdyby ti ublížil.“ Odtáhl se dost na to, aby mi viděl do tváře.

„Proč jsi pro mě tedy nepřišel, když ses tolik bál?“ Tahle otázka mi pořád ležela na srdci.

Jeho obličej se zkroutil bolestí, jako kdyby dostal tvrdý úder do žaludku. Podíval se na mě a jeho oči plály nesmírným smutkem.

„Nemohl jsem překročit hranici. Vyvolal bych tím válku a mnoho lidí, vlků i upírů by kvůli téhle chybě umřelo.“

Najednou jsem si uvědomila, jak je pro něho role budoucího vůdce těžká. Obětoval by opravdu můj život na oltář míru? Srovnal by se s tím, že mi nepomohl? Těžko říct. Jsem tady, živá a zdravá, proč se trápit hloupými otázkami?

„Pojeďme domů. Liz bude ráda, moc se bála.“ Pohladil mi paži, a pak mě chytil za ruku a propletl své prsty s mými.

„Adriane?“ Po pár krocích jsem zastavila a on se ke mně otočil.

„Co to pro mě znamená, že si smečka myslí, že jsem Alexova milenka? Jak se mě to dotkne? Jak se to dotkne nás?“

Pokrčil rameny. „Těžko říct, nerozumím úplně téhle vlčí magii. Podívám se do knih, jestli něco nenajdu.“

Kývla jsem a pokusila se usmát. Byla jsem vyčerpaná a hladová, to málo krve, co jsem dostala od Alexe, mi už nestačilo.

„A proč jsi říkal, že to udělal schválně?“ Zastavila jsem se podruhé.

Podíval se na mě a špičkou ukazováčku přejel po zašité ráně na mém čele.

„Kdo tě ošetřoval?“

„Anna, jeho matka. Proč?“

Vzdychnul si a pousmál se. „Myslíš, že si nevšimla té jizvy, co máš na rameni? Že jí nedošlo, co se stalo? Pokud pohřbili člena své smečky a ty máš otisk jeho zubů na těle, došlo jí to, nemyslíš?“

„A myslíš, že Alex v tom jede taky? Že to všechno mělo být jen divadlo kvůli mně?“

„Nevím, Abby. Nevím, co se tu děje, ale zjistím to.“ Jeho hlas zněl odhodlaně.

Nutilo mne to přemýšlet nad každým okamžikem. Opakovat si v hlavě každé Alexovo slovo.

„Jak je ti? Co zranění?“ Zeptala jsem se, když jsme došli k autu. „Mohla bych řídit, jen bys mi ukazoval cestu.“

„Je mi dobře, sice to ještě krvácí, ale už jen trošku. Pojď, ať už jsme doma.“ Otevřel mi dveře, nechal mne nastoupit a pak je zavřel.

Byla jsem skoro ráda, že jsem nemusela řídit já, protože jezdit s tímhle autem po prašných lesních cestách se rovná umění levitace. Já bych asi skončila po pár metrech s uraženým kolem, nebo zlomenou nápravou, proražená nádrž by taky byla ucházející variantou.

K domu jsme dojeli s posledními paprsky zapadajícího slunce. Celou cestu jsme mlčeli, jako by ani nebylo co říct. Adrian vypadal, jako by přemýšlel a tak jsem ho nechtěla vyrušovat.

„Co jsi provedl s Jasonem?“ Otočila jsem se na Adriana, když mi došlo, že se o něm zmiňoval.

„No, myslím, že se doma dost dlouho neukáže. Liz se ho dokonce ani nezastávala. Byla na něho naštvaná, že ti takhle ublížil. Bude mít také dost práce s renovací spodního salonku.“ Vypadal velmi spokojeně.

„Jenže to byla i má chyba.“ Sklonila jsem hlavu.

„Hmm, povídej, to mě zajímá.“ Usmál se.

„Neřekla jsem, že neumím jezdit na koni a tak, i když byla tvá klisna hodná, nezvládla jsem ji.“

Rozesmál se a najednou to znělo, jako by se vysypal pytel plný rolniček.

„Abby, mého koně se bojí i štolba. Ta klisna je zplozenec pekel. I já s ní mám problémy a to ji mám od hříběte. Kdyby nebyla tak krásná, dávno bych ji dal pryč.“

„Takže Jason…?“ Konečně mi to došlo.

„Jason to udělal schválně. Nevím, jestli tě hodlal zabít, nebo jenom zranit, ale to už je jedno.“

Seděli jsme v autě před domem.

„No, půjdeme, potřebuji se umýt a převléknout.“ Podíval se na sebe. Vypadal opravdu šíleně, celý špinavý od zaschlé krve, s hojícími se jizvami na obličeji, potrhaným oblečením a vlasy od trávy a bláta.

Auto nechal na příjezdové cestě a doprovodil mě za ruku ke dveřím. Už vstupní hala napovídala, že se tu buďto prohnal hurikán, nebo zdejší oblast zasáhlo silné zemětřesení. Několik mramorových desek obložení stěn bylo popraskaných. Chyběly i obě vysoké vázy, obyčejně stojící na podstavcích u paty schodiště. Několik spodních schodů mohutného mramorového schodiště bylo roztříštěných, takže z nich zbyl pouze betonový základ. Prosklené posuvné dveře, vedoucí do salonku, byly bez výplně a pokoj samotný byl totálně zlikvidovaný. Nechtěla jsem si ani představit, co se tu odehrálo, protože celý pokoj, včetně starožitného masivního nábytku, vzal totálně za své.

„Páni.“ Vydechla jsem a rozhlížela se kolem. „Je Jason naživu?“ Podívala jsem se na Adriana.

Uculil se a pak přikývl. „Hodlal jsem ho vlastnoručně roztrhat na kousky, ale Liz by byla smutná.“

Z kuchyně se vyřítila Liz a skočila mi kolem krku. V očích měla slzy a mě to dojalo natolik, že jsem se rozbrečela taky. Stály jsme tam, objímaly se a brečely. Adrian mi mlčky přešlapoval po boku a klidně čekal, až nás to přejde. První se odtáhla ona. Otřela si oči do rukávu hedvábné tuniky a vykouzlila trochu pokřivený úsměv.

„Bože, myslela jsem, že už tě neuvidím. Moc jsem se o tebe bála, Abby. Když jsem se navečer vrátila ze svého skleníku, Jason mi neřekl ani slovo. Myslela jsem, že jsi nahoře v pokoji a čekáš na Adriana.“ Posmrkla a zatvářila se provinile.

„Když pak přijel Adrian domů…“ Znovu se rozplakala.

Teď bylo na mně, abych ji objala. „Jen klid, jsem v pořádku. Nic se mi nestalo.“

„Mami, myslím, že Abby se potřebuje dát dohromady a pořádně se napít.“

„Jistě, jen jděte. Donesu vám nahoru nějakou krev.“ Podívala se na svého syna a sjela ho zděšeně pohledem od hlavy k patě. Vypadal, jako by právě vyskočil z něčí noční můry.

„A cos vyváděl ty?“ Konečně se ode mne odtáhla a jala se kontrolovat Adrianovy jizvy.

„Jsem v pohodě, jdu se umýt.“ Trochu netaktně zastavil matčinu ruku v pohybu a jemně ji odstrčil. Liz zůstala nečinně stát před svým synem a alespoň pohledem hodnotila míru jeho zranění.

Podal mi ruku a já ji přijala. „Děkuji za tu krev, mami. Myslím, že se bude hodit nám oběma.“ Sladce se na Liz usmál a táhl mě po schodišti.

Náš pokoj vypadal na chlup stejně, jak jsem ho před čtyřmi dny opouštěla. Dokonce i postel zůstala naprosto ve stejném stavu.

„Jdu napustit vanu.“ Nechal mě stát uprostřed místnosti a zmizel v koupelně. Stáhla jsem si mikinu a hodila ji na židli, úplně stejně skončil i zbytek oblečení. Nahá jsem se nakonec cítila o moc líp, než v těch o několik čísel větších šatech.

Adrian zastavil vodu a pak jsem slyšela, jak i on svlékl veškeré své poničené oblečení. Než jsem došla do koupelny, byl už ve vaně a žínkou si drhnul obličej. Na hladině se pohupovaly veliké chomáče husté pěny a celá koupelna voněla levandulí.

Vlezla jsem si k němu. Pomalu a opatrně, vzhledem k teplotě vody a mým odřeninám a tržným rankám. I tak mě pár míst pěkně zabolelo, než si má poraněná pokožka přivykla.

Zaplula jsem pod hladinu a pak se pořádně umyla.

„Chceš vydrhnout záda?“ Sáhl po velké houbě a fialkovém mýdlu.

Místo odpovědi jsem se jen usmála a posunula se zády k němu, zadečkem mezi jeho pokrčené nohy. Věděla jsem, že mytí zad je jen záminka, ale nevadilo mi to, i já chtěla cítit jeho tělo. Strašně mi chyběl.

Přitiskla jsem se k němu a on si mě přitáhl blíž a objal mne. Napůl jsem mu ležela v náručí s hlavou na jeho hrudníku a užívala si horké lázně a jeho blízkosti. Kdyby se neozval můj žaludek, řekla bych, že mi naprosto nic nechybí.