Kniha Erebos - 28. kapitola

„Máš hlad?“ Vtiskl mi polibek za ucho.

„Ani nevíš jaký. Sice mi dal Alex trochu napít, ale to by nestačilo ani dítěti.“

Cítila jsem, jak se jeho tělo za mnou napjalo. „Jak to myslíš, že ti dal napít?“

„No, svou krev.“ Pokrčila jsem rameny a otočila se, abych mu viděla do tváře. „Je v tom něco špatného?“

Mírně zavrtěl hlavou. „Není, ale ještě jsem neslyšel, že by některý z vlkodlaků, potažmo jejich alfa, dal někomu napít své krve.“

„Nebyl z toho dvakrát nadšený, jenže já měla děsivé křeče. Nedalo se to vydržet.“ Proč to znělo i mně samotné, jako bych se omlouvala?

„Nic se neděje, Abby. Hlavně že neodmítl, mohlo by to být zlé. Když přijdou křeče, je tělo už velmi vysílené.“

Položil mi svou dlaň na krk a palcem mi pohladil tvář.

„Začínám si myslet, že Alex je úplně stejnou obětí, jako ty.“ Přimhouřil oči a pak se uculil.

„Měli bychom si spolu promluvit, všichni tři.“

„Máš dojem, že si s tebou bude chtít povídat? Potom, co jsi ho málem zabil?“

„Nic se mu nestalo a já měl na něho neskutečný vztek, jestli je v tom nevinně, jsem ochotný se mu za své zbrklé jednání omluvit.“

„A jak ho chceš kontaktovat? Nesmíš přeci na jejich území, ne?“

„Já ho kontaktovat nemůžu, ale ty ano.“

„Já? Jak to proboha myslíš?“

„No, měla bys být schopná ho zavolat na dálku. Tím, že udělal, co udělal, navázal s tebou určitý druh spojení.“

„Ještě jednou a tak, abych to pochopila.“ Zamračila jsem se.

„Pokud se budeš dostatečně soustředit, měl by vědět, že ho potřebuješ. Měl by tě slyšet.“

Nasucho jsem polkla. „A já? Uslyším i já jeho?“ Moc se mi nelíbilo, že by měl mít někdo cizí přístup do mé hlavy.

„No, právě proto si musíme promluvit, ujasnit si všechny zádrhele vašeho nového vztahu.“

„Nemáme vztah, Adriane.“

„Ale ano, ať se ti to líbí, nebo ne, jste teď propojeni.“

„Sakra.“ Vydechla jsem otráveně.

„To mi povídej.“ Smutně stáhl ramena.

„Musí být přeci možnost, jak to zrušit, jak to spojení ukončit.“ S nadějí v hlase jsem k němu pozvedla oči.

„Snad, musíme doufat.“

Žaludek se znovu ozval a já si objala břicho rukama. Okamžitě poznal, co se děje.

„Pojď, musíme se pořádně napít.“ Vylezl z vany a podal mi ruku.

Na moment jsem zaváhala, ale pak jeho ruku přijala. Podal mi osušku a přitom si mě prohlížel, asi aby zjistil míru mého poranění. Nevypadal nijak vystrašeně, asi to nebylo tak zlé.

„Řekneš mi teď, jak se to všechno seběhlo?“ Zabalil mne do županu a sám si omotal ručník kolem beder. Malé kapičky vody stékaly po jeho hrudi a přeskakovaly hojící se jizvy po vlkodlačích drápech. Leskly se jako malé diamanty, měla jsem neuvěřitelnou chuť je slíznout a ochutnat tak jeho bledou pokožku.

Všiml si mého upřeného pohledu a jeho černé oči se zaleskly touhou. Ten pohled ve mně vyvolal prudké červenání. Cítila jsem naprosto zřetelně, jak se mi krev tlačí do tváří a jak se mi teplo rozlévá po celém obličeji.

„Tohle miluji.“ Zašeptal, když mi pod bradu podsunul ukazováček a donutil mě tak vzhlédnout.

„Jsi překrásná, když se červenáš.“ Jeho hlas zhrubl a oči nabraly do žlutozelena. Vždycky se jejich barva změnila, když byl vzrušený. Poté, co černý plamen přetekl, změnily se. Už jsem to ani nevnímala.

Nasucho jsem polkla a zachvěla se, když konečky prstů stáhl huňatý župan z mých roztřesených ramen.

Přistoupil ke mně blíž a přitiskl mi své rty k šíji. Laskal něžně pokožku na mém krku a na ramenou. Dobře věděl, že tohle mě dostane do správné nálady.

Zhluboka jsem vzdychla a má kolena podklesla, když se jeho chladný jazyk přesunul z krku na čelist.

Jeho rty se otřely o mé, pomalu, jemně, nikam nespěchal. Pootevřela jsem ústa a vyzvala ho, aby náš polibek prohloubil. Zachytil mne v pase a přitiskl naše těla ještě těsněji.

Jeho mokré vlasy se mu lepily na krk, pročísl je rukou a uhladil je dozadu.

„Počkej, počkej.“ Jemně jsem ho odstrčila. „Opravdu se nejdřív potřebuji napít.“

Zatvářil se naprosto nevinně a neškodně. „Jistě, co taky jiného? Musíme se napít a taky si odpočinout.“ Mrknul na mě a zmizel v pokoji.

Zůstala jsem stát uprostřed koupelny skoro nahá a naprosto rozechvělá. Nesnášela jsem, když mi tohle dělal.

Zahalila jsem se a pevně utáhla pásek županu. Vytřela jsem si vlasy, a pak vstoupila do pokoje.

Ležel nahý, natažený na posteli a popíjel svou dávku čerstvé teplé krve. Už jsem dokázala poznat ten její zvláštní kovový pach, který se šířil po místnosti. Sedla jsem si na postel vedle něho. Na nočním stolku stála další sklenka, až po okraj naplněna červenou lepkavou tekutinou.

„Jen si dej, postaví tě to na nohy.“ Pokynul směrem ke skleničce a dopil.

Nechtělo se mi do toho, čelist jsem měla úplně ztuhlou, to jak jsem se netěšila na divnou chuť, kterou jsem už tak dobře znala.

Pozoroval každý můj pohyb, když jsem brala sklenku do ruky a s nakrčeným nosem vypila na jedno hluboké nadechnutí celý její obsah. Zahnalo to žízeň, ale pořád jako kdyby mi něco chybělo. Nedostavil se ten toliko známý nával energie. Prostě jsem jenom uhasila tu nejhorší žízeň. No co, narkoman také po pár dávkách propadne závislosti a pak bere, jen aby mohl existovat. U mě to bude asi obdobné.

„Copak se děje, lásko?“ Sebral mi skleničku z rukou, když zkoumal můj zamračený pohled.

„Ne, vlastně nic. Je mi fajn.“

Stáhla jsem si mokrý župan a s vděčností se zavrtala do hedvábných povlaků. Deka byla natolik naklepaná, že mne přímo zavalila její péřová hebkost. Ani mi nezkoušel dělat další návrhy, když viděl, jak moc jsem unavená. Jen si vlezl ke mně a nechal se ohřívat mým teplem. Vždycky, když jsme vstávali, měla jeho pokožka nachlup stejnou teplotu jako ta má. Jen pár okamžiků poté, byly však jeho doteky opět chladné.

„Krásné sny, Abby.“ Zašeptal, když si mne stočil do svého náručí. Spala jsem tak nejraději. Jeho silné paže se okolo mne obmotaly a svým hebkým tělem mi chránil záda. Byla jsem v naprostém bezpečí, nebo jsem si to alespoň mohla myslet.

Spala jsem neklidně a co pár minut se budila. Zdrojem mých nočních děsů, však nebylo nic konkrétního. Jen zvláštně děsivý pocit, něčeho zlého a velmi blízkého. Jako nutkavá představa, že vás někdo sleduje, ale když se vyděšeni k smrti otočíte, zjistíte, že za vámi nikdo nestojí. Držel mě pevně a bez jediného slova výčitek, či otázek snášel mé mumlání, když se mi zrovinka podařilo usnout.

Kolem půlnoci se vše jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Vnímala jsem přítomnost někoho, kdo tu neměl co dělat, ale nebála jsem se. Tajemný stín, který na mě dával pozor, který mě chránil a který dokázal proniknout až hluboko do mého nitra. Usídlil se uvnitř mě, aby mi pomohl překonat hrozivé sny, aby je všechny vyplašil a dopřál mi bezstarostný a klidný spánek.

Vnímala jsem jeho léčivé doteky, něžné a hojící. Hladil všechna poraněná místečka, vyplňoval veškerou černou a děsivou prázdnotu. Adrian objímal mé tělo zvenčí, ale tenhle stín byl ve mně, byl mnou, prolínal se s mou podstatou. A čím blíž jsem si toho cizince pouštěla, tím jasnější byl jeho obrys.

A pak jsem konečně poznala jeho krásnou, i když zjizvenou tvář. Byl to Alex. Přicházel ke mně pomalu, váhavě, byl krásný a okouzlující. Usmíval se. Jeho dokonalé, pružné a dobře stavěné tělo zakrýval jen maličkatý kousíček bílé látky, pevně omotaný okolo jeho útlého pasu.

„Co se to sakra zase děje?“ Pomyslela jsem si.

„Nemohla jsi spát. Trápily tě zlé sny.“ Došel až ke mně a ukazováčkem něžně pohladil vrásku mezi obočím, která se mi dělala vždy, když jsem se mračila.

„A tohle je sen?“ Rozhlédla jsem se kolem. Nebylo však nic, kromě nás dvou.

„Ano, jenže tenhle bude krásný, slibuji.“ Uculil se, až se mu ve tvářích udělaly roztomilé dětské ďolíčky. Pak se ke mně pomalu sklonil a své dlaně položil na má ramena. Chtěla jsem se bránit, jenže jak se ubráníte snu? Vnímala jsem to úžasné teplo, co z něho vyzařovalo. Cítila jsem divokou dřevitou lesní vůni jeho kůže.

Zavřela jsem oči a nechala se unášet jen tím hřejivým teplem, které se pomalu propalovalo do mne a skrze mne. Jeho hebké horké rty se dotkly těch mých a já se mu zhroutila do náručí. Zachytil mě pevně a přitiskl tvrdě k sobě.

„Vždy tu budu pro tebe.“ Zašeptal v polibku.

Otevřela jsem oči a zamrkala na rozmazaný obličej nad sebou. Adrian se nade mnou skláněl, tvář nečitelnou, výraz mírně zmatený.

„Co se zase děje?“ Zamumlala jsem rozespale a přetáhla si deku přes hlavu.

„To řekni ty mně. Půlku noci sebou házíš, křičíš, a pak k ránu…“ Uraženě se posadil a zhluboka vzdychnul.

„Co se stalo? Co jsem provedla? Proč se zlobíš?“ Sedla jsem si k němu a políbila ho na holé rameno. Přitiskla jsem svou tvář k jeho zádům a zhluboka vdechovala jeho sladkou vůni.

„Sténala jsi, Abby.“ Vyhrknul a já se zasmála.

„A proto se zlobíš?“ Hlavou mi prolétla vzpomínka na pocit, když mne pohltilo horko a Alexovy rty se přitiskly k těm mým.

Pak jsem jen nechala jednat své tělo. Ruce se mi zvedly a pohladily jeho bledé paže. Zachvěl se.

Hladila jsem ho po prsou, po břiše, obličejem stále přitisknutá k jeho zádům.

„Chci tě.“ Pípla jsem stydlivě do jeho pokožky a mé nenechavé prsty sklouzly až k jeho podbřišku. Zasténal tiše přes sevřenou čelist, když jsem ho pevně uchopila do ruky. Byl tvrdý, připravený. Užívala jsem si hebkosti téhle části jeho těla a snažila se zaplašit touhu vzít ho do pusy. Ochutnat ho, olíznout špičkou jazyka.

Vyhoupla jsem se mu na klín a zatlačila ho do polštářů. Nebránil se. Sklonila jsem se na všech čtyřech a začala ochutnávat jeho pokožku. Dýchal zhluboka, jeho tep se zrychloval. Dalo mi zabrat soustředit se na cokoliv jiného, když mne do bříška tlačila jeho tvrdá erekce.

Jazykem jsem přejela přes jeho hrudník, pevné ploché břicho a zastavila se až na hranici toho, kde už to není slušné. Stále jsem jasně vnímala jeho rostoucí touhu, která jím otřásla právě v okamžik, když jsem jeho úd vzala jemně mezi rty. Prohnul se v zádech a odevzdaně rozhodil paže, drásajíc svými drápy prostěradlo kolem nás.

Zvedla jsem hlavu a zkontrolovala jeho tělo. Oční víčka měl křečovitě sevřená, ale já stejně věděla, jak teď vypadají jeho oči. Jeho pootevřené rty, přes které se draly ven tiché vzdychy, odhalovaly dva jako břitvy ostré tesáky. Prsty na rukou se změnily ve vražedné pařáty s dlouhými, nebezpečnými drápy.

A přes to, přese všechno, jsem před sebou viděla jen muže, touhou zničeného, slastí sténajícího muže. Mého muže. Milovala jsem na něm každý, každičký kousíček.

Posunula jsem se níž a lehla si mezi jeho pokrčené nohy. Nebránil mi, i když jsem viděla, jak nevěřícně pozvedl hlavu a podíval se, co to vyvádím.

Měla jsem chuť potěšit ho jinak. Klasický sex byl fajn, ale já byla jak posedlá. Posedlá touhou po dokonalém mužském těle. Po něžných dotycích, po vášnivých polibcích. Jenže dotýkala jsem se jenom já a líbala místa, která jsem ještě nikdy před tím nelíbala. Cítila jsem, jak moc je z toho nesvůj, ale také jak neuvěřitelné vzrušení mu tím přináším.

Přitiskla jsem jeho přirození na jeho vypracované břicho a začala jazykem dráždit jeho varlata.

Za své vzala i matrace, to když jsem v náhlém návalu chtíče jedno vsála do úst. Vydal zvuk podobný zasténání, skoro nelidský, a pak se pánví nadzdvihl proti mně, aby mému laskání vyšel vstříc.

Už si asi uvědomil, že tohle je jen má hra, protože se úplně přestal snažit vnímat, co dělám a jen si užíval. Jenže i já si užívala. Vnímala jsem každý dotek svých prstů na jeho bledé sametové pokožce a bylo to, jako by se někdo dotýkal mne. Pokaždé, když se trhaně nadýchl, zalila mne vlna slasti. Byla jsem jako parazit, koupající v přívalech jeho vzrušení.

Čím intenzivněji jsem ho dráždila, tím víc mne to pohlcovalo. A tak, když se jeho úd v mých rukou stáhl a vydal dávku chladného sladkého semene, i mnou projela vlna extáze tak silná, že mi vyhrkly slzy.

Adrian odpočíval mlčky, ruce sevřené v pěst, oči ještě pořád zavřené. Já ležela vedle něho a udýchaně se snažila zastavit ten kolotoč, na kterém jsem nyní byla. Strop se nebezpečně pohupoval a hrozilo, že se každou chvílí zhroutí. Stěny se přibližovaly a opět vzdalovaly a nábytek po místnosti doslova tančil.

„Panebože, co se ti to zdálo, Abby?“ Zašeptal, když se konečně alespoň trošičku uklidnil.

„Nelíbilo?“ Usmála jsem se, protože i já získávala kontrolu nad tou bláznivou změtí barev a zvuků. Kolotoč se zpomaloval, až se zastavil úplně.

„Kdo tě tohle naučil?“ Přetočil se na bok a tázavě stáhl obočí.

„Tohle se učit nemusí, je to přirozené.“ Pokrčila jsem rameny.

„Miluji tě, Abby.“ Vydechl a pak mě políbil na špičku nosu.

„Hmm, to se dobře poslouchá.“ Uculila jsem se.

„A co budeme dnes dělat?“

Nevěřícně zavrtěl hlavou, a pak se zhroutil zpět do polštářů. „Po takovém probuzení, co jen budeš chtít.“

„Říkal jsi, že bychom se měli setkat s Alexem.“ Nemohla jsem z hlavy dostat ten zvláštní sen.

„Ne, my, ale ty.“ Opravil mě.

„Jak to myslíš? Ty nepůjdeš?“ Tak tohle se mi nelíbilo.

„Abby, nemyslím si, že by chtěl vidět mě. Pokud přijde, bude to za tebou. Měla by sis s ním v klidu promluvit. Dohodnout se, co a jak.“

„Ale já tam nechci jít sama.“ Zaprotestovala jsem tiše a doufala, že nepozná, proč se tomu bráním.

„Myslím, že to bude nejlepší. Doprovodím tě a počkám někde v bezpečné vzdálenosti. Aby byl v pohodě a nebyl vystresovaný mou přítomností, když jsme se minule tak nepohodli.“

„Tak ty říkáš tomu, že jsi mu málem prokousl krk?“ Obrátila jsem se nechápavě ke svému muži. „A neříkal jsi, že se mu omluvíš?“

„No, no. Já říkal, že pokud je v tom stejně nevinně jako ty, pak si zaslouží omluvu za mé ukvapené chování.“

„A jak to chceš zjistit, když si s ním nepromluvíš?“

„Ale promluvím, myslím, že tohle je jen začátek. Příště půjdu s tebou.“

Zhluboka jsem vzdychla. „A co mám tedy udělat? Jak ho mám zavolat?“

„Soustřeď se, vybav si v mysli jeho tvář, rozviň v sobě pocit, který máš, když jsi s ním. Soustřeď se na jeho dech, na jeho vůni, na barvu jeho očí.“ Mluvil čím dál pomaleji, slovo od slova jsem poznávala, jak moc ho to bolí. Jak moc je to pro něho obtížné.

„Nebude lepší mu zavolat, nebo tak něco?“ Nechtěla jsem, aby tak moc trpěl.

Místo odpovědi mi jen přiložil ukazováček ke rtům, aby mi naznačil, že mám mlčet. Tak fajn, když to pro něho není problém, proč by měl být pro mne? Zavřela jsem oči a přenesla se zpět do mého snu. Opět jsem mohla cítit jeho vůni, vnímat jeho horkost, dotýkat se jeho jemné kůže.

„A teď? Poslouchej, slyšíš tlukot jeho srdce?“

A bylo to tu, ze stínu mého vědomí vystoupila známá postava a s jemným úsměvem na tváři se blížila ke mně. Mou mysl zaplnil jen pomalý a vyrovnaný tlukot jeho silného srdce. Bilo pravidelně, tiše a jeho zvuk byl nesmírně uklidňující.

„Řekni mu, co chceš, aby věděl.“ Vydechl Adrian a mne zastudil za krkem jeho dech.

Zadívala jsem se do Alexovy tváře a vybavila si onu paseku, kde jsme se viděli naposledy. Kývnul, jako by chápal, co se mu snažím říct.

„Dnes v poledne.“ Hlesla jsem tiše.

Alex se usmál, a pak jeho obraz zmizel, jako by někdo vypnul projektor. Na ramenou jsem ucítila tlak Adrianových rukou. Objímal mě zezadu, trpělivě čekal, co se bude dít. Nechtěla jsem to nijak dramatizovat, i když popravdě jsem z toho byla řádně vyděšená. Je možné, aby naše propojení bylo natolik silné? Abychom se mohli domlouvat na dálku. Kdyby byl Alex mým partnerem, byla bych příjemně překvapená, ale takhle?

Zhluboka jsem se nadechla, a pak s trochu hraným úsměvem zapřela dozadu. Jeho tělo mne přijalo vděčně a bez námitek, vtáhl mne do bezpečného kruhu svého náručí. Políbil mne do vlasů a jen mlčky nosem přejížděl po mém krku.

„Dnes v poledne na té pasece.“ Zašeptala jsem, abych protnula to otravné ticho.

„Doprovodím tě tam.“ Vydechl a já se otočila tak, abych ho mohla políbit. Tak nějak jsem cítila, že je to přesně to, co nyní potřebuje nejvíc. Jen cítit, že se nic neděje, že jsem s ním a on zůstává mým mužem.